Fotografie z Černobylu Václava Vašků byly oceněny na Czech Press Photo 2005

„Zajímaly mne osudy lidí, kteří dodnes žijí v radioaktivní zóně kolem černobylské elektrárny. Chtěl jsem vědět, proč se rozhodli zůstat ve svých rodných vesnicích, které se nachází v kontaminovaných zónách, a co si dnes s odstupem téměř dvaceti let myslí o této tragédii,“ uvedl fotograf Václav Vašků.

Do Běloruska a na Ukrajinu, které byly nejvíce zasaženy radiací po havárii, vyrazil Václav Vašků v průběhu tohoto roku celkem třikrát a strávil zde téměř dva měsíce. Fotograf cestoval po opuštěných či řídce obydlených vesnicích v černobylské zóně a nafotil desítky lidí, kteří zůstali navzdory ohrožení života či se tam později vrátili.

„Udělat zajímavé fotky bylo vlastně docela těžké. Havárii nelze po dvaceti letech znovu nafotit a ty nejzajímavější momenty už stejně někdo zaznamenal. Nechal jsem tedy prostě na sebe působit atmosféru místa a pokusil jsem se všimnout důležitých detailů. Nakonec vznikl v podstatě cyklus portrétů, které zároveň dodávají černobylské tragédii autentický rozměr,“ uvedl fotograf Václav Vašků.

Kromě obyčejných lidí také Václav Vašků vyhledal a fotografoval osobnosti, pro něž se černobylská tragédie stala zásadním mezníkem v jejich životech. Na výstavě lze spatřit portrét fotoreportéra Igora Kostina, který tehdy z helikoptéry jako první udělal snímky po explozi, což ho málem stálo život.

Další významnou osobností je třeba profesor Vasilij Nestěrenko, který byl před havárií ředitelem jaderného institutu Běloruské akademie věd. Ten se osobně podílel na zjišťování úrovně radiace přímo v reaktoru a při spouštění atomového spektrometru z vrtulníku dostal společně s dalšími členy posádky těžkou dávku radiace.

Podle profesora Nestěrenka dnes v Bělorusku žije na zamořených územích dva a půl milionu lidí, z toho půl milionu dětí. Stát na likvidaci následků havárie vydává pětinu ročního rozpočtu, zamořené oblasti přesto vykazují záporný demografický růst: jeden člověk se narodí a dva zemřou. Kromě toho vláda z kontaminovaných oblastí vysídlila na 140 tisíc obyvatel.

„Tohle je možná pro tamější obyvatele ještě větší tragédie než radioaktivní nebezpečí. Ztráta domova pro ně byla takovou psychologickou pohromou, že se říká, že mnozí lidé po vyhnání doslova zemřeli steskem. Mnozí lidé po odsunu putovali stovky kilometrů zpět do své rodné vesnice, kde prožili svůj život a mají zde pohřbeně své blízké. Největší hrůzu mají z toho, že by museli žít někde jinde,“ říká Václav Vašků.

Na ukrajinské části evakuovaného území žilo před havárií víc než 110 tisíc lidí. Vysídleno bylo 96 vesnic a dvě městečka: Pripjať a Černobyl. Dnes tu dožívá posledních 340 lidí. Ještě více než Ukrajina bylo postiženo Bělorusko. Přes dvě třetiny radioaktivního spadu dopadlo právě tam a některé vesnice vzdálené od Černobylu přes dvě stovky kilometrů jsou následkem proudění vzduchu zamořenější než bezprostřední okolí elektrárny.

K havárii jaderné elektrárny v Černobylu došlo 26. dubna v roce 1986. Při testování turbíny došlo k přehřátí reaktoru na čtvrtém bloku elektrárny a následně k jeho výbuchu. Podle expertů dosáhl oblak radioaktivního prachu a páry výše jednoho kilometru a kontaminoval velkou část evropského kontinentu, především Bělorusko, Rusko a Ukrajinu. Jen na střeše třetího bloku, kam dopadly zbytky reaktoru, se při odklízení trosek kvůli vysoké radiaci vystřídalo celkem na 35 tisíc vojáků.

Dalších 600 tisíc lidí pracovalo na likvidaci následků havárie v celé elektrárně a při výstavbě betonového sarkofágu kolem zničeného bloku. Po téměř dvaceti letech je sarkofág plný trhlin a děr. Vědci stále nemají dostatečné množství informací, co se děje uvnitř reaktoru. Existují odůvodněné obavy, že by dešťová voda pronikající do sarkofágu mohla opět způsobit řetězovou reakci.