Právní normy odrážejí postoj společnosti k sociálním jevům, ale zároveň je zpětně pomáhají vytvářet. Souhlasné homosexuální chování mezi dospělými je v současnosti ve středoevropských podmínkách běžně právně tolerováno, přesto postoje veřejnosti k homosexualitě nejsou vždy liberální a homosexuální ženy a muži bývají diskriminováni.

Přestože nedemokratické společenské systémy ve východní Evropě projevovaly malou toleranci k homosexualitě a homosexuálnímu chování, s výjimkou bývalého Sovětského svazu a Rumunska se však jejich společenská kontrola jevu neopírala o represivní právní systém (Brzek, Hubálek 1988).

V předkládaném shrnutí autoři sledovali, jak se měnily právní normy posuzující homosexuální chování v uplynulých desetiletích, a konstatují, že změny právních postojů k homosexualitě a odrážejí širší společenské trendy.

V raně křesťanských dobách spadalo hodnocení homosexuálních vztahů, podobně jako jiných odchylek od křesťanského učení, pod jurisdikci církevních soudů. Tyto soudy podstatně zmírnily starogermánskou (teutonskou) praxi, která pasivní formu homosexuálního styku trestala smrtí. Mezi obvyklé rozsudky církevních soudů raného středověku patřily mírné tresty, které mohlo nahradit pokání. Tato liberální praxe byla v té době běžná i v jiných evropských zemích (Baldwin 1980).

V pozdějším období, od 11. století, byly případy sodomie nebo chlípnosti proti přírodě předávány světským soudům, což znamenalo návrat ke smrtelným trestům pro pachatele "ohavného hříchu". Jako sodomie byla označována nejen homosexualita, ale i zoofilie, později také styk s mrtvolami, ukájení se na sochách a ještě později masturbace. Hexenhammer z roku 1487, neblaze proslulé Kladivo na čarodějnice, prohlásilo sodomii za jeden z hlavních příznaků čarodějnictví. To vedlo k častější perzekuci homosexuálního chování. V této době děti a mladiství nebyli posuzováni jako oběti případného sexuálního jednání, ale jako spolupachatelé a pouze zřídka byli odsuzováni k mírnějším trestům.

První zákoník uplatňovaný v německých zemích byl Constitutio Criminalis Bambergensis z roku 1507. Širšího uplatnění pak dosáhl Constitutio Criminalis Carolina, přijatý Karlem V. v roce 1532, který nadále uplatňoval trest smrti za homosexuální a zoofilní chování, ale odtrestnil jiné druhy sodomie.

Vzhledem k historickým podmínkám však německé zákony v českých zemích neměly širší platnost. Tam se v té době uplatňovaly nejednotné právní přístupy a zvykové normy v různých regionech či městech. Jako sodomie byly posuzovány sexuální styky se zvířaty, dokonce tak bylo označeno několik případů expozice genitálu na veřejnosti. Homosexuální chování bylo pro rozlišení označováno jako vlašská sodomie (Malý 1979) a běžně bylo trestáno smrtí. Počty projednávaných případů však nejsou známy. Všeobecně platilo, že jakákoli mimomanželská sexuální aktivita mohla být kriminalizována.

Je pravděpodobné, že jako homosexuální chování bylo v této době posuzováno pouze penetrativní chování, tedy anální soulož. Alespoň soudní zápisy pojednávají téměř výlučně o této formě styku. Není však jasné, zda ojedinělost orálního sexu, případně vzájemné masturbace odráží malou četnost těchto forem styku nebo liberálnější postoj společnosti k tomuto chování.

První pokus o zavedení jednotného trestního práva v našich zemích byl zákoník Constitutio Criminalis Josephina z roku 1708. Nicméně první trestní zákon, který se uplatňoval v celé rakouské monarchii a vyšel i v českém jazyce, byl Constitutio Criminalis Theresiana z roku 1768, který pojednával o hrdelních zločinech. Článek 74, §6 z kapitoly zločinů proti dobrým mravům a čistotě označuje za smilstvo proti přírodě zoofilní a homosexuální chování, ale také masturbaci. Nejpřísnější trest byl za pohlavní styk se zvířetem, kterým bylo upálení (pachatele i zvířete, zvíře bylo upáleno i tehdy, pokud pachatel zemřel před vykonáním rozsudku nebo na mučidlech), zatímco homosexuální pachatel byl spálen až po stětí mečem. Za určitých podmínek, jako je nezletilost, mentální defekt či nedokončený skutek (tedy bez ejakulace) mohl být pachatel odsouzen k dlouhodobému žaláři a tělesným trestům. Kromě zmíněných deliktů podle tohoto zákona byl dále trestný incest (rovněž pod hrozbou trestu smrti), pohlavní styk s mrtvolami, nepřirozená chlípnost mezi mužem a ženou, nemanželský styk. Pohlavní styk s nekřesťanem, tedy židem či muslimem, byl přitěžující okolností.

