Pouze text - only text Econnect Zpravodajství Informační servis pro NNO
- Kalendář akcí | Práce v NNO | Katalog odkazů | Občan TOPlist
- -
Pouze text - only text
logo Econnectu Zpravodajství
pro registrované uživatele pro novináře pouze text English
-
- - - - - - - - -
- -
-
Zpravodajství ze VŠECH oblastí Životní prostředí Lidská práva Sociální oblast Gender Regionální rozvoj Kultura Občanský sektor Internet
- -
Zpravodajství - sociální oblast
zpravodajstvi.ecn.cz > zpravodajství > komentáře
-
-

 zprávy

 komentáře

 tiskové zprávy

 témata

 multimedia

V zájmu dětí?

23. 4. 2004 - Zdenka Jelenová, Občanské noviny

V České republice vyrůstá přibližně 20 000 dětí v ústavní péči. Další početná skupina dětí vyrůstá v dysfunkčních rodinách, kde nejčastějším řešením potíží bývá umístění dítěte v ústavním zařízení. Mnohé z těchto rodin bývají označovány za „sociálně slabé“, aniž by jim byla poskytnuta včasná a účinná pomoc. Začátkem března se rozhodlo spojit své síly dvanáct organizací působících na poli péče o dítě a rodinu. Koalice vystupuje pod názvem „Děti patří do rodiny“ a jejím cílem je změna a rozvoj systému péče o dítě a rodinu. Jednotícím mottem koalice je citát z Preambule Úmluvy o právech dítěte: „V zájmu plného a harmonického rozvoje osobnosti musí děti vyrůstat v rodinném prostředí, v atmosféře štěstí, lásky a porozumění.“

Současný stav péče o dítě a rodinu v nesnázích považují představitelé organizací koalice za alarmující. Podle jejich názoru je způsoben nedostatečně rozvinutým a nedostatečně efektivním systémem péče o dítě a rodinu – zejména nedostatečnou součinností terénních sociálních a zdravotních služeb.

Zákon o ústavní výchově (z roku 2002) zachovává systém ústavních zařízení založený před třiceti lety. Systém náhradní výchovné péče zůstává roztříštěn – pro děti do tří let kojenecké ústavy a dětské domovy spadající pod resort zdravotnictví, pro děti od tří do osmnácti let dětské domovy, diagnostické a výchovné ústavy řízené resortem školství. Kromě toho v souvislosti se zřízením krajů přešly dětské domovy pod kraje, což systém ještě více zneprůhlednilo.

„Péče o opuštěné děti je u nás neutěšená již od padesátých let. Porevoluční doba nepřinesla v podstatě žádné zlepšení. Dětem ústavní péče nepomáhá, spíše naopak, a nikdo z kompetentních orgánů nenavrhuje řešení. Naše Koalice má ambici změnit přístup státu a každodenní praxi v této oblasti,“ prohlásila při vzniku koalice jedna z jejích mluvčích Ing. Michaela Svobodová, ředitelka občanského sdružení DOM. Koalice (internetové stránky www.detskaprava.cz) chce oslovit další organizace, politiky i širokou veřejnost.

Opuštěné děti tu budou vždy

V každé společnosti se budou objevovat rodiče, kteří dočasně nebo trvale nebudou schopni či ochotni své děti vychovávat. Jedná se o rodiče, kteří nezvládnou rodičovskou roli pro fyzickou nebo duševní nemoc či vysoký stupeň invalidity, rodiče, kteří jsou opakovaně ve výkonu trestu odnětí svobody, jindy jde o mladé, nezralé páry, s nedostatkem životních zkušeností, se sociálně patologickými rysy v povaze, často jde o rodiče, kteří sami vyrůstali v disharmonickém prostředí či v ústavu. Někteří rodiče dítě odloží, v lepším případě dají souhlas s osvojením, jindy je dítě z rodiny odebráno.

