Podivně chladně a cize na nás působí zprávy o heroické zdrženlivosti a askezi křesťanů v prvních stoletích po Kristu. Pokusem přiblížit modernímu čtenáři vzdálený svět a jazyk tohoto období je kniha Petera Browna Tělo a společnost. Muži, ženy a sexuální odříkání v raném křesťanství, kterou vydalo brněnské Centrum pro studium demokracie a kultury. Kniha je plodem autorova pečlivého a zasvěceného studia antických křesťanských textů počínaje Novým zákonem a konče ranými byzantskými spisy. Čtenář brzy zjistí, že tehdejší pojetí lidské osoby, lidského těla, duchovního života a spásy se naprosto liší od našich představ zformovaných středověkým a moderním křesťanstvím, a bude asi nucen odložit některé stereotypy vážící se k našim představám o raném křesťanství. Především zjistí, že drásavá starokřesťanská askeze není jednoduše důsledkem kontaminace biblického poselství cizorodými prvky řecké novoplatónské filozofie, jak se často tvrdí.

Svou pouť starokřesťanským světem začíná autor popisem názorů na tělo a sexualitu v pohanské středomořské společnosti 1.-2. století, tedy světa, do kterého křesťanství vstupovalo. Následují kapitoly pojednávající o představách význačných křesťanských autorů a hnutí od sv. Pavla přes Tertuliána, autora Pastýře Hermova, Klémenta Alexandrijského, Órigéna až k moudrosti Otců pouště. Pak následují kapitoly věnované velkým církevním Otcům Východořímské říše, např. sv. Basilu Velikému, Řehoři Nysskému, sv. Janu Zlatoústému a sv. Efrému. Třetí díl knihy se zabývá vznikem latinské tradice v díle sv. Ambrože, sv. Jeronýma a sv. Augustina. Výkladovou část knihy uzavírá Epilog o raném středověku. Cenným doplňkem publikace jsou bibliografické odkazy, seznam primární a sekundární literatury a jmenný rejstřík.

Není možno v několika odstavcích shrnout obsah knihy, proto si dovolím podělit se s našimi čtenáři o několik zajímavostí a nečekaných zjištění. Především autor koriguje naši představu o antickém Středomoří jako o Edenu milostných radostí. Ve skutečnosti zde existovalo velmi různorodé morální ovzduší, v němž se prolínala extrémní rigidita podobná normám novodobých islámských států s volností a tolerancí. Svobodný občan byl vystaven nátlaku, aby užíval své tělo k reprodukci (pět dětí na jednu ženu bylo v průměru nutno, aby společnost nevymírala!). Dělat, co se jim zlíbí, si mohlo dovolit jen pár privilegovaných či excentrických jedinců, jako byli filozofové. Sexualita byla ve službě manželství a to bylo uznávaným ba posvátným základem společenských a náboženských struktur. Manželství bylo milosrdným, byť trochu těžkopádným lékem proti smrti. Ženy byly nezvratně podřízeny mužům a byly pokládány za méněcenné bytosti. Mužům bylo povoleno před manželstvím období nezávazných her - ludus, kde bylo místo i pro homoerotická sblížení. Ale po nich se už od muže - svobodného občana očekávalo, že založí rodinu, stane se hlavou domu se spořádanou domácností a bude se věnovat službě obci a státu na fóru, v úřadě, armádě apod. Služba na veřejnosti byla také prubířským kamenem sebevlády a kázně. Muž měl být schopen se uvarovat hněvu, bezdůvodné krutosti, surovosti, opilství, měl vystupovat rozvážně a moudře. Ukázněnost v posteli byla také důležitým, ale nikoli rozhodující důkazem mužovy ctnosti a sebevlády. Sexualita byla nahlížena jako nebezpečná, ale užitečná síla, jejíž žár spojoval lidi se světem animální přírody i s nadzemským ohněm hvězd a bohů. Cožpak neproudil těly milenců stejný žár, který dával světlo hvězdám? Sexualita mohla být ovládnuta rozumem, tréninkem, dietou a pěstovanou sebevládou. Tělo bylo potenciálně beztvará a věčná hmota, jíž nakrátko dala tvar živá duše dobře vychovaného muže, která se po smrti odebrala k vyšším sférám. Tělo bylo třeba moudře spravovat, ale jeho podstatu nebylo možno změnit. Jak odlišné často byly křesťanské postoje! Proměna člověka díky Kristovu Vtělení tu měla zasáhnout i tělo a osvobodit je od starobylých pout manželství a společenského řádu, a tak uspíšit konec věků a příchod Kristův. Tak si to alespoň představovali mnozí křesťané prvních staletí. Křesťanská askeze se tak mnohdy vyvíjela v jakousi drastickou alternativu k mravnímu a společenskému řádu antické společnosti.

