Petra Procházková: Lidská solidarita se nemá řídit národností nebo náboženstvím

25. 5. 2006 - Lenka Weberová
(autorka je externí spolupracovnicí Econnectu), Econnect

-foto-

Začátkem května jste obdržela cenu Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Považujete se za někoho takového?

Není to tak, že by si člověk programově při svým pobytu v zahraničí neustále říkal, že jsem tím, kdo šíří dobré jméno. Reprezentuji spíš než Českou republiku aktivity občanského sdružení Berkat, které jsou podle mě docela povedené. A to, že jsem dostala cenu za šíření dobrého jména, mě utvrzuje v tom, že ty projekty jsou dobré a nemusí se za ně nikdo stydět.

Ale cenu jste dostala vy a ne občanské sdružení Berkat, týká se tedy především vás.

Já vlastně nevím za co přesně jsem cenu dostala, to mi řečeno nebylo, možná za nějakou symbiózu novinářské a humanitární práce. Tím, že je člověk novinář a jeho jméno lidé znají, se snáze dostane do povědomí lidí i jeho činnost nenovinářská. Když jedu někam jako novinář, tak jsem tam zároveň za občanské sdružení Berkat.

Pak to, že se věnujete charitativní činnosti většinou v místech, kde působíte jako novinář, si navzájem nepřekáží.

To určitě ne, naopak si myslím, že je to výhoda. A že je to vždy v místech, kde působím jako novinář, je logické. Nebudu žít v Kábulu a pomáhat dětem v Angole. To by bylo velmi nepraktické.

Já nechápu, proč se tomu tolik lidí diví. Novináři bývají ti první, kteří se ocitnou na místě, kde se stala nějaká katastrofa humanitárního charakteru. Popíší událost a pak se teprve za nimi navalí humanitární organizace. Takže proč si to nespojit?

Mě to přijde úplně logické a naopak strašně šikovné fajn spojení. Propojení novinářské a humanitární práce mi přijde úplně logické a šikovné spojení.

Máte pocit, že se česká média dostatečně věnují problematice neziskového sektoru?

Je zajímavé, že v poslední době má slovo charita nebo humanitární organizace, mezi novináři až pejorativní význam. Když jde redaktor dělat rozhovor s humanitární pracovnicí, tak si představuje, že to bude tlustá, brejlatá, stárnoucí žena nebo nějaká rozplývající se přecitlivělá panička v přechodu, která si tím léčí nějaké své vlastní komplexy. A že vlastně ta charita je děsná nuda a je to vše strašně ohrané. Vše už tu stokrát bylo, už se o tom stokrát psalo.

No, jenomže si myslím, že novináři nehledají to zajímavé.

A máte pro ně nějaký tip? Na co se konkrétně zaměřit?

Myslím si, že se česká média velmi špatně věnují problematice uprchlíků. Vůbec se neví o tom, jaké zde působí organizace, co dělají. A to je divné, protože kdokoliv se může zapojit do práce s uprchlíky. A tomuto problému se nevěnuje skoro nikdo. Přitom jsou to velmi dramatické příběhy. O kterých se píšou romány, které pak jdou na dračku. A novinář o tom nedokáže napsat jediný článek. Já to prostě nechápu.

Jenže novináři se vymlouvají na čtenáře, že je to nezajímá. No a čtenáři si mi velmi často stěžují, že by rádi věděli, zvláště potom, co proběhne nějaká akce, na kterou oni přispějí, jak to v té oblasti vypadá. Jenomže novinář tam jede jednou, když tam teče krev a lidé umírají hlady. Pak ne, pak už ho tam noviny nepošlou.

Mohl by se přece obrátit na organizaci, která v místě působí.

Problémem jsou taky samy humanitární organizace. Snaží se navenek působit strašně seriózně, například ve svých výročních zprávách, a tím jsou trošku nudné. „Charita“ bere sama sebe šíleně vážně. Ani sami humanitární pracovníci nedokáží novináře přitáhnout a vnést do své práce nadhled a nakonec i vtip. Vždyť vše je vlastně nakonec tragikomické.

Ve vašem občanském sdružení na kamenné obličeje nelze narazit?

V tomhle si myslím, že je právě Berkat cenný. Dává možnost lidem, kteří se nechtějí věnovat charitě ryze profesionálně, nechtějí zakládat organizace a občanská sdružení. Nechtějí být profesionály na humanitárním poli. Ale dělá jim radost, když mohou někomu pomoci a vidí výsledek. A tak se mohou přidat, věnovat se tomu co je těší a ještě páchat něco prospěšného.

Já si myslím, že pojmout humanitární pomoc jako svého koníčka, jako hobby, jako něco, co mě baví a co si opravdu užívám, to se zde v Čechách úplně pomíjí.

Pomáhat a zároveň si užívat, zde jde proti sobě. Málokdo připustí, že si pomoc užije, že se při ní také něčeho nabaží. Berkat umožňuje lidem prožít pocit štěstí, uspokojení a někdy i velkého úspěchu.

S tím také souvisí práce dobrovolníků. Touží po misi v nebezpečných oblastech a sní o tom, že se vrátí jako hrdina.

