K terorismu a transparentnosti environmentálních NNO

23. 3. 2006 - Petr Kužvart

Několik slov úvodem

Jde o mé osobní stanovisko člověka, který se v prostředí environmentálních nevládních organizací pohybuje od 80. let. Mým cílem je povzbudit debatu a tříbení názorů ve sféře NNO, ale zároveň také pokusit se formulovat výchozí pozici vůči těm složkám státního aparátu, jež vyvíjejí nebo budou vyvíjet v této oblasti nějakou aktivitu směrem k občanské společnosti.

Zaměřuji se pochopitelně na glosování toho, co znám z vlastní dlouholeté zkušenosti, tedy pozic, problémů a přístupů, jež se vyskytují v environmentální výseči nestátního neziskového sektoru. Činím tak s vědomím, že jde o tu jeho část, jež je výrazně rozvinutá, aktivní a z velké části nezávislá na prostředcích směřovaných do občanské společnosti od státu a územních samosprávných celků. V neposlední řadě je tato výseč zajímavá tím, že v ní je obzvláště živé povědomí o demokratických a demokratizujících postupech a nástrojích autentických občansky angažovaných aktivit jdoucích zdola.

Státní a nestátní terorismus

Nejprve mi to nedá, abych se nevyjádřil k obecným politickým východiskům. Pokud by snad v budoucnu zazněla kritika tohoto „politizování“, pak rovnou předesílám, že politické postoje jako občan ani jako zvolený člen vedení občanského sdružení nemám zapovězeno zaujímat. Občanská sdružení nesmějí vyvíjet činnost vyhrazenou politickým stranám a politickým hnutím, tedy zejména usilovat o podíl na politické moci cestou konkurence mezi politickými subjekty. Vyjadřovat se k politickým tématům je však oprávněn každý, včetně takových sdružení. Já zde ostatně mluvím za sebe, nikoli za některé sdružení.

V debatách a projevech týkajících se mezinárodního terorismu se s odzbrojující samozřejmostí předpokládá, že jde pouze o aktivity nestátních struktur různé provenience. Bohužel, není tomu tak. Vedle těchto nepochybných nestátních zdrojů a ohnisek jsou zde rozsáhlé státně teroristické aktivity, zahrnující nelegální, násilné nebo bezprostředním násilím hrozící jednání typu okupace území cizího státu spojené s trvajícím násilným zdoláváním tamního hnutí odporu, zadržování osob bez soudu a přístupu ke spravedlnosti, mučení a záměrně aplikované špatné zacházení a ponižování, otevřené pohrdání spravedlností a stavění zadržených, neusvědčených a neodsouzených osob do zcela bezprávného a bezmocného postavení na neomezenou dobu. To vše jsou nesporně projevy státního terorismu, prokazatelně aplikované ozbrojenými silami a zpravodajskými službami určitých států. Nejde o legitimní bojové či bezpečnostní postupy, ale o zjevnou zvůli.

Nenechme se mýlit – tyto výjimky z legality a použití výjimečných postupů může být začátkem dalších podobných výjimek a postupem času může být státem páchaným bezprávním tohoto druhu ohrožen nebo přímo postižen kdokoli, podle okamžité politické vůle či zvůle. V tom je mimořádná společenská nebezpečnost takových výjimek. Vysoká společenská nebezpečnost je samozřejmě i v tom, že stát, který by měl být vázán právem, šíří bezpráví. Nenechme se mýlit tím, že nyní se nás tyto praktiky přímo netýkají. V budoucnu se mohou týkat kohokoli.

Samozřejmě je zde častá námitka typu: hrozí masové zabíjení v důsledku hrozícího teroristického útoku nestátních sil, pro které je nutno v krátkém čase, který objektivně zbývá, zostřeným výslechem, tedy mučením získat stěžejní informace k odvrácení útoku. V takových případech jsou prý zostřené a nezákonné postupy obhajitelné. Problém je v tom, že o takové případy jde zcela výjimečně. Mučení a špatné zacházení se běžně praktikuje v naprosto běžných, nekrizových situacích. Vedle toho existuje zjevná tendence po všeobecném utužení kontroly, rozšíření zpravodajských aktivit a omezení běžných občanských práv. To je samozřejmě pro otevřenou, demokratickou společnost cestou do pekel, protože velmi rychle začne pomocí omezování otevřenosti a demokratické kontroly „chránit“ svou demokracii a otevřenost, což je absurdní a nemůže skončit jinak, než přechodem k autoritářským formám kontroly a ovládání, tedy pravým opakem výchozích cílů a ideálů.