K antickému Středomoří patřily početné židovské komunity. Židé také znali dualismus duše a těla, ale rozhodující pro ně byl dualismus lásky k Bohu a revolty proti Němu, podivná dvojakost lidského srdce. Tento vnitřní rozpor snad nejhlouběji prožíval sv. Pavel a popsal ho zejména v listě Římanům jako boj ducha a těla. Autor je přesvědčen, že Pavlův temný výraz "tělo" je naléhavým obrazem lidského odporu k Bohu a jeho Duchu. Pozdější generace byly v pokušení interpretovat Pavlovu temnou "teologickou zkratku" dobře srozumitelným dualismem tělo - duch známým z novoplatonské filozofie. Pavlovy názory na manželství čerpáme ze 7. kapitoly prvního listu Korinťanům. Podle autorova názoru a k překvapení čtenáře je Pavel adresoval příliš horlivým zastáncům celibátu a odrazoval je od tak radikálního řešení jejich problémů. Manželství je lepší než neuvážený celibát, neboť je dobrou ochranou před nebezpečím smilstva. Tímto negativním vymezením manželství však bylo zaseto do církve vážné podhodnocení manželství.

V Pavlově epištole však zjevně chybělo přesvědčení tehdejších pohanů a Židů, kteří se domnívali, že sexualita, třebaže je nezkrotná, je schopná socializace a že je možné, aby se v manželství projevovala uspořádaně a vřele. Do popředí zájmu se tedy dostalo nebezpečí porneie, potenciální nemorálnosti, která může být důsledkem sexuální frustrace. V této v podstatě negativní až výstražné strategii Pavel zanechal osudové dědictví budoucím staletím. Argument zaměřený proti zřeknutí se manželské sexuality... nepozorovaně sklouzl v postoj, který viděl v manželství jakousi obranu proti žádostivosti. Od té doby viselo nad každou křesťanskou obcí jako těžký mrak vědomí přítomnosti "satana", který se projevuje jako stálé a špatně definované nebezpečí žádostivosti.

Pozdější listy připisované moderními badateli spíše Pavlovým pokračovatelům přitakávají manželství a rodině hřejivějšími slovy: "Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval... Proto i muži mají milovat ženy jako své vlastní tělo." (list Efezanům) Současně potvrzují hierarchický model manželství a společnosti ("Žena ať přijímá poučení mlčky a s veškerou podřízeností."), jak to bylo obvyklé u pohanů a Židů, a tím i představu o harmonické společnosti, kterou nehodlají rušit. V průběhu druhého století se většinou život křesťanů od těchto představ radikálně neodchyluje. V popředí zájmu je mučednictví, nikoli heroické panenství. Domácí a společenské struktury jsou respektovány a vanutí Ducha by nemělo otřást běžnými společenskými normami, jak nás ujišťují např. spisy Tertuliánovy, Justinovy, sv. Ignáce Antiochijského a Hermův pastýř. Uvnitř církve platí tytéž konvence jako v okolním světě. Abstinence sice činí tělo zvlášť vhodným nástrojem Božích vnuknutí, ale má být dosažena spíše pomalým procesem vhodným jako pomanželský program vdov a vdovců a lidí střední generace, kteří už zplodili děti. Slabost spojenou se sexuální přirozeností může Duch potlačit, ale ne sejmout. Kněží bývali ženatí a často praktikovali pomanželskou zdrženlivost.

Vedle toho existovaly ve 2. století také radikální skupiny, jako např. stoupenci Markiónovi, Tatiánovi, Valentinovi, gnostikové a enkratité ( = zdrženliví). Pro mnohé z nich už manželství nebylo lékem proti smrti, nýbrž jejím nástrojem. Vždyť jeho prostřednictvím se udržuje koloběh rození a umírání. Sexualita byla znamením lidské nesvobody a nosný bod struktury tohoto věku určeného k zániku v plamenech Kristova druhého příchodu. Celibát znamenal vytržení z této společnosti spějící k zániku. Dobrovolnou zdrženlivostí mohl člověk napravit osudný krok Adama a Evy. Zadržet smrt nebylo možné, ale sexualitu ano.

