Když pes pomáhá i léčí

30. 8. 2006 - Peter Gabaľ, Radio Praha

A v čem vlastně její kouzlo spočívá? Češi jsou známí stále více se prohlubujícím vztahem ke psům. Jsou proto v některých zemích až ironizováni, ale ne vždy po právu. Zvířata provázejí člověka dějinami už dlouho a jejich vzájemný vztah může ve světě postiženém civilizačními nemocemi přinášet právě lidem mnoho dobrého.

Hodně by o tom mohla vyprávět kynoložka Vladimíra Tichá: "Vztah člověka a psa nabývá na důležitosti. Začínají se rozvíjet i jiné obory, nežli které jsme znali dřív. Mezi ty takové ty asi nejzajímavější patří práce, která se nazývá canisterapie. Je to vlastně psychická a fyzická rehabilitace lidí. Prochází celou lidskou populací od těch nejmenších až po domovy seniorů. No a dřív to vypadalo tak, že když se u nemocnice objevil pes, tak veškerý zdravotní personál začal křičet `fuj, nebezpečí nemocí`, a ono to tak úplně není. A mě strašně těší, že to je dnes ku prospěchu věci."

Canisterapie dokáže sloužit dětem i seniorům různými způsoby. Dokonce prý pomáhá dětem učit se mluvit, vysvětluje Vladimíra Tichá: "Leckdy to dítě má třeba problémy formulovat slova. A když má hovořit o tom psovi, tak ten pes je pro něj tak strašně zajímavý, že kvůli němu leccos řekne. Jednou se mi stalo, že jsem měla v tom kruhu chlapce okolo 11 let, který vypadal takový zaražený ale pak když jsem se ho ptala na jeho psa, čím ho krmí, jak často s ním chodí ven, jestli s ním cvičí a co s ním vlastně všechno dělá, tak se rozmluvil a byl strašně příjemný. A když chlapec z toho kruhu odešel, tak pak za mnou přišli jeho rodiče, maminka takřka slzy v očích, s tím, že ten chlapec vůbec nechce mluvit. Vůbec nechce mluvit, ve škole že má problémy. A tím, že mluvil o tom psovi, tak se rozmluvil. Ví se třeba, že ve školách, kde jsou různé vyrovnávací třídy, a je tam kroužek kynologie, tak že prostě ty děti se učí komunikovat s tím psem a kvůli tomu psovi vám řeknou všechno na světě. To, co by oni sami o sobě neřekli, protože se stydí a mají nějaké zábrany, tak ten pes je zaujme tak, že prostě promluví. A totéž platí třeba i o starých lidech, protože když ten člověk zůstane sám, vlastně se cítí opuštěný, a leckdy zanevře na lidskou společnost. Ale na toho psa se upne a je ochoten o tom psovi povídat všecko na světě. Ten pes pro něj znamená strašně moc. A není to jenom pes, je to třeba i kočka nebo u autistických dětí se třeba pracuje s morčaty. Ten obor se nazývá zooterapie a je strašně široký."

Pes dokáže být nejenom přítelem a terapeutem, ale pro lidi s různými druhy postižení jsou to nenahraditelní pomocníci. Své o tom ví i zrakově postižená majitelka vodícího psa Jitka Vendrová, která je sama i asistentkou výcviku a Radiu Praha prozradila, jaké práce dokáže zvládnout dobře vycvičený pes: "Otvírání, zavírání dveří, rozsvícení, zhasínání, sundávání oděvů, vyndávání prádla z pračky, donesení na balkon a takovéto věci, které jsou potřeba pro jiné typy postižení."

Jak ale výcvik probíhá? Jak se pes naučí rozeznávat jednotlivé předměty? To je otázka pro jednu z nejmladších cvičitelek v republice, 22-letou Kateřinu Dědičovou. "No je to všechno formou aportu. To znamená, úplně nejlepší je, když ten pes je přirozený aportér. Začíná to balonkama, hadrem, věci, které jsou mu prostě v té tlamě příjemné. Pak se přechází na trošku nepřirozenější věci, to jsou třeba vodítko, různé materiály, které mu nevadí, to znamená guma, ale není na ně běžně zvyklý. A pak už se třeba přejde na kov, a všechno je to formou odměny. To znamená přinese to - dostane odměnu, pohraje si s ní. Nepřinese - dobrý, ale stále se zkouší, zkouší, až nakonec to přinese, tak to je přesně ten okamžik, kdy se nejvíc pochválí. On to ten pes hrozně brzo pochopí."

Všechny tyto ženy spolupracují se sdružením Helppes. Co je vlastně jeho účelem, jak a proč vzniklo, na to jsme se zeptali ředitelky sdružení a vedoucí výcviku Zuzany Daušové. "Naše sdružení vzniklo z lidí, kteří se už zabývali výcvikem psů pomáhajících lidem, ať už formou vodících psů asistenčních psů, anebo třeba formou záchranářských psů, což je trošičku jiné odvětví, ale je to vlastně také pomoc lidem. V roce 2001 jsme se dali dohromady taková parta lidí, kteří už se tím zabývali, a vlastně zjistili jsme, že tady neexistuje žádné sdružení, které by cvičilo asistenční pejsky en bloc pro všechny druhy handicapu. Že někdo se specializuje na vodící psy, někdo na asistenční psy, ale něco takového tady chybí. A pak vlastně je to špatně i pro ty pejsky i pro ty postižené klienty, protože pak třeba pejsek, který se hodí pro asistenční práci je nucen do práce vodícího psa a opačně. A takhle vlastně ten pejsek má tu možnost, že třeba se stane výborným asistenčním psem, ale nikdy byl nebyl dobrým vodícím psem."

Užitečná, a jak se zdá, celkem radostná činnost se ale potýká s problémem, který zná kdekdo. Jde o peníze, kterými stát přispívá jen na vodící psy. U těch asistenčních se musí shánět dárci, kteří přispějí na nákup i na celý výcvik. "Velké sponzory občas najdeme, ale bohužel nejsme atraktivní sport, nejsme fotbalisté, hokejisté. Takže ty finance úplně k nám nejdou jako bychom potřebovali, respektive ani ne tak my, ale naši klienti."

DISKUSE - KOMENTÁŘE:

6. 9. 2006

Jan Mejsnar