Vrcholem pouti byl chrámový spánek (inkubace). Poutníkům naplněným očekáváním přidělili kněží ke spánku místo u nohou Asklépiovy sochy. Kněz v masce patrona lékařů, doprovázený pomocníky, pak v noci obcházel jednoho nemocného za druhým a ošetřoval je obvazy, mazáním, podáváním léků i radami. Některé uvedl do hypnotického spánku a vstoupil do kontaktu přímo s uvolněným "astrálním dvojníkem" nemocného, jemuž uděloval příslušné pokyny. Jiní nemocní prožili sen nebo vizi, v nichž se jim zjevil bůh, na místě nemoc vyléčil či prozradil lék. Tak třeba muži s ochrnutými prsty se zdálo, že hrál kostky. Při hře mu bůh skočil na prsty a narovnal mu je - a muž se opravdu uzdravil. Kněží chválili každé uzdravení jako Boží zázrak.
LÉČITELÉ, ŠARLATÁNI A BOHOVÉ
Zatímco v Epidauru se především praktikovala ona mystická "léčba ve snu", převládl jinde (jako v Kósu a Knidu) racionalismus. Asklépiovy kněží tak pozbývali vážnosti a Aristofanés, slavný autor komedií, si dokonce dovolil Asklépiův kult zesměšňovat a kněze karikovat jako hamižné podvodníky, což byl částečně oprávněný názor, neboť se v té době vynořila spousta domýšlivých šarlatánů, vydávajících se za léčitele-kněze. Čteme-li jejich doporučení, tuhne nám někdy krev v žilách: při epilepsii například měl dotyčný pít vodu či krev z lebky člověka, jenž zemřel násilnou smrtí. Šarlatánem velkého stylu byl Menokrates ze Syrakus, který putoval v královské nádheře a nechal si říkat Zeus. Když se Filipa Makedonského otázal, zda mu schází ještě něco k dokonalosti, král odpověděl: "Rozum!".
Byli však i skuteční zázrační léčitelé, jako sicilský Řek Empedokles z Akragantu, básník a filozof, o němž se říkalo, že umí předvídat budoucnost, ovládat vítr a déšť a pamatuje si mnoho svých reinkarnací. Zemřel kolem roku 433 př. Kr., údajně skočil do kráteru Etny.
Po Heladě představovala nové středisko lékařství a kultury vůbec ve východním Středomoří Alexandrie a poté Řím. K místním etruským bohům, jako byli Diana a Juno, tak přistoupili ještě bohové-léčitelé řečtí a egyptští: Apollón, Hygeia, Hérakles, Isis, Osíris, Serapis. Asklépiův kult byl z Epidauru na Peloponésu uveden do Říma na radu Sybiliných knih teprve roku 293 př. Kr., když tam řádila nebezpečná epidemie moru. Bůh-léčitel v podobě hada následoval římské poselstvo, přeplul na lodi moře, v Římě loď opustil a zvolil si za své sídlo ostrov na Tibeře. Později byl dán ohraničení ostrova tvar lodi, na jejíž přídi byla umístěna hůl s hadem.
Připomenutím Asklépiova kultu se v roce 1925 stal poklad, objevený při hloubení šachet za hradem Kloppem v Bingenu na Rýně. Bylo zde odkryto římské pohřebiště a z bronzu a železa zhotovené chirurgické nástroje. V jednom popelnicovém hrobě archeologové nalezli malého bronzového hrocha, na jehož hřbetě je vztyčený had s korunkou na hlavě. Myslím, že tato figurka svědčí o tom, že povědomí o zemských proudech, symbolicky vyjádřených hadem, dále žilo ještě v 2. století po Kr., z něhož ""Bingenský poklad"" pochází.
MEDICÍNSKÉ TEORIE ROZUMU
Chrámová medicína opírající se o jasnovidné a esoterní principy musela nakonec ustoupit iónské přírodní filozofii, která se stala základem všech věd. Lékař byl od té doby označován za léčitele (iatros), jehož obchodem bylo umění (techné) napravovat lidská těla. Duch byl zapomenut.
Otec lékařství Hippokrates (460 - 337 př. Kr.) je již vzorem nového věku rozumu. Když se zahledíme na jeho pozoruhodnou sochu v muzeu na Kósu, neujde nám, že obličej má vážný výraz a táhnou se po něm ostré vrásky. Čím déle pozorujeme tuto tvář, tím víc nám odhaluje. Zastírá ji závoj melancholie, přemýšlení, pronikavého rozumu. Podle pověsti se na jeho náhrobku usadil roj včel, jejichž med měl neobyčejně hojivé účinky.
Hippokratovi neubírá na významu, že ho tradice neprávem učinila autorem všech hippokratovských spisů (Corpus Hippocraticum). Je to nejstarší zachovaný doklad helénistického lékařství, který sloužil jako studnice vědění pro nesčetné lékaře a ovlivnil medicínskou teorii i praxi na dvě tisíciletí. Corpus Hippocraticum vyšlo poprvé tiskem v Benátkách roku 1526. Představy v knize obsažené jsou sice již na hony vzdálené někdejším magicko-náboženským postupům a nemoc je zjednodušeně považována za ryze biologický proces, avšak holistický přístup ještě alespoň náznakem připomínají některé teze, z nichž nejkrásnější zní: "Lékař, který je zároveň filozofem, vyrovná se Bohu".
Příště: Věštkyně starověku.
Zdeněk KRUŠINA