To však byly radikální názory. Převažovaly umírněné hlasy, kterým na sklonku druhého století dal ve svých spisech vytříbenou klasicizující literární podobu Klémens Alexadrijský, ženatý kněz. Klémens vědomě obhajoval manželství a rodinný život proti radikálům. Rodinnému životu přece propůjčil důležitost sám Bůh. Sexuální styk se měl dít diskrétně a spořádaně, jako uvědomělé počínání ve službě Bohu. Zvyšování rozkoše pomocí rozličných poloh a sexuální aktivitu mimo období nutná k početí pokládal za sprosté a vulgární. Klémens přísně trval na tom, aby k pohlavnímu styku docházelo pouze za účelem plození dětí. "Jemná květinka představy, že plodem pohlavního styku - onoho nevymezitelného stavu vzájemné důvěry a lásky - je 'milost', charis, tak navždy vymizela z pozdně antického křesťanského myšlení." S věkem měla sexuální aktivita vyhasínat. Klémens doporučoval překonat vášně, které zahalují vnímání hustou mlhou strachu, úzkosti, nepravdivého potěšení a uspokojení.

Nebylo to tak drastické, jak se na první pohled mohlo zdát. Klémentův jazyk, podobně jako jazyk jeho pohanských současníků, byl vědomě estetický. Mudrc byl umělec, který s milující péčí pracuje na duchu i na těle. K "utváření" života v Klémentových kruzích nepatřil žádný tvrdý boj proti tělu. Spíše šlo o proces stejně úzkostlivý, náročný a láskyplný jako odívání myšlenek do slov. ... Bylo to vyhlazování oněch ošklivých nerovností, které zastíraly pravé obrysy osoby. Klémens rozhodně nepochyboval, že jde o náročný proces. Ale rozhodně to nebyl proces, který vyžadoval potlačování pocitů. Pod pojmem vášně si nepředstavoval to, čemu rádi říkáme pocity: spíše v nich viděl komplexy, které brání pravému vyjadřování citů. Klémentovy nejkřehčí obrazy křesťanského života byly obrazem neochvějné, horlivé činnosti zaměřené na lásku a službu Pánu.

Klémentův hlas byl v čele církevní hierarchie brzy umlčen. Mladší generace nastupujících biskupů a duchovních, jejichž díla dnes zaplňují police našich knihoven, neměla zájem se znovu zabývat otázkou posvěcování ženatých, jak to považoval za svou povinnost Klémens. Na pořadu dne bylo panenství a panictví. Do popředí pronikl ideál nedotčeného lidského těla. Zatímco pro předchozí generace křesťanů byla lidská osoba nevyhnutelně součástí společnosti, vrostlá kořeny do svého okolí, přitahovalo nyní pozornost křesťanů panenské tělo, které odolalo nátlakům světa a uchovalo si svou neporušenou identitu.

K těmto křesťanům patřil i Órigenés, vynikající exegeta a myslitel první poloviny třetího století. Órigenův postoj k lidskému tělu nebyl jednoznačně negativní. Pád individuálního ducha do těla nebyl pro něho žádnou pohromou. Rozhodující byla proměna duše i těla v průběhu "rozdílných a neměřitelných věků". Tělo nebylo vězením duše, naopak život v těle byl znamením Božího milosrdenství a Boží péče, neboť byl nutný k procesu uzdravení duše. Oč hůře na tom byli démoni, které jejich nesmírná pyšná samolibost připravila o možnost života v těle ovládaném vůlí. Protože proměna duše i těla byla kosmický proces, v němž současný život byl pouhou krátkou mezihrou, pohlížel Órigenés na sexualitu jako na něco přechodného a pomíjivého, bez čehož se lze obejít i v pozemském životě. Navíc panenství a panictví zachovává identitu, která se utvořila během dřívější nádherné existence a je určena k ještě větší slávě! Bylo konkretizací dávné čistoty duše a prosazovalo základní svobodu a smysl pro identitu rozrušením společenských vazeb a sociálních tlaků. Osoba vyňatá panenstvím z obvyklých společenských pout byla tím intenzivněji poutána k neviditelnému světu andělských duchů, duchovní říše plné radosti. Aby ji bylo možno zakoušet, bylo třeba oživit duchovní smysly tím, že se člověk zbaví ohlupujícího umrtvení běžného tělesného vnímání.

Órigenés - a mnozí jemu podobní v následujících staletích - s nenapadnutelnou jistotou vytříbené, téměř estetické duchovní vnímavosti cítil, že manželský pohlavní styk působí vlastně zhrubnutí ducha. Proto nepatrné "poznání", kterého se člověku dostává skrze tělesnou lásku, není ničím jiným, než pouhou zastřenou a - jak byl Órigenés přesvědčen - zmatenou a nepatřičnou ozvěnou. ... Zkušenost sexuality, dokonce i v manželství, byla vylíčena s bezútěšnou úzkostlivostí, která byla zatemnělým opakem zářivého Kristova objetí ducha.

