Pouze text - only text Econnect Zpravodajství Informační servis pro NNO
- Kalendář akcí | Práce v NNO | Katalog odkazů | Občan TOPlist
- -
Pouze text - only text
logo Econnectu Zpravodajství
pro registrované uživatele pro novináře pouze text English
-
- - - - - - - - -
- -
-
Zpravodajství ze VŠECH oblastí Životní prostředí Lidská práva Sociální oblast Gender Regionální rozvoj Kultura Občanský sektor Internet
- -
Zpravodajství - občanský sektor
zpravodajstvi.ecn.cz > zpravodajství > komentáře
-
-

 zprávy

 komentáře

 tiskové zprávy

 témata

 multimedia

Zapojte se do diskuze k posouzení zákona o dobrovolnické službě

15. 12. 2004 - Vojtěch Tutr, Dobrovolnik.cz

Od roku 2003 platí v ČR zákon č. 198/2002 Sb. o dobrovolnické službě. Protože se zákon netýká celé oblasti dobrovolnictví, ale pouze té části, kterou podporuje stát, očekávalo se, jaké tato úprava přinese výsledky v praxi. Národní dobrovolnické centrum Hestia nyní zpracovává zkušenosti jednotlivých organizací s tímto zákonem a sbírá jejich názory. Vyzývá všechny kteří se zákonem a jeho působením mají nějaké zkušenosti (pozitivní i negativní), aby se do diskuze také zapojili! Podkladem může být následující článek, který shrnuje výsledky řízených rozhovorů s 36 organizacemi vytipovanými na základě předchozího dotazníkového šetření. Své názory můžete psát do konce ledna 2005.

Vyhodnocení řízených rozhovorů s organizacemi v rámci zjišťování jejich zkušeností a názorů k zákonu o dobrovolnické službě:

V období od začátku října do začátku listopadu 2004 byly v rámci projektu „Zhodnocení účinnosti a návrhy změn zákona o dobrovolnické službě č. 198/2002 Sb.“ provedeny řízené rozhovory s organizacemi vytipovanými na základě odpovědí z dotazníků rozesílaných v červnu. Celkem byl rozhovor veden s 36 organizacemi, z toho bylo 15 pražských, ostatní působí v jiných městech. Z obcí o velikosti 90 000 – 900 000 obyvatel bylo 8 organizací, 13 organizací působí v menších městech a obcích. Pro vyhodnocení rozhovorů provedených externími tazateli jsme použili metodu kvalitativní kategorizace.

Oblastí činnosti těchto organizací byla ponejvíce sociální sféra - jak již vyplynulo z dotazníkového šetření - 21 subjektů. Dále to byla čtyři dobrovolnická centra, po třech organizace zabývající se ekologickou činností, prací s mládeží a činností ve zdravotnictví. Dvě organizace poskytovaly poradenství, jedna působila v oblasti vzdělávací a jedna v kulturní. Co se týče vztahu k zákonu o dobrovolnické službě, bylo deset organizací již akreditovaných, tři organizace byly v době rozhovoru v akreditačním řízení, stejný počet se chystal podat žádost o akreditaci a tři organizace o akreditaci v budoucnu uvažovaly. Naproti tomu 17 organizací se z různých důvodů akreditovat nechtělo ani v budoucnu.

Dvanáct organizací zákon nepoužívalo ani jako vzor know-how, ani se na něj neodkazovalo při styku s jinými subjekty. V souboru byly tedy zastoupeny jak ty organizace, které zákon úspěšně využívají jako akreditované i ty, které prohlásily, že se záměr a způsob zákonné úpravy s jejich činností míjí. To považujeme za důležité pro zachycení plného spektra názorů na účinnost zákona.

V následujícím textu předkládáme souhrn výpovědí z řízených rozhovorů tak, jak se respondenti vyjadřovali. Prozatím je ponecháváme bez dalšího komentáře.

Ty organizace, které se vyjádřily ve smyslu, že jim zákon v jejich činnosti pomáhá (19 organizací), nejčastěji uváděly zvýšení prestiže organizace nebo dobrovolnických programů, které byly akreditovány a možnost získání financí (8).
Dále bylo uváděno jako pomoc:
- know-how při práci s dobrovolníky (5);
- vzor pro sepisování smluv s dobrovolníky a s dalšími organizacemi; pravidla a vytvoření právního rámce dobrovolnictví nebo ustavení právního pojmu dobrovolníka (4);
- zvýšená ochrana dobrovolníků; zviditelnění dobrovolnictví a usnadnění možnosti získat finance z jiných zdrojů, než je ministerstvo vnitra (2).

Odpovědi na otázku, v čem zákon naopak organizacím jejich vlastní práci ztěžuje, uváděly tyto body:
- nemožnost akreditovat dobrovolníky, kteří jsou členy organizace (6);
- zvýšená administrativa (5);
- smluvní závazek a související administrativa může odradit některé dobrovolníky (4);
- nutnost akreditovat se kvůli možnosti vykazovat dobrovolnickou práci pro účely kofinancování grantů; zvýšení prahu pro klienty, kteří budou muset sepsat smlouvu; zvýšení nároků na práci koordinátora; zvýšení možnosti kontroly organizace; příliš podrobná a zbytečná specifikace projektu a náležitostí jako jsou smlouvy, nárok na pracovní pomůcky, atd.; přílišná institucionalizace dobrovolnictví; přidělení financí na školení pouze vysílající organizaci; nesrozumitelnost některých ustanovení zákona; omezení těch organizací, které nemají přístup k akreditovaným dobrovolníkům; požadavek zajistit pojišťovnu, která by pojistila dobrovolníky dle požadavků zákona (vše 1).

Jako nedostatky zákona uváděly organizace nejčastěji vyloučení odměny pro dobrovolníky (28). Shodovaly se v tom, že dobrovolníky lze odměnit nějakým nefinančním způsobem, dvě organizace dokonce navrhovaly možnost odměnit dobrovolníky nějakou jednorázovou částkou. Návrhy zněly 2.000, resp. 390 Kč za rok.
Dále bylo za nedostatek označováno:
- ustanovení znemožňující dobrovolnickou činnost členů pro vlastní organizaci (18);
- fakt, že není možno žádat dotaci pro přijímající organizaci na činnosti, které by mohla vykonávat, za předpokladu že by to bylo účelné. Tím se myslí například příprava dobrovolníků v případech, kdy je logičtější, aby ji vykonávala přijímající organizace (11);
- hranice 15 let pro dobrovolníky (byl též vznesen návrh vtělit do zákona podmínky, za kterých by bylo možné s mladšími dobrovolníky spolupracovat);
- nutnost pojistit dobrovolníky předem, na což mnoho organizací nemá volné prostředky a navíc není jisté, zda při nenárokovosti dotace dostane tyto prostředky zpětně uhrazeny (7);
- taxativní vymezení dobrovolnické činnosti (4);
- to, že zákon vytváří dvojí kvalitu dobrovolnictví; složitost a nesrozumitelnost pojmů; prodlužování akreditace na úrovni nové žádosti; nutnost pojišťovat dobrovolníky na všechny druhy činnosti (uveden návrh nevyžadovat na „bezpečné“ činnosti pojištění - se souhlasem dobrovolníka; dále možnost odstupňovat pojištění podle činnosti); nutnost utratit dotace do konce kalendářního roku, což mnohdy není možné, jelikož jsou získány těsně před jeho koncem; zákon je nevhodný pro malé organizace založené na principu dobrovolné činnosti; zákon nespecifikuje refundace dobrovolníkům (vše 1).
Jedné organizaci také vadil výraz „služba“, což prý vytváří konotace s ozbrojenými složkami. V návrzích také zaznělo, že pojištění by mělo být věcí přijímající organizace.

