Každý typ reaktoru má své slabiny - konstatuje zpráva, kterou pro Greenpeace vypracovala Gruppe Ökologie. Po havárii byl černobylský reaktor popisován jako zcela špatný. Ředitel holandské JE Dodewaard zdůraznil, že v Černobylu nebyla vůbec žádná bezpečnostní obálka (tzv. kontejnment), zatímco bezpečnost své elektrárny vylíčil velmi kladně.

Absence jakékoliv železobetonové obálky je obecně považována za velmi vážný nedostatek. Ovšem zanedlouho se ukázalo, že i v západní Evropě bez ní pracuje přes 30 elektráren, mj. i ta v Dodewaardu (ani JE Dukovany nemá kontejnment, ten se staví až v Temelíně - pozn. překl.) Koncem roku 1986 už bylo jasné, že diskuse o kontejnmentu nikam nevede - síla výbuchu v okamžiku havárie byla tak velká, že by ji nevydržel kontejnment žádné ze západních elektráren.

Jedna ze slabin černobylského reaktoru spočívala v jeho chování při nízkém výkonu. Při mírném zvýšení výkonu má reaktor tendenci sám výkon dále zvyšovat (tzv. kladný dutinový koeficient). Pravděpodobnost obtížně kontrolovatelného zvýšení výkonu je v jiných reaktorech sice nižší, vyloučit ji však nelze ani tam. Existují však i západní reaktory s kladným dutinovým koeficientem - např. kanadské reaktory CANDU nebo reaktory množivé. Je podezřelé, že ačkoliv byla tato vlastnost kritizována u sovětských reaktorů, žádného obhájce jaderné energetiky ani nenapadlo žádat zastavení kanadských JE.

Dalším rozdíl prý spočívá v rychlosti, jakou se řídící tyče vsunují do aktivní zóny. Jaderný průmysl tvrdí, že velmi závažnou slabinou byl nevyhovující systém havarijního odstavení reaktoru - v Černobylu trvalo úplné zasunutí havarijních tyčí 20 sekund, zatímco v západních typech pouze pár sekund. Důvodem pomalejšího zasouvání tyčí v Černobylu bylo, že tlakové kanály reaktoru nebyly odolné vůči velkým teplotním změnám, k nimž při rychlém odstavení reaktoru dochází. Proto byl záměrně navržen pomalejší systém. Studie zadané americkým ministerstvem energetiky výzkumnému ústavu EG&G dokonce došla k závěru, že nehodě bylo možno zabránit, kdyby se operátoři vůbec nepokoušeli tyče zasunout!

V okamžiku havárie pracovaly v Černobylu čtyři reaktory, každý s výkonem 1000 megawatt. Další dva byly ve výstavbě. Tyto reaktory typu RBMK (vodo-grafitové) používají k chlazení lehkou vodu a jako moderátor grafit.

V roce 1972 se v Kyjevě diskutovalo o typu JE vhodném pro Černobyl. Ředitel Černobylu Brjuchanov prosazoval stavbu tlakovodního reaktoru VVER. Informoval ukrajinského ministra energetiky Alexandra Matunina, že RBMK vydává 40 krát více záření než VVER. Ovšem vědecký pracovník Alexandrov toto tvrzení popřel a tvrdil, že RBMK-1000 je nejen nejbezpečnější reaktor, ale že zároveň vyrábí nejlevnější elektrickou energii. Nakonec se tedy rozhodlo pro reaktor RBMK.

Stavba čtvrtého bloku byla dokončena v prosinci 1983. 21. prosince byla vydána tisková zpráva oznamující, že předchozího dne byla elektrárna spuštěna. Zprávu přinesly noviny 23. prosince na Den energetiků.

Pozoruhodné je, že výroba elektřiny začala 20. prosince. Obvykle existuje asi šestiměsíční prodleva mezi dokončením stavby a spuštěním elektrárny. Všechny součásti se před spuštěním výroby testují. Avšak v Černobylu se již v březnu 1984 (tj. o pouhé 3 měsíce později) oslavoval první vyrobený milión kilowatthodin, ačkoliv testy nebyly zdaleka dokončeny.

Jeden z nedokonale provedených testů se týkal fungování turbíny v případě poruchy. Vyskytne-li se porucha, turbínu je nutno zpomalit, přitom ale musí pokračovat ve výrobě elektřiny. Tato elektřina je nezbytná pro práci oběhového čerpadla a řídících tyčí a dále k osvětlení velínu a řídícího pultu - je tedy nezbytná pro bezpečnost reaktoru a v žádném případě nesmí dojít k jejímu výpadku.

