Snažím se vždycky postihnout neuralgický bod

11. 11. 2002 - PRAHA [Econnect]

Proč se letos nekonal Týden pro broumovské kostely?
Loni na podzim odvysílala Česká televize dokument o Týdnu v roce 2001. Celá řada lidí na něj reagovala velice pozitivně, ale místní pan vikář se po shlédnutí pořadu naštval a na základě jednoho pro něj kontroverzního vystoupení – jednalo se o japonský tanec butó tanečníka Kena Maye v šonovském kostele - se rozhodl, že organizátory z kostelů vyhodí a napříště se Týden pro broumovské kostely nebude konat. Své slovo dodržel - doufali jsme, že během roku se jeho hněv zmírní, respektive, že se podaří navázat s ním dialog a dospět k nějakému kompromisu a uskutečnit třetí ročník týdne. Bohužel se to nepodařilo.

Přesto jste pokračovali dál, proč zrovna Týden pro broumovské stodoly?
Přáli jsme si – a spolu s námi spousta dalších lidí - udržení kontinuity kulturního programu, protože nás to všechny povzbuzuje. Další důvod je, že tak jako jsou kostely sakrální dominantou Broumovska, zdejší statky jsou zase důležitými profánními prostorami, proto jsme chtěli poukázat také na lidovou architekturu, nejenom na církevní. A mělo to samozřejmě v podtextu i fakt, že za socialismu se často ta nejlepší kultura konala po bytech, stodolách a hospodách, takže je tam i prvek disentu, že i teď, když jsme byli vyhozeni z reprezentativních kostelů, děláme kulturu ve stodolách.

Myslíte, že toto uspořádání je definitivní?
Doufáme, že se příští ročník bude konat v kostelech, protože pan vikář nakonec dojde k závěru, že tento jeho přístup škodí i církvi. A může se konat – budeme-li mít dost sil – i ve stodolách současně. Chápeme stavby na Broumovsku jako otevřený prostor, který vyzývá tvůrčí lidi k činnosti, a tak bychom v tomto kontextu rádi udrželi Týden jako naši nejvýraznější koncentrovanou akci. Každopádně bychom jako pořadatelé nechtěli ustoupit z úmyslu, že ten festival má být žánrově maximálně otevřený, nechtěli bychom, aby se zúžil jenom na starou hudbu.

Má to ještě jiný než kulturní význam?
Ta otevřenost zapadá do našich představ oživení Broumovska jako celku, je to program, který se snaží propojovat nejrůznější lidi, skupiny lidí a názory z oblasti kultury, ekologie, pedagogiky a řekněme nové spirituality. Snažíme se o prorůstání těchto směrů a setkávání lidí navzájem, aby tyto alternativy nebyly izolované, ale aby se tito lidé navzájem obohacovali, povzbuzovali a viděli tento proud - v caprovském smyslu - jako jednu sílící řeku, ne jako izolované ostrůvky. Je možné, že právě to panu vikářovi tolik vadí, cítí v tom trošku tuto ambici. On si uvědomil, že to hnutí mohutní a on nad ním ztrácí ideovou kontrolu. To mohl být jeden ze skutečných důvodů zákazu.

Šlo spíš o ojedinělý problém nebo...?
Jsme často v šoku, jaké nesmysly lidé na základě nejrůznějších útoků přijmou za své. Znám to velmi dobře především z oblasti své ekologické profese, například čemu lidé uvěřili před pěti lety, když chtěli zrušit správu CHKO kvůli tomu, že jsme tady blokovali rekonstrukci megalomanské silnice, která by zničila údolí Metuje. Tehdy se tady z novin a z radnice šířily absurdní nesmysly o správě CHKO a lidé tomu také věřili, takže se musíme připravit na to, že lidé uvěří ptákovinám a je pak otázka nakolik a jakými metodami se máme bránit.

Asi nejvýrazněji se různá nedorozumění projevila při realizaci Kříže smíření na Bukové hoře. Čím se od předchozích aktivit lišil?
Jde o společný projekt broumovské stužky a sdružení dobrovolných aktivit INEX. Myslím si, že vychází z podobné inspirace zdejší krajinou a historií, jako všechny naše předchozí – od obnovy cest, přes opravu sakrálních staveb a ekologickou výchovu, až po kulturní centrum v pivovaru. Možná, že kříž je takový nejniternější a vyvěrá z věcí, které souvisejí s etikou, morálkou, s politikou.