Pravé potomstvo nebylo možno podle křesťanů získat pohlavním stykem, ale hlásáním evangelia. U Órigena už poznání manželské lásky nebylo schodkem, po němž by duše mohla skrze tělesnou zkušenost postoupit k vyššímu duchovnějšímu vnímání partnerství s Bohem. Zato panenské tělo bylo symbol, který bez zkreslení odrážel čistotu duchovního světa. Bylo chrámem Páně. Most nad propastí oddělující člověka od Boha tvořila právě těla panenských dívek. Pro křesťany jako by se věčná krása již nenacházela v abstraktním světě idejí. Nejvíce byla obsažena v zářivé čistotě panenství. Órigenés řazený mezi křesťanské platoniky se tak hluboce odchýlil od svých pohanských kolegů, pro které manželské objetí zůstávalo velmi vzdáleným zrcadlem onoho prvotního spojení duše s Jediným Bohem a nikdy nebylo zrcadlem zakaleným či pokřiveným.

Do jiné duchovní atmosféry vstupujeme ve spisech Otců pouště rozvádějících zkušenost egyptského pouštního mnišského hnutí založeného na přelomu třetího a čtvrtého století proslulým poustevníkem egyptské pouště sv. Antonínem. Obávaná egyptská poušť byla jakýmsi nepřátelským protipólem obydleného světa, královstvím démonů a smrti. Pouze křesťany tolik očekávané nové lidství zde mohlo obstát. Sexuální pokušení, na které egyptští mniši pohlíželi poněkud drsně a bez jakékoli romantiky, bylo podružné ve srovnání s všudypřítomným krutým hladem a pokušením zradit své lidství a klesnout na úroveň divoké pouštní zvěře.

Jakmile na sebe přijali obrovská rizika, která s sebou přinášelo rozhodnutí zůstat člověkem v nelidském prostředí, převládalo přesvědčení, že se těchto mužů pouště může v konejšivém tichu mrtvé krajiny znovu dotknout nepřekonatelná sláva, které se zpočátku těšil Adam... V Egyptě i jinde lidé věřili, že prvním hříchem Adama a Evy nebyl pohlavní styk, ale spíše nenasytná hltavost... Už je netěšilo myslet na Boží majestát, kdy si z větší části (pokud ne zcela) neuvědomovali své tělesné potřeby. Adam a Eva sáhli po zakázaném ovoci. V tomto chápání pádu sexualitu zcela zastínila chamtivost a její výrazně sociální podtext ve světě vydaném napospas hladomoru - touha po majetku a moci.

Askeze na poušti vedla lidské osoby, těla a duše ke svému původnímu nezkaženému stavu, tělo asketů mohlo získat některé vlastnosti duchovního těla, které obdrží člověk při vzkříšení spravedlivých. Sebeumrtvování bylo v tomto procesu pouze přípravnou fází, po níž bylo třeba vyhrát dlouhou bitvu s vlastním srdcem a rozplést samotné kořeny vlastní vůle. Velká tradice duchovního vedení věnovala nejbedlivější pozornost lidskému srdci.

Hluboko v srdci jako "had ukrytý v hnoji" ležela láska k vlastní vůli ještě dlouho poté, co odezněla tělesná pokušení. Teprve když se mnichovi podařilo pohřbít vůli hluboko v srdci a docílit toho, že toto srdce bylo pro vlastní já stejně mrtvé jako písek pouště, dosáhl klidu: protože se tak konečně naučil přijmout do svého srdce "pokoru a laskavost Syna Božího".

Dobrý žák seděl ve své cele, "pletl provazy a přitom mu hlavou jako tekoucí voda plynuly rozjímavé myšlenky". Avšak ďábel byl rovněž mistrem v pletení, jestliže se mu podařilo zachytit třeba jen konec jediné hříšné nebo neuvážené myšlenky, dokázal z ní splést celé lano. Pak vždy nastal okamžik, kdy člověk vycítil, že mnichovy myšlenky už nejsou výlučně výplody lidské mysli, ale že jsou buď ďábelské, anebo andělské.