Náhradní rodinná péče má u nás v současné době tyto formy: osvojení (zrušitelné a nezrušitelné), svěření dítěte do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče, poručenství, pěstounská péče (individuální, v zařízení pro výkon pěstounské péče, SOS vesnička). Ústavní výchova zahrnuje kojenecké ústavy, diagnostické ústavy, dětské domovy, výchovné ústavy a ústavy sociální péče pro mládež.

Pěstouni: „Dětský domov je vězení“

Profesionální pěstounská péče je státem řízená a kontrolovaná forma náhradní rodinné péče, která zajišťuje život v rodinném prostředí dětem, které nemohou žít v rodině vlastní či adoptivní.

Jan a Jarmila Voběrkovi vedou pěstounské zařízení v Drahotěšicích na Českobudějovicku. Jarmila po skončení studia na vysoké škole nastoupila do dětského domova, kde ji najednou obklopovaly děti, lačnící po citu. Chtěla jim všem pomoci a svěřila se ředitelce, že by si některé vzala do pěstounské péče. Ředitelka byla myšlenkou nadšená, méně však už s tím, že si Jarmila některé děti brala na návštěvy domů. Nakonec dostala výpověď. „Já jsem odejít nechtěla, já jsem byla odejita, protože ředitelka zakazovala navazování užších citových kontaktů mezi vychovatelkami a dětmi. Proto ostatně skončil i můj předchůdce. Stejně jako on jsem si vzala z ústavu jedno dítě do pěstounské péče.“ Tak se u Voběrků ocitlo nejstarší z dětí, které postupně přijali do pěstounské péče. Nyní mají tři vlastní děti (první z nich se narodilo s těžkým postižením) a pět v pěstounské péči. „My jsme vlastně o životě věděli houby do té doby, než jsme si vzali ty děti do pěstounské péče, a to už je třináct let,“ říká dnes Jan Voběrek. Hned v roce 1993 spoluzaložili Společnost Otevřená rodina, charitativní organizaci na podporu opuštěných dětí a pěstounských rodin.

Jsou dnes dětské domovy stejné jako před těmi třinácti lety? Jarmila Voběrková doufá, že nejsou: „Něco se tam konečně děje, teď třeba se více rozšiřují nové typy rodinných buněk, což je krok k tomu, aby se u dětí nestřídalo tolik vychovatelů, děti v nich mají možnost sami hospodařit, získat nějaké praktické zkušenosti, třeba někde i chovat domácí zvířata, dělat si svačiny a snídaně... – určitě je to pokrok. Dalším krokem dobrým směrem jsou soukromé dětské domovy, kde mohou v podstatě v rodinném prostředí vyrůstat i děti, které nemají zrušenou ústavní péči a není možné je dát do pěstounské péče.“

Bylo by výhledově možné ústavní péči zrušit? Reálně možné by to podle názoru Voběrkových bylo tehdy, kdyby naše zákony skutečně hrály ve prospěch dítěte a ochrany jeho práv. Zatím bohužel jasně preferují práva biologických rodičů, stále se čeká na tzv. půlroční nezájem, a to i u dětí v kojeneckých ústavech, kde skutečně hrají velkou roli doslova dny a týdny, které tam to dítě tráví úplně zbytečně. „Dokud se nezmění zákony, tak se s dětskými domovy nedá nic dělat. Také by samozřejmě museli být pěstouni lépe finančně zabezpečeni, protože teď si k té péči o často problémové děti musí hledat ještě práci, která je i děti bude živit.“ Ptám se, zda by pak nehrozilo, že lidé budou dělat pěstouny jen pro peníze. „I tak by to bylo chvályhodné a pořád by to bylo lepší než ústavní péče. Samozřejmě by se pak musely vykrýt třeba případy, kdy je nutné dítě odebrat jen na přechodný čas, než se sociální poměry biologické rodiny zlepší. To by ovšem mohla řešit zařízení typu vznikajících Klokánků.“

