V dubnu 1985 vydal ministr energetiky Anatolij Majorec nařízení, podle něhož informace o jakýchkoliv nepříznivých účincích provozu energetických zařízení na zaměstnance, obyvatele nebo životní prostředí nejsou vhodné k zveřejnění. 18. července, krátce po havárii, tentýž ministr zakázal svým úředníkům říkat pravdu do novin.

Od 26. dubna do 6. května byli novináři v Černobylu nevítanými hosty. Po šestém květnu měli ruští novináři dovoleno popisovat příběhy o "hrdinském boji se zářením", avšak nesměli uvádět technické podrobnosti. Soudní proces s lidmi odpovědnými za katastrofu v roce 1987 byl neveřejný, publikováno bylo pouze resumé. V tomto světle se zdá překvapivým fakt, že Sověti poskytli tak rozsáhlé informace o havárii na mezinárodním kongresu ve Vídni v srpnu 1986. Že by souboj v mocenském systému? Z dalších analýz však vyplynulo, že velká část údajů potřebných k prověření spolehlivosti sovětských výpočtů nebyla k dispozici. Medveděv dokonce označuje předložené informace za zavádějící. Ani ostatní Sověti nebyli právě šťastni z toho, co se dělo.

Valerij Legasov byl vedoucím sovětské delegace předkládající výzkumnou zprávu na vídeňském kongresu. Byl ředitelem Kurčatovova ústavu jaderné energie, kde byl RBMK vyvinut. Byl také předsedou vědeckého týmu vyslaného do Černobylu 26.4.1986 bezprostředně po havárii. Dva roky nato - 26.4.1988 spáchal sebevraždu. V dopisech, které zanechal, vyjádřil své obavy a zoufalství ze stavu bezpečnosti jaderné energetiky v SSSR. Psal dále, že se chtěl zabývat výzkumem bezpečnostních problémů reaktorů RBMK, avšak setkával se s odporem lidí, kteří jakékoliv problémy popírali. Legasov také napsal, že černobylská havárie byla určitým způsobem nevyhnutná.

Nejasným zůstává, zda jsou fakta o průběhu havárie zcela spolehlivá. V roce 1985 bylo vypracováno pět možných scénářů vedoucích k havárii. Následující výčet je však obecně přijímán.

Katastrofa
Pátek 25.duben 1986

13:05 Začínají přípravy na zkoušku turbíny. K tomu je nutno snížit výkon elektrárny, proto je jedna turbína vypnuta.
14:00 Dispečer Ukrajinských energetických závodů žádá posunutí testu. V síti je třeba veškerou energii čtvrtého bloku. Není jasné, proč nebylo možno dopředu zjistit, že pro úspěšné splnění dubnového plánu je nutno ještě celé páteční odpoledne.
16:00 Ranní směna odchází. Pracovníci této směny byli v předchozích dnech seznámeni s testem a znají celý postup. Speciální tým elektroinženýrů zůstává na místě.
23:10 Příprava zkoušky opět začíná. Desetihodinové zdržení nese řadu důsledků. Za prvé: tým elektroinženýrů je unaven. Za druhé: během zkoušky se vystřídá odpolední a noční směna. V noční směně je méně zkušených operátorů, kteří se navíc na zkoušku nepřipravovali. Operátoři Achier Kazačkov, Jurij Tregub a A. Uskov, zodpovědní za průběh testu podle původního harmonogramu, potvrdili v rozhovorech, že s postupem zkoušky byla seznámena jen ranní a odpolední směna. Jurij Tregub se rozhoduje v elektrárně zůstat a pomoci noční směně.

Sobota 26.duben

01:00 V průběhu přípravy zkoušky mělo operátoři problémy s udržením stability výkonu. Během toho se dopustili šesti závažných chyb:

1. Řídící tyče schopné zastavit reaktor jsou vysunuty výše než předpisy dovolují. Operátor ranní směny Uskov později vypověděl, že by byl učinil totéž. Řekl:"Často nepovažujeme za potřebné doslovné plnění pokynů - to bychom se do nich doslova zamotali." Poukázal dále na fakt, že během výcviku operátorů slyšeli znovu a znovu, že jaderná elektrárna nemůže vybuchnout. Operátor Kazačkov řekl:"Často jsme pracovali s menším množstvím řídících tyčí než dovoluje předpis a nic se nestalo. Žádný výbuch, vše bylo v normálu."
2. Výkon elektrárny klesl pod bezpečnou úroveň, aktivní zóna se proto stala nestabilní. Přípravy testu měly být v tomto okamžiku zastaveny. Mělo být jasné, že veškerou pozornost je nutno zaměřit na znovuzískání stability reaktoru.
3. Aby se dosáhlo zvýšení výkonu, je zapnuto přídavné oběhové čerpadlo. Díky silnému ochlazování klesá tlak , tím se výkon ještě snižuje. Normálně se v tomto okamžiku má rozběhnout havarijní systém náhlého odstavení, avšak i ten je odpojen, aby se mohlo pokračovat.
4. Operátoři vypínají nouzový systém, aby zabránili samočinnému odstavení reaktoru.
5. Kontrolní systém minimální hladiny vody a maximální teploty palivových článků je rovněž vypnut.
6. A konečně - operátoři odpojují i nouzovou chladicí soustavu.