Nejvíce organizacím v zákoně chybělo:
- určitá obecná formulace prospěšnosti dobrovolnictví a deklarace morální podpory státu (12);
- ošetření způsobu výpočtu finanční hodnoty dobrovolnické činnosti (6);
- oficiální existence dokladu o vykonané dobrovolnické službě (2);
- povinnosti klienta – příjemce dobrovolnické činnosti; obecná definice toho, kdo je dobrovolník; možnost započítávání dobrovolnické činnosti do praxe; ve vymezení dobrovolnické činnosti chyběla péče o nemocné a krizové telefonní linky; práva a povinnosti dobrovolníka; vyšší podpora dobrovolnictví ze strany státu, např. možnost odpočtu z daní či možnost uvolnění dobrovolníka ze školy (pro účely konání charitativní sbírky či akce podobného charakteru); možnost proplácet dobrovolníkům jízdné při cestě k výkonu dobrovolnické činnosti; nižší práh pro menší organizace; jasné oddělení dobrovolnictví řídícího se zákonem a toho existujícího mimo rámec zákona; rozšíření doby činnosti dobrovolnictví na nárazové činnosti (např. jednou za měsíc dvoudenní kosení luk v chráněném území); úprava činnosti neakreditovaných organizací; více peněz na školitele (vše 1).
Byl také vznesen návrh, že by zákon neměl patřit do správy ministerstva vnitra, protože způsob práce je zde ovlivněn hlavní činností ministerstva – potlačování negativních společenských jevů. Dobrovolnictví je naopak svobodnou činností občanů aktivně se podílejících na zlepšování životních podmínek jiných lidí.

K systému vysílající - přijímající organizace se kriticky vyjádřilo 14 organizací. Ponejvíce uváděly, že jej považují za zbytečně složitý, neodpovídající realitě a nepotřebný. Organizace by raději ve výběru a přípravě dobrovolníků daly větší prostor přijímající organizaci s tím, že by také mohla žádat o část dotace na tuto činnost. Některé by se obešly bez vysílající organizace vůbec.

Zkušenosti s nesprávným výkladem zákona ze strany jiných subjektů měly čtyři organizace. Vesměs se jednalo o postoj úřadů práce, které si zákon vykládaly jako povinný, nebo si myslely, že dobrovolnictví je placenou činností. Další organizace také nechtěly spolupracovat s dobrovolníkem nepojištěným podle zákona, což je sice jejich právo, nicméně zde zákon zapůsobil jako faktor, který zvedá práh rozvoji dobrovolnictví.

Existenci obecného zákona definujícího či upravujícího dobrovolnictví v nejširším smyslu by přivítalo 12 organizací. Čtyřem by dostačovala pouze deklarace o prospěšnosti dobrovolnictví.

Připomínky k akreditačnímu řízení mělo celkem 15 organizací. Řízení je sice odlišnou kategorií od zákona, nicméně jsme považovali za užitečné zjišťovat i zkušenosti s praktickým prováděním prozatím nejdůležitějšího ustanovení zákona. Nejčastějšími výtkami byly:
- administrativní náročnost a obtížnost procesu (7);
- obtížnost a závaznost odhadu nákladů projektu na tři roky dopředu (6);
- formulář neodpovídá realitě (4);
- příliš mnoho vyžadovaných kopií; řízení je příliš podrobné (3);
- zdlouhavé řízení; nedostatečný manuál; nejasné požadavky (2);
- příliš mnoho příloh; nutnost úpravy stanov; omezená doba platnosti (1).
Objevila se také výtka k požadavku ministerstva na vznik závazku dobrovolníka při vstupu do přípravy na dobrovolnickou činnost. Závazek by měl podle tohoto respondenta začít až při styku s klientem, ne při vstupu do projektu. Dobrovolník by měl mít možnost odstoupit i v pozdější fázi bez toho, aby mu hrozilo, že po něm organizace bude vymáhat část nákladů na jeho přípravu. Další organizace si nedovedla představit, jak by měla od dobrovolníka, který z programu odstoupí, vymáhat část nákladů na jeho přípravu.

Podle dalšího názoru by agenda spojená s dobrovolnickou službou neměla být v působnosti ministerstva vnitra. Objevila se i námitka na jeden z bodů, o kterém se jednalo při akreditaci.

Naproti tomu čtyři organizace ocenily rychlý a vstřícný přístup pracovníků oddělení dobrovolnické služby ministerstva vnitra.