Na ústavní péči je podle Jarmily Voběrkové nejhorší absence výchovy k tomu, aby dítě mohlo později dobře založit rodinu a vychovávat vlastní děti. „Myslím, že tam děti citově strádají, nezažijí vůbec vzor, jak se chovají rodiče k sobě navzájem, jak se chovají rodiče k dětem, zkrátka taková základní lidská práva. Je to těžké takhle paušálně odsoudit, ale podle mne je opravdu dětský domov vězení, které tu lidskou bytost zdeformuje a zkazí, a v těch osmnácti letech už se s tím nedá vůbec nic dělat. Zkoušeli jsme děti, které opustily děcák, ještě nějak zapojit do rodiny, ony o to i měly zájem, dělali jsme jim jakési prostředníky, ale je to těžké, to už jsou hotové bytosti...“ Role pěstouna je ovšem velmi náročná na osobnostní kvality, a vzhledem k počtu dětí umístěných dnes v ústavní péči by se asi těžko našel dostatek vhodných lidí. Podle statistik sice pěstounů přibývá, ale je to pořád velmi málo. „Navíc v dětských domovech jsou také děti různě poznamenané, často ani psycholog nemůže pro ně najít vhodnou rodinu... Naopak třeba u jednoho našeho chlapce, který měl určité patologické projevy, nám psychiatr doporučil, abychom ho vrátili do ústavní péče, ale rozhodli jsme se, že to neuděláme – ze strachu, že by ho to příliš poznamenalo. A dneska toho vůbec nelitujeme. Ten kluk má srdce, ze všech dětí má nejcitovější vztah k nám, ke zvířatům, ke všem...“

V čem by se podle Voběrků měly změnit zákony? Za nejdůležitější pokládají co nejrychlejší umístění nejmladších dětí do náhradních rodin, po porodu řešit souhlas matky rychle a nečekat dlouhé měsíce. Významným problémem je, že není standardně organizována podpora pěstounských rodin. Není zajištěno celoživotní odborné vzdělávání, supervize a podpora v krizových situacích, například na poradu s psychologem musí často čekat třeba půl roku. Nepochybuji o tom, že děti jsou u nich většinou šťastné. Nejstarší Renatka dnes žije v Českých Budějovicích a pracuje jako pomocnice v klášteře. Domů k Voběrkům se vrací téměř každý víkend.

Pohled z ústavu

Dětský domov je zařízení pro děti s nařízenou ústavní výchovou, které nemají poruchy chování, zpravidla od 3 do 18 let. Internátní typ ústavu zajišťuje služby pro všechny děti jednotně, děti jsou rozděleny do výchovných skupin. Kapacita domovů se pohybuje průměrně kolem 30–40 chovanců. Rodinný typ dětských domovů vytváří výchovné skupiny dětí různého věku a pohlaví, o které se na směny stará dvojice nebo trojice vychovatelů.

Že český systém náhradní rodinné péče není zcela v pořádku, to přiznávají i mnozí pracovníci dětských domovů. Podle Radima Koreše, vedoucího vychovatele píseckého dětského domova, ve kterém je umístěno přibližně čtyřicet dětí (z nich šest v samostatné rodinné buňce mimo objekt DD), je celý systém především zbytečně masivní: „Dětí, které se do náhradní péče a především do sítě ústavů dostávají, je příliš. To je ale především otázka sociální práce. Terénních pracovníků je málo, jsou zavaleni agendou, a nějak se vytrácí práce s rodinou. Často kdyby se té rodině pomohlo včas, tak by dítě nemuselo skončit v děcáku.“ Ovšem k návrhům na úplné zrušení ústavní péče a její nahrazení systémem pěstounské péče je velmi skeptický. „Myslím, že není v silách současné společnosti, aby dokázala individuálně zastřešit všechny problematické dětské osudy. Mnohé z těch dětí mají tolik problémů a trápení, že pro jejich přijetí musí být pěstounská rodina velmi silná, aby dokázala navíc zvládnout ještě negativní reakce okolí. Mohlo by také docházet k případům, kdy by dítě prošlo čtyři, pět rodin, a co by pak mělo v hlavě za guláš, si nedovedeme ani představit – asi by mu bylo lépe v děcáku. To už bylo dobře popsáno třeba v Anglii, kde je pěstounská péče hodně rozšířená. Každé takzvaně jednoznačné řešení prostě kulhá na obě nohy.“

