Museum Legenda Argondie

Reon Argondian

(Ukázka jednoho obrazu - JPG)

Argondian Reon se ve skutečnosti narodil jako Jan Zahradník 21. července 1948 v Praze na Vyšehradě.

Své dětství prožil spíše šťastné na venkovském okolí rodného města. V těch dobách prý do rozvoje jeho vnitřního světa a dalšich horizontů nejvíc přispěla divadelní činnost jeho rodičů, kteří navíc podporovali jeho vrozenou lásku k přírodě . Tam nalézáme Jeníka už od dětství malujiciho pastelem i olejem v krajině u svého prvního malířského stojanu z otcova fotostativu. Všem doporučením na výtvarné studie bylo však rázně zabráněno zákazem tehdejších minipředstavitelů, neboť on i jeho rodiče prý nedávali žádnou záruku pro zdárnou dráhu ve směru soudobé "ideologie".

V tom se také nemýlili a Reon sám dodneška blahořečí neúprosnému rozhodnuti majestátů uličního výboru. Vyučil se totiž díky tomu keramikem na hrnčířském kruhu u bodrého, milovaného mistra Josefa Šimůnka pocházejíciho ze tři sta let staré hrnčířské rodiny. V té době jediným učněm tohoto dávného a kouzelného řemesla v Praze, strávil Jenda poslední roky svého českého života v romantickém atelieru nad Čertovkou na Kampě.

V létě 1968 odjíždí do Itálie na tovaryšskou praxi do keramických ateliérů na adriatickém pobřeží. Ironií osudu zůstává, že se jeho odjezd prakticky na den kryje s osudným srpnovým datem českého národa.

I přes všechny víry osudu nepřestává Jenik malovat a například v Itálii začiná být větší zájem o jeho obrazy než o keramiku.

Je to už přes dva roky, co opustil mladistvý malíř krajinářství a portrétování, z této doby se dochovávají spiše donquichotské motivy vizionářské imaginace. Na zimu "Gianni" přesidlil do šyýcarského Luzernu, kde se rozhoduje definitivně o svém nenavrácení do zmrzačené otčiny. Záhy dostává nabídky, o kterých by se mu tenkrát doma ani nesnilo, stává se restaurátorem obrazů starých mistrů, a tim se datuje i jeho zasvécení do tajů klasické malby. Ovlivněn netušenou poctou svěření restaurace obrazů Hieronyma Bosche, utvrzuje se ve sméru vizionářské malby. Největším mezníkem v jeho osudu je však skutečnost, že ještě před koncem roku 1968 podepisuje poprvé svůj obraz jménem Reon.

Začiná tak skutečný zrod nového životního smyslu, pár dní na to už Reon hlásá, že je posel z Argondie.

V cizineckém prostředí exilu se v podstaté odcizuje ještě více, když si vytváří vlastní exil: ireálnou zemi, do které se se svou paletou uzavírá po dlouhých nocích nadvlády ticha a pociťuje tak poprvé skutečně ono vzrušující blaho svého nejvétšího životního dobrodružstvi.

Vydává se tak na závratnou cestu vizí bez pocitu omezení v prostoru a času, pocit dobyvatele zakletého do snu terpentýnového oparu.

Tak jako je nutností přírody při zrození člověka, i první údobí k utváření Argondie je skryto lidským zra- kům, aby pak ona poznala před svědky poprvé svétlo světa právě za devět měsíců v osudupříznivém Luzernu na první Reonově výstavě.

Koncem roku 1969 je Reon zván do Monaca, aby v "Galerii de Monte-Carlo" pověsil konečně laťku náročnosti zdostatek vysoko k zahájení opravdové profesionální malířské dráhy.

Po několika dalších výstavách v Belgii, Francii a Švýcarsku se dva roky na na to náhle malíř nadobro izoluje v již uvedeném keltském lese, v místech dávných legend, kde je uložen po staletí ten pravý humus pro dalši rašení Reonovy vlastní legendy. Po čtvrtce století se dnes Reon vrací do rodné Prahy, aby v den pětadvacátých narozenin vzniku argondijské "obrazotvornosti" mohl v Karolinu, paláci monumentálního krále Karla IV., symbolicky rozvěsit okna do své říše a nabídl nám svůj vlastní svět.

Buďte vítáni v Reonově Argondii!

Karel Černý v katalogu vydaném u příležitosti výstavy v Karolinu na přelomu let 1993 a 1994.

V současné době se již Reon opět natrvalo usídlil v Praze. Do domu v Mostecké ulici 18 přesunul své království z Bretaňských hvozdů a vytvořil zde Museum Legenda Argondie.