Strach českých politiků ze zahraničních institucí chránících lidská práva přetrvává i po dvaceti letech od konce totality

9. 12. 2009 -, Econnect

U příležitosti dvacátých svobodných oslav Mezinárodního dne lidských práv (10. 12.) se Liga lidských práv zaměřuje na aktuální problémy spojené s ochranou českých občanů mezinárodními institucemi. Vedle nejasností vyplývajících z výjimky, která se týká Listiny základních práv EU, a opatrného postoje k pravomocem Evropského soudního dvora v Lucemburku, existuje nevraživost i vůči dalším úmluvám. Kořenem takového přístupu jsou často zbytečné obavy a předsudky, které nevrhají dobré světlo na politiku českých vlád v oblasti lidských práv v zahraničí i na domácí úrovni.

Přínosem pro české občany by se měla stát Listina základních práv Evropské Unie, která u nás platí od chvíle, kdy vstoupila v účinnost Lisabonská smlouva, tedy od 1. prosince tohoto roku. Díky „Listině“ se čeští občané mohou obracet na vnitrostátní soudy, dojde-li k porušení jejich práv ze strany orgánů Evropské unie. V případě, že vnitrostátní soudy selžou, mohou lidé žádat o ochranu Evropský soudní dvůr v Lucemburku. Stále však přetrvává hrozba, že vzhledem k pofidérně vyjednané výjimce z této Listiny a předpokládanému ratifikačnímu procesu u příležitosti přístupu Chorvatska k Evropské unii, budou českým občanům práva, která jim dnes náleží, odejmuta. Lidská práva jsou ovšem podle našeho ústavního pořádku nezcizitelná. Jakmile je jednou občané demokratickým způsobem nabyli, nelze při porušení jejich práv bez dalšího odpírat ochranu ze strany soudních institucí.

K tomu je třeba dodat, že pravomoc soudů není důležitá jen v případě porušení sociálních práv, ale i pro jiné a pravděpodobnější případy svévole evropských institucí. Moderní znění Listiny základních práv EU poskytuje rovněž garance jak pro případy porušení občanských a politických práv, tak i proti neoprávněnému nakládání s osobními údaji občanů evropskými institucemi a proti dalším zásahům do soukromí. Hrozí, že takových situací může v blízké budoucnosti přibývat. Navíc není možné spoléhat na Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.

Ten je stížnostmi z bezmála padesáti států Rady Evropy včetně Ruska, Turecka, Ázerbajdžánu, Gruzie či Ukrajiny přehlcen. Případy bývají tímto soudem rozhodnuty v časovém rozmezí od tří do osmi let od podání stížnosti. Bez důkladné reformy není schopen do budoucna efektivně poskytovat spravedlivé zadostiučinění při porušení lidských práv. I proto by zástupci zákonodárné ani výkonné moci neměli české občany o ochranu soudů v rámci naší Evropské unie zbytečně připravit. Liga vyzývá občany, aby se na ni v případě, že by v následujících letech opravdu začalo hrozit odpírání v současnosti přiznané soudní ochrany, bez váhání obrátili s konkrétními problémy.

Neochotu českých politiků poskytnout po vzoru ostatních evropských zemí možnost ochrany vlastním občanům u mezinárodních institucí ukazuje i její postoj k Dodatkovému protokolu k Evropské sociální chartě nebo Opčnímu protokolu k Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením. U prvně jmenované mezinárodní smlouvy prezident republiky Václav Klaus již čtyři roky brzdí řádné dokončení ratifikačního procesu, ačkoli je jeho povinností proces dokončit. To potvrdil Ústavní soud ve svém druhém nálezu k Lisabonské smlouvě.

Liga oceňuje, že byla v září po souhlasu všech oprávněných orgánů řádně dokončena ratifikace Úmluvy o právech osob s postižením. Její ratifikaci ovšem předcházelo rozhodnutí Poslanecké sněmovny nezabývat se schvalováním této Úmluvy společně s jejím Opčním protokolem. Právě a jen tento Opční protokol však umožňuje podávat na porušení Úmluvy individuální stížnosti. Poslanecká sněmovna tímto postupem znemožnila českým občanům s postižením účinně bránit svá práva na mezinárodní úrovni.

Předseda Ligy lidských práv David Zahumenský k postoji výkonných i zákonodárných orgánů uvádí „Opakované problémy s ratifikací mezinárodních úmluv nevrhají dobré světlo na věrohodnost české zahraniční politiky v oblasti lidských práv. Česko správně poukazuje na porušování lidských práv v konkrétních zemích, stejně tak by se ovšem nemělo obávat mezinárodní ochrany práv svých vlastních občanů.“

DISKUSE - KOMENTÁŘE: