Před půl druhou v noci test začíná. Výkon reaktoru náhle nečekaně roste. Leonid Toptunov zodpovědný za řídící tyče tiskne zvláštní vypínač nouzového odstavení. Test běží již 36 sekund. Řídící tyče se dávají do pohybu, jsou však slyšet údery. Operátoři vidí, že se tyče zasekly. Palivové trubice se působením zvýšeného tlaku páry deformují. Po 56 sekundách je tlak v reaktoru už tak vysoký, že praskají palivové články a úlomky padají do chladicí vody. Ta se mění v páru, tlak v trubkách dále roste a ty praskají. Tisícitunové víko nad palivovými články se zdvihá - první exploze.

Únik radioaktivity začíná, do reaktoru vniká vzduch - nyní je zde dostatek kyslíku ke vznícení grafitu. Horký kovový povrch palivových trubek reaguje s vodou - tato chemická reakce produkuje vodík, který vybuchuje - druhá exploze. Hořící trosky vyletují do vzduchu a dopadají na střechu třetího bloku. (Sovětská zpráva o havárii druhé explozi nevěnovala prakticky žádnou pozornost. Studie objednaná americkou vládou naopak konstatuje, že druhý výbuch sehrál významnou roli a že původní vysvětlení nehody nebylo správné. Richard Wilson z Harvardské university označil druhý výbuch za malý jaderný výbuch.) Vedoucí noční směny Alexandr Akimov ani provozní inženýr zodpovědný za strojní vybavení v tomto okamžiku nevěří, že došlo k nehodě. Když někdo říká, že aktivní zóna vybuchla, vysílají operátory aktivní zónu zkontrolovat. Tito operátoři jsou ozářeni smrtelnou dávkou. Když Akimov slyší, že reaktor je zničen, vykřikuje: "Reaktor je v pořádku, nemáme žádné problémy." Akimov a Ďatlov doprovázeni ředitelem Brjuchanovem a inženýrem Fominem neustále přikazují operátorům přidávat chladicí vodu. Jsou přesvědčeni, že se nic neděje. Akimov a Toptunov zemřeli na nemoc z ozáření, Ďatlov a Fomin byly odsouzeni k deseti letům vězení za nedodržování bezpečnostních předpisů. Koncem roku 1990 však byli oba propuštěni.

Čtvrtý blok JE Černobyl vybuchuje. Trosky vyletují do vzduchu a dopadají na střechu třetího bloku stojícího těsně vedle bloku 4. Bloky mají společnou turbogenerátorovou halu, jejíž střecha je vyrobena z hořlavé živice. Vzniká 30 menších ohnisek požáru. To, že se havárie odehrála v noci, má jednu velkou výhodu - ve dne pracuje na stavbě bloku 5 a 6 dva tisíce lidí, kteří jsou nyní doma.

Na místní požární stanici vyhlašují poplach. Mezitím umírají další lidé: pracovník z reaktorové haly Valerij Chodomčuk (roztržen výbuchem) a Vladimír Šašenka, (pohyboval se v blízkosti reaktorové haly). Požárníci z elektrárny přijíždějí se třemi auty. Velitel poručík Pravik si rychle uvědomuje, že jeho sbor nestačí a volá na pomoc požárníky z Pripjati, Černobylu a okolí Kyjeva. Pak se svými muži šplhá na střechu strojovny a pokouší se hasit. Požárníci z Pripjati přijíždějí o několik minut později a bojují s ohněm v reaktorovně. Pravik s několika dalšími umírá později na nemoc z ozáření.

Ve třičtvrtě na dvě v noci přijíždějí další hasičské sbory z okolí. Nevědí nic o nebezpečí ozáření, nemají ochranné oděvy ani dozimetry. Jeden z řidičů Grigorij Chmel později řekl: "Přijeli jsme za deset minut dvě v noci, viděli jsme všude ležet grafit. Kopl jsem do úlomku, další požárník kousek sebral a povídá - horké. Nikdo z nás neměl tušení o záření. Mí kolegové Kolja, Pravik a další vyšplhali po žebříku na střechu reaktoru. Už nikdy jsem je nespatřil."

Pripjaťské oddělení ministerstva vnitra svolává krizový štáb. Je rozhodnuto uzavřít silnice, aby se zabránilo vjezdu a výjezdu aut z města. O pomoc je požádána policie. Přijíždí tisíce policistů a stejně jako požárníci, ani oni nemají znalosti o radiaci, dozimetry a ochranné pomůcky. Později, v roce 1988, bylo zveřejněno, že zde bylo rozmístěno 16 500 policistů. Z nich se u 57 objevila chronická nemoc z ozáření, 1 500 trpí chronickými dýchacími potížemi a u 4 000 se projevují jiné syndromy. Je vyhlášen poplach v kasárnách ve střední části SSSR. Generál Pikalov posílá vojsko na pomoc. Ve 14 hodin přijedou do Kyjeva. Jsou to první lidé dobře připravení na svůj úkol. Ve stejný okamžik se o nehodě dovídají odpovědné orgány, např. ministr energetiky A. Majorec, avšak jsou přesvědčováni, že se jedná jen o malou nehodu.

