Na podzim 1994 vydal OkÚ Třebíč rozhodnutí, kterým jaderné elektrárně Dukovany stanovuje nové podmínky pro odběr vody z řeky Jihlavy a pro vypouštění odpadních vod. Množství odebrané vody je 50 milionů m3 ročně (průměrně 1,8 m3/sekundu) a množství vypouštěných odpadních vod 22 milionů m3 ročně (průměrně 700 litrů/sekundu). Ačkoliv jsou nové limity v některých případech přísnější než v doposud platném povolení, považujeme je za nevyhovující z mnoha důvodů:

Především nesouhlasíme s celkovým přístupem OkÚ

V rozhodnutí o nových limitech se píše:
"Zvláštní pozornost byla věnována otázce zvyšování koncentrace rozpuštěných látek (solí) v chladicích vodách. Tento jev vzniká důsledkem technologie používané JE Dukovany a dalších vlivů. Tyto skutečnosti nemůže v dané situaci JE Dukovany ovlivnit. Proto bylo povoleno vypouštění podle vykazované skutečnosti za uplynulá léta... Ve všech případech stanovené hodnoty jsou v souladu s nařízením vlády č. 171/1992 Sb., vyjma dusičnanů. I zde se povoluje vypouštění podle skutečnosti."
Považujeme za absurdní, jsou-li limity stanoveny podle "technologií používaných JE Dukovany" a podle "skutečnosti za uplynulá léta". Nové limity ponechávají elektrárně oproti skutečným výpustím v minulých letech dokonce rezervu. OkÚ Třebíč tím staví na hlavu princip limitů - ty by měly přece být stanoveny tak, aby chránily životní prostředí, a ne aby vyhovovaly znečišťovateli.

Jestliže je příčinou zvyšování koncentrace nečistot technologie používaná v JE Dukovany, je třeba přizpůsobit technologii a nikoliv přizpůsobovat stanovené limity elektrárně. A tak, ačkoliv na tiskové konferenci dne 18. 11. vedoucí referátu ŽP ing. Neméth dokonce dvakrát zopakoval, že "z hlediska vodohospodářského se JE Dukovany nachází na zcela nevhodném místě", nikdy jej ani nenapadne byť jen uvažovat o omezení jejího provozu. (Mimochodem, ing. Neméth je bývalým zaměstnancem elektrárny.)

Jaderná elektrárna ovšem tvrdí (a snad je o tom i přesvědčena), že za nic nemůže - vždyť ona dusičnany do řeky nepřidává ("pouze" je tam zahušťuje na dvojnásobek tím, že třetinu vody z řeky odpaří), podle projektu mělo být všechno v pořádku a nikdo nemohl vědět, že bude v řece dlouhodobý nedostatek vody...

Dále upozorňujeme na faktické nedostatky:

1. U několika látek povolené hodnoty překračují zákonem dané hodnoty (171/1992 Sb. - nařízení vlády "ukazatele přípustného znečištění vod"].

   Jedná se o:
   

   látka	koncentrace v řece	nařízení	v potoce	v řece původně 171/1992 Sb.
   sírany SO4	365 !	231	(100)	300 (mg/l)
   fosfor PO4	2,0 !	1,4 !	(1,3)	0,4 (mg/l)
   dusičnany NO3	160 !	104 !	(30)	11 (mg/l)
   rozpuštěné látky	1300 !	856	(430)	1000 (mg/l)
   beta aktivita	4,2 !	2,0 ?	-	2,0 (Bq/l)

   Ačkoliv je u některých iontů výklad nařízení sporný, v případě dusičnanů připouští překročení stanovených hodnot i okresní úřad. U některých ostatních látek (sírany, rozpuštěné látky) se nově povolená hodnota pohybuje nehluboko pod povoleným limitem, což značně komplikuje situaci ostatním podnikům využívajícím vodu z řeky Jihlavy.

2. 2. V případě radioaktivního cesia-137 byla stanovena signalizační hladina pro jeho koncentraci v odpadním kanále 40 Bq/l, ačkoliv vládní nařízení (171/1992 Sb.) připouští jen 1,0 Bq/l. To umožní rozsáhlý únik, aniž by obsluha byla včas upozorněna.
3. 3. Požadavek č. 15 "budou realizována všechna technická opatření za účelem maximálního snížení tritia" neobsahuje žádné termíny ani případné postihy a není tak vymahatelný.

Pokud by se v jaderné elektrárně Dukovany stala nehoda, nebyly by problémy jenom s odstraňováním následků havárie, ale i s evakuací a péčí o lidi z okolních obcí. "Všechno je sice naplánováno, ale abychom mohli havarijní plán uskutečnit, na to nám chybějí technické prostředky i peníze," tvrdí přednosta třebíčského okresního úřadu Karel Müller.

