Pouze text - only text Econnect Zpravodajství Informační servis pro NNO
- Kalendář akcí | Práce v NNO | Katalog odkazů | Občan TOPlist
- -
Pouze text - only text
logo Econnectu Zpravodajství
pro registrované uživatele pro novináře pouze text English
-
- - - - - - - - -
- -
-
Zpravodajství ze VŠECH oblastí Životní prostředí Lidská práva Sociální oblast Gender Regionální rozvoj Kultura Občanský sektor Internet
- -
Zpravodajství - životní prostředí
zpravodajstvi.ecn.cz > zpravodajství > komentáře
-
-

 zprávy

 komentáře

 tiskové zprávy

 témata

 multimedia

O ekologické výchově s láskou

23. 2. 2010 - Michal Bartoš, Ekolist

Michal Medek, člověk dlouhodobě působící v environmentálním vzdělávání, se společně se svými studenty na Masarykově univerzitě zamýšlí nad kvalitou programů o přírodě pro školní děti. Nedávno jsme s ním vedli řeč o penězích jdoucích ze státních prostředků do vzdělávání o ekologické problematice. Poprvé v historii byly finance do této oblasti veřejně zpochybněny. Posteskli jsme si společně, jak jinak. Nakonec mi Michal řekl: „V něčem pravdu mají - bude potřeba jasněji dokazovat jaký mají environmentálně vzdělávací programy pro školy smysl a jak naplňují své cíle.“

Nelze než souhlasit. Přesto však cesty ke smyslu mohou mít všelijakou podobu a bylo by užitečné o nich diskutovat. V tom jsme byli s Michalem zajedno.

Nějak se v poslední době roztrhl pytel se zamyšleními o podobě a smyslu toho, čemu se, ne zcela přesně, říká ekologická výchova. Pochopitelně. Síť vzdělávacích středisek po celé České republice je ustavena, v ní mnoho pedagogů, kteří připravují a realizují programy o vztahu člověka a přírody, zájem škol je obrovský, ještě stále přesahující nabídku štědře dotovaných výukových programů.

Činnost environmentálně vzdělávací se objevila ve školství zčista jasna, jako by z nebe spadla, jako alternativní přístup v základním školství, vznikla mimo ministerstva i akademickou půdu. Chtělo by se říci „jen tak“, kdyby člověk neznal naprosto nezměřitelnou dřinu otců zakladatelů a matek zakladatelek. Ti uhnětli svou pedagogiku „ze smyslu samého“. Částečně i z revolty proti tomu, co lidem na školství vadilo, z toho co jim v něm chybělo, co je odvádělo od touhy vzdělávat se, co tuto touhu ubíjelo.

Nyní dochází v environmentálně vzdělávacích líhních k zajímavému posunu od školní alternativy k ještě „školštější škole“. Najednou je kladen důraz na přesné stanovení toho, jak má opravdový environmentální program vypadat. Jak musí začít, skončit, probíhat. Všechny tyto fáze, aby to nebylo jednoduché, je nutno uznačit nějak cizokrajně. O čem by pak ty semináře „jak nejlépe učit“ byly?

Nejednou jsem měl pocit, že se za soustavnou snahou o hodnocení kvality ekologického programu skrývá necitlivost k specificky hodnotné přírodě. Není čím dál větší důraz na metodiku školních programů trošičku znamením, že máme nejistotu o nosnosti a uznání ekologických témat ve společnosti? Ze vzpoury a iluzí se stává přizpůsobení a deziluzivní pracovní postup (metoda - tedy návod jak zbavit člověka iluzí). Tak to prostě chodí.