Shrnutí

Můžeme konstatovat, že z rozhovorů vyplynula obava, že se působením zákona vytváří oddělený sektor „profesionalizovaného“ dobrovolnictví, které je dále zvýhodňováno. Vznikají tak dvě „kasty“ organizací a systém nastavený zákonem působí, že rozdíly mezi nimi se dále prohlubují. Zákon zároveň působí proti smyslu původní ideje dobrovolnictví jako svobodně zvolené činnosti ve prospěch někoho jiného mimo rámec smluv, povinností a závazků. Od státní podpory je tedy oddělena oblast dobrovolnictví, která vychází z občanské účasti na věcech veřejných a vzájemně prospěšných. Podpora je směřována pouze organizacím agenturního charakteru, které zprostředkovávají dobrovolnictví, nebo velkým dostatečně finančně a institucionálně zabezpečeným organizacím.

Tento stav je způsoben vyloučením dobrovolníků - členů organizace z možnosti státní podpory, vysokými institucionálními nároky při akreditaci a dotačním řízení, systémem smluv a dlouhodobých závazků a tím, že akreditace je dalšími subjekty přijímána jako značka kvality.

Je pochopitelné, že zákon vymezuje rámec státní podpory dobrovolnictví, a že tedy musí stanovit pravidla, která je nutno pro získání podpory dodržet. Otázkou nicméně zůstává, zda je ke státní podpoře vybrán ten správný segment dobrovolnictví a zda si podporu zasluhuje více institucionalizované „agenturní“ dobrovolnictví, nebo občanská flexibilní angažovanost.

S tím souvisí pociťovaná absence oficiálního dokumentu, který by deklaroval podporu dobrovolnictví v celé jeho šíři, ne jen vymezené části ohraničené náročnými podmínkami. Jelikož aplikace zákona je prozatím jediným nástrojem podpory dobrovolnictví, měla by existovat i jiná možnost pro organizace, které se z nějakých důvodů akreditovat nemohou, nechtějí, či je to pro ně nevýhodné.

Z toho tedy vyplývá potřeba obecné definice dobrovolnictví. Vzniká totiž dojem, že stát uznává jako dobrovolnictví pouze činnost akreditovaných dobrovolníků. Pro tento účel by možná stačila deklarace o prospěšnosti dobrovolnictví a o vhodnosti jeho podpory. Dále by mohlo být rozvedeno, že existuje dobrovolnictví státem podporované a státem nepodporované. Taková deklarace by mohla být obsažena v preambuli zákona. Jeden respondent uvedl, že obecné formulace dobrovolnictví lze nalézt například v právním řádu Holandska a USA.

Z odpovědí také vyplývá kritika současného zaměření podpory na vysílající organizaci. Velká část respondentů je toho názoru, že i přijímající organizace by měla mít možnost získat dotaci. Z podpory jsou totiž vyloučeny ty organizace, které přímo s dobrovolníky pracují a vyvíjejí činnost namířenou ke klientům nebo jiným beneficientům.

Podle respondentů to vyplývá z faktu, že přijímající organizace nemá nárok na dotaci na školení, i když často situace vyžaduje, aby většinu školení prováděla právě přijímající organizace. Měla by existovat možnost tuto část péče o dobrovolníky převést na přijímající organizaci i s odpovídajícím finančním příspěvkem.

To, že zákon umožňuje získat finanční prostředky z dotací ministerstva vnitra a že grantové tituly jiných subjektů využívají akreditace jako nutné podmínky pro zahrnutí dobrovolnické práce do kofinancování, diskriminuje nejen organizace s členským principem práce, ale také ty, které působí v regionech, kde není vhodná vysílající organizace, která by zprostředkovávala dobrovolníky v akreditovaném režimu. Jestliže státní podpora opírající se o zákon záměrně nastavuje vyšší práh pro její dosažení, je potřeba si uvědomit, že menší organizace, které nejsou tak institucionálně silné, aby mohly usilovat o akreditaci, jsou také připraveny o snazší přístup k dotacím jiných subjektů, které vyžadují uvedenou podmínku kofinancování.

Dobrovolníci vysílaní akreditovanými organizacemi, respektive akreditované vysílající organizace, však nejsou stejně dostupné ve všech regionech. Pokud by byl přístup k dobrovolníkům pracujícím v akreditovaném režimu ve všech regionech stejný, pak by působení zákona přinášelo benefit i menším regionálním organizacím. Ty jsou naopak dále handicapovány vzhledem k větším silnějším organizacím působícím ve velkých městech.