Od roku l787 již homosexuální chování nebylo trestáno smrtí na základě zákona Constitutio Criminalis Josephina, který zavedl Josef II. Tento zákoník rozlišoval kriminální a tzv. politické delikty (přestupky), které neřešily soudy, ale správní orgány. Došlo k odkriminalizování masturbace, nemanželského pohlavního styku, "chlípnosti" proti přírodě mezi mužem a ženou a soulože s nevěřícimi. Homosexuální chování jako přestupek spadalo pod pravomoc správních orgánů a trestem bylo buď vězení či nucené práce do jednoho měsíce a/nebo tělesný trest (bičování). Rakousko tak zřejmě bylo první evropskou zemí, která zrušila trest smrti pro homosexuální chování.

Nový trestní zákon byl přijat v roce 1803 a ten znovu převedl pod pravomoc soudů smilstvo proti přírodě (§ 113 CC), přestože chyběla přesná definice deliktu. To umožnilo rozšířit trestnost i na jiné sexuální delikty včetně masturbace. Tento zákon však dekriminalizoval prostituci. Až císařský dekret z roku 1824 upřesnil, že za smilstvo proti přírodě lze považovat homosexuální a zoofilní chování. Trestem byl přísný žalář od šesti měsíců do jednoho roku.

Nový trestní zákon Allgemeines Bundesgesetz byl zaveden v roce 1852 a byl v českých zemích uplatňován s menšími obměnami až do roku 1950, v Rakousku až do roku 1975. Čtrnáctá kapitola o násilném smilstvu, znásilnění a jiném závažném smilstvu obsahovala §129 ABG, který hodnotil homosexuální a zoofilní chování jako smilstvo proti přirozenosti. Za tento delikt stanovoval trest vězení od jednoho do pěti let, za závažných okolností až deset let a v případě zranění až dvacet let. Bylo definováno, že nejen soulož, ale také vzájemná masturbace mezi osobami stejného pohlaví naplňuje spáchání činu. Pachatelem byla i osoba, která jen pasivně strpěla takové chování na svém těle (Poláček 1947).

První zmínku o trestnosti homosexuality na Slovensku, resp. v Uhersku nacházíme v Iurisprudentia Criminalis z roku 1751, článek 74, který za anální soulož mezi dvěma muži stanovuje trest smrti. Jiné formy homosexuálního chování včetně lesbických aktivit zákon nezmiňuje. Codex Theresianus Criminalis a CC Josephina byly uplatňovány také ve východních územích habsburské monarchie. Uherské trestní právo z roku 1843 zahrnovalo homosexuální a zoofilní chování pod §229 a trestalo homosexuální styk vězením až na tři roky. Od roku 1852 byl v uherských zemích po devět let v platnosti všeobecný říšský zákon Allgemeines Bundesgesetz. Po dosažení uherské autonomie byl obnoven původní zákon z roku 1843. Poslední novela uherského trestního zákona z roku 1878 snížila trestnost homosexuálního chování maximálně na jeden rok vězení podle §241 a až na pět let v případě užití pohrůžky či násilí (Hudec 1926). To znamená, že ve východních oblastech monarchie a později na Slovensku byly právní postoje k homosexualitě mírnější než v Čechách.

Počátkem dvacátého století se začala k homosexuálnímu chování vyjadřovat lékařská věda. Doporučovalo se při projednávání trestných činů rozlišovat mezi konstituční a získanou homosexualitou (Bondy 1926). Konstituční sexuální orientace byla považována za duševní poruchu a bylo doporučováno léčení s mírnějším trestem. Všeobecný medicínský názor v té době považoval frekvenci tzv. konstituční homosexuality za méně častou.