Václav Bělohradský ve své eseji Den vyhlášení postdemokracie píše: „… současný život ve lži má nekonečno podob a … kdo by nechtěl aspoň jednu z nich přijmout za svou, skončil by na psychiatrii nebo na policejní vyšetřovně jako chorobný kverulant či extremista“. A ještě: „Bez vertikály se žádná stavba nedostaví, ach nikdy nedostaví - napsal Vladimír Holan. My ale žijeme ve společnosti, v níž se nedokončené příběhy vertikály mění ve frašku v okamžiku, kdy je chceme vzít vážně.“

Je současný důraz na metodiku v environmentální výchově projevem obecných postdemokratických tendencí? Čím více se nám ztrácí vertikála (duše, svátek), tím více (jako tonoucí pověstného stébla), svíráme horizontálu (provoz, všednost)? Neopouštíme přírodu, kdy svědčit o ní je podobno frašce, abych se zaměřil na to dostupnější, na podivnou nadstandardní péči o provoz?

Pokud má být environmentální vzdělávání určeno k tomu, aby se žáci zařadili do společenského provozu, tak je tento postup na místě. Pokud má být ale zaměřeno na získávání představy o tom, že existuje cosi, co je přesahuje a co je zdrojem našeho bohatství (příroda), pak si možná důrazem na metodiku vytváříme nezamýšlený problém. Očekával bych, že tento tlak přijde zvnějšku, například motivován ekonomicky. Jak snadno! Třeba státní podpora jen těch programů, které budou mít užitek, budou nějak ziskové. Ale zdá se, že v tomto směru environmentální pedagogové předbíhají dobu a dávají si dar „sami sobě“.

Environmentální vzdělávání po mnoha letech stabilizace proniklo i na vysoké školy. Květy, zasazené dlouhodobým úsilím Aleše Záveského, Emilky Strejčkové, Květy Burešové a dalších, nesou ovoce. Je pochopitelné, že mladé stromy touží po svém naplnění. Na rozdíl od přírody, nechtějí rodit „stále stejné“, potřebují nové, zdokonalené, radikálně se vymezit proti vetchým zanikajícím odrůdám, odlišit se, zlepšit, zmodernizovat. Trošku staromilsky mě v tomto dobře míněném úsilí o měření kvality ekologicko-výchovných programů napadají obavy, aby nám vlastní ovoce nezhořklo na rtech. Proč?

My environmentální pedagogové se v otázkách po kvalitě programu obracíme o radu k moudrým na vysokých školách. Vždyť oni svými tituly jsou prokazatelně způsobilí k tomu, aby nám potvrdili správnost našich kroků, aby případně odstranili naše nedostatky a vynalezli dokonalejší metody, prověřené dobrozdáním ještě uznalejších kolegů z oblasti pedagogiky. Trošku zapomínáme na to, že jejich rada je ovlivněna vysokoškolskou praxí, kde k titulu vede cestička stále více vyšlapaná grafy, tabulkami a měřením.

Obávám se, že místo toho, aby výpověď akademiků o environmentálním vzdělávání vycházela z podoby (povahy) přírody a toho jak s ní zacházejí lidé v pedagogické praxi, je jejich rada uhnětena z podoby současného vysokoškolského provozu, zaměřeného na vývoj nových technologií manipulativně zaměřeného vzdělání. Místo například sebevzdělání a sebezdokonalení. Svou roli možná hraje i resentiment a pocit „jak bych to učil, kdybych to učil“.

Rád bych zdůraznil, že mi nejde o to jakkoliv zpochybňovat snahu o co nejvyšší kvalitu programů pro školy, ani o kritiku nabídky vynikajících metodických materiálů, prověřenou jak praktickými, tak teoretickými, pedagogickými znalostmi. Pouze upozorňuji na to, že metodiku považuji za obecnou kostru, která mi slouží ve vzdělání jako opora pro mou práci, ale kterou je nutno neustále narušovat pokusy o její dekonstrukci. Proč? Protože si myslím, že smysl a cíle, leží někde mimo sebelepší metodiky. Pokud ne, znamená to zřejmě, že právě pedagog ví, jak se to s přírodou, člověkem a jejich vzájemným vztahem opravdu přesně má, jak to všechno funguje.