Protože zasunutí havarijních tyčí trvá 20 sekund, je životně důležité vědět, zda je turbína schopna vyrobit nutné množství energie pro těchto dvacet sekund - než je výpadek nahrazen nouzovým generátorem. Tato zkouška byla prováděna v noci z 25. na 26. dubna 1986 a byla příčinou katastrofy.

Osudový test měl být proveden ještě před spuštěním elektrárny - a ve skutečnosti také proveden byl, avšak neúspěšně. To vyšlo najevo až v létě 1987 při soudním procesu se šesti lidmi zodpovědnými za Černobyl. V rozsudku se uvádí, že teprve 31. prosince 1983 podepsal ředitel Brjuchanov dokument o úspěšném provedení všech testů. Nepodepsání by totiž připravilo tisíce zaměstnanců o prémie a odměny ve výši tříměsíčního platu. V průběhu zmíněného procesu se zjistilo, že v roce 1985 byla turbína opět testována, avšak bezvýsledně. Otázkou zůstává, proč nebyl test opakován okamžitě, ale byl odložen až na duben 1986. Krátce po havárii byli operátoři obviněni ze svévolného provádění zkoušky - nadřízené orgány prý žádné testování nepovažovaly za potřebné. Je však jasné, že o problémech musely vědět. Jaderná energetika byla v SSSR přímo řízena Ministerstvem energetiky. Černobyl spadal pod ukrajinskou pobočku tohoto ministerstva, což prakticky vylučuje, že by o plánovaném experimentu na ministerstvu nevěděli.

4. Požár JE Browns Ferry (1975)

Nová komise fungovala necelý měsíc, když došlo k do té doby největší nehodě americké jaderné energetiky. V březnu 1975 kontroloval zaměstnanec JE Browns Ferry (Alabama) pomocí svíčky těsnost hermetických prostor v budově reaktoru, když od jejího plamene vznikl požár elektrického vedení. Hořící kabely znemožnily obsluze řídit reaktor a teprve po sedmi hodinách těžkého úsilí se podařilo odvrátit katastrofu a oba bloky odstavit. Jeden z reaktorů se právě nacházel na hranici vyvření chladící vody, po kterém by již následovalo tavení aktivní zóny (jaderného paliva).
Nehoda na Browns Ferry otřásla celým jaderným průmyslem. Potvrdila oprávněnost kritiky jaderné bezpečnosti i přísnost nových požadavků NRC (americká státní Komise pro jaderný dohled), jejíž autorita se tím výrazně posílila.
Nehoda také zdůraznila zranitelnost ekonomické výhodnosti jaderných elektráren. Jediná hořící svíčka způsobila odstavení dvou bloků na 19 měsíců a přinutila všechny existující elektrárny investovat do nákladných opatření, které zvýšily odolnost proti ohni a spolehlivost havarijních systémů. Faktor využití instalovaného výkonu klesl na cca 60%, což dále zvýšilo ceny jaderné elektřiny.

5. Odborníci General Electric a NRC se přidávají na stranu protivníků (1976)

Během pouhých čtyř týdnů na začátku roku 1976 se tři prominentní odborníci firmy General Electric a jeden vrchní manažer NRC rozhodli opustit řady jaderného průmyslu a přejít k opozici. Ačkoliv jejich odchod ani jednu z institucí neochromil, připoutal nebývalou pozornost sdělovacích prostředků. Protijaderné organizace získaly významnou posilu a odborný potenciál, zatímco veřejností se šířil pocit, že v jaderných kruzích není něco v pořádku.
Všichni čtyři "zběhlí" experti dodnes pracují jako odborní poradci místních samospráv a občanských iniciativ pro otázky jaderné energetiky. Jejich poslední společná studie se věnuje příští generaci tzv. "vnitřně bezpečných jaderných reaktorů" a varuje před tím, že ani tento nový projekt nesníží vysoké náklady nutné k několikanásobným bezpečnostním opatřením.