Radim Koreš upozorňuje, že nejprve je třeba vidět skutečný základ problému. A to je pro každé z dětí nutnost vypořádat se nějak s faktem, že jeho biologická rodina přestala fungovat. „Za svou dvacetiletou zkušenost mohu říct, že každý se s tím musí vyrovnat po svém. Znám lidi, kteří to zvládli velice dobře, dneska mají vlastní rodinu, a na druhé straně ty, kteří dopadli špatně. A v podstatě si neumím odpovědět na otázku, proč tomu tak v jednotlivých případech je. Jde o určitou osudovost – nechci, aby to zavánělo fatalismem, ale prostě některé věci se změnit dají, jiné nedají. Ani změnou systému. V každé společnosti se objeví skupina lidí, kteří tohle stigma, životní průšvih, ponesou, a myslím, že pro ně neexistuje jednoznačně dobré řešení. Mám zkušenost i s dětmi, které se k nám vrátily z pěstounské péče nebo adopce. Prostě to selhalo, ti lidé se takříkajíc nepotkali, a je z toho oboustranné neštěstí. Děcák samozřejmě nedokáže nahradit rodinu, ale i člověk, který se dostane do sebelepší náhradní rodiny, musí řešit problém hledání svých kořenů, často chce najít biologické rodiče atd. Vždy jde o řešení konkrétního dětského osudu. A čím víc takových příběhů prožíváme, tím jsme tak nějak pokornější...“

Do pěstounské péče se konkrétně z tohoto DD dostává dětí poměrně málo. S mnohými udržují biologičtí rodiče pravidelné kontakty, berou si je například každých čtrnáct dní na víkendy, jiné jsou z velké sourozenecké skupiny, nebo jsou už ve věku, kdy by bylo předání do pěstounské rodiny obtížné.

Písecký DD je známý dobrou a kontinuální spoluprací s neziskovými organizacemi. Velkým přínosem pro zdejší děti jsou sdružení, která nabízejí volnočasové aktivity, letní tábory a víkendové akce. „Samozřejmě jde potom i o otázku mladých, kteří od nás odcházejí – spolupracujeme s organizací pro podporované zaměstnání. Vím, že pro osmnáctiletého člověka, který opouští ústav, je velmi obtížné najít nějaké zakotvení ve světě ,venku‘. A cesta ,na nádraží‘ pak může být velmi krátká. Každý z nich se chce samozřejmě postavit na vlastní nohy, ale aby se mu to povedlo, musíme na to myslet už ve chvíli, kdy sem dítě přichází. A nejde jen o mediálně vděčné téma, jak si ti chudáci z děcáků neumějí otevřít konzervu... Větší průšvih je v tom, že nemají žádné lidi kolem sebe. Dokud jsou v kolektivu čtyřiceti dětí, tak si vystačí, ale jakmile odejdou, nemají nikoho, na koho by se mohli obrátit a spolehnout...“