Navzdory požáru byl provoz na třetím bloku zastaven až v pět hodin ráno. K hašení požáru bylo přivoláno nejméně 37 sborů se 186 hasiči, požár v reaktoru však nebylo možno uhasit. Význam nasazení těchto sborů nelze ani dost dobře ocenit. Střecha třetího bloku vzplanula okamžitě, což znamenalo, že i tento reaktor mohl být vážně poškozen. Strojovna elektrárny byla spojena s prvním a druhým blokem. Výbuch ve strojovně tak mohl zasáhnout všechny čtyři reaktorů. Tomuto výbuchu se podařilo zabránit v posledním okamžiku stříkáním dusíku. Čtyři z osmi lidí, kteří to prováděli, zemřeli krátce nato.

Ve večerních hodinách téhož dne je sestavena vládní komise vedená Valerijem Legasovem. V osm hodin večer přijíždí na místo. Všichni jsou překvapeni kusy grafitu ležícími všude kolem. O požáru grafitu stále nikdo netuší.

Na Filipínách byl roku 1972 proveden vojenský převrat a dosazený diktátor Marcos pozavíral 70 000 politických vězňů. Přesto jeho "protikomunistický" režimu Spojené státy vítaly a podporovaly. Na poloostrově Bataan byla otevřena volná obchodní zóna, která sloužila hlavně velkým nadnárodním firmám jako Exxon, Ford, Mobil, Mattel aj.

Prudký nárůst spotřeby elektřiny však vytvořil velký problém. Také proto Marcos roku 1973 rozhodl, že na Filipínách vybuduje šest jaderných reaktorů. Počátkem roku 1974 na jeho pokyn státní elektrárenská společnost National Power jednala o výstavbě prvních dvou reaktorů s firmou General Electric (GE). V tu dobu vstoupil na scénu i Westinghouse, odhodlán výhodnou zakázku získat. Ředitel Asian Industries Inc. Jesus Vergara poradil filipínskému manažeru Westinghouse Lenu Sabolovi, že jedinou šancí je najmout někoho, kdo má silný vliv přímo na Marcose. Zprostředkoval mu setkání s Herminiem Disini, ředitelem filipínského konglomerátu Herdis Management & Investment. Ten byl proslaven svými skvělými styky s nejvyššími představiteli - mj. hrával pravidelně s Marcosem golf a jeho žena byla sestřenicí i osobní lékařkou Imeldy Marcosové, diktátorovy ženy.

V květnu 1974 Disini a obchodní zástupce Westinghouse navštívili Marcose a nabídli mu výstavbu dvou reaktorů (2 x 620 MW) za 500 milionů dolarů. Po přičtení nákladů na jaderné palivo a vybudování přenosné sítě byla cena obou reaktorů předběžně stanovena na 650 milionů USD. Westinghouse se zavázal dodat stavbu "na klíč" a kromě projektu a jeho realizace byl zodpovědný také za vyškolení řídícího personálu elektrárny. Příští měsíc se nic netušící představitelé GE setkali s vedením National Power a seznámili je s detaily své nabídky. Jednání bylo úspěšné a zástupci GE je po svém návratu do USA patřičně oslavili. V pondělí je v kanceláři čekal fax se zprávou, že kontrakt byl - jak se později ukázalo, již týden předtím - přislíben firmě Westinghouse.

Podle Alejandra Melchora, Marcosova tajemníka a ředitele National Power, byl prezident upozorňován na to, že ze všech nabízených alternativ je nabídka Westinghouse nejméně výhodná - diktátor však byl neoblomný a přikázal, aby kontrakt připadl firmě Westinghouse.

Jak se ukázalo, obavy odborníků byly oprávněné. Během následujících 4 měsíců vzrostla cena kontraktu o 200 milionů dolarů a Marcos byl roku 1975 kvůli nedostatku financí nucen redukovat projekt elektrárny na pouze jeden reaktor. Do února 1976, kdy byl kontrakt závazně podepsán, však eskalace ceny pokračovala. Smlouva na jeden reaktor zněla již na 722 milionů USD a náklady po započítání úroků z půjček dosáhly 1,1 miliardy dolarů. Aby vůbec umožnila nákladný projekt uskutečnit, americká banka Ex-Im na něj poskytla půjčky a garance ve výši 644 milionů dolarů.

