Právní úpravy této problematiky lze rozdělit na předpisy obecné, týkající se všeobecně informací držených státními orgány a obecné problematiky jejich zpřístupňování, a na předpisy upravující speciálně otázky týkající se informací o životním prostředí, zejména o jejich zpřístupňování veřejnosti.
Příkladem předpisu z prvé skupiny je americký Zákon o svobodě informací z roku 1966 (FOIA), později několikrát novelizovaný. Tento zákon upravuje obecně svobodný přístup kohokoli k informacím, jež mají k dispozici státní orgány, součásti výkonné moci. Nespadá sem Kongres, soudy a určité části Kanceláře prezidenta Spojených států. Jde o federální zákon, regulující povinnosti a postup federálních orgánů.
Zákon stanoví povinnost úřadu zpřístupnit konečné výroky a příkazy vydané v soudně projednávaných případech, prohlášení o způsobu činnosti a jednání a interpretace, jež úřad přijal za své a nejsou publikovány ve federálním věstníku, pokyny pro pracovníky a instrukce zaměstnanců, jež se vztahují k veřejnosti, ledaže by tyto materiály byly bez prodlení publikovány a jejich kopie nabízeny ke koupi. Povinností je zpřístupnit veřejnosti k nahlédnutí a zhotovení kopií aktuální seznamy těchto informací, které umožní vyhledat příslušné informace.
Zákon stanoví celkem 9 výjimek, kdy lze poskytnutí informací odepřít: jde o materiály týkající se národní bezpečnosti, vnitřních směrnic a praxe úřadu, jiných zákonem stanovených utajení, obchodního tajemství, obchodních a finančních informací, vnitřní záznamy a dopisy mezi úřady, osobní a lékařské doklady, záznamy a informace zpracované pro účely vymáhání práva (zde je 5 doplňujících alternativních podmínek) a informace a údaje geologických nebo geofyzikálních map včetně map se zakreslenými studněmi. Vydány musí být všechny oddělitelné části záznamu po vynechání nebo vymazání utajovaných částí. Dočasně lze odepřít vydání informace, pokud by odhalení její existence mohlo překážet výkonu práv. Chybná aplikace výjimek je důvodem, pro který se lze odvolat.
Velice podrobně je pojednána otázka zpoplatnění poskytnutí informací. Každý úřad má mít sazebník poplatků a pokyny pro jejich snižování a promíjení. Rámcová providla stanoví přímo zákon. Povinnost platit pouze kopírování je v případě, že informace mají být užity nevýdělečnou vědeckou institucí či sdělovacími prostředky. Pokud nejde o tyto privilegované případy a využití má být nekomerční, platí se za vyhledávání a kopírování. Komerční žadatelé osvobozeni nejsou. Budou platit "přiměřené částky za vyhledávání, kopírování a revizi dokumentů".
Ve všech těchto případech je možno od poplatků osvobodit nebo je snížit v případě, že "zveřejnění informace je ve veřejném zájmu, protože může významně přispět k tomu, aby veřejnost porozuměla práci nebo činům vlády, a neslouží v prvé řadě komerčním zájmům žadatele". Pokud se účtují poplatky, mají zahrnovat jen přímé náklady. V případě nekomerčních žádostí se neúčtují prvé dvě hodiny času na vyhledávání žádaných informací a prvých 100 stran zhotovených kopií.
V případě přílišného prodlení s vyřizováním žádosti, neuspokojivé odpovědi nebo pochybeného odepření se lze odvolat podle procesních pravidel správního práva. Dále je možno v případě neúspěšného odvolání požádat o pomoc příslušného člena Kongresu, který se s dotyčným úřadem sám spojí a věc projedná. Poslední možností je vyvolat soudní spor. Důkazní břemeno v něm leží na úřadu. Soud může v případě žadatelova přesvědčivého vítězství rozhodnout, že náklady soudního sporu (včetně přiměřené odměny právního zástupce) nesou Spojené státy. Po takto vyhraném sporu vydá soud zvláštní nález, obsahující výrok, že okolnosti vyvolávají otázku, zda nešlo o záměrné nebo skutečný důvod postrádající odepření. To má za následek šetření, zda není na místě disciplinární opatření vůči úředníku, který byl za odepření v prvé řadě odpovědný.