Je zcela správné, pokud si akademici najdou pracoviště, kde svou teorii prověří praxí. Tato praxe by však měla být nabídnuta jako jedna z možností, ne jako samozřejmý vzor pracovních postupů pro všechny ostatní. Existuje snad nějaké stabilní environmentální vzdělání, jehož podoba je nejlepší, ve smyslu pochopení přírody? Neznásilňujeme přírodu do jakéhosi předem daného, neproměnlivého, měřitelného vzorce? Co chceme měřit? Manipulaci dětí k nějakému jednoznačnému uchopení přírody nebo komplikovaně budovaný osobní vztah k vnějšímu, a z podstaty proměnlivému, živému světu?

Není podezřelé, že i těch jednoznačných inovativních metod pro moderní vzdělávání je mnoho? Bude naše školská praxe kvalitnější tím, že se budeme trumfovat v tom, která z těchto metod je smysluplnější a vede co nejrychleji k cíli? K institucím trestních inspekcí už zbývá jenom drobný krůček. Chceme obětovat kouzelnou moc přírody do pokřivené moci stanovitelů a hlídačů dodržování závazných pravidel pro environmentální vzdělávání?

Jak se to má s cíly v ekologické výchově? Myslím, že nechceme dojít k výrobku, který funguje a je možno jej kdykoliv a kdekoliv použít, nebo podle návodu opravit. Environmentální vzdělávání je z podstaty odlišné. Udržuje mezi specializovanými a stále úspěšnějšími obory obraz celku. Celku, ve kterém jde pouze o život sám.

O ekologické výchově s láskou? „Nějak vytrácí se láska“ zpívali infantilně sladkobolně Nedvědi a jim podobní. Ale právě k tomuto podivně pokroucenému vnímání lásky k přírodě a krajině směřujeme tehdy, když se nám, pod nánosy tabulek a bodovacích závodů, nedostává smyslu. Kanalizace přírody do předem jasné a nejlepší metodiky utlačuje vztah k přírodě. Tato homogenizace v pojetí přírody mnoho nabízí, ale ještě více skrývá. To skryté pak vyvěrá obecně ve společnosti na povrch. V nejméně čekaných okamžicích. V emocionálních projevech utržených z kontroly rozumu. Tak počínají historicky největší společenské katastrofy. Když už to v současnosti nikdo nedělá, právě snahou environmentálního vzdělávání by mohl být důraz na kultivaci emocí. A k výkladu rozumu jako jedné z emocí, byť velmi specifické, jak o tom opakovaně mluví Zdeněk Kratochvíl.

Pokud něco miluji, má to jakýsi smysl samo o sobě. Příručky „ekologického katechismu“ mohou pomoci jen těm, kteří hledají a neví (třeba některým učitelům, kteří však na semináře o environmentálním vzdělávání zřejmě ani nepřijdou). Myslím, že nepomohou těm pedagogům, kteří usilovně hledají, a nikdy nenacházejí, odpovědnou formu svého svědectví o přírodě.

Domnívám se, že žáci toto opravdové hledání svého učitele ocení, a možná mu v jeho hledání budou chtít pomoci. U metodických strojově deklamovaných postupů hrozí, že se jim žáci vyhnou. A navíc, skutečně dobrého učitele, přece musí více bavit vlastní a těžce získávaný um „jak učit“. Tedy lepší metodika vlastní oproti sebelepší metodice převzaté. Běda těm, kteří by se chtěli pomilovat se sexuální příručkou v hlavě. Byť by ji napsal (sestrojil!) ten nejlepší milenec na světě.

Autor vede Sluňákov, Centrum ekologických aktivit města Olomouce.

