Počet českých dokumentů uvedených v kinech narůstá, sklízejí úspěch i na zahraničních festivalech
21. 9. 2011 - PRAHA [Econnect]
Zároveň slaví čeští dokumentaristé pravidelně úspěchy na zahraničních festivalech, letos například získala režisérka Erika Hníková nestatutární cenu čtenářů deníku Tagesspiegel určenou nejlepšímu filmu sekce Forum na Berlinale, oceněný Nesvatbov se dostal také na renomovaný dokumentární festival Hot Docs v Torontu, stejně jako Vše pro dobro světa a Nošovic režiséra Víta Klusáka. Tyto dva filmy Klusáka a Hníkové jsou v programu řady dalších prestižních festivalů a za uplynulý rok se tak staly tím nejkvalitnějším, co tu na poli dokumentu vzniklo.
Největší návštěvnost v českých kinech zaznamenal za dokument Matěje Mináče Nickyho rodina o osudech tzv. Wintonových dětí, který v kinech vidělo 32 792 diváků, dalším nejvíce navštěvovaným filmem je ohlédnutí za jednou epochou českých dějin z pohledu mlynářského učedníka s názvem Ležáky 42 režiséra Miloše Pilaře, který vidělo 6 818 lidí, necelých šest tisíc lidí pak přišlo do českých kin na již zmíněné a v zahraničí ceněné filmy Vše pro dobro světa a Nošovic a Nesvatbov. Klusákův snímek vypráví o moravskoslezské vesnici, ve které přistálo UFO v podobě stříbřité továrny na výrobu korejských aut Hyundai, Hníková zase sledovala svobodné třicátníky ve slovenských Zemplinských Hámrech.
V minulém roce upozorňoval IDF a ČFC na deset dokumentárních počinů, mezi nimiž byl například film Pozemšťané, koho budete volit? Lindy Jablonské, který nebyl určen kinům, ale odvysílala jej Česká televize, letos pak získal Cenu Pavla Kouteckého, zajímavý dokument Jakuba Hejny s názvem Divadlo Svoboda, ve kterém vnuk mapuje životní cestu svého dědečka, mezinárodně uznávaného scénografa Josefa Svobody nebo Medvědí ostrovy Martina Ryšavého. Letos filmové instituce představují tyto filmy a tvůrce: Eugéniové režiséra Pavla Štingla o fantaskní vizi budoucnosti, která se proměnila v masovou vraždu. Film využívá i unikátní archivní materiály, které produkovala ideologie „lepšího zítřka“ výtvarně zpracované animátorem Zdeňkem Durdilem; Česká vesnice Petera Zacha popisující svérázné odlišnosti mezi mentalitou Čechů a Němců prostřednictvím každodenních historek a i v historickém kontextu; Mrtvá trať Šimona Špidly o krutém průběhu stavby bezvýznamné železniční trati kdesi v tajze ve stalinistickém Rusku; dokument Gottland natočený na základě vybraných povídek z bestselleru Gottland polského autora Mariusze Szczygiela, který bude koncipován jako pásmo filmových esejů, vytvořené šesti studenty FAMU, popisující českou národní historii z perspektivy „toho, kdo nevyhrál“. Režie se ujali Bohdan Bláhovec, Viera Čákanyová, Petr Hátle, Rozálie Kohoutová, Lukáš Kokeš a Radovan Síbrt, Klára Tasovská; Zelení aneb příběhy ze stranického života Daniely Matějkové, která i coby jako členka této strany měla možnost postihnout reformu několika osobností a samotné politické strany zevnitř a zlomové okamžiky tohoto procesu natáčela; dokument Baumaxa režiséra Vladimíra Michálka oceňovaného mimo jiné za celovečerní hrané filmy Je třeba zabít Sekala či O rodičích a dětech, jež téměř rok mapoval tvorbu svérázného písničkáře a tvůrce Xaviera Baumaxy; dokumentární road-movie Digital Prints of a Revolution Petra Hátleho, Rok konopí režiséra Petra Slabého mapující objektivně problematiku této rostliny a její možnosti a meze využití pro léčebné účely; Kytlice, Zimmer Frei režisérky Rozálie Kohoutové nahlížející do absurdních dějin středu Evropy skrze malou obec Kytlice v bývalých Sudetech, ležící na severní hranici Čech; 31 konců/31 začátků výtvarné skupiny Rafani, která se po čtyřleté pauze, kdy nepoužívali text, vrací k psanému projevu, a to rovnou filmovým traktátem mapující pražskou alternativní kulturu.
Jako každý rok na podzim vychází katalog České dokumentární filmy 2011/2012, ve kterém je možné dohledat informace o desítkách připravovaných dokumentárních projektů. Svůj nový film chystá například i Helena Třeštíková, jde opět o časosběrný dokument, tentokrát Třeštíková mapovala 35 let v životě Honzy, syna své přítelkyně. Film vstoupí do kin pod názvem Rodinný deník na začátku příštího roku.
IDF poté, co minulý rok oslavil deset let své existence, letos úspěšně podpoří jubilejní stý film. Kromě neustálého rozšiřování podpory distribuce dokončených filmů IDF funguje také jako podpora pro dokumentární projekty z celé oblasti střední a východní Evropy. Za svou historii IDF podpořil například film polského režiséra Michala Marczaka Na konci Ruska (Koniec Rosji, 2010), Phnom Penh Lullaby Pawla Kloce nebo rakouský snímek Abendland, ve kterém se jeho režisér Nikolaus Geyrhalter vydává na dlouhou asociativní cestu noční Evropou. Tyto filmy byly také s velkým ohlasem uvedeny na předních mezinárodních filmových festivalech jako Hot Docs Toronto, Visions du réel , Sheffield Doc/fest nebo CPH:DOX, odkud si odvezly řadu prestižních ocenění. Z českých dokumentů pak IDF podpořil takové projekty jako je Doba měděná (Ivo Bystřičan, 2010) či právě již zmíněné Vše pro dobro světa a Nošovic Víta Klusáka a Nesvatbov Eriky Hníkové.