Zákon upravuje každoroční hlášení federálních úřadů předsedům obou komor Kongresu, kde je zapotřebí vyčíslit počty zamítnutých žádostí s uvedením důvodů, počet odvolání a výsledky řízení o nich, dokonce i jména osob odpovědných za odepření, výsledky disciplinárních řízení atd. Ministr spravedlnosti předkládá výroční zprávu, obsahující seznam soudních případů, jejich vyřízení, náklady a další podrobnosti.
Příkladem speciální úpravy zahrnující pouze problematiku přístupu k informacím o životním prostředí bude v prvé řadě Direktiva Rady Evropských společenství č. 90/313/EEC ze 7.6. 1990, o svobodném přístupu k informacím o životním prostředí. Tato direktiva (směrnice) určuje minimální přijatalný standard, jehož jsou členské státy povinny ve své legislativě dosahovat a stanoví rovněž závazný termín, kdy se tak nejpozději mělo stát: 31.12. 1992. To vyvolalo nutnost v řadě členských států připravit a schválit odpovídající speciální právní úpravy.
Direktiva Rady ES velice široce definuje informace o životním prostředí i veřejné úřady, jež je mají poskytovat. Stanoví taxativně případy, kdy lze odepřít poskytnutí informací: jde-li o důvěrné záležitosti ohledně obrany a mezinárodních styků, věci veřejné bezpečnosti, věci jež jsou předmětem předběžného šetření, vyšetřování, soudního či disciplinárního řízení, obchodní a průmyslové tajemství včetně duševního vlastnictví, důvěrné osobní údaje a spisy, materiály dodané třetí osobou, aniž by k tomu byla ze zákona povinna, informace, jejichž zveřejnění by zvýšilo pravděpodobnost poškození té části životního prostředí, k němuž se vztahuje. Žádost o poskytnutí informací může být zamítnuta, pokud se vztahuje k ještě neuzavřeným písemnostem nebo ještě nezpracovaným údajům či interním sdělením. Odmítnout lze rovněž požadavek očividně zneužitelný nebo příliš obecně formulovaný.
Odpovědět musí úřad do dvou měsíců a zamítnutí žádosti musí být odůvodněno. Zamítnutí či nedostačující odpověď musí být možno napadnout soudní nebo správní cestou. Poplatek za poskytnutí informace nesmí překročit "přiměřenou výši".
Veřejnost má dostávat obecné informace o stavu životního prostředí, např. pravidelným podáváním zpráv.
Britský zákon (The Environmental Information Regulation) č. 3240 z 18.12. 1992 vychází z direktivy ES. Zajímavá je formulace, že odmítnout lze žádost, jež je zřejmě nerozumná či formulovaná příliš všeobecně. Případy, kdy lze odmítnout poskytnutí informace, se víceméně kryjí s direktivou ES. Odepření informace musí být písemné a musí obsahovat odůvodnění. Poplatky za poskytování informací nesmějí překročit rozumnou úroveň.
Nový integrovaný Zákon o životním prostředí Nizozemského království (účinný od března 1993) má rovněž ustanovení týkající se přístupu k informacím významným z hlediska životního prostředí, zejména v souvislosti s posuzováním vlivů na prostředí. Pokud se v dokumentu zveřejňovaném podle zákona vyskytují oprávněně utajované údaje nebo je možno tyto údaje z obsahu dokumentu dovodit, lze poskytnout náhradní dokument, který takové údaje neobsahuje (jde o utajování firemních a bezpečnostních údajů, údaje utajované v zájmu státní bezpečnosti či dodržování mezinárodních dohod). Náhradní dokument musí být označen jako náhradní a lze do něj doplnit další údaje prospěšné pro posouzení vlivů na životní prostředí. Skutečnost, že došlo k doplnění, se v dokumentu uvede.
Nové právní úpravy navazující na direktivu Evropské unie schválily rovněž Německo a Rakousko.
Základním předpisem je nesporně Listina základních práv a svobod, původně uvozená federálním ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. a recipovaná čl. 3 ústavního zákona č. 1/1993 Sb. do ústavního pořádku České republiky. Tento předpis stanoví jednak v čl. 17 odst. 1 právo na informace, jednak v odst. 3 téhož článku prohlašuje cenzuru za nepřípustnou, v odst. 4 pak stanoví svobodu vyhledávat a šířit informace (jíž lze omezit jen zákonem, "jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu zdraví a mravnosti"). Konečně odst. 5 tohoto článku ukládá státním orgánům a orgánům územní samosprávy "přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti. Podmínky a provedení stanoví zákon." Zcela zatím chybí zákon rozpracovávající přiměřené poskytování informací o činnosti státních orgánů ve smyslu tohoto ustanovení.
Dalším předpisem je zákon č. 256/1992 Sb. o ochraně osobních údajů v informačních systémech. Jde o moderní předpis, který je na úrovni soudobých potřeb. Definuje řadu základních pojmů (informační systém, informační služba, zpracování informace, zveřejněná informace) a stanoví povinnost provozovatele informačního systému zacházet zvlášť s informacemi vypovídajícími o osobnosti a jejím soukromí. Jde o kategorii informací s omezeným, regulovaným oběhem. Zákon stanoví řadu povinností provozovatele (neuchovávat nepravdivé informace, vystříhat se shromažďování nadbytečných údajů apod.). Stanoví se povinnosti dalších subjektů (zaměstnanců a jiných fyzických osob - povinnost mlčenlivosti, dalších subjektů - zprostředkovatelů). Podstatné je právo dotčené osoby jednou do roka se dozvědět (bezplatně či za přiměřenou úplatu) o tom, jaké informace jsou o ní v informačním systému uchovávány. Toto právo může vyloučit zvláštní zákon.
Podstatnou částí problematiky přístupu k informacím a jejích zveřejňování je právní úprava výjimek, tedy oprávněného utajování. Vedle ochrany individuálních statistických dat a obchodního tajemství (pojednaných dále) jde o státní, hospodářské a služební tajemství. Zde platí zákon č. 102/1971 Sb. o ochraně státního tajemství, změněný novelizacemi zák.č. 383/1990 Sb. a č. 558/1991 Sb. Na něj navazuje jednak vl.nař.č. 419/1990 Sb. o základních skutečnostech tvořících předmět státního tajemství, jež určuje v obecné rovině výčet základních skutečností tvořících státní tajemství, jednak vl.nař.č. 148/1971 Sb. Sb. o ochraně hospodářského a služebního tajemství ve znění vl.nař.č. 420/1990 Sb. Zde se odkazuje na seznamy vedené a doplňované ministrem vnitra.
Teprve novelizace zákona z r. 1990 stanovila právo každého nahlížet do seznamů skutečností tvořících státní tajemství a zrušila ustanovení o zvláštních odděleních.
Zákon č. 89/1995 Sb. o státní statistické službě stanoví organizaci státně statistických činností a jejich institucionální zabezpečení. Zásadou je zde práce s agregovanými a hromadnými údaji, nikoli s individuálními informacemi. Individuální data jsou chráněna (§ 16). Zákon stanoví rovněž povinnost mlčenlivosti. Poskytování informací upravuje § 18. Obecně lze říci, že statistické orgány poskytují bezplatně informace státním orgánům a orgánům územní samosprávy. Každému, kdo o ně dále požádá, budou informace poskytnuty "za úplatu ve výši nutných nákladů souvisejících s pořízením kopií a s odesláním vytvořených statistických informací". Vypracování a poskytnutí další (nové, na zakázku zpracované) statistické informace je možné na smluvním základě, kde se cena stanoví dohodou.
Konečně je zákonem č. 513/1991 Sb. (obchodní zákoník) upraveno obchodní tajemství. Formulováno je dosti široce: "veškeré skutečnosti obchodní, výrobní či či technické povahy související s podnikem, které mají skutečnou nebo alespoň potenciální materiální či nemateriální hodnotu, nejsou v příslušných obchodních kruzích běžně dostupné, mají být podle vůle podnikatele utajeny a podnikatel odpovídajícím způsobem jejich utajení zajišťuje". Proti porušení nebo ohrožení práva na obchodní tajemství náleží ochrana jako u nekalé soutěže (§§ 53 a násl. obchodního zákoníku).
Začít je třeba opět Listinou základních práv a svobod, jejíž čl. 35 odst. 2 stanoví, že "každý má právo na včasné a úplné informace o stavu životního prostředí a přírodních zdrojů". Jde o ustanovení, jež je ve vztahu k výše zmiňovanému čl. 17 Listiny ve vztahu speciality a je základem pro úpravu práva na informace v celém odvětví práva životního prostředí. Na tuto ústavní normu pak navazuje svým § 14zákon č. 17/1992 Sb. o životním prostředí. Zde je definováno toto právo značně široce. Formulačně není v úplném souladu s ústavou ("pravdivé a přiměřené" není totéž jako "včasné a úplné").
Speciální úprava práva na informace o životním prostředí je obsažena zejména v následujících předpisech.
Zákonem č. 244/1992 Sb. o posuzování vlivů na životní prostředí, zejména zveřejňování dokumentace podle § 7 a veřejné projednávání posudku podle § 1O, připomínky veřejnosti při posuzování koncepcí podle § 14.
Zákonem č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny ve znění zákonného opatření č. 347/1992 Sb. (schváleno usnesením ČNR publ. v částce č. 82/1992 Sb.) - § 72 stanoví podrobně povinnost zpřístupňovat informace, vést přehled informací, bezúplatnost s výjimkou informací ke komerčním účelům a právo na pořizování výpisů i kopií za cenu materiálových nákladů. Jde zatím o ojedinělé ustanovení v našem právním řádu, jež se svým obsahem a strukturou blíží právní úpravě ve vyspělých státech Evropy. Jde o významnou úpravu ve vztahu speciality ke správnímu řádu a k obecnému principu neveřejnosti správního řízení (k tomu též ustanovení o účasti občanů prostřednictvím občanských sdružení ve správním řízení - § 70).
Pokud jde o vodní hospodářství, je zde upraveno posuzování dopadů na vody jako recipient antropogenního znečistění. Jde zejména o ustanovení týkající se odpadních vod - § 22 a násl. a § 44 zák. č. 138/1973 Sb. o vodách. Na tato ustanovení navazuje přirozeně zákon č. 130/1974 Sb. o státní správě ve vodním hospodářství v platném znění (publikován pod č. 458/1992 Sb.), zejména v ustanoveních o působnosti vodohospodářských orgánů (§1 - 7) a v ustanoveních o pokutách (§ 24 a násl.). Dále navazuje vládní nařízení č. 171/1992 Sb., kterým se stanoví ukazatele přípustného stupně znečistění vod. V přílohách tohoto předpisu je stanovena řada ukazatelů - chemických prvků, sloučenin a ukazatel BSK5. Přitom jde o ukazatele jednak závazné (ukazatele I), dále pak orientační, charakterizující žádoucí stav recipientu. Pomocí těchto ukazatelů rozhodující orgán stanoví v povolení k vypouštění odpadních vod nejvyšší přípustnou míru znečistění. Vychází se v prvé řadě z emisního principu (množství látky ve vypouštěné odpadní vodě) a rovněž orientačně ze stavu recipientu (imisní princip). Rozhodujícímu orgánu je dána značná možnost uvážení při konkrétním rozhodování. Příslušná zákonná ustanovení zakotvují dozor a kontrolu dodržování jak příslušných předpisů, tak i rozhodnutí vodohospodářských orgánů a s tím spojené právo požadovat předložení dokladů a údajů.
V odpadovém hospodářství jde pochopitelně o zákon č. 238/1991 Sb. o odpadech, kde jsou základní definice odpadů, zvláštních a nebezpečných odpadů, druhotné suroviny (§ 2) a základní povinnosti při nakládání s nimi (§§ 3 a 5 a násl.), jejich evidence a jejich využívání či zneškodňování. Je zde zakotvena povinnost původců, přepravců a dopravců i provozovatelů zařízení ke zneškodňování odpadů a osob sbírajících, výkupujících či upravujících odpady ohlašovat vznik (u původců), množství i charakter odpadů orgánu státní správy. Osoba sbírající, vykupující či upravující odpady je povinna zveřejňovat druhy sbíraných odpadů a podmínky jejich sběru a výkupu.
Opatření, kterým se vyhlašuje Kategorizace a katalog odpadů publ. v částce č. 69/1991 Sb. obsahuje systemizaci odpadů podle technologií a jejich zatřídění do definovaných kategorií (ostatní, zvláštní, nebezpečný odpad). Odpad zde není charakterizován chemickým složením, ale technologií, při níž vzniká, případně obecnou verbální charakteristikou. Podrobně je stanoven popis vlastností, jež způsobují nebezpečnost odpadu.