Podle mluvčího elektrárny Petra Spikly jsou největšími problémy špatné telefonní linky a silnice. Už při štábním cvičení před třemi lety měla podle Müllera havarijní komise potíže například s telefonním spojením. "Ve dvacetikilometrovém pásmu kolem jaderné elektrárny je sedmnáct obcí, kde je pouze jediná veřejná telefonní stanice. V celém pásmu je přitom zhruba 120 obcí," řekl.

Okresnímu úřadu také chybí přímá linka do jaderné elektrárny. Členové havarijního štábu proto musí volat meziměstsky po přetíženém vedení.

Aby mohli být okolní obce rychle informovány, dostali někteří starostové malé přijímače, které by měli nosit vždy u sebe. "Při zkoušce se ovšem z necelé dvacítky starostů ozvala sotva polovina," tvrdí přednosta.

Rovněž houkání sirén není příliš spolehlivé. V minulosti totiž několikrát vyhlásily sirény falešný poplach a obyvatelé na další houkání příliš nereagují. "Vypočítali jsme, že když má elektrárna dvě stě padesát výstražných sirén, měl by být falešný poplach jednou za čtvrt roku," uvedl mluvčí elektrárny Petr Spilka. Při evakuaci by mohly být potíže rovněž s autobusy, které jsou ve špatném technickém stavu. "Navíc by vozy měli řídit zaměstnanci civilní firmy, kteří nejsou povinni jet do ohroženého pásma. Mohlo by se stát, že by odmítli spolupráci," dodal přednosta Müller.

Okresní úřad má také málo tzv. dekontaminačních linek, kterými by museli projít lidé při opuštění nebezpečného pásma, aby se očistili od radioaktivního prachu. Tyto linky mají velkou spotřebu vody. Značná část obcí v okrese však nemá vlastní vodovod a vodu není odkud vzít. Není též dořešeno, jak by se kontrolovali lidé a chránily opuštěné objekty, aby se zabránilo rabování.
(podle MF Dnes 19. a 29. května)

Žádná země na světě nedokázala dosáhnout takových úspěchů při snižování energetické náročnosti výroby jako Japonsko. Celková spotřeba energie zůstává na úrovni poloviny 70. let, zatímco průmyslová výroba vzrostla za stejné období více než dvojnásobně. Japonské hospodářství tak spotřebuje na jednotku HDP pouze 2/3 energie v porovnání s průměrem evropských zemí. Těchto mimořádných úspěchů dosáhlo díky rychlému rozvoji moderních technologií na straně jedné a tlaku plynoucímu z naprostého nedostatku vlastních zdrojů energie na straně druhé.

Přes tyto nesporné úspěchy je stav japonské energetiky velmi skličující: přebujelé hospodářství, které řádově překročilo možnosti dané přírodními podmínkami, zcela závisí energeticky i materiálově na okolním světě. Rozhodně tedy není příkladem hodným následování.

Mýtus o efektivní energetické politice
Ani široké uplatnění moderních technologií nedokázalo zabránit prakticky totální závislosti japonského hospodářství na dovozu (nejen energie, ale i většiny suroviny a dokonce potravin). Podle údajů ministerstva hospodářství musí Japonsko krýt asi 85% veškeré spotřeby energie dovozem, především ropy, zemního plynu a nyní i uranu.

Při pohledu na tokijské mrakodrapy, z nichž každý spotřebuje 5 MW (průměrná česká elektrárna by při výkonu 250 MW uspokojila pouze 50 takových budov!), se nelze vyhnout pocitu beznaděje. Nedokážu si představit, jak by bylo možné ekologicky přijatelným způsobem pokrýt tak koncentrovanou a vysokou spotřebu. Jako by pro tuto zemi již nebylo východisko - jakmile z libovolného důvodu klesne dovoz energetických surovin, její ekonomika se zhroutí. S nezvyklou upřímností, na jakou jsem u Japonců narazil vícekrát, nám zástupci velké firmy dovážející zemní plyn - po vylíčení svých plánů na několikanásobné zvýšení jeho dovozu a vybudování mnoha kogeneračních jednotek spalujících plyn - odpověděli na otázku "Co se stane, až nebude plyn?" slovy "Jsme jen obyčejnou komerční organizací, která uvažuje v časovém horizontu nejdéle 20 let. Co bude, až plyn dojde, nás proto nezajímá. Je však pravda, že již nyní některé země, ze kterých dovážíme, začínají plyn ve stále rostoucí míře využívat samy a v budoucnu možnosti dovozu od nich zřejmě výrazně klesne." Zbývá snad dodat již jen to, že i v případě plynu kryje dovoz celých 100% japonské spotřeby.

