To, co Vás čeká na následujících řádcích, není zrovna veselé čtení. Nejsmutnější ze všeho asi je, že to není o něčem, co bylo a co už je za námi - černobylské neštěstí ještě neskončilo - osudy lidí obývajících zamořená území, mlhavé vyhlídky na zlepšení jejich situace... Řešení neusnadňuje ani rozdělení Sovětského svazu - tři nejvíce postižené republiky se sotva kdy dohodnou na nějakých odškodněních. A když se člověk odváží přesunout si Černobyl někam blíže k srdci Evropy - do Bohunic, Dukovan nebo Temelína? Kde bychom my hledali náhradní vlast? Jak by nás vítali obyvatelé okolních států poté, co jsme jim zamořili co se dalo?

Ale to přece ne! Na co tak dramatizovat jednu "událost" (jak havárii nazývají odborníci)? Vždyť podle výpočtů může k havárii jaderné elektrárny dojít sotva jednou za deset tisíc let. Ale to máme ohromné štěstí - za posledních třicet let už svět zažil havárie tři (Windscale 1957, Three Mile Island 1979 a Černobyl 1986) - dalších třicet tisíc let je tedy v suchu!!!

Ale ani potom nemusíme mít z případné havárie obavy - naše JE jsou přece jiného typu než ta v Černobylu. To je pravda - naše VVER-ky jsou obecně považovány za bezpečnější, než reaktory RBMK. Ovšem k evropskému standartu mají, přes ujišťování, jehož se nám neustále dostává, pořád daleko. Z hlediska havárie tu přece jen rozdíl je: hořící grafit z černobylského reaktoru se "zasloužil" o to, že velká část uniklého radioaktivního materiálu byla teplým vzduchem vynesena vysoko do ovzduší a rozptýlena po celé Evropě. Radioaktivita z VVER by nám zůstala pěkně doma. Ale to nám přece nevadí - lepší než severní Čechy, ne? Že jsou i jiné cesty jak energii vyrobit, nebo ještě lépe jak se bez ní obejít? Jenže když už to vláda firmě Westinghouse slíbila, tak to přeci nemůže jen tak odvolat a nebo se zeptat parlamentu nebo nedej bože obyvatel... A nebo může? A stojíme o to, aby se nás ptala?

Praha 23.11.1992
RNDr. Zdeněk Doležal
překladatel

Před černobylskou havárií toho bylo na Západě o tomto typu jaderné elektrárny známo velmi málo. Jednu z mála publikací lze nalézt v časopise německého jaderného průmyslu Atomwirtschaft & Atomtechnik. V prosinci 1983 napsal H. Born z dortmundského Vereinigte Elektrizitätswerke (VEW), že celý systém je extrémně bezpečný a spolehlivý. Jaderná elektrárna je jištěna třemi paralelními, tj. zcela nezávislými bezpečnostními systémy schopnými odolat vichřici, zemětřesení i pádu letadla. Born zdůraznil, že bezpečnost místních obyvatel je dále zajištěna sovětskou strategií budovat jaderné elektrárny daleko od hustě osídlených území. B Semonov, který byl v roce 1983 ředitelem oddělení jaderné energie a bezpečnosti Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE), napsal v červnu 1983 v bulletinu MAAE o černobylském typu JE, že "závažná nehoda s výpadkem chlazení je prakticky nemožná". Výpadek chladicího systému je velikým nebezpečím, neboĽ teplo z palivových článků není odváděno, takže roste teplota a článek se může roztavit. Semonov současně shrnuje další opatření k zajištění bezpečnosti sovětských JE. Výše popsané výroky jsou ještě překvapivější, když si uvědomíme, že po černobylské havárii označili západní zastánci jaderné energetiky projekt elektrárny za chybný. Dva příklady: D. van Bekkum z Radiobiologického ústavu v holandském Rijswijku prohlásil, že srdce Černobylu bylo konstruováno "dosti jednoduše". 29. dubna, den poté, co se svět dozvěděl o havárii, prohlásil německý ministr vnitra v televizních zprávách:"Takový projekt by v SRN nikdy nedostal stavební povolení. My máme čtyřnásobný bezpečnostní systém. Proto jsou německé JE nejdražší ale také nejlepší na světě." Je-li však samotný typ reaktoru principiálně vadný, proč se nenašla ani jedna vláda na světě která by požadovala zastavení všech elektráren černobylského typu? (k tomu nedošlo dodnes, přes nehodu v elektrárně stejného typu Sosnovyj Bor a přes rozhodnutí ukrajinské vlády znovuzprovoznit zbývající černobylské bloky - pozn. překl.)

Během posledních 20 let se postavení jaderné energetiky v USA stále zhoršuje. Tento zdroj energie, kdysi považovaný za řešení stále rostoucí spotřeby, dnes bojuje o přežití. Ačkoliv se v USA jaderné elektrárny podílejí na celkové výrobě elektřiny jednou pětinou, je tento podíl výrazně nižší oproti všem očekáváním. V blízké budoucnosti se navíc pravděpodobně dále sníží vlivem odstavování starých a nespolehlivých reaktorů, kde se již nevyplácí investovat velké částky do oprav a údržby. Možnost uplatnění nového typu reaktoru je přinejlepším nejistá.

