Jsme svědky planetárního principu pyramidy (první část rozhovoru)

20. 3. 2003 -, Econnect

-foto-

Každé médium nastupuje za určité dějinné situace. Je úspěšné, když přináší příslib řešení nějakého právě rozpoznávaného problému doby. Televize nebo malé počítače jsou příkladem médii, která byla po desetiletí technicky "hotova", ale čekala na svou chvíli, až bude na ně doba takříkajíc zralá. Postmarxistická hantýrka by tady dodnes hovořila o potřebách, které takové médium uspokojuje. Už ekonom Galbraith nám ale ukázal, jak ošidná je tato představa a jak často slouží k tomu, abychom "objektivizovali" něco, co bylo lidem podstrčeno.
Ne, televizi, malé počítače ani internet nikdo nepotřeboval, ale ukázalo se, že s jejich pomocí je možno naplňovat určité dobové touhy, udržovat a rozvíjet určité dobové naladění.

Motiv, kvůli kterému je nějaké médium vědomě nastoleno, přitom může být zcela jiný, než proč pak doopravdy uspěje. Internet prý vznikl z úvah vojáků, jak učinit elektronické sítě v případě ohrožení méně zranitelné. Dopadlo to tak, že kromě postupující liberalizace a přesunu od hierarchizovaných skupin k horizontálně uspořádaným sítím vyhovoval také jako optimální prostředek občanské společnosti. A ta samozřejmě rostla s ním. je to vždy vztah cirkulární, nikoli technologický determinismus.

Občanská společnost by se také dala charakterizovat jako trvalý, nemilitantní disent. Jakmile začne být bohatá a mocná, stává se něčím jiným. Internet je zatím přístupný i nepříliš bohatým, byť chudým ne. Jakmile by se komukoli podařilo ho centralizovat, spoutat cenzurou a plně komercionalizovat, přestal by být pro občanskou společnost partnerem. Bohužel je možné, že tyto jeho vlastnosti jsou spojeny s jeho vzestupem, takže jsou jen přechodné. Existují náznaky, že se tento zlom blíží.

Jsme tu zřejmě svědky jakéhosi planetárního principu pyramidy (řetězového dopisu, letadla, multilevel marketingu), ve kterém pořád ještě začínat znamená vyhrávat na úkor těch, kdo se připojí později. Internet je médium, které je založeno na akceleraci.

Myslíte, že se snahou cenzurovat a centralizovat internet souvisí i sílící výtky směřované na snadnou dostupnost dětské pornografie, šíření rasismu a nejrůznějších ideologií (ať už totalitních politických a sociálních subjektů nebo nejrůznějších destruktivních kultů) či jakési public relations rozmanitých teroristických organizací?

To jsou nepochybně vítané terče kritiky – ba mnohdy záminky ke kritice ze strany těch, kdo se děsí internetové nekázně. Jsou tu ale i jiné než jenom sémantické důvody, tedy o čem se mluví, které obtěžují uživatele internetu, a tudíž je lze číst jako argument pro regulaci. Jednak přenos počítačových virů, které ohrožují někdy, jak se zdá, celé státy. Jejich obsahová pseudokomunikace se stává maskou pro skutečné sdělení, které mají – jako trojský kůň – skryto v sobě. Příbuzným jevem jsou hromadné dopisy, jimiž zvláště v dramatických chvílích veřejného života mnozí obtěžujeme osazenstvo svého adresáře. Snad nejhorší z tohoto stáda jsou varianty řetězových dopisů. S jedním velmi inteligentním a seriózním mužem jsem nedávno vedl rozhovor, ve kterém jsem se ho marně snažil přesvědčit, že jakýkoli – i vtipný ba i mravně apelující – dopis toho druhu je jakýmsi strukturním zločinem.

Přirovnal jsem internet jako celek k tomuto jevu. Na celku internetu je to ještě málo viditelné, protože jsme pořád ještě mezi "rozvinutějšími" národy a pořád ještě je za námi v řadě čekatelů spousta zemí, které toto bujení teprve čeká (nebo kam možná ani nedorazí). Řetězový dopis uvnitř internetu je naopak nápadný. Je to malý – ale viditelný – nádorek uprostřed velenádoru tak obřího, že už ho nevnímáme (je to něco jako náš rozpínající se vesmír...). Konečně velkou razanci v internetové systémové patologii má počítačová kriminalita a její pololegální sestřička, hackerství.

Všechny tyto a podobné jevy můžeme považovat buď za daň za svobodu, nebo daň za to, aby si uživatelé užívali fiktivního pocitu svobody, a tudíž se na internet hrnuli. Nejsilnější reklamou internetu totiž je, že údajně ruší veškerá tabu. Nezapomeňme však, že internet má rozsáhlou paletu autoregulací, počínaje známými vyhazovy z diskusí za hrubá slova a konče normativní rolí jazykových nebo konverzačních pravidel.

Hodnotíte negativně např. i internetové kampaně nevládních organizací či zviditelňování nejrůznějších marginálních skupin, které nedosáhnou (z nejrůznějších důvodů včetně cenzury) do klasických médií?