Pokud se bavíme o problémech, řešitelných změnou zákonů, opět narážíme na fakt, že nejvíce jsou zatím chráněni rodiče, kteří se o vlastní děti nestarají a přesto mají právo o mnoha věcech rozhodovat. Různé zákonné lhůty, které je chrání, jsou neúměrně dlouhé a k neprospěchu dítěte. Bez jejich souhlasu nelze například vystavit dítěti cestovní pas nebo provést některé lékařské zákroky. „I pokud jde o předání do pěstounské péče, narážíme na nutnost získat souhlas biologických rodičů, a je logické, že oni často dělají vše pro to, aby to předání překazili. Navíc už samo ,kolečko‘, které musí budoucí pěstouni absolvovat, je příliš dlouhé, zákonné překážky jsou skutečně veliké.“

Velkým problémem je celková přetrvávající byrokracie v dětských domovech, tisíce papírů a podmínek, s nimiž se setkávají například zájemci o hostitelskou péči. „Když zájemci vyjmenuju, co všechno po něm úřady chtějí, tak většinou uteče. Aby mohl mít dítě jednou za měsíc na víkend doma, musí absolvovat totéž, co žadatel o pěstounskou péči – psychologické vyšetření, návštěvu sociální pracovnice...“

Viditelně negativní reakci vyvolává v tváři Radima Koreše otázka na spolupráci s Fondem ohrožených dětí: „S jejich lidmi v terénu jsme se vcelku shodli, pokud ovšem jde o mediální prezentaci a návrhy na řešení, tak musím říct, že je to snůška polopravd, vytahování tklivých dětských příběhů atd. A priori říkat, že všechny ústavy jsou špatné, to považuji za nefér. Takže s FOD bych asi já osobně korektně spolupracovat nedokázal. Oni sami vytvářejí bariéry, které pak nelze překročit... Nejde přece paušálně říct, že děcáky jsou špatné, protože část dětí není úspěšná v životě, a taktéž nelze říci, že pěstounská péče je špatná, protože občas se některé dítě vrátí zpět... Mezi těmito dvěma základními pilíři náhradní rodinné výchovy musí fungovat dobrá komunikace a spolupráce. A to bohužel v případě Fondu neplatí. Naopak mezi děcáky a příslušnými orgány je při zajišťování pěstounské péče spolupráce dobrá.“

V Klokánku: „Je třeba změnit celý systém“

Zcela jiný pohled i konkrétní zkušenosti mají zaměstnanci Fondu ohrožených dětí. Manželé Pavla a Jiří Válečkovi mají zkušeností s náhradní rodinnou péčí již přehršel. První dítě, Moničku, adoptovali ke svým třem vlastním dětem v roce 2000 z dětského domova v Holicích vcelku bez problémů, za pár dnů si ji mohli odvézt domů. O další tři děti, sourozence, které chtěli přijmout do pěstounské péče, však museli několik měsíců doslova bojovat s vedením DD v Novém Strašecí. Ačkoli děti byly po právní stránce volné, ředitelka a sociální pracovnice ústavu vytrvale bránily jejich předání, odmítaly jim i umožnit děti vidět, a dokonce i sdělit informace například o jejich chování či zdravotním stavu. Boj nevzdali a zaslali stížnost ombudsmanovi Otakaru Motejlovi. Vedení FOD pohrozilo medializací případu a teprve poté se věci začaly řešit. Po dalších problémech, se kterými se v Praze potýkali, nakonec přijali nabídku Fondu, aby se přestěhovali na jih, kde mohou žít se všemi sedmi dětmi a navíc vést dvě nové „klokánčí“ buňky v Českých Budějovicích.

Klokánek je nový projekt FOD, jehož cílem je nahradit ústavní péči v co největší míře přechodnou rodinnou péčí do doby, než se dítě může po vyřešení nebo zlepšení situace vrátit domů nebo než je pro něj nalezena trvalá náhradní rodina. O děti v Klokánku pečují po všech stránkách obdobně jako v rodině zaměstnanci – manželský pár, „teta“, nebo střídavě po týdnu dvě „tety“. Maximální počet dětí v „klokaní“ rodině je šest. Klokánky přijímají děti bez ohledu na věk, sourozence proto není třeba rozdělovat, děti se přijímají přímo, bez předchozího pobytu v diagnostickém ústavu, a děti lze přijmout i na žádost rodičů nebo dítěte. Klokánky mají pověření MPSV jako zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, mohou proto týrané a zneužívané děti přijmout i bez souhlasu rodičů až do doby, než je rozhodnuto o předběžném opatření. Mohou kdykoli přijmout i novorozence, jejichž matky tají těhotenství a porodí mimo zdravotnické zařízení.

