Albánie: Bití jako denní chléb každé třetí ženy
18. 5. 2006
Iva Nevečeřalová -
Minimálně každá třetí žena v Albánii je podle statistik někdy v životě vystavena domácímu násilí. Bití, znásilňování, omezování svobody pohybu a další formy násilí a ponižování berou mnohdy samotné oběti jako normální součást života. Albánská legislativa ovšem nezná pojem „domácí násilí“ a žena, jakkoli těžce postižena, nemá za současných podmínek reálnou šanci domoci se spravedlivého odškodnění a potrestání viníka.
Koalice neziskových organizací hájících práva žen předložila v lednu tohoto roku albánské parlamentní komisi návrh zákona, který by předcházel domácímu násilí a poskytoval ochranu jeho obětem. I kdyby byl ale návrh zákona přijat a posléze začleněn do albánské legislativy, cesta k jeho praktickému naplňování a respektování nebude snadná.
„Říkají, že každá třetí albánská žena je bita svým manželem, tady ve Shkodre říkáme, že je to dvě a půl ženy ze tří,“ říká Dalina, doktorka pracující ve Shkodre – v jednom z albánských center pro oběti domácího násilí.
Přesné počty obětí domácího násilí v Albánii není možné uvést, neboť albánské autority tento jev nijak nemonitorují. Podle studií, provedených od roku 1996 různými neziskovými organizacemi a nezávislými odborníky, se počty obětí domácího násilí pohybují mezi neuvěřitelnými 30 až 46 procenty albánských žen. Více postiženy jsou v tomto směru ženy v chudých zemědělských oblastech (46,3%) a ženy ekonomicky závislé na manželovi (55, 7% těch, které označují samy sebe jako ženy v domácnosti).
Výsledky kvalitativní studie z roku 1996 provedené se stovkou žen, které se setkaly s nějakou formou domácího násilí, ukázaly, že pro celou jednu pětinu těchto žen je domácí násilí naprosto běžnou součástí každodenního života, a nevidí jinou cestu, kromě sebevraždy, jak by se z této situace mohly dostat.
Alarmující je také zjištění této studie, podle kterého celá jedna čtvrtina těchto žen obviňuje z páchaného násilí sama sebe. Zdůvodňují násilí například tím, že věci nestíhají tak, jak by měly, anebo se nechovají ve všem tak, jak by si jejich partner přál.
Frustrace a násilí, sestry z chudého domu
Albánie prošla od pádu komunismu (v roce 1992) extrémně bolestným transformačním procesem. Vrcholem této krize byl rok 1997, kdy během ekonomického kolapsu ztratily sta tisíce Albánců svoje celoživotní úspory. Po celé zemi propukly masové protesty a z policejních a armádních zdrojů byly během této éry chaosu odcizeny sta tisíce zbraní, z nichž dosud zůstává v soukromých rukou na 200 tisíc.
Kriminálních činů, včetně domácího násilí, v nichž figuruje střelná zbraň, je proto v Albánii každoročně evidováno velké množství. Jen za rok 2005 byl evidován trestný čin s použitím střelné zbraně v 6, 5% albánských domácností.
Ještě čtrnáct let po pádu komunismu se Albánie nachází v sociálně i ekonomicky značně neuspokojivé situaci. Podle zpráv lidskoprávních organizací dochází stále k rozšířenému zneužívání pravomoci ve formě fyzického násilí (někdy i mučení) ze strany policie i jiných veřejných činitelů.
Bída (v některých zemědělských oblastech nemá až polovina obyvatel přístup k tekoucí vodě a jen jedna třetina má přístup k elektrickému proudu), vysoká nezaměstnanost a alkoholismus ještě prohlubují frustraci, jejímž katalyzátorem bývá nezřídka právě domácí násilí.
Rovnoprávnost žen? Ale kdeže
Ačkoli by se podle albánské ústavy měla žena těšit rovnoprávnosti s mužem, v reálném životě se potýká s diskriminací v mnoha sférách osobního i společenského života. Co se týče ekonomické sféry, platy albánských žen jsou zhruba o dvacet až padesát procent nižší než platy albánských mužů. Muži kromě toho vlastní 92 procent veškerého majetku a tvoří přibližně 84 procent hrubého domácího produktu země.
Zvláště v rurálních oblast je obrovská nezaměstnanost a jen málokterá žena pracuje mimo domov. Naprostá finanční závislost na muži a obava o hmotné zajištění sebe a svých dětí bývají často těžko překonatelnými překážkami nutícími ženu zůstávat s násilnickým manželem.
Zdaleka to ale nejsou jenom ekonomické důvody, proč albánské ženy zůstávají nezřídka dlouhá léta i celý život v atmosféře každodenního teroru. V tradičním pojetí generové role, které v Albánii všeobecně převládá, má být žena podřízena mužské autoritě; nejprve otci, případně i bratrům a jiným mužským příbuzným, poté manželovi.
Manžel a jeho rodina aktem sňatku přebírají symbolicky, ale i reálně otcovskou autoritu a zodpovědnost nad ženou. Sňatky bývají předem domluvené a někdy jsou k nim ženy donuceny i násilím.
Kanun a rodinná čest, víc než lidská důstojnost
Genderové pojetí, přisuzující ženě podřízenost mužské autoritě, je v Albánii zakotveno ve zvykovém právu, známém pod jménem Kanun.
