Indián a sestřička - polodokument s romskými neherci

11. 7. 2006 - Vilém Faltýnek, Radio Praha

On je bílý Čech a vyznává přírodní způsob života po vzoru amerických indiánů. Ona je česká Romka a pracuje jako zdravotní sestra v nemocnici. V tom, jak k jejich vztahu přistupuje okolí, se odráží napětí mezi většinovou českou společností romskou menšinou. Osmatřicetiletý režisér Dan Wlodarczyk na kontě dosud jen dokumentární filmy. Indián a sestřička je jeho hraný debut. Čím ho scénář zaujal?

"Když jsem ten námět dostal do ruky, zaujalo mě, jednak že byl situovaný do jižních Čech a já sám jsem narozený v Českých Budějovicích, jednak že je to situované na vesnici a maloměsto, čili že to není další příběh o popkultuře pražské mládeže. Za třetí mě zaujalo, že tam byla poměrně silná sociální nota v chování postav a v jejich charakterizaci. Což jsou všechno věci, které umožňují postavit ten film jako polodokumentární nebo skoro dokumentární záznam skutečnosti a jsou to všechno věci, které ten příběh dělají reálnější.

Měl jsem ze scénáře pocit, že se to týká té části obyvatelstva, která se v české kinematografii zas až tak moc neobjevuje. Kdybych měl vzít kolegy, ke kterým se hlásím, tak by to byl asi například Bohdan Sláma s filmy Štěstí nebo Divoké včely."

Řekl jste slovo polodokument. Pracoval jste navíc s neherci. Bylo to náročné?

"Já jsem vystudoval na FAMU obor dokumentární tvorby, tohle je můj první celovečerák a ten námět ve mě vyvolal dojem, že by mohl být dokumentárně pojatý. Vyvolal ve mně pocit, že když to budu dělat, jak to umím, nebude to úplný krok do neznáma. No a výběr neherců? To je dané situací, tím, že 40 procent postav jsou Romové. U nás v Čechách nejsou žádní profesionální romští herci. Našel jsem jenom dva, kteří žijí v Bratislavě, ale ti v té době měli nějakou zakázku pro americký film, tudíž já jsem musel, pokud jsem nechtěl někoho barvit krémem na boty na černo, sáhnout po nehercích. To bylo nezbytí.

Já jsem naopak hledal takové, kteří měli alespoň minimální zkušenost s vystupováním, ať že jsou to muzikanti nebo mají veřejné funkce, a tudíž to nejsou trémisté. Co se týče té samotné spolupráce s neherci, to není v tom, jestli práce s nehercem je těžší než práce s hercem, jde pouze o to, že se jim natáčení a scénář musí lehce přizpůsobit. neherci, který má být autentický, nemůže kamaraman říkat takové věci jako, tady ujdeš dva metry, na téhle značce se otočíš doprava a podíváš se tímhle směrem, protože tam je světlo.

Kamera se neherci musí přizpůsobovat, z toho plyne i to, že ta kamera je hodně braná z ruky, protože to umožňuje svobodný pohyb. Druhý rozdíl je, že neherci nejsou moc schopní... nebo myslím že se nevyplatí je předělávat do té role. Oni v podstatě hrají sami sebe, jak by se chovali, kdyby ta situace nastala v jejich životě. Což jim umožňuje čerpat z rezervoáru citů a představivosti."

Hlavní role ve filmu Dana Wlodarczyka ztvárnili Tomáš Masopust a Denisa Demeterová. Masopust je začínající herec, Demeterová stála před kamerou vůbec poprvé.

"To byla hrozná náhoda a shoda okolností, že jsem byla dotlačená k tomu, abych šla na konkurs. Ambice hrát jsem nikdy neměla."

A nastartoval ve vás ten film něco?

"Co se týče dalšího hraní myslím že ne. Necítím se být herečkou. Ale kdyby něco přišlo, tak budu hrozně ráda. Ale sama to nepoženu."

Proč jste tedy tu roli přijala? Co vás na tom nejvíc zajímalo? Bylo to téma nebo chuť zkusit něco nového?

"Téma to možná bylo až někde na posledním místě. Když žijete normální život a najednou vám někdo nabídne, že můžete hrát před kamerou, tak do toho jdete. To bylo jasné, nebylo nad čím pochybovat. Takže spíš šlo o to zkusit nové věci a poznat, jak film vůbec vzniká."

Byl pro vás ten proces náročný?

"Já jsem ještě před začátkem natáčení čekala, že to bude hrozně těžké, že mi bude trvat dlouho, než se naučím scénář, a vůbec hrozně jsem se bála kamery, ale ono to potom šlo lehce. Myslím, že to bylo tou atmosférou, která celým natáčením probíhala. Asi za to může pan režisér, že to bylo příjemné, v pohodě, bez žádných stresů."

Říkáte téma na posledním místě. Jaké máte vy osobně zkušenosti se vztahy mezi majoritní společností a romskou menšinou?

"No já jsem asi ojedinělý případ, já jsem za celých svých skoro 24 let jsem neměla žádný problém, za což jsem ráda. Ale na druhou stranu tím nedokážu sama za sebe posoudit, co je pravda a co není, protože já tím proplouvám v pohodě bez problémů."