Je velmi podstatné zdůraznit, že svoboda a otevřená občanská společnost, to jsou určité hodnoty, jejichž existence a dobrodiní jimi poskytované nebývají vůbec zadarmo. Něco to vždy stojí. Svoboda bez rizika neexistuje. Dilema spočívá v tom, že se musíme rozhodnout, zda chceme být svobodní a užívat určitých práv i za cenu nemalých rizik, které to s sebou nese nebo nést může. Nelze chránit svobodu a tato práva omezováním svobody a zahájením politiky výjimek z oněch práv. Dějiny nás přece dostatečně poučují o tom, že nejprve se tak děje třeba i s nejlepšími úmysly, ale konce bývají drtivé a zhoubné.

Boj s mezinárodním terorismem rozšiřováním a prohlubováním represe včetně preventivních násilných akcí je spíše nežli cestou k jeho omezení způsobem, jak si zajistit jeho regeneraci, eskalaci a setrvalost. Opravdu podstatným řešením by bylo správné vyhodnocení sociálních kořenů teroristických aktivit a odstraňování prvotních společenských příčin, nikoli roztáčení zlověstné spirály vzájemných útoků a odplat.

Posledním argumentem je nehezká, ale racionální pracovní hypotéza, že mezinárodní nestátní terorismus se do značné míry hodí těm silám, jež chtějí s odkazem na něj dosáhnout trvalých systémových změn v západních společnostech směrem k odstranění nadměrného „zaplevelení“ lidskými a občanskými právy a zárukami, snahy dostat pod kontrolu veškeré „nespolupracující“ státy (Írán, Sýrie, další) a také snahy dostat občanskou společnost v západních zemích pod dokonalejší kontrolu, posílit represivní mechanismy a zabezpečit tak nový globální systém politické moci související se zglobalizovanou ekonomikou proti nebezpečí nežádoucích změn a vytvořit podmínky pro něj vhodné, výhodné a jej zajišťující. Věřím, že tato hypotéza bude v budoucnu ověřena a buď se ukáže její mylnost, nebo bude shledána jako pravdivá. Nelze vyloučit, že jde o podstatnou vývojovou tendenci soudobého dějinného pohybu.

Co bychom měli požadovat od českého státu

V kontextu výše uvedeného se jako nezbytná podmínka pro jakoukoli součinnost subjektů a struktur občanské společnosti se státním aparátem při preventivních aktivitách proti riziku nestátních teroristických aktivit nabízí jednoznačné a veřejné proklamování a ujištění ze strany státu (tj. výkonné moci na centrální úrovni), že:

• postoj tohoto státu k výše uvedeným nelegálním formám represe je negativní, což český stát vhodnými formami a při adekvátních příležitostech ventiluje a bude ventilovat navenek - včetně a především vůči svým spojencům,
• že se v minulosti český stát neúčastnil, neúčastní se a ani v budoucnu se nebude účastnit podobných aktivit, a to ani pasivně (poskytnutím technických prostředků, zařízení a prostor k utajenému zadržování neusvědčených a neodsouzených osob, užití českého vzdušného prostoru a českých letišť a obecně vzato českého území a majetku k utajenému transportu nebo zadržování a vyšetřování takových osob, poskytnutí technického či organizačního zabezpečení takovým aktivitám cizí moci).

Partnerství a součinnost v tak citlivé oblasti jsou podle mého přesvědčení přijatelné právě za těchto minimálních ale nezbytných podmínek.

Rizika pociťovaná subjekty z environmentální části nevládního sektoru

Riziko zneužití environmentálních NNO k teroristickým aktivitám nebo jejich podpoře vnímáme jako zcela okrajové a hypotetické. Nemáme žádné poznatky tohoto druhu a ani ministerští úředníci žádné neuvedli nebo byť i jen nenaznačili. Snad taková rizika mohou přijít v úvahu v případě některých organizací s mezinárodním prvkem nebo organizací ustavených sice jako běžné právnické osoby, ale jejichž zakladatelé nebo členové jsou cizinci. Daleko spíše se zde ale nabízí využívání takových struktur pro organizovanou, zejména ekonomickou delikvenci, než pro nestátní terorismus. Ale ani tato rizika nemohou být důvodem k plošnému rozvoji státního dohledu nad neziskovým sektorem nebo celou občanskou společností. Takové podezřelé struktury je nutno sledovat a zasahovat proti nim v případě nezbytnosti za pomoci standardních prostředků a kompetencí příslušných orgánů a služeb.