Toto starodávné zvykové právo bylo poprvé sepsáno a kodifikováno až počátkem dvacátého století a konkrétně dává muži například právo veřejně bít a ponižovat svoji ženu, pokud se vůči němu dopustí neposlušnosti. „Pokud muž bije svou ženu, nedopouští se žádné viny…a její rodiče mu bití nesmí nijak vyčítat.“
Kanun dokonce povoluje za určitých okolností, například v případě cizoložství, ženu i beztrestně zabít. Uplatňování Kanunu bylo sice během komunistické éry zakázáno, ale od počátku devadesátých let dochází zvláště na severu Albánie k jakési renesanci zvykových tradic.
Mužské převaze mocně nahrává také v albánské společnosti široce uznávaný koncept rodinné cti (v albánštině nderi). Kvůli strachu z „hanby“(turpi), kterou by podle svých představ uvrhly na svoji rodinu, pokud by veřejně přiznaly násilí ze strany svého muže, se albánské ženy neodvažují mluvit o násilí, kterému jsou vystaveny, často ani s nejbližšími příbuznými.
Podle Albánské reprodukční zdravotní zprávy 52,5 procent žen, které byly vystaveny domácímu násilí, o tom nikdy nikomu neřeklo a z těch, které o tom s někým mluvily, to sdělilo 52 procent svojí matce, 37 procent členovi manželovi rodiny a pouhých deset procent uvedlo, že mluvily o násilí s policií.
Poněkud drsným ale názorným příkladem toho, jak silně může ovládat lidskou mysl albánského člověka koncept cti (a hanby) je výpověď jedné z obětí domácího násilí, kterou evidovala Amnesty International.
„Jednoho dne mě připoutal k podvozku auta a vláčel mě až do úplného vyčerpání. Pak ujel a já jsem se opravdu styděla, když mě viděl kněz v takovém stavu a nemohl uvěřit svým očím. Mohla jsem se propadnout hanbou, co si řeknou lidé, až mě takhle uvidí…Kněz šel také za mým manželem a ten mu řekl, „Já vím, jak zacházet se svojí ženou.“ Já jsem se tak styděla…“ (DK)
Jak nahlíží na rodinnou čest, konkrétně na vraždu „ze cti“ samotné albánské soudnictví může ilustrovat následující případ.
"29. září 2003 byl podle článku 82 (Vražda spáchaná ve stavu náhlého psychického šoku…)odsouzen Ruzdhi Qinami, za vraždu své šestnáctileté dcery ke dvěma letům vězení za vraždu a 16 měsícům za držení střelné zbraně. Dceru zabil poté, co jí údajně viděl v pět hodin ráno přijíždět s cizím autem a domníval se proto, že má poměr s cizím mužem, zatímco je její snoubenec v zahraničí. Trest byl soudem zmírněn na 16 měsíců s tím, že „chování dcery pachatele bylo takové, že způsobilo silný psychický šok a zablokovalo racionální uvažování a schopnost sebekontroly otce do takové míry, že dceru čtyřikrát střelil, což způsobilo její okamžitou smrt…“
Z 28 žen uvězněných v jediné ženské věznici v zemi je 23 odsouzeno za vraždu svého partnera, bývalého partnera, anebo jiného mužského člena rodiny. Většina z těchto žen uvedla, že kromě jiného fyzického a psychického násilí je manžel držel v absolutní izolaci a nedovoloval jim ani styk s nejbližšími příbuznými.
Většina z nich také tvrdila, že muže zabila v sebeobraně anebo při obraně svých dětí. Soud se ovšem v žádném z těchto případů nezabýval důsledně tím, zda byla žena, či jiní členové rodiny někdy v minulosti vystaveni násilí ze strany partnera a ženám tak nebyla přiznána žádná polehčující okolnost. Naopak byly v některých případech obviněny z plánované vraždy.
Nejen soudní, ale celý správní a bezpečnostní systém Albánie se dosud chová tak, jakoby domácí násilí vůbec neexistovalo, anebo ho považují (jak dokazují výroky některých veřejných činitelů) za rodinný problém, který by se neměl řešit na veřejnosti.
Řada nevládních organizací se snaží převládající přístup k domácímu násilí v Albánii změnit. Od roku 1996 se o to pokouší pomocí různých osvětových programů pro ženy, ale i tréninkovými programy pro policisty a jiné státní činitele. Postiženým ženám pomáhají skrze síť telefonních linek, konzultačních center či ubytovacích zařízení. Tato centra pomoci bohužel zdaleka nemohou využít ženy ze všech oblastí země.
Prvním opravdu vážným krokem na cestě k lepší budoucnosti albánských žen by bylo přijetí nového zákona, který by zajistil prevenci domácího násilí a ochranu jeho obětí. Návrh takového zákona v lednu tohoto roku spolu s podpisem dvaceti tisíc albánských občanů předložila parlamentu koalice neziskových organizací. Samotná legislativa ale stačit nebude.
„K tomu, aby bylo omezeno domácí násilí, musí paralelně docházet i ke změnám v ekonomické, sociální a kulturní sféře, a v neposlední řadě v sebedůvěře a sebepojetí samotných žen,“ říká pracovnice Shkodra centra.
Autorka je externí spolupracovnice Econnectu
Iva Nevečeřalová
|
vytisknout