Iva Zímová: Můj domov je tam, kde právě fotím

23. 4. 2002 - Martin Šimáček, Infoservis

„Přijedu, zaklepu na dveře u lidí a zeptám se, jestli u nich můžu spát. Člověk vždycky potřebuje střechu nad hlavou, než začne fotit. Můžu spát i venku, ale v pětačtyřiceti se mně už moc nechce. Pak vysvětlím, co chci dělat. Začnu s nimi žít a fotit je, jejich komunitu. Na hotel většinou nemám peníze a ani v něm nechci být. V komunitě je život přátelštější a zajímavější. Dají se fotit momentky, které jinak člověk nevidí, když přijde jenom na hodinu.“

Své cesty za fotografiemi a lidmi Iva Zímová neplánuje. Do práce ji často nenadále povolá dění ve světě: „Témata někdy přichází sama. Před třemi lety jsem už měla víza na cestu do Afghánistánu. Dostala jsem ale nějakou práci a vzápětí zavolala Petra Procházková a chtěla, abych jela do Čečenska. Tak jsem odjela tam.“ V Grozném Iva Zímová pracovala na souboru „Před válkou jsem měl hračky“, který ukazuje děti z dětského domova. „S Petrou Procházkovou jsme napsaly asi o třinácti z nich. Mé fotografie byly až druhořadé, důležité jsou jejich výpovědi. Děti stojí před ruinami domů, ve kterých žily, hovoří o tom, co mají rády, co by chtěly, co si pamatují.“

Práce v Čečensku pro Ivu Zímovou však tímto souborem zdaleka neskončila: „V Grozném chci ještě fotografovat staré ženy žijící ve sklepech. Ruské i čečenské babičky, které živoří pod zbořenými ruinami domů. Žijí ze dne na den a nevědí, co bude zítra.“

Lidi ze svých záběrů má Iva Zímová ráda. Ať se kolem ní děje cokoliv, ještě nikdy se mezi nimi při své práci necítila špatně: „Neustále myslím na ty, které jsem fotila. Skoro všem jsem dala fotky. Někdy fotím přímo pro ně – takové rodinné fotografie, které ostatním lidem neukazuji.“

Iva Zímová fotí neustále. I tehdy, když se jí u krku zrovna nepohupuje fotoaparát: „Všechno přirozeně probíhá, člověk jenom musí mít otevřené oči, aby něco viděl. Aby viděl ty správné „momentíčky“. Spoustu momentíčků jsem nestihla vyfotit. Mám hezké vzpomínky, ale fotoaparát jsem třeba nezvedla nebo jsem to nestihla. Anebo jsem nevystihla okamžik – to se také stává. Dřív mě to mrzelo, ale dnes už ne.“

Své fotografie Iva Zímová často poskytuje humanitárním organizacím i bez nároku na honorář: „S penězi nakládám, jak přijdou. Nemám absolutně žádná pravidla. Sice vydělávám pod životní minimum, ale zubaře platím fotkou. Lidem, u kterých přespím, platím často také fotkou. Focení mě stojí peníze, ale zato nemusím mít na elektriku. Neplatím si žádný důchod. Asi budu muset fotit do smrti.“

„Nikdy jsem nefotografovala komerčně. Pro jednoho člověka je to jednodušší. Musím nakrmit jenom svůj žaludek. Vlastní děti už asi mít nebudu. Snad jen možná adoptované. Ještě najít toho pravého muže. Ale je to především ve mně: fotografie vždy byla a bude na prvním místě. Musela bych najít druhého blázna, který má v životě něco, čemu všechno věnuje a nemusí být tolik vázaný na druhého člověka,“ směje se fotografka znovu. Příští týden zase odjíždí - do Afghánistánu.

Martin Šimáček

DISKUSE - KOMENTÁŘE: