Doteky tajemna

Akupunkturní body Země

Před měsícem jsme se v článku Od chrámového spánku k rozumu vrátili do historie léčitelství, kdy kněží s maskou Axxxx léčili v chrámech nemocné. Tyto asklépiony byly stavěny na místech, která, řečeno jazykem současnosti, vyzařovala pozitivní vibrace. Nebyli jediní, kteří těchto dodnes tajuplných vlastností Země využívali.

Kněží to věděli

Řečtí kněží si při vyhledávání míst pro asklépiony počínali podobně jako jejich o tisíce kilometrů vzdálení kolegové - keltští druidové, kteří své podzemní svatyně situovali do míst, kde na rostliny, zvířata i lidi blahodárně působily tzv. telurické proudy. Tyto proudy jsou manifestací vlastního životního projevu země. Kde se jich nedostává, je země jako mrtvá, neúrodná, jako když je část lidského těla neprokrvená. Naopak místa, kde telurické proudy existují, oplývají životodárnou plodností. Taková místa s oblibou vyhledávají hadi, a dost možná právě proto druidové pojmenovali tyto proudy slovem wuivr, označujícím hady plazící se po zemi. Také telurické proudy se jako had na Asklépiově holi vinou v zemi, což potvrdí každý zkušenější proutkař. Jejich vyzařování mohou jasnovidně nadaní lidé spatřit po setmění v podobě zářících energetických linií - odtud jejich moderní označení "ley-lines", welšsky "světelné čáry".
Některé telurické proudy vznikají pohybem podzemních vod, jiné zase posuvem půd, v jehož důsledku přijdou do styku heterogenní vrstvy a zvýrazní se potencionální teplotní rozdíly. Další přicházejí z hlubin zemského magmatu. Telurické proudy jsou dobré i špatné. Na místech, kde tyto zúrodňující proudy byly zvláště aktivní, často lidé stavěli velké kameny, které proudy jakoby zpevňovaly a kondenzovaly. Dnes jim říkáme menhiry. Byly to kameny plodnosti, poněvadž v oněch akupunkurních bodech Země hromadily plodivé síly země i nebe.

Dračí zóny

Kosmické či nebeské proudy zobrazovali naši předci také jako okřídlené hady a někdy jako podivné ptáky: sirény. Na místech, kde se telurické a vzdušné proudy spojují, "rodili se" draci, ďáblové a čerti, saně, bazilišci a Meluzíny. V zemích prastarých megalitických staveb, v Anglii, Walesu a francouzské Bretani, narazíme na vyobrazení podobných bytostí na každém kroku. Téměř všude se zde setkáváme s pověstmi o dracích, které tvoří součást místního folklóru. Drak ve středověku ztělesňoval pohanství, které uctívalo sílu Země. Není pravděpodobně náhodné, že právě zde je registrován masivní výskyt různých obrazců (piktogramů) v obilí, v nichž jsou obilné klasy jako svíjející se hadi spirálovitě položeny k zemi. Nejstarší svědectví o tomto jevu pochází z roku 1678 a je zaznamenáno ve spise nazvaném - jak jinak - Kosící ďábel (The Mowing Devil). Připomíná se v něm, že jedné noci "pole jakoby hořelo plamenem a příští den bylo pokoseno od ďábla nebo nějakého jiného zlého ducha tak čistě, jak by to žádný smrtelník nedokázal".
Křesťané zasvěcovali své kostely a kaple, postavené na dávných kultovních místech, svatému Michaelovi, mýtickému bojovníku s draky. Prastaré "siločáry", odpovídající telurickým proudům, se zde nazývají "dračí cesty", příkop v Avebury nese název "Dračí příkop". Megalitický komplex v Avebury svým původním tvarem připomíná svíjející se hady a zcela evidentně byl místem, kde se lidé spojovali se silami země a nebes. Jedním z prvních badatelů, zabývajících se tímto komplexem, byl svobodný zednář a historik William Stukeley, pozoruhodná osobnost 18. století: "Zlatý chrám Šalamounův zmizel, zanikly pyšné stavby jako babylonský Belus, chrám Diany v Efesu, chrám Vulkánu v Egyptě. Avšak komplex v Avebury, ačkoliv je starší než všechny z nich, byl ještě před několika málo lety nepoškozen. To Druidové ho vybudovali jako posvátnou krajinu na akupunkturním bodě Země." Také některé významné poutní stezky probíhají podél silných telurických proudů.

Troška nebe prospěje víře

Na mnoha posvátných místech s výrazným telurickým působením vznikly svatyně, kde druidové uctívali černou Madonu, Matku Země. Po staletích na nich vyrostly gotické katedrály - středověké "asklépiony" - zaplavované blahodárným fluidem, jak tomu je například v Chartres (viz foto i na obálce, kde se pozitivní působení ještě zvyšuje procházením labyrintu, pocházejícím z roku 1220). Od nepaměti se na takových místech shromažďovaly davy poutníků, aby využily ke svému prospěchu dary Matky Země. Katedrála je koncipována tak, aby uvedla člověka do stavu proniknutí božstvím. Je to nástroj přímého duchovního účinku, jenž dokáže lidi přetvářet a měnit. Člověk je v ní zaplaven nejen vlivy telurickými, ale i nebeskými, zvukovými i vizuálními (alchymistické vitráže). Promyšlené meandry labyrintu, kterým se má člověk naboso rituálně projít, umožňují poutníkům "nové zrození", stav vyššího lidství. Podniknutí pouti je terapií a zasvěcením, ale i symbolem pozvednutí člověka.

Zdeněk KRUŠINA