Jakým způsobem?
Jde o to, že tady na Broumovsku, které bylo po sedm století krajinou na hranicích jazyků, států, víry, proběhla spousta násilných konfliktů, tímto krajem prošla řada válek a některé měly přímo svůj počátek tady. A tento kraj se po každém z těchto konfliktů – ať to byla třeba třicetiletá válka nebo válka prusko-rakouská - vždycky znovu vzchopil a nastalo nové období rozmachu, které je vidět v krásných stavbách v této krajině, pečlivě spravované benediktiny. Potíž je v tom, že po té poslední a největší z broumovských tragédií, vyhnání Němců v letech 1945-46, se tento kraj vzpamatovává dodnes a my chceme k tomuto vzpamatovávání přispět.

Není to až příliš ambiciózní?
Moje přesvědčení je, najít žábu na prameni: snažím se vždycky postihnout neuralgický bod, ten klíčový problém. A když člověk „odvalí kámen“ a najde centrální bod problému, tak se potom může synergicky uvolnit celá lavina dalších věcí, které napomáhají pozitivnímu vývoji. Po několika letech jsem prostě dospěl k závěru, že není možné tady dělat projekty na obnovu krajiny, památek a oživování občanského života bez toho, že bychom se jednoznačně postavili k odkazu Němců a tragédii, která je po válce postihla. To je náš kámen, který musíme odvalit, protože nám stojí v cestě. A tak jsme se rozhodli, že na místě, kde došlo k největší poválečné tragédii - u Teplic nad Metují, kde 30. června 1945.povraždili dvaadvacet Němců a jednu Češku - postavíme smírčí památník

Co se tehdy přesně stalo?
Těsně po válce byla původní hranice do Německa otevřená a z Broumovska tam vyhnali načerno několik skupin lidí ještě když na druhé straně byli Němci. Pak začali hlídat polští pohraničníci, takže první skupina, které se nepodařilo překročit hranici, byla vrácena zpátky do Teplic, a protože tam už mezitím zabrali jejich domy i majetek, tak se těchto lidí potřebovali zbavit. A českou jednotku a místní správní komisi nenapadlo nic lepšího, než je postřílet a zakopat na hranici – chtěli to svést na Poláky. Pak se o tom všem mlčelo, v Teplicích nad Metují – což je městečko, kde bydlím - to bylo tabu, lidé měli nejdříve strach a pak nechuť o tom po celá desetiletí mluvit.

Jak jste postupovali při práci na památníku?
Jako autora jsme oslovili Petra Honzátka – kameníka, se kterým dodnes spravujeme staré sakrální barokní stavby, sochy a kříže. Na Bukové hoře nyní stojí dva památníky spojené pěšinou s třiadvaceti kameny, pro každého zavražděného jeden. Součástí projektu ovšem není jenom postavit památník, ale pořádat veřejné debaty, diskuse, publikovat o českoněmecké otázce, porozumění a vůbec o smyslu smíření v dnešní době. Chtěli bychom být jedním z kamínků v celé mozaice aktivit v rámci česko-německého sbližování. Vlasta Marek měl krásný nápad, že by se ke kříži mohly konat poutě – tradiční, třeba zrovna 30. června, v den tragédie - , což je krásný nápad, je to slunovratová doba, kdy jsou brány země dokořán a lidé otevřenější.

Už jste zaznamenali nějaké změny?
Při našich veřejných debatách jsme zjistili, že lidé jsou pořád schopni daleko víc vášnivě diskutovat o minulosti (např. interpretaci Postupimské dohody) než o samotném obsahu a smyslu celého projektu, o vlastním svědomí, o smíření, jestli jsou ochotní podat první ruku, nebo jestli se toho bojí. Vůbec nechápou, proč oni by měli být ti první, čekají až ti druzí, vždyť ti se podle nich provinili víc, tak proč my. Ještě nějaký čas potrvá než budou někteří lidé připraveni na dialog.