1:23:04 Test začíná. Výkon reaktoru náhle nečekaně roste.

1:23:40 Leonid Toptunov zodpovědný za řídící tyče tiskne zvláštní vypínač nouzového odstavení. Test běží již 36 sekund.

1:23:44 Řídící tyče se dávají do pohybu, jsou však slyšet údery. Operátoři vidí, že se tyče zasekly. Palivové trubice se působením zvýšeného tlaku páry deformují.

1:24:00 Test běží již 56 sekund. Tlak v reaktoru je už tak vysoký, že praskají palivové články a úlomky padají do chladicí vody. Ta se mění v páru, tlak v trubkách roste a ty praskají. Tisícitunové víko nad palivovými články se zdvihá - první exploze. Únik radioaktivity začíná, vzduch se dostává do reaktoru. Nyní je zde dostatek kyslíku k vzplanutí grafitu. Kov palivových trubek reaguje s vodou - tato chemická reakce produkuje vodík, který vybuchuje - druhá exploze. Hořící trosky vyletují do vzduchu a dopadají na střechu třetího bloku.
(Sovětská zpráva o havárii druhé explozi nevěnovala prakticky žádnou pozornost. Studie objednaná americkou vládou naopak konstatuje, že druhý výbuch byl velmi důležitý a že původní vysvětlení nehody nebylo správné. Richard Wilson z Harvardské university označil druhý výbuch za malý jaderný výbuch.)

Vedoucí noční směny Alexandr Akimov ani provozní inženýr zodpovědný za strojní vybavení v tomto okamžiku nevěří, že došlo k nehodě. Když někdo říká, že aktivní zóna vybuchla, vysílají operátory aktivní zónu zkontrolovat. Tito operátoři jsou ozářeni smrtelnou dávkou. Když Akimov slyší, že reaktor je zničen, vykřikuje: "Reaktor je v pořádku, nemáme žádné problémy." Akimov a Ďatlov doprovázeni ředitelem Brjuchanovem a inženýrem Fominem neustále přikazují operátorům přidávat chladicí vodu. Jsou přesvědčeni, že se nic neděje.

Jak Akimov, tak i Toptunov, zodpovědný za řídící tyče, zemřeli na nemoc z ozáření. Ďatlov a Fomin byly odsouzeni k deseti letům vězení za nedodržování bezpečnostních předpisů. Koncem roku 1990 však byli oba propuštěni.

Havárie JE Three Mile Island (TMI) vynesla na světlo obecný problém nedostatečné kontroly jaderných zařízení. Brzy se totiž ukázalo, že některé z poruch, které v TMI vedly až k tavení aktivní zóny, nastaly již dříve a na jiných elektrárnách. Nehoda TMI tak oslovila veškeré obyvatelstvo a doslova zruinovala důvěryhodnost jaderného průmysl i NRC (americká vládní Komise pro jaderný dohled). Ve dnech, kdy by průmysl mohl úspěšně těžit z dalšího zdražení ropy (převrat v Íránu), byl zcela pohlcen sisyfovským úkolem likvidace havárie a jejích následků. Aby obnovila důvěru veřejnosti ve svoji činnost, NRC v do té doby nevídaném rozsahu zpřísnila bezpečnostní požadavky i kontrolu jaderných reaktorů. Ačkoliv se elektrárenské společnosti, výrobci reaktorů i stavební firmy bránili jejich zavádění zuby nehty, nakonec jim nezbylo, než se podřídit.

Za několik let, během kterých se přísnější požadavky zaváděly, náklady na výrobu jaderné energie podstatně vzrostly. Všechno bylo najednou dražší: provoz, údržba, opravy i nezbytná modernizace. Novou překážkou se stal i patřičný důraz na kvalitu evakuačních plánů; ty dokonce prakticky "zrušily" jaderný reaktor Shoreham v Long Island (New York).

9. Federální rezerva krátí zdroje peněz

V říjnu 1979 se Rada pro federální rezervu USA dohodla na změně finanční politiky. Jako opatření proti následkům šesti let vysoké inflace přijala restriktivní kroky a přímou intervenci státu do bankovních rezerv. Nová politika úspěšně srazila inflaci, následkem však byl nárůst reálné úrokové sazby (tj. po odečtění inflace). To značně znevýhodnilo jadernou energetiku, která - oproti ostatním zdrojům - vyžaduje zdaleka největší investice. Druhým dopadem nové finanční politiky byla hospodářská recese, ke které došlo v letech 1980-1982. Díky ní nerostla spotřeba energie takovým tempem jako doposud, takže se řada společností rozhodla raději zrušit zakázky na nové jaderné reaktory. Totéž postihlo i některé již rozestavěné elektrárny.
Očekávaný pokles inflace tomu již nestačil zabránit. Naopak, znemožnil výrazně zvyšovat ceny elektřiny tak, aby pokryly výrobní náklady v jaderných elektrárnách.