Zákon č. 311/1992 Sb. o státní správě v odpadovém hospodářství (ve znění zák. č. 466/1992 Sb.) stanoví kontrolní oprávnění a právo vyžadovat doklady a údaje (§§ 3, 7, 10).
Vyhláška č. 401/1992 Sb. o programech odpadového hospodářství stanoví povinnost původců odpadů mít zpracován podle přiložené osnovy program odpadového hospodářství na období let 1992 - 1997 a aktualizovat jej v pětiletých periodách. Členění odpadů a jejich charakteristika vychází z katalogu odpadů a jeho systematiky. Program odpadového okresu má být přístupný každému (§ 3 odst. 5).
Vládní nařízení č. 513/1992 Sb. o podrobnostech nakládání s odpady stanoví pravidla pro zneškodňování, ukládání a evidenci odpadů. Jde v naprosté většině o odpady do prostředí emitované a o náležitosti evidence takto emitovaných odpadů.
Vládní nařízení č. 521/1991 Sb. o evidenci odpadů upřesňuje do značných podrobností unifikovaný způsob evidence odpadů původcem, provozovatelem zařízení na zneškodňování odpadů, přepravcem, dopravcem a osobou oprávněnou ke sběru, výkupu či úpravě odpadů. K tomu vydal odbor odpadů MŽP Metodickém pokynu odboru odpadů MŽP k provedení nařízení vlády ČR č. 521/1991 Sb., o vedení evidence odpadů, zveřejněný ve Věstníku MŽP ČR. Předepsaným způsobem evidované údaje o zvláštních a nebezpečných odpadech je nutno předat do dvou měsíců od vzniku těchto odpadů místně přísušnému okresnímu úřadu. V případě přepravovaných nebezpečných odpadů je určena lhůta 10 dnů od převzetí odpadu.
Je třeba rovněž upozornit na Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 100/1994 Sb., o sjednání Basilejské úmluvy o kontrole pohybu nebezpečných odpadů přes hranice států a jejich zneškodňování. V textu úmluvy jsou ustanovení o vyžadování a poskytování informací. V dodatku I je pak výčet kategorií odpadů určených verbálně vztažením k technologii při níž vznikají, dále uvedením chemického prvku, o jehož sloučeniny se jedná a konečně rovněž obecným uvedením skupiny chemických látek (např. fenoly, étery). Dodatek V určuje rozsah informací, jež musí být poskytovány.
Pokud jde o ochranu ovzduší před znečisťujícími látkami, platí zde v prvé řadě zákon č. 309/1991 Sb. o ovzduší (ve znění zák. č.218/1992 Sb. a zák. č. 158/1994 Sb.). Zde se definují zejména emisní limity a přípustná tmavost kouře a povinnosti provozovatelů zdrojů. Zejména jde o povinnost provozovatelů velkých a středních stacionárních zdrojů zjišťovat množství vypouštěných znečisťujících látek a poskytovat předepsané údaje příslušným orgánům a při akutních havarijních stavech vhodným způsobem informavat veřejnost (§ 7 odst. 1 písm. d),e) a h)). Veřejnost má být vedle toho průběžně informována jak o znečisťování ze zdroje, tak i o opatřeních k omezení tohoto znečisťování (§ 7 odst. 1 písm. k)). Dále jde o povinnost umožnit pracovníkům ochrany ovzduší přístup ke zdroji znečisťování za účelem zjišťování množství emitovaných škodlivin (§ 7 odst. 1 písm. j)). Podstatný je i § 13 stanovící povinnost orgánů ochrany ovzduší zpřístupňovat informace včetně informací o podílu jednotlivých zdrojů na znečisťování ovzduší. Vždy musí informovat veřejnost v případě smogových situací.
Zákon č. 389/1991 Sb. o státní správě ochrany ovzduší a poplatcích za jeho znečisťování (ve znění uzák. č. 211/1993 Sb. a zák. č. 158/1994 Sb.) stanoví působnosti státních orgánů - kontrolní a dozorové, § 9 blíže upravuje informační povinnosti orgánů ochrany ovzduší. § 11 stanoví mimo jiné oprávnění inspektorů požadovat potřebné doklady a údaje. Příloha pak stanoví chemické prvky a sloučeniny podléhající zpoplatnění. Pouze u malých zdrojů se zpoplatňuje v závislosti na používaném palivu a tepelném výkonu zdroje.