A ti ostatní?
Vždycky jsem se v programu oživení Broumovska snažil o maximální spolupráci mezi různými organizacemi a lidmi, začalo to už na cestách, kde bylo nutné, aby spolupracovala správa CHKO přes zeleň a cesty, nadace a vlastníci přes sakrální stavby a církev jako spoluautor procesí. Tak byl už od začátku postaven program obnovy historických cest. Považuji tuto komunitní spolupráci v regionu za základ úspěchu a mám zato, že jsme se pro ni snažili dělat dost. To, že tady teď máme konflikty s církví a v posledním roce nás kritizují i někteří starostové a jakoby se od našich projektů distancují – nás zasáhlo na citlivém místě.

Proč k tomuto vývoji došlo?
Hodně se nad tím zamýšlím, nejenom proč nastal, ale také co s tím můžeme dělat. Kritické reakce se objevily především proto, že naše aktivity byly na místní poměry dosti velké, navíc s relativně značnou popularitou a publicitou. Přijeli sem významní hosté z politiky i kultury a místní lidé to často nemohli strávit, asi jsme jim to nedokázali dostatečně vysvětlit, proč se tady například během jednoho měsíce objevili pan Pithart i prezident Havel, když vezmu ten nejkřiklavější příklad. Prostě jsme svými akcemi předběhli jejich veřejné vysvětlování a získávání partnerů ze strany místních lidí. Samozřejmě Stužka stojí na místních lidech, ale co je to dvacet lidí v jednom občanském sdružení ke třiceti tisícům obyvatel CHKO.

Jaké další negativní jevy jste zaznamenali?
Objevila se závist a hlavně zásadní nepochopení dobrovolnické práce, protože lidé na venkově zatím moc nechápou význam dobrovolnictví. Pořád se ptají, co za tím je - myslí si, že organizátoři z toho mají nějaký boční finanční profit nebo to dělají kvůli své popularitě, aby se objevili na titulní fotce s prezidentem nebo že tím sledují svou kariéru do budoucna. Každopádně většinou nedovedou pochopit, když člověk něco dělá z pocitu, že prospívá užitečné věci a má z toho radost. Myslím, že venkovským lidem – alespoň tady u nás - tohle hodně dělá potíže. Proto tady s INEXEM pořádáme tábory dobrovolníků a mluvíme o tématu dobrovolnictví, proto považuji třeba práci cizinců za tolik užitečnou. Když místní lidé vidí, že do Křinic třikrát za sebou přijede Japonec a staví staré křesťanské sakrální stavby, tak počtvrté vykouknou zpoza své záclony – odkud sledují jak si Japonci a Afričani honí triko - a přijdou. Takhle to v Křinicích opravdu bylo, nakonec si místní přisedli i v hospodě, kde se s dobrovolníky napřed moc nebavili.

Zatím jsi negativně hodnotil pouze „druhou stranu“?
Samozřejmě, že spousta rezerv je v nás, protože nemáme tolik času, abychom měli častý osobní styk přinejmenším se starosty, učiteli, řediteli škol, s klíčovými lidmi, kteří ovlivňují veřejné mínění. To se nedá ošetřit žádnými tiskovými zprávami ani publikacemi. Chce to osobní kontakt, podívat se člověku pěkně do očí, popovídat si s ním, aby zjistil, že jste ze stejného těsta, máte stejné starosti jako on – s nakupováním, dětmi, nemocemi atd. A na tohle nám chybí čas, protože je nás pořád málo, takže je to takový začarovaný kruh.

A řešení?
To potrvá dlouho, protože na venkově nic nejde rychle a trpělivost je jedna z hlavních věcí, které se tady bolestně učíme. I já sám jako ekolog jsem netrpělivý, ochrana přírody samozřejmě nepočká, protože jsme blízko bodu zlomu - nejsme-li už za ním - a nevíme, kdy se planetární ekosystém zhroutí. Takže je přirozené a správné, když jsou ekologové netrpěliví. Na druhé straně práce s lidmi se uspěchat nedá, nechtějí být k ničemu nuceni, chtějí se dobrat ke všemu sami, chtějí všechno pochopit, procítit sami a to chce čas, takže práce s lidmi se počítá na desítky let a my to tady děláme čtvrtý rok. Problémy, které to vyvolalo, jsou proto přirozené, je to pro nás jakýsi podnět k zastavení, zamyšlení třeba i přehodnocení něčeho, ale rozhodně se nenecháme otrávit natolik, abychom toho nechali. Je to tak, že když se hodí do vody malý kamínek, tak se hladina rozčeří málo a my jsme hodili asi moc velký kámen, takže se vyvalily vlny, které teď hlasitě šplouchají.