10. Vlastní gól společnosti PG&E v Diablo Canyon

Zvolení Ronalda Reagana za prezidenta USA a filosofie jeho vlády (oslabení státních institucí, zmírnění regulace apod.) vlily do řad jaderných podniků optimismus. Věřily, že se konečně podaří prosadit rychlé a jednoduché povolovací řízení pro jaderné elektrárny i jejich provoz.
Jako dobrý signál v tomto směru pochopily, když NRC udělila v roce 1981 povolení k provozu JE Diablo Canyon (Kalifornie). Tato elektrárna patřila společnosti PG&E (Pacific Gas & Electric Co.) a díky mohutným akcím občanů - mnohatisícovým blokádám a obsazení staveniště - měla její výstavba několikaletý skluz. Jedním z hlavních argumentů odpůrců elektrárny přitom bylo, že stojí na seismicky aktivním pobřeží Kalifornie.
Povolení k provozu se tedy zdálo být skutečně dobrým signálem pro jadernou energetiku. Nečekaně brzy se však ukázalo, že tímto "úspěchem" si jaderný průmysl spíše vstřelil vlastní gól. Týden po obdržení povolení se totiž zjistilo, že protiseismická ochrana potrubí elektrárny je instalována špatně, a je tedy zcela nefunkční.
Tato událost prakticky zastavila Reaganovu kampaň za jednoduché povolovací řízení pro JE dříve, než mohla skutečně začít. Díky zvýšené pozornosti, která byla nyní věnována kvalitě práce, vyšly najevo další nedostatky mj. na JE Zimmer (Ohio) a JE Midland (Michigan).
Je pak celkem pochopitelné, že tři měsíce poté nový šéf NRC - ačkoliv dosazený prezidentem Reaganem - v celostátně publikovaném projevu tvrdě zkritizoval jaderný průmysl za špatnou kvalitu a nedostatky v řízení. Elektrárenským společnostem bylo jasné, že obnovit svoji moc nad státní kontrolou by trvalo dlouhé roky. Navíc jim od té doby další růst nákladů a odpor veřejnosti znemožnily realizovat byť jediný projekt nové jaderné elektrárny.

* * *

Tady můj přehled končí. Není v něm zahrnuta havárie v Černobylu, protože podle mého názoru byl osud jaderné energetiky v USA předurčen ještě dříve, než k ní došlo. Černobylská katastrofa sice může hrát roli v opozici vůči novým reaktorům v budoucnu, ale její vliv - alespoň ve Spojených státech - zřejmě nikdy nedosáhne toho, co způsobila havárie Three Mile Island. Pokusme se nyní zhodnotit všech deset událostí celkově. Jen tři z nich si jaderná energetiky způsobila sama: požár Browns Ferry, nehodu Three Mile Island a špatnou práci v Diablo Canyon. Dvě události se sice týkají jaderného průmyslu, ale již ne bezprostředně: výroba jaderné bomby v Indii a změny v institucích kontrolujících jadernou energetiku (nahrazení AEC). Ve třech dalších hrají podstatnou roli protijaderné iniciativy: zrod protijaderných aliancí, změna stanoviska jaderných expertů a aktivity prosazující "měkké cesty" výroby energie. Poslední dva mezníky, arabské ropné embargo a ekonomické změny na přelomu 70. a 80. let, pak stojí zcela mimo oblast energetiky. Obě přitom ovlivnily rozvoj jaderného průmyslu paradoxním způsobem: první inflací cen v době, kdy jaderný rozmach právě začínal, druhý naopak zastavením inflace v době, kdy právě ona mohla zmírnit reálnou hodnotu dluhů, kterými byly elektrárenské společnosti zatíženy.

Pokud bychom měli najít poučení, které z popsaných událostí vyplývá, patrně je to následující zjištění: osud jaderné energetiky ovlivňují mnohem více vnější faktory než konkrétní nedostatky jaderných technologií. Zásadní roli v tom, jak jsou elektrárny přijímány veřejností, hrají trendy politické, ekonomické a snad i kulturní.

Je jasné, že naděje průmyslu znovu nalézt uplatnění by se zvýšila vyvinutím bezpečnějších a jednodušších reaktorů. Přesto nelze spoléhat na to, že by i značná technická zlepšení dokázala zastavit či zvrátit trend odumírání jaderné energetiky. Té je totiž zřejmě předurčeno zůstat navždy hříčkou sil, které nedokáže ovládat.