Daleko podstatněji je pociťován problém transparentnosti zdrojů našeho financování a stanovení etických pravidel pro tuto citlivou a důležitou sféru. V kontextu poznatků o víceméně všeobecném rozšíření korupčních praktik v naší společnosti je to samozřejmě mimořádně významné.

My chceme a musíme být transparentní a sami si hlídat svou dobrou pověst, jež zajišťuje naši věrohodnost a důvěryhodnost v zájmových střetech o ochranu prostředí, veřejného zdraví, kulturního dědictví, ve prospěch veřejných zájmů, zájmů dotčené či zainteresované veřejnosti. Pokusů o účelový „sponzoring“ pod podmínkou, že sponzorovi vyjdeme vstříc, byla a je celá řada, zejména tam, kde se přichází do kontaktu nebo přímo vyjednává s podnikatelskými subjekty (úsilí o změnu záměru, jeho redukování apod.).

Zneužitelnost k teroristickým aktivitám aktuálně nepociťujeme, daleko nebezpečnější je problematika získávání prostředků a podpor a s tím spojená možnost ovlivňování ze strany dárců včetně víceméně nezastřených korupčních praktik. To vše navíc v kontextu postupného výrazného zužování spektra grantových příležitostí pro NNO.

Sebekontrola je lepší nežli úřední dohled

Ze všech svých dosavadních zkušeností vyvozuji závěr, že je efektivnější a levnější, pokud sami dbáme na svou pověst, sami si hlídáme svou transparenci a dobrovolně přejímáme závazek dodržovat společně formulovaná a odsouhlasená etická pravidla, než aby se tohoto ujala nějaká státní instituce a v podstatě byrokratickými, vrchnostenskými prostředky se snažila dosahovat stejných efektů. Sem bych zahrnul i různé pokusy o „certifikaci“, kde by místo státní autority vystupovala nějaká kvaziadministrativní struktura sice nestátního původu, nicméně k rigidnímu úřadování a rozšiřování vlivu a nadřazené moci nevyhnutelně směřující.

Něčím jiným je situace, kdy stát poskytuje např. sdružením operujícím v oblasti sociálních služeb prostředky a certifikací nebo jiným obdobným způsobem si ověřuje a zajišťuje kvalitní úroveň a jednotné podmínky poskytování daných služeb. V takové situaci je praxe „certifikace“ pochopitelná.

Mimo takové případy vidím certifikaci jako buď zcela dobrovolnou a nic v podstatě neznamenající - tedy zbytečnou, nebo naopak směřující třebas i jen via facti k jejímu povinnému celoplošnému fungování (např. certifikát podmínkou k účasti v soutěži o granty) - tedy nepřijatelnou. Mezi těmito alternativami v podstatě neexistuje zlatá střední cesta.

Obecně vzato vycházím z toho, že sebekontrola zdola, z vědomí objektivní potřeby vyšlá, je lepší nežli úřednické či kvaziúřednické mentorování, prověřování a reglementování shora. Prvý, samoorganizační způsob je navíc zcela adekvátní občanské společnosti a je v souladu s jejími principy.

Příklady z praxe

Z vlastní praxe znám vícero případů takové sebekontroly a snahy o jasná pravidla a jejich dodržování. Všechny se odehrály před přijetím etického kodexu environmentálních NNO a ustavením etické komise. Byly důsledkem víceméně spontánního společenského samopohybu.

Byli jsme kontaktováni ve věci jednoho hypermarketu zamýšleného v zátopovém území, proti kterému vystupovalo místní občanské sdružení. Při prověřování případu jsme se dozvěděli, že za tím sdružením jsou peníze a zájmy, jež mají původ u konkurenčního obchodního řetězce. Od účasti v kauze jsme odstoupili. Není rozhodně naším cílem, být přímým nástrojem konkurenčního boje mezi podnikatelskými subjekty. Věcný problém, (nepřípustné umístění mohutné překážky pro průchod povodňových vod územním) zde bylo záminkou k souboji o potenciální trhy. Takový konkurenční boj je jistě možný, ba v daném společenském systému nevyhnutelný, ale nikoli naším prostřednictvím nebo s naší účastí. Raději jsme se vzdali této aktivity proti jinak z řady hledisek nežádoucímu růstu hypermarketů.