Druhá strana mince - 24. 2. 2010 - Jan Činčera

Michale, rozumím Tvým pocitům. Protože v Tvém komentáři zjevně zastupuji akademickou stranu, chtěl bych se podělit o svoje.
Když jsem ještě pracoval v Brontosauru, viděl jsem to podobně. Knihy o teorii se mi zdály jako vlky-plky a do značné míry tomu tak bylo, protože u nás toho tehdy moc dobrého nevycházelo a zahraniční literaturu jsem tehdy neznal. Myslel jsem si, že dělat programy je hlavně věc intuice a zkušenosti a připadal jsem si jako superhvězda. Zpětně si myslím, že jsem tehdy trpěl naprostým nedostatkem pokory a vrcholnou ignorancí.
Nedostatek pokory byl v pocitu, že já sám a moje pocity jsou arbitrem rozlišujícím kvalitní od nekvalitního. Ignorancí proto, protože jsem nevěděl nic o práci našich kolegů za posledních 40 let ze zemí, které měly to štěstí, že se v nich environmentální výchova mohla rozvíjet ve šťastné symbióze akademické i praktické komunity.
Když jsem začal pracovat na fakultě, tak jsem se snažil převzít akademickou roli. Ta znamená studium, výzkumy, výuku a šíření. Zpětně jsem zjistil, že jsem často intuitivně používal postupy, které mohly dětem škodit a možná i škodily a já se to nikdy nedozvěděl, protože mě nenapadlo se na to ptát a ani jsem nevěděl jak. Zjistil jsem, že spousta věcí, které u nás řešíme, jsou vyřešené. Objevil jsem nové postupy. Některé se mi líbily víc a jiné míň, ale snažil jsem se je všechny nastudovat a podle možností vyzkoušet na akcích, které dělám (byť jich teď už není tolik, pár za rok).
Nikdo nezná recepty na všechno. Věřím tomu, že jsou učitelé, kteří intuitivně podávají skvělý výkon. Když se ale konfrontuji sám se sebou, bojím se, že mnohem víc je těch, kteří s velkým nadšením dělaji špatnou práci a nikdy se to nedozví, protože se na to stejně jako kdysi já neumí zeptat.
Pročítám programy různých středisek. Mnohé se mi líbí. V řadě ale čtu postupy, které už někde byly vyhodnoceny jako riskantní a často vedoucí k opaku toho, co jejich tvůrci zamýšleli. Dělal jsem pár evaluací. Ukázaly mi, že málo který program funguje přesně tak, jak si to představovali jeho tvůrci, některé dokonce nefungují skoro vůbec.
Zatím se mi zdá, že to co u nás vidím, v celku odpovídá v dobrém i zlém tomu, co čtu v zahraničních zdrojích. Je možné, že podmínky u nás jsou natolik jiné, že teorie, ověřované v USA, Kanadě, Tchaj-wanu, Mexiku, Filipínách, Dánsku, Německu atd. u nás nefungují. Ale přijde mi dobré si je aspoň přečíst - dřív, než je odmítnu. Určitě je dobře zkoušet vlastní cestu. Pak by se ale měla ověřit. Pokud nebudeme dělat ani jedno ani druhé, pasujeme se tím na ty ignorantské supermachry bez pokory- já už se k téhle fázi vracet nechci.
Musím taky odmítnout Tvoji (jakkoliv hezky vypointovanou) závěrečnou paralelu. Velmi doporučuji mezi sexem a environmentální výchovou rozlišovat. Environmentální výchova je (smysluplná a krásná) práce, za kterou (většinou) beru peníze. Pokud chci být profesionál, měl bych se snažit svoji práci dělat co nejlíp a zajímat se o to, jak mi to jde. Neumím si představit doktora, který řeže podle intuice, veden pouhou láskou k pacientům. Je jasné, že pedagogická práce nelze dělat bez lásky k lidem a environmentální výchova nejde dělat bez lásky k přírodě. Ale právě proto ji chci dělat tak, abych neublížil dětem a současně je k té přírodě skutečně dovedl. Žádná metodika nikdy nezruší prostor pro intuici a živou interakci. Není to buď a nebo, je to jedno i druhé. Metodika samotná pro dobrou práci nestačí, stejně jako nestačí ani samotná intuice.
Stejně tak si nevystačí sami o sobě akademici, ale ani "praktici". Jsme dvě strany jedné mince. Úlohou akademického světa je budovat teorie, zkoumat, navrhovat metodiky, hodnotit. Úlohou praktické komunity je ověřovat v praxi, korigovat, dávat zpětnou vazbu. Pokud se kontakt mezi oběma stranami přeruší a nebo jedna ze stran nefunguje (jako to bohužel bylo dlouho u nás), utrpí i druhá strana. Akademici se bez praktiků ztratí v komplikovaných abstrakcích. Praktici se bez akademiků ztratí v záplavě dobře míněných nefunkčních programů.
Naše akademická komunita je zatím dost malá a naše spolupráce s "praktiky" má krátkou historii. Budeme muset ještě dlouho objevovat, jak nám to půjde dohromady. Bude to chtít hodně oboustranné tolerance. Z pohledu naší strany vám musíme říkat, že to či to nefunguje a to či ono by se mělo dělat jinak. Je to naše role. Z vašeho pohledu nám dávejte zpětnou vazbu.
Ať jsme na té či oné straně, máme společné cíle. Společné cíle znamenají cestu, cesta znamená opouštění starého a hledání nového. Věřím tomu, že se na ní ještě mnohokrát potkáme.
Honza Činčera, Technická univerzita v Liberci