Na zákony navazuje Opatření k zákonu č. 309/1991 Sb., jímž se stanoví seznam znečisťujících látek, kategorizace zdrojů a emisní limity. Opatření, původně publikované v částce č. 84/1991 Sb. bylo pronikavě novelizováno Opatřením publ. v částce č. 84/1992 Sb. (k tomu se pak vztahuje redakční sdělení o pravě chyb publ. v částce č. 113/1992 Sb.). Je zde výčet chemických prvků a sloučenin, pro něž je stanoven emisní či imisní limit. Dále je dosti kasuisticky určeno, které limity platí pro jednotlivé technologie. Emisní limity všeobecně platné (příloha č. 3 B)) se použijí, pokud není stanoveno, že se na příslušnou technologii vztahují limity obsažené v části A) přílohy č. 3, kde je uvedena řada "limitů pro vybrané znečisťující látky u vybraných technologií a zařízení".
Vyhláška č. 41/1992 Sb. (ve znění vyhl. č. 279/1993 Sb.) pojednává o smogových regulačních systémech, jejich struktuře a fungování, takže z povahy věci upravuje imisní limity.
Zákon č. 86/1995 Sb. o ochraně ozónové vrstvy Země stanoví v příloze řadu chlórfluóruhlovodíků a odstupňuje omezení jejich výroby, dovozu a vývozu. Zároveň stanoví povinnost označovat výrobky, jež tyto látky obsahují. Podnikatelé jsou oprávněni zacházet s těmito látkami či výrobky je obsahujícími pouze na základě povolení. Výroba a dovoz těchto látek jsou zpoplatněny.
Vyhláška č. 205/1993 Sb. stanoví požadavky na vedení provozní evidence středních a velkých zdrojů a uchování záznamů. Stanoví rozsah oznamovací povinnosti provozovatelů z těchto zdrojů, a to jak při zahájení a ukončení provozu a při změně zařazazení do kategorie, tak i v případě havárií (včetně hlášení o druhu emisí a jejich pravděpodobném množství).
Vyhláška č. 270/1993 Sb. určuje způsoby zjišťování emisí u velkých a středních zdrojů a charakterizuje případy, kdy se který způsob použije (zjišťování emisí výpočtem z paliva, jednorázovým měřením nebo měřením kontinuálním). Kontinuálně se měří, pokud daný zdroj emituje škodliviny nad určitou danou hranici u některé určené chemické látky. Vyhláška stanoví nároky na měření u jednotlivých jmenovitě určených technologií (tepelné elektrárny, spalovny komunálního odpadu, výroby vápna, cementu atd.). Stanoveno je, jaké znečisťující látky se sledují - jde o chemické prvky (kovy) a jejich sloučeniny, tuhé emise, oxidy siřičitý, dusíku a uhelnatý a další chemické sloučeniny. Určena je rovněž metoda stanovení stupně tmavosti kouře.
Konečně je třeba zmínit vyhlášku č. 41/1984 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích ve znění vyhlášky č. 248/1991 Sb., jež stanoví emisní limity vybraných látek ve výfukových plynech silničních motorových vozidel.
Další rozsáhlou oblastí je humánní hygiena - ochrana veřejného zdraví. Zde platí novelizovaný zákon č. 20/1966 Sb. o zdraví lidu - nyní v platném znění publikovaný pod č. 86/1992 Sb. Pojednává v obecné rovině jak hygienu životního a pracovního prostředí člověka, tak i organizaci a působnost orgánů hygienické služby (vydávání závazných posudků hygienické služby). Na tento zákon, který má být v dohledné době nahrazen novým zákonem o ochraně veřejného zdraví, navazuje vyhláška č. 45/1966 Sb. o vytváření a ochraně zdravých hygienických podmínek. Ta určuje hygienické požadavky na jednotlivá složky životního prostředí. Stanoví povahu ochranných pásem vodních zdrojů. Zabývá se rovněž hygienou práce a pracovního prostředí a hygienou výživy.
Na tyto základní předpisy navazují pak obecně závazné směrnice Hlavního hygienika ČR. Příkladem takového předpisu je směrnice ministerstva zdravotnictví - hlavního hygienika č. 64 z 1.4. 1995 o hygienických zásadách práce s chemickými karcinogeny, změněný výnosem ze dne 27.2. 1990.