Z otevřených zdrojů jsme se před lety dozvěděli o účasti jistého sdružení v posuzování vlivů velké a konfliktní zamýšlené investice na životní prostředí. Sdružení tam vystupovalo velice kriticky a stavělo se na odpor. Jeho klíčový člen a zástupce se následně nechal najmout investorem jako placený konzultant či poradce a sdružení se odmlčelo. Nějací žurnalisté dokonce publikovali vysoké částky sjednaných odměn pro onu osobu v případě získání pravomocného územního rozhodnutí, totéž v případě pravomocného stavebního povolení. Případ byl následně námi zveřejněn v rámci NNO s tím, že jde o naprosto nepřípustné praktiky, kdy splývá aktivita environmentálního občanského sdružení se soukromými komerčními aktivitami jeho členů, navíc sdružení sehrává roli beranidla, jež svým zprvu negativním postojem zvedá cenu, kterou protistrana je následně ochotna zaplatit za „konzultace“ jeho člena či představitele. Konstatovali jsme, že odhalení takových praktik bude vždy zveřejněno a přerušíme s takovým subjektem veškeré styky.

Rovněž v minulosti došlo ke tříbení názorů na míru transparence zdrojů získávaných nadací, jež pak prostředky rozděluje mezi NNO. Otázkou bylo, zda je přijatelné, aby byla zcela utajována smlouva mezi podnikatelským subjektem, který prostředky poskytuje, a nadací. Podnikatelé často v ryze obchodních vztazích praktikují rozsáhlé utajování smluvních podmínek a mají tendenci tuto navyklou praxi přenášet i do takovýchto sponzorských aktivit. Debata v tomto směru nebyla dosud uzavřena, nicméně její existence i průběh svědčí o snaze mít uvnitř sektoru jasná pravidla a transparentní vztahy, a to zejména v citlivých otázkách financování z podnikatelských kruhů.

Těchto několik příkladů samozřejmě je pouhým vzorkem, který ilustruje povědomí nutnosti tříbení a zachovávání jistých dobrovolně dodržovaných pravidel. Tato tendence posléze vyústila do zpracování a přijetí etického kodexu.

Etický kodex a etická komise

Naše neposkvrněná pověst je pro nás kriticky důležitá, rovněž vzhledem k pomluvám a útokům z politických a podnikatelských kruhů, občas ventilovaným i ve sdělovacích prostředcích (široké účelové pojetí „ekoterorismu“). Byly zaznamenány i pomluvy určité osoby z úplatnosti.

Etický kodex byl přijat po přibližně ročních debatách a připomínkování demokratickou formou. Schválen byl na setkání platformy environmentálních NNO dne 26.10. 2005 v Praze. Šlo o vlastní dobrovolnou aktivitu této neformální platformy, koordinovanou Zeleným kruhem Praha - bez jakéhokoli úředního vlivu. Následně byla zvolena etická komise. Text kodexu i seznam organizací, jež k němu přistoupily, je zveřejněn na webové stránce Zeleného kruhu (www.zelenykruh.cz).

Co dál?

Jsem hluboce přesvědčen o nepotřebnosti – ba škodlivosti – úředních snah o řízení, mentorování, prověřování a kontrolu NNO v dané výseči nevládní sféry. Jsem přesvědčen o nepotřebnosti i některých dalších námětů a záměrů přes zjevný nesouhlas organizací neustále se objevujících a jdoucích alespoň potenciálně stejným směrem (certifikace).

Vhodné by bylo zřídit veřejně přístupný, přehledný rejstřík občanských sdružení, obsahující hlavní podstatné údaje o nich. Ale i tento racionální záměr znamená značné riziko zbyrokratizování, postupného vytvoření náročné agendy úřadování a nakonec třeba i schvalování a jiných zásahů do spolčovacích práv, riziko vzniku zbytečně rozsáhlé informační povinnosti (povinnost hlášení členství každého člena, povinnost zakládání výročně vytvářených dokumentů o činnosti a hospodaření apod.) a složitých způsobů přístupu do rejstříku (komplikované a pro laickou veřejnost špatně pochopitelné rádoby „univerzální“ formuláře). Pokud sledujeme vývoj např. obchodního rejstříku, lze se obávat takových konců, jež budou pro sdružení podstatnou administrativní přítěží.

Podle mého názoru by v listinné a elektronické podobě (s možností dálkového přístupu) měly být v rejstříku sdružení tyto (a žádné další) listiny a údaje:
- žádost o registraci,
- registrované stanovy,
- všechny změny stanov vzaté registračním úřadem na vědomí,
- aktuální sídlo (pokud není ve stanovách), případně přehled všech sídel předchozích,
- jmenovité aktuální i všechna předchozí složení statutárních orgánů s uvedením bydliště a data narození fyzických osob (v listinné podobě i doklad o jejich řádném ustanovení podle stanov).

Žádné jiné zlepšováky nepovažuji za účelné.

(Autor je právník a člen občanského sdružení Ateliér pro životní prostředí.)