ODPOVĚDĚT


Re:

Diskuse k „Ekologické výchově s láskou“ Michala Bartoše - 27. 2. 2010 - Jana Dlouhá

Ahoj Michale, mám tě ráda, a to, co děláš, považuji za velmi dobré. Ale tentokrát mne tvoje kritika (nebo co to je) velmi mrzí. Hlavně proto, že nemáš pravdu, svůj názor ale říkáš způsobem, kterému se prostě musí věřit. Je ovšem otázka, zda tato víra ekologickou výchovu spasí, a já si myslím, že ne.
Mluvíš o vnitřním obsahu EV, a to je zcela v pořádku. Pokud vzniknou programy nebo dokonce celá pedagogika založená na autoritě osobnosti, bude to jen dobře. Pak tu ale musí být i způsob kontroly – osobnosti jsou různé. Je-li měřítkem kvality síla jejich výrazu, tak je to dokonce nebezpečné: milovat lze třeba národ, a všichni víme, kdo tak činí dnes i v minulosti. Není důvod, proč (za určitých okolností) by školství mělo upřednostnit jen některé formy lásky. Kam svou pozornost v tomto smyslu zaměřuje, to často určují vnější podmínky a celková situace.
To je i případ ekologické výchovy, která se „nevaří“ jen v přímé konfrontaci se svým předmětem, tedy samotnými dětmi. Mohla bych ti tady připomenout, jak (těžce) se prosadila do různých strategických dokumentů, na jejichž základě ji dnes lze vůbec financovat. U mnoha z těch jednání jsem alespoň zčásti byla, a kdybych měla popsat jejich dynamiku tak je asi následující: impulsem byly velmi příznivé okolnosti počátku 90. let. Sametová revoluce byla z velké části revoltou proti způsobu, jakým komunisté „pečovali“ o životní prostředí. Ekologičtí aktivisté byli mezi těmi, kdo událostmi roku 1989 hýbali. To, že vznikla příslušná ministerstva i zákony velmi rychle a účinně, byla zásluha dobré připravenosti v této oblasti. Ekologická výchova se tak trochu „vezla“ na vlně zájmu a dostupných financí, a dost brzy našla své kvalitní představitele. Byla zde silná tradice v podobě aktivit vedených pod organizacemi typu ČSOP, TISu aj., ale zápas o její novou, demokratickou podobu a větší otevřenost tehdy začal a vede se pořád.
Zdaleka není pravda, že dnes je EV již etablovanou součástí vzdělávacího systému. SPEVVO vznikalo skoro deset let a jednání o velmi nekonkrétních formulacích tohoto „státního programu“ nezavazujících téměř nikoho ke konkrétním krokům byla nekonečná. Dokumenty tohoto typu schvalují i jiné resorty, jejich obecně přijatelnou podobu je třeba vyjednat politicky. Dnes máme kromě SPEVVO i SVUR, a to je zase výsledek mezinárodního tlaku a jednání, na která jsme přistoupili opět díky vůli politické. To jsou skoro jediné formální „záruky“ a pořád platí, že prostor pro EV je jimi otevřen, ale nic víc. Záleží tak trochu na dobré vůli a kvalitách všech zúčastněných stran, zda a čím bude vyplněn. Nejen ovšem na kvalitách vnitřních, to je velký omyl – záleží i na celkovém přijetí ekologické výchovy, ochotě uznat ji ze strany těch, kdo o ni primárně zájem nemají. A tedy i na kvalitě její „prezentace“ navenek.