Další oblastí je sféra regulace nakládání s jedy a jinými škodlivými látkami. Úprava je soustředěna ve vládním nařízení č. 192/1988 Sb. o jedech a některých jiných látkách škodlivých zdraví (ve znění vl. nař. č. 182/90 Sb., č. 33/1992 Sb. a č. 278/1993 Sb.). Stanovena jsou pravidla nabývání, evidence, ohlašovací povinnost a povinnosti při nakládání s jedy. Upraveno je i zacházení s omamnými a psychotropními látkami. V přílohách jsou vyjmenovány sloučeniny považované za zvlášť nebezpečné jedy, ostatní jedy, omamné látky a psychotropní látky. Použito je chemické názvosloví. Celá úprava je zřetelně konstruována jako humánně hygienická.
Zákon č. 92/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v § 6a ukládá důležité povinnosti z hlediska ochrany životního prostředí. Je to mimo jiné i přehled plateb za znečišťování životního prostředí a využívání vodních zdrojů (např. úplaty za odběr povrchových nebo podzemních vod, úplaty za vypouštění vod do vod povrchových, poplatky za znečišťování ovzduší, poplatky za ukládání odpadků apod.) a přehled sankcí za poškozování životního prostředí, uložených podniku podle zákona o životním prostředí a podle jiných zvláštních předpisů, a také vyčíslení škod na životním prostředí způsobených dosavadní činností podniku. Vyhodnocení se zpracovává na základě Metodického pokynu vydaného Ministerstvem pro správu národního majetku a jeho privatizaci České republiky a Ministerstva životního prostředí dne 18. května 1992.
Z hlediska ochrany horninového prostředí je důležitý zákon č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon) v platném znění publikovaný pod č. 439/1992 Sb., změna zákonem č. 10/1993 a č. 168/1993 Sb., a zákon č. 62/1988 Sb., o geologických pracích a o Českém geologickém úřadu ve znění zákona č. 543/1991 Sb. a navazující vyhláška č. 8/1989 Sb. o registraci geologických prací, o odevzdávání a shromažďování jejich výsledků, o zjišťování starých důlních děl a vedení jejich registru. Zde se stanoví pravidla shromažďování a zpřístupňování výsledků geologických prací. V naprosté většině půjde o poznatky o přirozeném horninovém prostředí, v menší míře pak i o poznatky o jeho antropogenním pozměňováním včetně emitování látek do tohoto prostředí.
Pokud jde o ochranu zemědělského půdního fondu, tato ochrana dosud klade hlavní důraz na ochranu rozlohy, na plošnou ochranu. Základním předpisem je zde zákon ČNR č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu ve znění zákona č. 10/1993 Sb. a vyhláška MŽP Č č. 13/1994 Sb., jež stanoví podrobnosti ochrany ZPF.
Pro úplnost je třeba uvést vyhlášku č. 67/1987 Sb., o zajištění jaderné bezpečnosti při zacházení s radioaktivními odpady která v § 5 stanoví, že při provozu systémů zacházení s radioaktivními odpady musí být průběžně nebo alespoň pravidelně měřeny veličiny, které prokazují správnou funkci těchto systémů. Veličiny limitující uvádění odpadů do životního prostředí podle § 8 této vyhlášky musí být měřeny nepřetržitě a výsledky měření musí být zaznamenávány. Vyhláška také upravuje limity a podmínky uložení radioaktivních odpadů. Provozovatel jaderného zařízení musí evidovat a pravidelně nejméně jednou za rok vyhodnocovat množství a měrné aktivity radioaktivních odpadů při jejich vzniku, třídění, zpracování, úpravě, skladování, dopravě a konečném uložení, včetně nákladů s tím spojených. Mimo to předkládá Státnímu úřadu pro jadernou bezpečnost bezpečnostní dokumentaci.
Závěrem lze říci, že evidence a poskytování údajů o emisích látek do prostředí jsou značně nejednotné, složkově roztříštěné a různě účelově koncipované. Někde se evidují emitované látky podle svého chemického složení a za pomoci chemického názvosloví (např. ovzduší), jinde zase verbálně podle technologie původu (typicky odpady).
Z obecného hlediska lze konstatovat, že chybí bližší zákonná úprava poskytování informací o životním prostředí. Není nijak regulována otázka dotazu, lhůt pro odpověď a ani možností nápravy nesprávného postupu stáního orgánu (např. v případě odepření poskytnout informaci).