Tento vývoj dokázalo v 70. letech předpovídat jen několik málo lidí. Naopak, elektrárenské společnosti očekávaly další desetiletí, již třetí v pořadí, během kterého spotřeba elektřiny vzroste dvojnásobně. V důsledku takových prognóz bylo uzavřeno mnoho kontraktů na výstavbu jaderných elektráren. Správnost těchto rozhodnutí se zdála být potvrzena roku 1973, kdy Arabské země vyhlásily embargo na vývoz ropy. Tím, že její cena vzrostla trojnásobně a cena uhlí dvakrát, byla výrazně posunuta rovnováha v konkurenci mezi fosilními a jadernými zdroji elektřiny. Vláda čelící tlakům naftařů a těžařů viděla přirozeně v atomu dar z nebes. Prakticky přes noc se tak jaderná energetice dostalo významné podpory nejen v USA, ale i ostatních průmyslových zemích.

Není tedy divu, že první energetická koncepce americké vlády, vypracovaná roku 1974, počítala do budoucna s jadernými elektrárnami jako hlavním zdrojem elektřiny. Do konce tisíciletí mělo být na území USA v provozu asi 1000 reaktorů, tj. 30-násobek tehdejšího počtu. To znamenalo zvýšení výkonu jaderných elektráren na trojnásobek celkového výkonu, jež byl v té době v USA instalován.

Porovnáme-li tyto plány s dnešní realitou, vidíme, že se zcela rozplynuly ve větru. V provozu je pouze 112 reaktorů, zatímco výstavba dalších 120 byla předčasně ukončena. Ironií osudu je skutečnost, že poslední úspěšně realizovaná objednávka reaktoru pochází z října 1973 (jedná se o tři bloky JE Palo Verde v Arizoně), tedy ze stejného měsíce, kdy bylo vyhlášeno ropné embargo.

Co se vlastně stalo? Ekonom by řekl, že se jaderná energetiky stala obětí příliš vysokých nákladů, které vyplývají ze stále přísnějších požadavků na bezpečnost reaktorů. Je to sice pravda, skrývá se za ní ale mnohem složitější historie - během 70. let dostávala jaderná energetika jednu ránu za druhou, až se nakonec stala pro veřejnost nepřijatelnou.

Tento seriál popisuje 10 událostí, které nakonec zcela zmrazily další rozvoj jaderných elektráren v USA. Některé z nich jsou poměrně známé, jiné ne; některé si jaderný průmysl způsobil sám, jiné s energetikou vůbec nesouvisejí.

1. Arabské ropné embargo (1973)
   Navzdory všem předpokladům o tom, že jaderná energie je levná a nepostradatelná, dopad ropné krize na americkou ekonomiku oddálil možnost jejího rozšíření o roky. Hyperinflace a vysoké úrokové sazby způsobily, že chyběl dostatek prostředků na dokončení rozestavěných elektráren. To postihlo nejvíce jaderné reaktory, protože jsou z hlediska počátečních investic náročnější než ostatní druhy elektráren.
   Růst cen ropy a elektřiny způsobily také to, že se "energetická krize" dostala do povědomí veřejnosti. Rozpoutaly se široké diskuse o energetice a jejím budoucím vývoji. Zatímco vláda a průmysl hájily jaderné elektrárny jako obranu před závislosti na ropě, občané ji považovali pouze za další trik, kterým velké průmyslové koncerny zvýší svoji moc.
   Ačkoliv se tedy embargo na jedné straně stalo argumentem pro rozvoj jaderné energetiky, vyvolalo i zájem veřejnosti o problémy energetiky, včetně jejího odporu proti velkým centralizovaným zdrojům.

2. Indie získává jadernou bombu (1974)
   Jedním z nejvlivnějších zastánců jaderných elektráren se po ropné krizi staly americké vládní úřady věnující se zahraniční politice USA. V mírovém využití reaktorů viděly způsob, jak snížit závislost ekonomiky na zahraničních zdrojích.
   Jejich pozicí ale silně otřáslo, když v červnu 1974 provedla Indie svůj první pokusný jaderný výbuch. Oznámila tak celému světu, že se zařadila mezi šest zemí vlastnících jaderný arzenál. Výjimečná byla ale v tom, že si jej vybudovala na základě výhradně "mírového" využívání jaderných reaktorů.
   Proti argumentům o národní nezávislosti se postavily obavy z destabilizace světového rozložení vojenských sil v důsledku šíření jaderných zbraní. Americká federální vláda proto v letech 1975-76 zpomalila výzkum využití plutonia jako paliva pro reaktory. Kvůli obavám z nedostatku jaderného paliva pak tržní mechanismy způsobily velký nárůst cen uranu. I když se jednalo jen o dočasný jev, podkopal důvěru ve schopnost jaderné energie udržovat stálé ceny oproti fosilním palivům.

3. Nahrazení Komise pro jadernou energii (1975)
   Po dokončení reaktorů v 60. letech a vystavení mnoha nových objednávek se zvýšil zájem veřejnosti o jejich bezpečnost. Dvojí a rozporuplná úloha Komise pro jadernou energii (AEC) - podporovat i regulovat jadernou energetiku - se stala politicky neúnosnou. Rostl i tlak Kongresu usilující o nezávislý dohled nad elektrárnami.
   V únoru 1975 byla proto Komise pro jadernou energii nahrazena novým orgánem, Komisí pro jaderný dohled (NRC). Vzhledem k jednoznačnému poslání - kontrole jaderných elektráren - měla nová komise větší možnosti k uplatnění kritického přístupu. Náklady na opatření nutná kvůli přísnějším bezpečnostním požadavkům prakticky smazaly rozdíly mezi náklady na výrobu elektřiny u jaderných a uhelných elektráren.
   Rozšíření pravomocí mnoha výborů v Kongresu pak umožnily veřejnosti získávat od nich nezkreslené informace o jaderných elektrárnách.