Není to nic, nad čím by bylo třeba být smutný nebo naštvaný. Jakékoli kvality je v demokratické společnosti umět prokázat a učinit je přijatelnými obecně. Podporovat nějaké sektářství by se rozhodně nevyplatilo, a ekologická výchova přináší taková pozitiva a osvědčené i moderní hodnoty, že s tímto požadavkem rozhodně mít problém nebude. Jistě se časem ukáže, že přirozený prožitek (související s přírodou jako původním životním prostředím) je základem nejen fyziologického zdraví, emocionální spokojenosti, ale určitě také intelektu jakožto (byť sofistikovaného) vztahu ke skutečnosti. Nechat v tomto ohledu vychovatele na pochybách by znamenalo neukazovat jim správnou cestu – což by jistě nastalo při nedostatku reflexe, výzkumu, hodnocení. To, po čem voláš ty, by ale z druhé strany (z hlediska nepřátel EV), bylo možné nazvat „neprůhledným vůdcovstvím“.
A jestli máme odpor vůči různým evaluacím, inspekcím, dotazníkům? Jistě, to ale může být i o tom, že dosavadní způsoby kontroly jsou hnidopyšské a nepřinášejí užitečnou zpětnou vazbu nikomu. Můžeme si uvědomit, že pravděpodobně odpovídají jakémusi velmi zastaralému vzdělávacímu paradigmatu, a potřebují zásadně revidovat. Nikoli ovšem zcela zrušit – naopak, vymyslet, jak je změnit, aby odpovídaly potřebám vnitřní proměny vzdělávacího systému i jeho soustavného vývoje, a také osobního rozvoje pedagogů samotných, zlepšování jejich programů atd. Je jasné, že k tomu povede dlouhá cesta, ty nástroje buď neexistují, nebo odpovídají jiné vzdělávací kultuře (zahraniční), a je potřeba na nich tvrdě pracovat. Ale chceme-li způsobit jakoukoli změnu ve vzdělání samotném, cesta vede hlavně přes způsoby jeho hodnocení a jejich správné nastavení.
Ve slušné společnosti by mělo být normální „skládat účty“ ze své činnosti, obhajovat její kvalitu. Ve sféře vysokoškolské pedagogiky jde víc o hodnocení vzájemné, nižší stupně spoléhají spíše na autoritu ministerstev. Objektivní kritéria by ale měla být tam i tam – ukazovala by, co je dobré, už v začátcích, a ne až po mnoha letech pedagogické činnosti, kdy jde o uznání zásluh již existujících. I to je dobré, nám jde ale i o změnu směrem k dialogu. Chceme totiž, aby se mohlo prosadit i to, co je nové, plné ideálů a energie – aby vývoj vedl tudy, nikoli pouze přes následování vzorů již existujících či dokonce přes „dobré vztahy“ a přijetí pravidel hry založených na názorech těchto „guru“. Protože pak by nemuselo jít o fair play a mohli bychom se začít utápět v intrikách různého druhu, což by v našem malém společenství zabývajícím se EV způsobilo rozklad naprostý.
A ještě něco – tvůj text vyšel i v Envigogice, http://www.envigogika.cuni.cz/, protože jsi mi ho poslal dříve. Již to měnit nebudu, ale považuji za slušné to dalším „vydavatelům“ alespoň sdělit. I já svou odpověď publikuji primárně tam.
Jana Dlouhá, 27.2.2010
Autorka je odpovědnou redaktorkou časopisu Envigogika

ODPOVĚDĚT


Ještě přání všeho dobrého... - 27. 2. 2010 - Jana Dlouhá

... na konec jsem zapomněla přidat. Tož tak, jak říkáte vy Moraváci, ať se daří. Bez lásky růst a vývoj by byl křivý, chyběla by mu energie. A nepřízeň jí může bránit, uskřinout ji, podvázat proudění této mízy životodárné...