Samozřejmě. Zlo se přestěhovalo do struktury procesu. Odtamtud, pro většinu zatím skryto, o to úspěšněji vládne. Vedl jsem o tom při s jedním předním českým ekologem. Nerozuměl mi. Ušlechtilost cíle světila jeho prostředky.

Je třeba si říci, že účel nesvětí prostředky – a dvakrát ne, když jde o veřejnou komunikaci. Velký sociální kritik Ivan Illich byl ještě opatrný, když přišel s rozlišením nástrojů na "konviviální" a "nekonviviální" a řekněme "přející životu" a "život ohrožující". Kolo nás podle něho nezotročí, automobil ano.

Je ovšem třeba říci, že nejde o rozdělování věcí do dvou krabiček, + a –. Jde o analýzy kontextů, které fungování věcí předpokládá a někdy nečekaně vyvolává. Žádný vynález není vyčerpán v okamžiku zveřejnění. Někdo vynalezne prutovou anténu a pak si na ní někdo jiný opeče buřta. V každé věci je skryto nekonečně mnoho možných funkcí, a tím i potenciálních kontextů. Každou věc je pořád možné ještě nějak jinak přečíst. Někdo nožem páchá zlo, jiný koná dobro.

Z toho, co říkám, se zdá plynout, že i řetězový dopis může být k dobrému – záleží na tom, kdo a k čemu jej použije. Tady ale narážíme na to, že intelektuální předmět na rozdíl od fyzického má nejméně dvě roviny sdělení, které mohou být v příkrém rozporu. Význam sdělení je dejme tomu dobrý. Protože se ale jedná o komunikát, je tu ještě druhá vrstva významu, evokovaná komunikační situace. A ta je v tomto případě hrozivá. Úctyhodný odesilatel mě v rozporu s racionálním obsahem najednou staví do iracionálního kontextu černé magie. Pokud dopis nerozmnožím a nepošlu dál, špatně dopadnu. Výslovné vyhrožování je velmi časté. A i když nezazní, přinejmenším si udělám ostudu, neobstojím tváří v tvář všem těm významným lidem, jejichž podpisy jsou připojeny. Osobní zkoumání, zdravá skepse, snaha nejprve pochopit a pak vyjádřit nově, aby se tím i jiným lidem otevřely oči – to vše jde stranou: rozhodující je sehnat co nejvíc rozesilatelů, voličů, členů sekty.

Nestává se už dnes klíčovou polaritou (místo chudý/bohatý, či zdravý/nemocný) informovaný/neinformovaný? A nevytváří se zde – navzdory proklamované demokratičnosti internetu – privilegovaná vrstva, sama dnes již výrazně rozčleněná na informace manipulující a informace konzumující?

Když někdo tráví denně několik hodin s internetem, v jistém smyslu mu jeho vstupní bohatství může pomáhat k tomu, aby je rozmnožil. Tak například to, že mám doma neomezený přístup k internetu, takže nemusím šetřit a vypínat ho, mě vede k jakémusi neomezenému brouzdání. Mohu si zkoušet stále nové metody vyhledávání pokusem a chybou. Mohu se chytit na pohled zcela okrajové asociace a takto "přeskákat" až k čemusi velevýznamnému. Kdybych končil jenom u první nabídky, tlačítka s nápisem I´m Feeling Lucky na vyhledavači Google, jsem pak jako chudák, který se cítí šťastný, když – už zase – kupuje v samoobsluze zboží označené červenými cenovkami.

Jenže na rozdíl od hmatatelných klasických obchodů je na internetu i tisíc dalších nabídek, zase jenom hrabačka v second handu. Tady nejsou butiky, osvědčené značky ani známý pekař v sousedství. Všichni, kdo na internetu soustavněji hledáme, jsme se stali obyvateli favel, kteří tráví den co den na čerstvě navážených hromadách civilizačních odpadků. Vstupní bohatství umožňující volný přístup k síti tedy do určité míry člověka pauperizuje, vrhá na samé dno společnosti. Neomezený internet způsobuje, že přicházíme o čas, který jsme mohli věnovat čemusi mnohem lepšímu, například nevirtuálnímu životu.

Patřím k těm vstupně bohatým. Mám ale alibi, že je to díky tomu, že jsem našel instituci, která ode mne kupuje práci, pro níž je volný přístup k internetu pracovním nástrojem. Odpracuji si to tedy jakožto animátor jejích stránek. Pravda, tím zase vydělávám, ale velmi skromně. Z hlediska finančního je pro mě přínosnější volný přístup k internetu než honorář. Mohu totiž nabízet podobné služby dalším institucím, které už by mi připojení jen tak neposkytly. Brouzdám proto, abych mohl ještě víc brouzdat.

Internet je také svoboda k navození závislosti. Stávám se nutkavým neurotikem, který se několikrát denně chodí dívat do schránky, zda mu něco nepřišlo. A většinou zjišťuji, že je to smetí. Platím za to, abych se mohl sebeničit, opotřebovávat, vytvářet nesmyslné sbírky textů jen proto, že jsou "zadarmo". Stávám se bezdomovcem, který s sebou vláčí nadité tašky svých nálezů.
Je tohleto všechno vytvářením privilegovaných?