Všechny projekty a akce, o kterých jsi mluvil, něco stojí?
Chci zdůraznit věc důležitou pro všechny broumovské občanské projekty, a sice že se dějí za nemalé účasti místních sponzorů. Nám se tady paradoxně – přestože místní firmy jsou chudé, malé, je tu malá daňová výtěžnost, relativně velká nezaměstnanost atd. - podařilo získat místní sponzory,. Dávají pětitisíce, ale i 30, 40 tisíc a místní textilka Veba poskytla na projekt broumovského centra čtvrt miliónu už dva roky po sobě a v soutěži nadace VIA získala cenu Via bona o nejlepšího sponzora podporujícího občanský sektor v ČR A sponzorů jsou tady už desítky, což je pro nás důležité nejenom finančně, ale i jako forma politické odezvy. Pro mne osobně je to velké zadostiučinění, protože jsem velký příznivec decentralizace a mnohem raději půjdu prosit o peníze do místní firmy než abych psal nějaké složité projekty do Bruselu.

Jaká je trvalá udržitelnost všech těchto aktivit ve vztahu s okolím?
Ke komplexní udržitelnosti je potřeba, aby se pečovalo o půdu, lesy, využívaly se místní zdroje surovin, jako je kámen, voda apod. a dokázaly se zacyklovat řetězce místní výroby, spotřeby atd. V této oblasti můžeme působit jako poradci nebo naopak hlídací psi, případně obojí současně. To, čím občanské iniciativy přispívají na Broumovsku, jsou projekty ekologické, kulturní i politicko-etické podporující osvětu a vzdělanost. Těžko může někdo od nevládek očekávat, že budou podporovat ekonomiku, vyhledávat nové investory atd. Můžeme to snad dělat - spíš ze strany CHKO – např. v oblasti šetrné turistiky. Podporujeme cyklotrasy, které jsou úspěšným projektem, lidé sem kvůli tomu jezdí a utrácejí tady nějaké peníze v místních prodejnách a službách.

A hlavní cíl?
Ten prvořadý je zvyšovat tady vzdělanost v tom nejširším slova smyslu. Zatím to děláme spíš nesystematicky, formou jednorázových akcí a projektů, ale pokud by tu fungovalo třeba centrum ekologické a globální výchovy nebo podobné středisko, byli bychom moc rádi. Je dobře, že sem přibývá lidí, kteří se na tomto programu účastní a je radost se dívat na to, jak jsou někteří mladí lidé, třeba študáci, šikovní a co jsou schopní zpracovat a zorganizovat. Jenomže pořád je jednodušší sehnat lidi - iniciátory a zároveň organizátory akcí jako je práce na nějakém konkrétním projektu -, než sehnat někoho, kdo bude vytvářet koncepci trvale udržitelného Broumovska, to jsou náročná abstraktní intelektuální témata.

Pracujete na nějakých dlouhodobějších systémových podkladech?
Nemáme v tuto chvíli zpracovaný žádný podrobný model trvale udržitelného Broumovska a nevíme, jaká je jeho ekologická stopa, i když bychom rádi, aby se to spočítalo. Něco jsme pro to už začali podnikat, ale každopádně jsme zatím na začátku. Trochu se bojím toho, že dřív než se nám něco takového povede, tak nás předběhnou reklamní agentury, které na základě současné publicity kolem Broumovska pozvou spoustu turistů, a ti nás tady převálcují. Myslím, že bychom měli být na tento nápor připraveni, ale k tomu potřebujeme další experty, spolupracovníky, aktivisty, kteří se toho chopí – je to pořád o lidech, kterých se nám nedostává. Ale nerad bych, aby to vyznělo jako stížnost, spíš jako výzva pro další lidi, kterým je takováto práce blízká a mají vzdělání v oborech, které s tím souvisejí, aby se přidali a pomohli nám.

Pavel Hlavatý

DISKUSE - KOMENTÁŘE:

13. 11. 2002

poděkováníStudentka JU v Českých Budějovicích, ZSF