To ale není, proč sem ještě píšu. I třeba ve filmu se urodí jen z osobnosti výrazné, samosvojné, která umí sdělit, co ji uvnitř pálí. Rozdíl je v tom, že na konci těch pohyblivých obrázků se každý dozví, kdo je v hlavě nosil a potom ve skutek (byť virtuální) uvedl, zrealizoval. Ale i toho, kdo jen na scénu svítil nebo rekvizity nosil, ty titulky uvedou, nezapomenou na jejich zásluhy, byť nepodstatné, rutinní, z pouhého obstarávání vzešlé, bez intuice a inspirace, a třeba i pro peníze jenom.

A na vzdělávání ekologickém se podílí i několik bezejmenných úředníků třeba. O nich se nikde nepíše, nikdo neřekne - Marta Černá: matka zakladatelka, a tak ona roky pracovala, děti jí nepoděkovaly, a dnes ji nikdo ani nezná. A nakonec tihle "promazávači soukolí" taky musí někde ukázat, že cosi dokázali, a tak je slušné jim to usnadnit. Co by z toho jinak měli: jen tak rozhazovat peníze potřebným... Anebo že by přece? Ale ne, pomlouvačům sluchu nepopřeji, setrvám raději v čisté nevědomosti...

Tak se měj se hezky a kultivuj svůj smysl :-) Jana

ODPOVĚDĚT


Ještě přání všeho dobrého... - 27. 2. 2010 - Jana Dlouhá

... na konec jsem zapomněla přidat. Tož tak, jak říkáte vy Moraváci, ať se daří. Bez lásky růst a vývoj by byl křivý, chyběla by mu energie. A nepřízeň jí může bránit, uskřinout ji, podvázat proudění této mízy životodárné...

To ale není, proč sem ještě píšu. I třeba ve filmu se urodí jen z osobnosti výrazné, samosvojné, která umí sdělit, co ji uvnitř pálí. Rozdíl je v tom, že na konci těch pohyblivých obrázků se každý dozví, kdo je v hlavě nosil a potom ve skutek (byť virtuální) uvedl, zrealizoval. Ale i toho, kdo jen na scénu svítil nebo rekvizity nosil, ty titulky uvedou, nezapomenou na jejich zásluhy, byť nepodstatné, rutinní, z pouhého obstarávání vzešlé, bez intuice a inspirace, a třeba i pro peníze jenom.

A na vzdělávání ekologickém se podílí i několik bezejmenných úředníků třeba. O nich se nikde nepíše, nikdo neřekne - Marta Černá: matka zakladatelka, a tak ona roky pracovala, děti jí nepoděkovaly, a dnes ji nikdo ani nezná. A nakonec tihle "promazávači soukolí" taky musí někde ukázat, že cosi dokázali, a tak je slušné jim to usnadnit. Co by z toho jinak měli: jen tak rozhazovat peníze potřebným... Anebo že by přece? Ale ne, pomlouvačům sluchu nepopřeji, setrvám raději v čisté nevědomosti...

Tak se měj se hezky a kultivuj svůj smysl :-) Jana

ODPOVĚDĚT


Služby Econnectu

ToolkitUnavuje vás tvorba www stránek v HTML?
Nemá váš webmaster čas na jejich aktualizaci?
S publikačním systémem TOOLKIT to zvládnete SNADNO, RYCHLE A SAMI:
VYZKOUŠEJTE ZDARMA!
vytisknoutvytisknout
Logo Econnectu Easy CONNECTion - snadné spojení mezi lidmi, kteří mění svět
Webhosting, webdesign a publikační systém Toolkit - Econnect
Econnect,o.s.; Českomalínská 23; 160 00 Praha 6; tel: 224 311 780; econnect@ecn.cz