Pro elektrárnu byla vybrána lokalita Morong na poloostrově Bataan. Westinghouse zde zahájil úpravy terénu již v březnu 1976, přestože National Power ještě neměla stavební povolení a Ebasco neukončila testy, které měly potvrdit bezpečnost lokality. Tyto testy byly dokončeny až v červenci 1977 a předány Filipínské komisi pro atomovou energii spolu se žádostí o stavební povolení. Jediný člen této komise, Librado Ibe, však o spolehlivosti testů pochyboval. Jeho výhrady se týkaly především možného ohrožení dřímající sopkou Mount Natib, vzdálenou 8 kilometrů od reaktoru. Ibe proto požádal MAAE o vyhodnocení závěrů, ke kterým dospěla firma Ebasco. Na jaře 1978 navštívilo lokalitu 5 expertů MAAE. Ve své zprávě potvrdili, že závěry Ebasco neodpovídají skutečným rizikům zemětřesení a vulkanické činnosti. MAAE doporučila stavbu zastavit do doby, než budou provedeny další testy. V té době Westinghouse prostavěl již přes 200 milionů dolarů.

Závěry mise MAAE však byly úspěšně utajeny poté, co manažer firmy Ebasco a tři filipínští odborníci předali Marcosovi memorandum, ve kterém píší: "v případě otištění či jiného zveřejnění závěrů MAAE by jejich důsledky byly ničivé." Ebasco se nejprve neúspěšně snažila přesvědčit MAAE, aby své soudy zmírnila, a poté Westinghouse a National Power nutili Ibeho, aby doporučení MAAE ignoroval. Součástí nátlakových dopisů byla i tvrzení, že ohrozí projekt, "na kterém je velmi zainteresován sám prezident". Ibe nakonec v dubnu 1979 podlehl a stavební povolení vydal. Čtyři dny poté se svou ženou s dvěma mladšími dětmi opustil vlast a vyhledal azyl v USA.

K všeobecnému překvapení oznámil Marcos několik měsíců po Ibeho útěku, že vytvoří nezávislou komisi tří odborníků, kteří prověří, zda elektrárna odpovídá americkým bezpečnostním požadavkům. Ještě větším překvapením bylo, že tato tzv. Punova komise nakonec oznámila, že projekt elektrárny je chybný, a doporučila řadu nezbytných změn. Po nových jednáních mezi firmou Westinghouse a National Power, která následovala, byl kontrakt upraven a jeho cena zvýšena na 1,8 miliardy dolarů.

Kvůli stavbě byly vystěhovány tisíce obyvatel. Odpady znečistily záliv natolik, že v něm již nebylo možné provozovat rybolov, na němž záviselo kolem dvaceti tisíc lidí. Navzdory totalitnímu režimu se obyvatelé pokusili o protesty. Masové manifestace s účastí přes 11 000 lidí však byly tvrdě potlačeny a Marcos povolal dva policejní sbory, aby lokalitu nepřetržitě hlídali a zajistili firmě Westinghouse "vhodné podmínky pro práci". O vyjádření nesouhlasu se pokusili i někteří dělníci. Jeden z jejich organizátorů, Ernest Nazareno, byl zatčen a brutálně mučen. V červnu 1978 beze stopy zmizel a byl zřejmě tajně zavražděn.

Počátkem roku 1981 práce na stavbě, přerušené na 18 měsíců, opět ožily. Již v červnu 1984 Westinghouse požádal Filipínskou komisi pro atomovou energii o vydání licence k provozu elektrárny, v lednu 1985 předal stavbu společnosti National Power (náklady v té době již přesáhly 2,2 miliardy dolarů!) a jeho zaměstnanci během měsíce opustili Filipíny.

Komise, která stav stavby kontrolovala, povolení k provozu nevydala a stanovila, že musí být napřed odstraněna řada závad. Westinghouse však prohlásil, že "elektrárna je hotová již od ledna 1985". Odborníci, kteří stavbu následně kontrolovali, dospěli k rozporuplným závěrům. Podle tvrzení zástupců Ebasco byla elektrárna v pořádku, zatímco např. poradce MAAE William Albert tvrdil pravý opak.

William Albert, který pracoval 18 let pro americkou Komisi pro atomovou energii, strávil na stavbě elektrárny Bataan tři a půl roku. Během kontrol zjistil řadu nedostatků, jako např. nekvalitní sváry chladícího potrubí, poškozené úchyty trubek nebo kabely zničené vodou. Ke kritickým zjištěním dospěla i mise MAAE v roce 1984, která odhalila mj. to, že mnohé uzavírací ventily potrubí nejsou vůbec označeny, nebo že do základů stavby proniká voda. Jako příčina nedostatků byla označena zejména neexistence kontroly kvality stavby (podle prohlášení Williama Alberta, "stavbaři již nemohli být více nedbalí") a způsob, jakým Westinghouse řešil nalezené nedostatky - místo, aby je odstranil, zpětně upravil parametry projektu tak, aby bylo možné chyby tolerovat.