Právě strategicko-vojenské zájmy (snížení závislosti na dovozu energie, možnost výroby jaderných zbraní) jsou hlavními důvody, jimiž vláda ospravedlňuje existenci a výstavbu jaderných elektráren. Japonsko je vlastně jedinou průmyslově vyspělou zemí, která stále počítá s obrovským rozvojem jaderné energetiky. Zaujímá třetí místo v žebříčku zemí podle počtu reaktorů (49 o celkové kapacitě 223 000 GWh) a oficiálních plány počítají v roce 2010 s provozem více než 100 reaktorů (480 000 GWh). Je známým pravidlem, že takový rozvoj není možný bez silné pozice a podpory ze strany vlády. Ani Japonsko není výjimkou, spíše učebnicovým příkladem. Podobně jako ve Francii nebo u nás, i tam vláda centrálně stanovuje jednotné ceny elektřiny, udržuje monopolní postavení elektrárenských společností (v Japonsku je jich sice 9, jenže si vzájemně nekonkurují, protože každá funguje v jiném regionu). Nezávislí výrobci elektřiny dostali teprve nedávno alespoň právní možnost existovat, týká se to však jen malého počtu závodních elektráren. Ani ty ale nemají možnost dodávat elektřinu do veřejné sítě - přenosovou soustavu vlastní elektrárenské společnosti, které ji odmítají svým konkurentům poskytnout - zákon, který by nezávislé výrobce hájil, vůbec neexistuje. Podmínky téměř identické s našimi jsou tedy ideální pro budování jaderných elektráren, které by v důsledku své finanční náročnosti, těžkopádnosti a rizikovosti neměli ve skutečně tržních podmínkách šanci.
pokračování v příštím čísle

Jak jsme vám slíbili v čísle 2/95 našich Novin, vracíme se ještě jednou a podrobněji k britské jaderné elektrárně Sizewell-B, která byla spuštěna na počátku roku.

"Temelínské noviny" tehdy událost oslavily na titulní straně s tím, že práce byly dokončeny včas a v rámci rozpočtu. Británie tak prý ukázala odpůrcům jaderné energetiky, že jejich argumenty o překračování rozpočtů a zpožděních ve výstavbě nejsou pravdivé.

Jako již mnohokrát předtím, i tentokrát nás pracovníci Informačního střediska JE Temelín podváděli.

1. termín spuštění:
   Když výstavba nové jaderné elektrárny Sizewell-B začínala, pověst jaderného průmyslu ve Velké Británii byla silně otřesena. Během privatizace v letech 1989 a 1990 se ukázalo, že skutečné výrobní náklady v jaderných reaktorech převyšují oficiálně udávané ceny dvoj- až trojnásobně. Společnost Nuclear Electric (NE) tehdy proto oficiálně slíbila vládě, že nový reaktor vybuduje nejpozději během 72 měsíců (6 let). Sama navíc přijala vnitřní závazek, že stavba potrvá nejdéle 63 měsíců. Splnění termínů mělo vrátit jadernému průmyslu pošramocenou pověst. Zázrak se však nekonal. Navzdory oficiálnímu slibu vládě byla elektrárna spuštěna o půl roku později. Termín vlastního závazku Nuclear Electric byl překročen dokonce o rok a čtvrt. Zástupci společnosti NE zdůvodňují skluz slovy: "Ačkoliv elektrárna Sizewell-B vychází z velké části z projektu firmy Westinghouse, kvůli drobným změnám a úpravám se vlastně jedná o prototyp. Zpoždění je pak nevyhnutelné".
   Jaké zpoždění můžeme čekat u dostavby JE Temelín, kde se jedná o zásadní změny technologií v době, kdy jsou hlavní části budov již dokončeny podle starého projektu?
   Časový skluzy však nedoprovázel pouze výstavbu, ale i uvádění do provozu. Když byla na elektrárně Sizewell-B dne 31. ledna poprvé zahájena štěpná reakce, očekávalo se, že reaktor pojede na plný výkon již v půli dubna. Ještě na konci června ale výkon nepřekročil 75 % maximální hodnoty (1200 MW).
2. rozpočet:
   Ačkoliv stavba byla zahájena v roce 1988, již v létě 1991 byl původní rozpočet překročen o 40 % (po odečtení inflace). Společnost Nuclear Electric zvyšovala odhad každý rok zhruba o 10 %, takže nakonec mohla tvrdit, že pslední oficiální odhad nepřekročila. Podobně by ČEZ mohl tvrdit, že dostavba Temelína za 76 miliard není překročením rozpočtu, přestože v porovnání s vládou schváleným projektem je to o 7 miliard korun více. Zvýšení cen zdůvodňuje HPPI Inspector třemi faktory: relativním růstem cen (náklady na stavbu rostou rychleji než inflace), skluzům proti časovému plánu. Důvodem skluzů jsou pak dodatečná zpřísnění bezpečnostních požadavků ze strany státní Inspekce jaderných zařízení a "vyšší náročnost práce na stavbě, než se předpokládalo".