Mnich bedlivě sledoval proud myšlenek, představ a hnutí ve svém srdci. Vzácným a nesmírně důležitým duchovním darem byl dar rozlišování, diakrisis. Mnichovo srdce bylo jakousi novou knihou. Byl to posun od kultury knihy k jakési cultura Dei, založené zpravidla na nepsané mluvené výměně mnišského "způsobu myšlení". Tento posun byl právem označován za největší a nejpodivnější úspěch egyptských mnichů: byla při něm totiž objevena nová abeceda srdce. Sexualita, sexuální žádostivost byla neodmyslitelnou součástí lidské přirozenosti a její hnutí zaznamenávala jako jakýsi seismograf nejskrytější a nevědomá hnutí vůle, pýchy, anonymních, chladných a skutečně démonických pudů hněvu a egoismu, které by jinak zůstaly mnichovu zraku zcela utajeny. Mniši pouštní tradice pozorně zkoumali intimní spojení duše a těla a jeho tajemný podíl na proměně lidské osoby. Takto se tělo smělo v pouštní tradici stát taktním rádcem hrdé duše.

Přeskočme nyní v našem líčení asketické ideály a životní příběhy křesťanů východních oblastí Římské říše, o kterých hovoří spisy velkých východních Otců, a obraťme svou pozornost k neslovutnějšímu představiteli západní latinské tradice, k sv. Augustinovi. Také on pátral po duševním a duchovním pozadí sexuality, avšak dospěl k zcela odlišným závěrům než Otcové pouště. S tělesnou intimitou měl osobní zkušenost, před svým obrácením žil třináct let s konkubínou a měl s ní nemanželského syna. Později upřímně litoval, že si od mládí neuchoval čistotu a srdce otevřené cvičením ve zdrženlivosti. Na rozdíl od mnoha svých východních i západních současníků byl přesvědčen, že Adam a Eva již před pádem byli obdařeni stejnými sexuálními a společenskými charakteristikami jako my. Láska a sexuální požitky existovaly v dokonalé harmonii a tělesné radosti byly dokonale sladěny s vůlí. V padlém stavu lidstva se však pohlavní pud tragicky vymyká kontrole uvědomělé vůle. Nekontrolovatelnost pocitů spojených s pohlavním aktem Augustina zřejmě hluboce znepokojovala. Byla znamením zmrzačení původní harmonie duše a těla. Augustin tuto myšlenku dotáhl do nejzazších důsledků. Nekontrolovatelnost pohlavního pudu se stala nejen zvlášť výmluvným znamením lidské křehkosti po Adamově pádu, nýbrž byla mu a všem jeho potomkům udělena jako poena reciproca, trest za zločin. S vybroušeným psychologickým zaostřením se Augustin domníval, že samotné nesrovnalosti vůle spojené s pocity v sexuální oblasti používají lidské tělo jako zrcátko, v němž muži a ženy mohou spatřit sebe samé.

Z tohoto neobvyklého úhlu se vidí tak, jak Bůh poprvé spatřil zhřešivšího Adama a Evu. Byly to bytosti, které se mu odcizily a které se odcizily samy sobě stejně jistě, jako se jejich vlastní sexuální pocity odcizily jejich uvědomělému já. Nikdy v dějinách prvotní církve se nepohlíželo na mlhavé a poněkud banální skutečnosti lidské sexuality tak dlouho v jednolitém, zkoumavém světle, jako když je Augustin prohlásil za projev poena reciproca, která tak těžce spočívala na lidském rodu.

Známý Augustinův spor s Juliánem, biskupem v Eclanu, o manželství a sexualitě je podle autora vlastně střetem dvou světů. Odcházející antický svět, reprezentovaný Juliánem, věřil, že sexualitu i jiná mocná hnutí je možno rozumem, vůlí a asketickým cvičením zvládnout a usměrnit. Koneckonců byla sexualita především záležitost těla a s věkem ochabovala. Augustinův svět byl naopak prosycen pochmurným vědomím neodvolatelné lidské zkaženosti a slabosti zasetých do samého jádra lidských bytostí.

Proti Augustinovi jemně a diskrétně vystoupil sv. Jan Kassián, učedník egyptských mnichů a člen klášterní diaspory vyhnané z Egypta, aby napravil to, co považoval za nebezpečné popření svobody vůle. Podle Kassiána do nás po pádu Bůh sexualitu nevložil za trest, ale proto, aby nám pomohl. Pouze démoni byli zbaveni bitvy s tělesnou žádostivostí, neboť se na ně nevztahuje Boží milosrdenství. Trvalá přítomnost pohlavního pudu zbavovala mnicha pýchy a sexuální fantazie ho informovaly o pohybu sil v jeho nitru. Vnitřní svět mnicha bylo možno s přispěním Boží milosti zvolna měnit, až nakonec mnichovo srdce zaplaví hojnost nezničitelného pokoje.

Peter Brown. Tělo a společnost. Muži, ženy a sexuální odříkání v raném křesťanství. Přeložila Eva Lajkepová. Brno 2000. Cena 298 Kč