Jaderná lobby zapracovala a nová komise MAAE (vedená samotným ředitelem M. Rosenem) v roce 1985 konstatovala, že všechny nedostatky již byly odstraněny a není žádný technický důvod odkládat spuštění reaktoru. Členové této nové komise, na rozdíl od předchozí, však vůbec nebyli experty na stavby jaderných zařízení - mezi jejich zaměřením najdeme především školení jaderných inženýrů a vliv radiace na živé organismy... Podle mínění Williama Alberta komise stejně nemohla během jediného týdne pobytu v elektrárně provést podrobnou inspekci. Ředitel MAAE Rosen však odmítl sdělit, co všechno jeho tým kontrolovat: "Nebudu se vyjadřovat k podrobnostem. Jde o velmi technické detaily, které by nikomu nic neřekly."

V dubnu 1986 vydala demokraticky zvolená prezidentka Corazon Acquinová moratorium na provoz elektrárny Bataan kvůli bezpečnostním důvodům a filipínská vláda podala na Westinghouse žalobu z korupce a nedbalosti. Bylo zahájeno vyšetřování, které bylo vedeno na Filipínách i v USA. Jesus Vergara přiznal v roce 1986 vyšetřovacímu týmu prezidentky Acquinové, že Westinghouse zaplatili Disinimu 50 milionů dolarů. Disini z této částky předal 30 milionů Marcosovi, o zbytek se podělil s Vergarou a svým spolupracovníkem Rodolfo Jacobem. Tyto údaje Jacob potvrdil. Westinghouse ovšem tato tvrzení popírá. Podle vyjádření jeho obchodního zástupce Nathaniela Woodsona pro New York Times (1987) byla vyplacena pouze jedna odměna 17 milionů USD pro Herminia Disiniho. Ať již však Disini dostal jakoukoliv částkou, nebyla to jeho jediná odměna. Disini získal postavení výhradního distributora Westinghouse na Filipínách a jeho firma (Power Contractors Inc.) se stala jedním ze dvou hlavních dodavatelů stavby elektrárny (druhým byla firma Miescor, patřící bratru Imeldy Marcosové). Zástupce Westinghouse Sabol zničil šest svazků dokumentace s neznámým obsahem, které však podle šetření SEC (americká Komise pro bezpečnost a výměnu) zahrnovaly obchodní korespondence Westinghouse s filipínským vedením.

V dubnu 1992, den před výslechem u federálního soudu USA, se obě strany dohodly na mimosoudním vyrovnání. Westinghouse měl zaplatit Filipínám 100 milionů, ke kterým by filipínská vláda přidala dalších 400 milionů nutných k odstranění závad na elektrárně. Tyto peníze měla opět poskytnout americká banka Ex-Im. Tentokrát však již zasáhnul Kongres a poskytnutí půjčky na jadernou elektrárnu, vůbec poprvé v historii, zakázal.

Mezitím na Filipínách nastoupil prezident Fidel Ramos, který odmítl na mimosoudní dohodu, nyní již beztak neuskutečnitelnou, přistoupit. Soudní spor se tak koncem roku 1992 znovu otevřel. V květnu 1993 rozhodla porota obchodního soudu USA o tom, že Westinghouse je nevinný ve všech bodech obžaloby. Přestože se prokázalo, že obchodní manažer fy Westinghouse Nathaniel Woodson poskytnul Disinimu částku 17 milionů dolarů, soud konstatoval, že tato "obchodní provize" není v rozporu se směrnicemi americké banky Ex-Im. Filipínské vládě se totiž nepodařilo přinést přesvědčivé důkazy o tom, že Marcos část této odměny obdržel. Filipínám zůstala jaderná elektrárna, která nebude moci být nikdy spuštěna a jejíž výstavba stála více než sedminásobek původně plánované ceny. Elektrárna Bataan vytvořila 15% veškerého zahraničního dluhu této země, kde 80% dětí mladších šesti let je trvale podvyživených.

Firma Westinghouse na stavbě vydělala veliké peníze. Nathaniel Woodson, který zprostředkoval předání 17 milionů dolarů Disinimu, povýšil na generálního ředitele jaderné divize fy Westinghouse. Diktátor Marcos je po smrti, zato Herminio Disini emigroval počátkem 80. let do Rakouska, kde žije dodnes v přepychové vile na okraji Vídně.