Všechno hezky pod zámkem - Poslanci zachránili Česko před záplavou běženců

23. 4. 2002 - Ondřej Kudrna, Respekt

"Utekla jsem do vaší země před krutou válkou," vysvětluje osmačtyřicetiletá Čečenka Tamara, proč před čtyřmi lety požádala s patnáctiletou dcerou v Česku o politický azyl. "Zažila jsem otřesné věci - Rusové nám v Grozném zničili dům, postříleli přátele," vzpomíná. V Čechách se jí podařilo slepit život a začít znovu. Našla si byt, přihlásila se do kurzu češtiny, dcera začala studovat. Pracně vybudovaná existence ale teď najednou končí: paní Tamara a stovky dalších čekatelů na azyl musí kvůli zpřísnění azylového zákona opustit svůj domov a vrátit se za zeď utečeneckého lágru.

Není to výhodné

Z Grozného uprchla paní Tamara se třemi dcerami krátce poté, co město na podzim 1994 začala okupovat ruská armáda. Pět let se trmácela světem od Ruska až po Spojené arabské emiráty a nikde nemohla zakotvit. Během té pouti někde zaslechla zvěst o vstřícné zemi jménem Česká republika, a tak nakonec v prosinci 1999 přiletěla s nejmladší dcerou (dvě starší zůstaly načerno v Dubaji) na Ruzyňské letiště v Praze. Požádala o politický azyl a putovala do jednoho z deseti místních táborů pro utečence. "Necítila jsem se tam bezpečně. Muži mlátili ženy, ztrácely se osobní věci," vzpomíná na lágrový pobyt paní Tamara. Taky proto po pár měsících využila možnosti dané azylantům zákonem a odešla žít mimo tábor. Známí jí pomohli sehnat podnájem v Praze, dcera se tu po čase dostala na střední školu. "Zdálo se mi, že se vše konečně obrací v dobré," říká čečenská žena. "Ale přišla nová rána. Vše, co jsem si na svobodě vybudovala, brzy možná skončí." Životní změnu azylantům přinesla čerstvá novela azylového zákona. Podle ní totiž ministerstvo vnitra nebude lidem žijícím mimo tábory vyplácet dosavadní příspěvek ve výši životního minima. Takže každý čekatel na azyl, který nemůže sehnat práci, si může pomalu balit kufry k odjezdu směr tábor. "Azylová zařízení poskytují dostatek komfortu. Není mi tedy jasné, proč by v nich uprchlíci nemohli spokojeně žít," komentuje smutek paní Tamary ředitel odboru azylové a migrační politiky ministerstva vnitra Tomáš Haišman. "Protože dlouhodobým pobytem v táborech jsou tito lidé frustrovaní, ztrácejí síly," odpovídá mu Věra Roubalová z Poradny pro uprchlíky při Českém helsinském výboru. Navíc je tady otázka peněz: zatímco měsíční pobyt azylanta v táboře vyjde daňového poplatníka na deset a půl tisíce korun, náklady na člověka žijícího mimo lágr jsou poloviční. "Není to pro nás výhodné," odpovídá ředitel Haišman na otázku, proč jeho úřad nepodporuje levnější variantu. Důvod? "Azylanti jsou nezodpovědní, hlásí fiktivní adresy, páchají kriminalitu." Pan Haišman tvrdí, že tyto informace pravidelně dostává od policie. "Ne, takové zprávy nikomu neposkytujeme, protože je nemáme," namítá mluvčí policie Ivana Zelenáková. Takže odkud ředitel Haišman bere svá data? "Prostě nám to při různých příležitostech říkají policisté," zní odpověď.

Říkali to v televizi

Pro snahu zahnat uprchlíky do táborů hlasovalo sto třicet dva delegátů českého sněmu, proti nebyl nikdo. Co si od přijetí novely poslanci slibovali? "Šlo o to dostat uprchlíky pod kontrolu," vysvětluje Karel Šplíchal (ČSSD). Proč? "Často páchají trestné činy. A mimo to hrozilo, že nás tady kvůli mírnému azylovému zákonu postupně zaplaví." Mohl by to pan Šplíchal doložit konkrétními čísly? "Někde jsem to měl napsané. Z hlavy si na to nevzpomenu," říká zákonodárce. Strach ze záplavy běženců přinutil k souhlasu s novelou i Kateřinu Dostálovou (ODS). "V televizi říkali, že do Česka přichází stále více uprchlíků. Tak jsem tomu chtěla nějak zabránit," říká poslankyně. A ví paní Dostálová například, kolik uprchlíků přišlo minulý rok do země a kolik jich získalo azyl? "Ne, to nevím," říká delegátka. "Není to moje parketa." Stejné je to s předsedou lidovců Cyrilem Svobodou. "Reagoval jsem na problémy, které tu byly," vysvětluje své ano. "Ale na detaily si už nevzpomínám. Takže na shledanou." Takže pro pořádek. Loni požádalo v České republice o politický azyl přes osmnáct tisíc lidí, vyhověno bylo pouze osmdesáti třem osobám. Rok předtím tady požádalo o azyl zhruba devět tisíc lidí a uspělo sto třicet čtyři z nich. Do sousedního Rakouska dorazilo v témže roce více než osmnáct tisíc uprchlíků a azyl jich dostala tisícovka. Zajímavé je i další srovnání: v roce 2000 vyhověla Francie sedmnácti procentům žadatelů o azyl, Velká Británie deseti procentům, Německo osmi. Česko

s necelými dvěma procenty je spolu se Slovenskem a Slovinskem na posledním místě evropské tabulky.

Ondřej Kudrna

Zdroj: Týdeník Respekt 17/2002
Článek byl přetištěn se svolením redakce Respektu

DISKUSE - KOMENTÁŘE: