Zaznamenané životy aneb Ženám patří půlka nebe

17. 5. 2007 -, GITA

-foto-

Zatímco v minulé knize byly příběhy žen, které prožily druhou světovou válku, nová mapuje vzpomínky těch, které většinu svého života prožily v reálném socialismu. Nechybí ani krátké porevoluční období. „Po přečtení některých příběhů jsem dlouho nemohla usnout. Jsou v nich veškeré zážitky, včetně třeba i násilí. Jsou to plastické životy, podané věrně tak, jaké byly,“ řekla v rámci otevření knihy šéfredaktorka gitY Kateřina Jonášová, která je jednou z autorek příběhů, které ženy zpovídaly. „Každý lidský příběh je zajímavý, ne každý člověk je však ochoten jej vyprávět. Proto moc děkuji ženám, které se o své životy podělily. I těm, které ony příběhy zaznamenaly,“ dodala editorka knihy Pavla Frýdlová. Mezi ženami, které zpovídaly další, je například ředitelka obecně prospěšné společnosti proFem Marie Saša Lienau.

Pro paní Alenu, jejíž příběh je v knize zachycen, bylo v životě, podle jejích slov, problémem i to, že se jí nikdy nikdo na její život neptal. Byla proto ráda, že se v knize mohla o svoje prožitky podělit. Prý se přistihla, že nejprve fabulovala i sama před sebou – když se dozvěděla, že se text dostane k široké veřejnosti, zahloubala se do něj a nepřesnosti pozměnila. „Moc by mě zajímalo, jak by všechny ty prožitky vyprávěla moje matka. A moc mě zajímá, jak je budou vnímat moje děti, kterým jsem knihu koupila,“ dodala.

Další zpovídaná žena dodala, že je ráda za záznam příběhu i proto, aby se dostal k mladším generacím. „Dřív bylo zvykem, že babička vyprávěla vnučkám svůj život, dnes to bohužel téměř pominulo,“ dodala. Paní Míla zase řekla, že ji mrzí, že v knize hovořila víc o svém životě, než o záslužné práci, kterou vykonala a nadále vykonává pro postižené lidi a bezdomovce. Frýdlová reagovala, že zajímavý je i její osobní život.

Původním záměrem projektu Paměť žen byly podle slov Frýdlové výpovědi žen, uchované pro sociologické a historické účely – sesbíráno bylo asi 185 příběhů. Později vznikla myšlenka, aby se ony příběhy dostaly k širšímu okruhu lidí. Proto bylo vydáno již několik knih. V roce 1998 dva díly knihy Všechny naše včerejšky, o rok později Epistolae, v roce 2003 Kateřina Pošová – Jsem, protože musím (příběh, který se ukázal natolik obsáhlým a zajímavým, že vydal na samostatnou knihu). V roce 2005 Válka očima žen a následný rok Žily tady s námi. Posléze vyšly dvě výše jmenované knihy.

Projekt zahrnuje též dokumentární film Válka v paměti žen. Jelikož se jedná o projekt mezinárodní, je realizován též například v Německu, Slovensku či některých státech bývalé Jugoslávie.