Jako bariéra bylo dále spatřováno, že dobrovolník nemůže pracovat pro vysílající organizaci tam, kde není příjemcem služeb konkrétní člověk. To se týká zejména ekologických organizací. Ze strany těchto organizací byl zákon vnímán tak, že se hodí spíše pro sociální služby nebo pro velké organizace. Jako zcela nevhodný pro svou činnost jej označily všechny dotazované organizace zaměřené na ochranu přírody. Jako bariéru spatřují nemožnost vysílání dobrovolníků k činnosti pro vlastní organizaci a zákaz dobrovolnictví svých členů. To bylo uváděno jako bariéra rozvoje dobrovolnictví i ze strany jiných organizací.

Toto jsou tedy shrnutá vyjádření organizací pracujících s dobrovolníky k efektu, který podle jejich názoru přináší zákon o dobrovolnické službě. Je zřejmé, že některé připomínky se netýkají zákona samotného, ale spíše procesů spojených s jeho praktickou realizací. Jiné pocházejí z nedostatečné informovanosti o významu jednotlivých ustanovení a o jejich další interpretaci. Přesto si myslíme, že tyto názory jsou cenným vstupem do diskuze, kterou bychom tímto chtěli iniciovat. V jejím dalším průběhu lze tyto nejasnosti odstranit a věnovat se dále zvyšování informovanosti veřejnosti o možnostech a účelu zákona. V diskuzi by měly být formulovány podněty k případným návrhům změn zákona.

Vyzýváme všechny, kteří mají jakékoli připomínky, podněty, zkušenosti či příspěvky do diskuse, aby je vyjádřili. Svůj názor můžete vložit jako diskusní příspěvek k tomuto článku nebo jej poslat e-mailem na vtutr@hest.cz.

Komentář k šetření o účinnosti zákona o dobrovolnické službě č. 198/2002 Sb. - 19. 1. 2005 - Vojtech Tutr

Námitky či obavy vztahující se k jmenovanému zákonu lze rozdělit do dvou kategorií. První kategorie se týká připomínek k jednotlivým paragrafům či formulacím. Druhá se pak týká vyznívání zákona jako celku, výkladu jeho jednotlivých částí a jeho praktického naplňování. Nejprve se vyjádříme ke druhé ze jmenovaných kategorií, poté se budeme soustředit na jednotlivosti.
Všeobecně pozitivně je hodnocena existence zákona jako právní normy, která vytváří jistý legislativní rámec dobrovolnické činnosti a vztahům, které při ní vznikají. Přitom se nemusí vždy jednat o dobrovolnickou službu – tj. činnost organizovanou podle jmenovaného zákona. Mnohé organizace se vyjádřily v tom smyslu, že využívají vzory smluv, mohou se na ně odvolat v komunikaci s dobrovolníky i se třetími stranami, i když nepracují v režimu zákona – tj. nejsou akreditovanými organizacemi. Od zákona se také očekává, že bude vyjádřením státní podpory dobrovolnictví jako takového. Toto očekávání zákon splňuje pouze částečně.
Lze ho totiž použít i v opačném případě jako podpora pouze té části dobrovolnických organizací, které jsou akreditované. Z odpovědí určité části organizací totiž vyplývá obava, že se vytváří oddělený sektor „profesionalizovaného“ dobrovolnictví, které je dále podporováno, zatímco „klasické“ dobrovolnické organizace nacházejí nejen finanční podporu stále hůře. Mohly by tak vzniknout dvě „kasty“ organizací. Zákon působí, že rozdíly mezi nimi by se mohly ještě prohlubovat. Od státní podpory je v takovém případě tedy oddělena oblast dobrovolnictví, která vychází z občanské účasti na věcech veřejných a vzájemně prospěšných. Je směřována více k organizacím agenturního charakteru, které zprostředkovávají dobrovolnictví. Nejvíce v tomto smyslu vadí nemožnost vysílat dobrovolníky-členy vlastní organizace, vysoké institucionální nároky při akreditaci a dotačním řízení, systém smluv a dlouhodobých závazků, přijímání akreditace jako značky kvality dalšími subjekty. Problémy také působí nutnost pojistit dobrovolníky ještě před žádostí o grant, na což nemá mnoho organizací volné prostředky.
Z výše uvedeného vyplývá, že pro to, aby se zajistila podpora dobrovolnictví rovným způsobem akreditovaným i neakreditovaným organizacím, by bylo užitečné, jak po tom také mnoho organizací volá, nějakým vhodným způsobem deklarovat státní podporu dobrovolnictví jako takového. V úvahu přichází buď preambule existujícího zákona o dobrovolnické službě, nebo nějaký další oficiální dokument, na který by se mohly odvolat i neakreditované organizace.
Kritizován byl také koncept vysílající – přijímající organizace, který je pro mnoho organizací komplikovaný a na první pohled není jasné, že přijímající organizací může být také fyzická osoba – příjemce služeb dobrovolníka. Posledně jmenovaný případ může být také komplikovaný v případech, kdy se klienti mohou obávat sepisování smluv, nebo mají sníženou schopnost porozumět tomu, o čem smlouva pojednává. Jako komplikace je také vnímán fakt, že případná finanční podpora je směřována do vysílající organizace, přičemž v mnohých případech vznikají náklady na straně přijímající organizace. Převádění prostředků pak nadále komplikuje výkon vlastní činnosti organizací.
Obava z nesprávného výkladu zákona se mezi zkoumanými organizacemi naplnila pouze ve čtyřech případech.
Obecně také z odpovědí vyplynula nedostatečná informovanost organizací o zákonu a o procesu akreditace a nedostatečná orientace v možnostech, které zákona nabízí a způsobech jejich možného uskutečňování. V těchto případech by asi pomohlo vypracování manuálů pro akreditaci a žádosti o dotace.