6. Amory Lovins zahajuje debatu o energii (1976)

Později téhož roku publikoval fyzik Amory Lovins významný esej "Energetické strategie: opomíjená cesta". Článek vyšel v časopise Forreign Affairs, který je "biblí" oficiální zahraniční politiky USA. Zatímco se všechny dosavadní debaty o energetice točily kolem nákladů a technologií jednotlivých zdrojů energie, Lovins upozorňuje na dynamický vztah mezi zdroji energie a její spotřebou (osvětlení, motory, vytápění apod.). Z hlediska tohoto vztahu rozlišil Lovins dva druhy zdrojů: "tvrdé" a "měkké". První z nich jsou centralizované velké zdroje, např. tepelné či jaderné elektrárny. Již jejich velikost sama o sobě přináší řadu nevýhod: nespolehlivost, rigidnost a koncentrované negativní dopady na životní prostředí, které vedou i k politickým potížím při jejich prosazování. Naopak zdroje "měkké", zahrnující obnovitelné zdroje a technologie zvyšující efektivitu, jsou výhodnější nejen ekonomicky, ale i politicky a sociálně přijatelnější.
Esej, dále rozpracovaný v knize "Měkké cesty v energetice", zásadním způsobem otevřel diskusi o získávání energie. Ukázal lákavou a těžko zpochybnitelnou vizi bezjaderné budoucnosti, která by se zároveň vyhnula závislosti na fosilních palivech. Lovinsova teorie, výborná i po technické stránce, je mimořádně ucelenou syntézou ekonomických i technických údajů pocházejících z renomovaných institucí celého světa. Její zveřejnění dokonce zviklalo i některé zásadní zastánce jaderné energetiky, kteří začali tušit, že jejich hluboce zakořeněné přesvědčení o nezbytnosti jaderných elektráren nemusí být pravdivé.
Lovinsova úcta k Jeffersonovým zásadám samosprávné demokracie a jejich uplatnění v energetice inspirovala řadu občanských iniciativ, které znásobily své usilí o zpochybnění bezpečnosti jaderných reaktorů, jejich výhodnosti a nezbytnosti.

7. Obsazení staveniště JE Seabrook (1977)

Protijaderné hnutí prožilo zásadní obrat v dubnu a květnu 1977, kdy 18 000 občanů obsadilo bez použití násilí staveniště JE Seabrook (New Hampshire). Rozsáhlost a úspěch akce, včetně solidarity projevené 1400 aktivistům, kteří byli na několik dní zadrženi, inspirovaly protijaderné iniciativy v celých Spojených státech. Podle příkladu Clamshellské aliance ze Seabrooku vznikly podobné aliance v mnoha dalších státech federace (Abalone Aliance v Kalifornii, Prairie Alliance v Illinois, Musselshell Alliance v Lousianě). Aliance kombinovaly sílu právních cest, odborných studií a přímých akcí. Snažily se bránit výstavbě a licencování nových reaktorů a zároveň prosazovat úspory, obnovitelné zdroje i účast veřejnosti na vytváření energetické politiky.
Ještě po mnoha letech lze sledovat vliv dávné akce v JE Seabrook. Ačkoliv bylo mnoho reaktorů navzdory protestům dokončeno (včetně prvního bloku Seabrook), dlouhodobé vítězství patřilo veřejnosti: náklady na výstavbu těchto elektráren a problémy s ní spojené jsou jedněmi z hlavních důvodů, proč si v USA již po 20 let nikdo nedovolil začít stavět další jadernou elektrárnu. Nikoho neláká osud hlavního majitele JE Seabrook, společnosti Public Service Co., která nakonec zbankrotovala.

8. Havárie JE Three Mile Island (1979)

Tak jako ropné embargo roku 1973..., stala se havárie druhého bloku JE Three Mile Island (TMI, Pennsylvania) vedoucí k částečnému roztavení aktivní zóny reaktoru zásadním předělem v historii amerického jaderného průmyslu. Všechny ostatní významné události v jaderné energetice se dělí na ty "před TMI" a "po TMI".
Během 70. let zůstával posledním trumfem jaderného průmyslu fakt, že v USA nedošlo nikdy k takové havárii, která by bezprostředně ohrozila veřejnost. Tento trumf se však nakonec obrátil proti těm, kdo se na něj odvolávali. Ráno 28. března 1979 došlo k nejtěžší havárii jaderného průmyslu v západních zemích. Příčinou byl dodnes zcela nevyjasněný sled nevýznamných událostí, které se navíc odehrály na "nejaderných" zařízeních elektrárny. Havarovaný reaktor balancoval téměř týden na hranici katastrofy, než se ji s obrovským úsilím i velkou dávkou štěstí podařilo odvrátit. Aktivní zóna reaktoru se roztavila v takovém rozsahu, který byl do té doby jadernými experty odmítán jako vyloučený a který přesahoval kritéria tzv. maximální projektové havárie, pro niž byla dimenzována havarijní zařízení.