I Válečkových jsem se ptala, zda si myslí, že by bylo reálné zrušit ústavní péči: „Bohužel jsou děti, které jsou už tak narušené, že je není možné umístit do rodiny, jsou nezvládnutelné a v normálním prostředí nejsou schopné fungovat. To je ale úplně malé procento dětí, pro které je asi zapotřebí zachovat některá ústavní zařízení.“ Podle Pavly Válečkové je ovšem dnes systém nastaven tak, že jakmile se dítě dostane jednou do dětského domova, tak má reálnou šanci, že tam stráví zbytek dětství.

Jiří Váleček hovoří o minimální podpoře, kterou stát poskytuje pěstounům. Rozpočet na jedno dítě v dětském domově je ročně 250 tisíc korun. Pěstouni dostanou ročně něco přes 50 tisíc korun na dítě. Každé dítě v pěstounské péči tudíž šetří státu asi tak dvě stě tisíc ročně. A pěstoun přitom nemá ani nárok na důchod nebo nemocenskou a žije na hranici chudoby. „Děti z dětského domova mají velmi vysoko nasazenou materiální laťku. A tak mnohé dítě, které by bylo vhodné pro pěstounskou péči, to odmítne, protože je zvyklé na značkové oblečení, kapesné, o prázdninách jede dvakrát k moři a do chudoby pěstounské rodiny se mu nechce. Největší problém však nastává v okamžiku, kdy tyhle děti opouštějí ústav, chlapci pak většinou skončí jako dealeři čehokoliv a děvčata u silnice. Oni v těch osmnácti jsou zvyklí dostat absolutně všechno a neptat se na to, kde se to vzalo.“

Paní Válečková dlouze hovoří o zkušenostech, které mají lidé z FOD s přejímáním dětí do pěstounské péče v některých ústavech: „Pěkných a chytrých dětí se mnohý domov velmi nerad zbavuje. Oni je potřebujou, aby získali patrony a sponzory, mediální hvězdy, které dělají charitu. Měla jsem konkrétní zájem o jednu dívku, a ředitel toho domova mi jasně řekl, že na ni mají tak dobrého sponzora, že ji prostě neuvolní. My samozřejmě nejsme proti sponzorství a charitě, ale proti tomu, jak to konkrétně někdy dopadá. Tady je šíleně moc nadací, ale v problematické situaci nám nikdy nikdo vstříc nevyšel... S čestnou výjimkou Výboru dobré vůle Olgy Havlové, který rozhodne konkrétně a do týdne.“

Situaci podle Jiřího Válečka velmi komplikuje chaos v kompetencích: „Tři ministerstva, krajské a městské úřady, já už se vlastně vůbec nevyznám v tom, kdo o čem rozhoduje a která pravomoc pod který úřad spadá, řešíme to vždy případ od případu individuálně.“ A dochází i k paradoxním situacím, kdy na jedno dítě v určité situaci byla platná tři úřední rozhodnutí, která si navzájem odporovala. Pak záleží na konkrétním soudci či řediteli DD, kterému razítku dá přednost...