Z konkrétních ustanovení byl kritizován §5, odst. 4, který jde svou obecnou formulací prosti současné praxi, kdy jsou dobrovolníci nejrůznějším způsobem odměňováni od věcných darů po možnost užívat zařízení organizace. V některých mezinárodních dlouhodobých programech mají dokonce dobrovolníci nárok na kapesné.
Problematickým byl také spatřován taxativní výčet oblastí dobrovolnické služby v §2. Například neobsahuje péči o nemocné.
Proti §8, odst. 2 byla vznesena námitka, že organizace (nemocnice, škola) může v určitém segmentu činnosti podnikat. Proto by měl být doplněn „organizace, jejíž hlavní činností je podnikání“.
Chybí také definice toho, co se myslí úplatou či penězi ocenitelnou výhodou v §11, odst .3.

Navrhujeme tedy vypracování prohlášení o morální podpoře dobrovolnictví jako takového, nejen dobrovolnické služby, které by se mohlo stát součástí zákona. Dále přehodnotit zákaz zahrnutí členů mezi vysílané dobrovolníky a možnost využívat dobrovolníky pro prospěch vysílající organizace jen pokud je organizace vysílá i do jiných přijímacích organizací k téže činnosti (§4, odst. 3); doplnění §4, odst.2 tak, aby bylo jasné, že přijímající organizací může být v tomto případě i fyzická osoba, pro kterou organizace organizuje službu s pomocí dobrovolníků.
Jako žádoucí se také jeví existence oficiálního předpisu pro oceňování dobrovolnické činnosti pro účely kofinancování grantů. Tuto problematiku by mohl řešit nižší předpis, než je zákon.
Ostatní výtky se týkají akreditačního řízení a jsou zřejmě způsobeny nejasností,nebo nedostatečnou znalostí pravidel řízení. Doporučujeme tedy vypracování manuálu či průvodce podmínkami akreditačního řízení.

ODPOVĚDĚT


Související odkazy
Dobrovolnik.cz

Služby Econnectu

ToolkitUnavuje vás tvorba www stránek v HTML?
Nemá váš webmaster čas na jejich aktualizaci?
S publikačním systémem TOOLKIT to zvládnete SNADNO, RYCHLE A SAMI:
VYZKOUŠEJTE ZDARMA!
vytisknoutvytisknout
Logo Econnectu Easy CONNECTion - snadné spojení mezi lidmi, kteří mění svět
Webhosting, webdesign a publikační systém Toolkit - Econnect
Econnect,o.s.; Českomalínská 23; 160 00 Praha 6; tel: 224 311 780; econnect@ecn.cz