Spousta dobrovolníků se hlásí do zahraničních misí hlavně spíš kvůli sobě, než kvůli těm lidem, kterým jedou pomáhat. Buď si řeší nějaký problém, nebo v tom cítí romantiku. Pro většinu mladých lidí, a to já jsem nebyla výjimkou, kteří v dětství četli Vinnetoua, cestování do dramatických oblastí zavání pocitem, že já jsem ten Old Shatterhand, ten bílý muž, který se spřátelí s domorodcem. Jenže jak je známo, Karel May nikdy žádného Indiána neviděl, takže jeho představy byly trochu iluzorní.

A stejně tak jsou i iluzorní představy lidí, kteří na misi jedou. Například, co se týče vděčnosti. Lidé, kterým se pomáhá, většinou vůbec vděční nejsou. Naopak, docela často se stává, že jsou na toho, kdo jim pomáhá, naštvaní, protože se jim zdá, že je té pomoci málo. Vždycky je té pomoci málo.

Nikdy to není tak, že lidé řeknou, tak děkujeme vám, už to stačí, už té pomoci bylo dost, jeďte tady vedle k sousedům, ti jsou na tom ještě hůř. Tak to není. Lidi jsou na vás naštvaní, protože si říkají, aha, tak on se doma válí v bohatství, tady nám dá dvě kila cukru a myslí si, že mu budeme děkovat.

Vám nikdy nepoděkovali?

Oni poděkují, ale je to takové neupřímné. S vděčností se člověk nesetká. Je nutné se trochu obrnit, protože ono to je trpké, když žijete v těžkých podmínkách a upřímně těm lidem chcete pomoc a pak zjistíte, že vás nemají rádi. Ale pomáhá se těm, kteří to potřebují, a ne těm, kteří jsou mi sympatičtí. To je základní heslo, s kterým by se měl každý vyrovnat, než někam vyjede.

Máte pocit, že je český národ již dost tolerantní?

Každý vám v Čechách řekne, že je supertolerantní. Ale to není žádná tolerance, když toleruji něco, co mám ráda. Tolerance je, když se zapřu a omezím sama sebe kvůli někomu jinému, protože si uvědomím, že ten někdo na to má právo a nebo že mu to pomůže.

Je mnohem těžší strpět vedle sebe souseda Afghánce nebo černocha, který má úplně jiné zvyky a způsoby života, než odjet do vesnice v Africe, žít tam v chýši a vědět, že se za půl roku vrátím domů.

A stejně je to i s takzvanou charitou. Není žádná pomoc, když dávám to, co už nepotřebuji. Pomoc je, když se s někým rozdělím, a ne, že už nevím, kam dát staré tepláky, tak je dám uprchlíkům. To není pomoc, to je zbavení se starých věcí. Když někomu pomáhám, tak to znamená, že se vzdávám něčeho, co mám rád.

Již několik let se pohybujete v prostředí neziskového sektoru, sháníte granty a žádáte o dotace. Je snadné se zde věnovat takovéto činnosti?

Tak především, občanské sdružení Berkat je krajně netradiční, a být krajně netradiční je vždy problematické. Já si myslím, že Berkat je hodně průkopnickým sdružením a jako takové se trochu vymyká té obecné představě o humanitární organizaci, a proto je vše pro nás jakoby těžší. Ale na to, že „neziskovky“ zde existují teprve šestnáct let, se dosáhlo za tu dobu obrovských úspěchů.

A myslím si, že se i výrazně zlepšila komunikace a koordinace s úředníky. Kteří již pochopili, že skrz humanitární organizace nebo občanská sdružení mohou dělat věci, na které sami nemají. Že jsou vlastně k tomu, aby ulehčovaly práci. Místo aby se navzájem bojovalo, k čemuž také někdy dochází, protože zájmy se mohou někdy různit. Řada úřadů pochopila, že je lepší s neziskovkami kooperovat, protože vykonají spoustu práce za málo peněz.

Setkáváte se s tím, že je vám vytýkána pomoc směřovaná do zahraničí, když by byla doma také potřeba?

No určitě, to slýchám docela často. Nedávno mi kdosi napsal, že čeští sirotci na tom také nejsou nejlépe, a ať se podíváme do českých psychiatrických ústavů a že tam je také málo peněz a proč bychom měli posílat nějakým afghánským či pákistánským synům teroristům peníze a starat se o ně, když české děti strádají. No, každý má právo na svůj názor. Jednak já si myslím, že nemohou všichni dělat všechno.

V praxi by to znamenalo, že by se všechny humanitární organizace soustředily na české dětské domovy a ústavy pro přestárlé. A budou se zabývat jen jimi, až do chvíle, kdy tam lidé budou umírat v dostatku. Taková situace nenastane, protože nikdy není dost. Pak na ty, kteří jsou chudí a jsou daleko od nás, by se nikdy nedostalo.

Lidská solidarita se nemá řídit národností nebo náboženstvím. Jestli je to prostitutka nebo dítě teroristy, to nezkoumám. V první řadě je ten člověk nejdříve v nouzi a potřebuje pomoc a já mu ji musím poskytnout, aniž bych zjišťovala, jaký je jeho charakter. To prostě nelze. A myslím si, že tohle nám strašně chybí.

DISKUSE - KOMENTÁŘE:

26. 11. 2007

Taková novinářka pro mne nemá cenuJan