A problematický vztah lidí z dětských domovů k FOD? „Nemyslím, že by to bylo vše dáno jen osobními averzemi k ředitelce Fondu, paní doktorce Vodičkové. Ona je sice zvláštní, razantní dáma, ale za tím se ztrácí podstata sporu – proč kritizuje ty dětské domovy, a že to, co říká, je pravda. Neříkám, že každý dětský domov, každý ředitel a jeho personál je špatný. Známe spoustu lidí, kteří se opravdu snaží, ale na druhé straně znám spoustu lidí, kteří tam žijí celkem slušně z podstaty toho systému. A já zatím nevidím žádné světlo na konci tunelu, ani jediný signál, politickou stranu, nikoho, kdo o tom má nějakou možnost jednat nebo rozhodovat, kdo by v tom chtěl něco podstatného, rozumného udělat. Všichni to měli a mají v programech, děti, péče o děti, mladá generace – ale nikdo nic nedělá. Stávající systém se udržuje, a bují.“

Světlo na konci tunelu... Čekají na ně hlavně tisíce dětí.

Článek vyšel v Občanských novinách – příloze Literárních novin č. 15/2004.

asi je to už pasé - 9. 7. 2006 - E.Dvořáčková

Při hledání na internetu jsem narazila na Váš příspěvek a uvědomila si , že nejsem sama se svými názory.Při své práci- jsem speciální pedagožka - se opakovaně setkávám s dětmi z dětských dompvů. Bohužel často v situaci, kdy tyto mají v DD problémy.
Pokud si řekneme co by mělo být prvotní- pak zájem dítěte. Pak až ostatní.Dětské domovy mají být ?- ano. Ale jen jako nejnutnější přestupní stanice na cestě do náhradní rodiny nebo do takzv. profesionální rodiny. A jen ty nejlepší. Vím, že jsou chvíle, kdy je odejmutí dětí z rodiny zvané nefunkční nutné. Ale jak je to na západ od našich hranic? A jak je to s počty dětí v DD v jiných postkomunistických zemích?Myslím si, že u nás je dětských domovů zbytečně mnoho. Pokud jsem informována, tak např. Velká Briitáníe taková zařízení nemá.Myslím, že téma je důležité a že by se v té věci mělo něco skutečně udělat. Věci se dějí setrvačně a lidé to myslí dobře. Ale neznamená to vždy, že to co se děje, je to nejlepší možné . Nabízím spolupráci.E.D.

ODPOVĚDĚT


ty pravy - 2. 1. 2007 - neznamy

kdyz mate takovy starosti ze neplatite najmi stech bytu co podvodem ziskavate

ODPOVĚDĚT


Občanská společnost - návod k použití

Portál Občanská společnost - 
návod k použití Praktické návody, jak uplatňovat svá občanská práva. http://obcan.ecn.cz

- Právo vědět - Účast na rozhodování - Rovné příležitosti - Občan v EU -

KORMIDLO - katalog odkazů občanské společnosti

www.kormidlo.cz * Lidská práva * Sociální rozvoj a pomoc * Životní prostředí * Globalizace a udržitelný rozvoj * Kultura * Lidé a společnost * Neziskový sektor
www.kormidlo.cz

Internetové tipy Econnectu

Blind Friendly Web: přehled stránek přátelských k nevidomým uživatelům.
Internet proti rasismu
IT právo: informační server o internetovém a počítačovém právu
Itrain-online: portál školících materiálů v oblasti využití internetových technologií v občanském sektoru
Rapid Response Network: asistence s mirrorováním ohrožených stránek

Služby Econnectu

ToolkitUnavuje vás tvorba www stránek v HTML?
Nemá váš webmaster čas na jejich aktualizaci?
S publikačním systémem TOOLKIT to zvládnete SNADNO, RYCHLE A SAMI:
VYZKOUŠEJTE ZDARMA!
vytisknoutvytisknout
Logo Econnectu Easy CONNECTion - snadné spojení mezi lidmi, kteří mění svět
Webhosting, webdesign a publikační systém Toolkit - Econnect
NAVRCHOLU.cz Econnect,o.s.; Českomalínská 23; 160 00 Praha 6; tel: 224 311 780; econnect@ecn.cz