Nezávislé Československo přijalo trestní zákon s malými změnami z původní rakousko-uherské monarchie. Přestože existovala snaha o sjednocení českého a slovenského trestního práva, drobné rozdíly přetrvávaly až do vydání československého Trestního zákona v roce 1950 (Bianchi 1973). Přežívající rozdíly v právních postojích k homosexualitě lze vysvětlit v nejednotných názorech expertů na smysl kriminalizace homosexuálního chování ve dvacátých letech tohoto století. Přesto Čeřovský (1926) kritizoval, že v roce 1924 bylo jen v Praze soudně projednáváno 20 případů obvinění podle §129 trestního zákona. Pravidlem již bylo lékařské, tedy soudně znalecké vyšetření obviněných, a pokud byla diagnostikována konstituční homosexualita, byla diagnóza považována za polehčující okolnost, ale obvykle bylo soudem nařízeno i povinné léčení.

Během druhé světové války česká justice více a více ztrácela svou relativní autonomii. Od roku 1941 "morální delikty" včetně homosexuality byly hodnoceny podle německých nacistických zákonů. To znamená, že obvinění byli posláni do koncentračních táborů, nicméně počty takto obviněných či zemřelých nejsou známy. Platnost německého trestního zákona byla zastavena dekretem prezidenta Beneše z května 1945.

Jednotný československý Trestní zákon přijalo Národní shromáždění jako Zákon 86/1950 Sb. Homosexuální chování bylo nadále posuzováno jako trestné podle kapitoly VII, činy proti lidské důstojnosti, §241. Soud mohl uložit trest do jednoho roku vězení, od jednoho roku do pěti let, když partner byl mladší než osmnáct let nebo obviněný za sex poskytl úplatu. Kdo nabízel pohlavní styk za úplatu, mohl být odsouzen od šesti měsíců do tří let odnětí svobody.

Nový trestní zákoník z roku 1961 (Zákon 140/1961 Sb.) zrušil trestnost souhlasného homosexuálního chování mezi dospělými osobami staršími osmnácti let. Přetrvávala trestnost homosexuálního chování, pokud partner byl mladší než 18 let, protože přetrvávala nejistota odborníků z následků při případném svedení mladistvého (Freund 1962). Dále trvala trestnost, pokud se jednalo o zneužití závislosti, o pohlavní styk za úplatu a styk budící veřejné pohoršení podle §244 tr.z., a zákon ukládal trest od jednoho do pěti let odnětí svobody s možností podmíněného odložení.

Poslední právní změna ve vztahu k homosexuálnímu chování se uskutečnila v roce 1990 (Zákon 175/1990 Sb.). Homosexualita byla zrovnoprávněna s heterosexualitou. Paragraf 244 byl zrušen a zákonem tolerovaná věková hranice pro homo- i heterosexuální pohlavní styk je patnáct let. Homosexuální prostituce není regulována zákonem odlišně od heterosexuální, trestné je tedy kuplířství podle §204 trestního zákona. Trvá ochrana mladistvých před ohrožováním jejich mravní výchovy podle §217 a před zneužitím závislosti podle §243 tr.z., bez ohledu na sexuální orientaci a chování.

Právní postoje k homosexualitě v evropském kontextu prošly několika liberalizačními obdobími, po nichž následovala zesílená represe.

Prvním obdobím liberalismu je rané křesťanství a středověk, po němž následovalo represivní období související s upevněním světské moci církve. Další liberální období je přelom 18. a 19. století, rozvoj humanistických směrů, které vyvrcholilo Francouzskou revolucí. Francie byla první zemí, která za císaře Napoleona I. dekriminalizovala souhlasné homosexuální chování dospělých osob. Ještě dříve však tehdejší Rakousko zrušilo trest smrti za homosexuální chování.

Další liberalizace se objevila počátkem 20. století a byla spjata s medicínským hodnocením sexuality. Ve dvacátých letech době došlo ke zrušení úplné trestnosti homosexuality v Německu, Rusku a o tomto návrhu probíhala diskuse i u nás. V Polsku došlo v roce 1932 k dekriminalizaci homosexuality a ke sjednocení zákonem povolené hranice pro pohlavní styk homosexuální i heterosexuální. Nástup represivních a militantních režimů, nacismu a stalinismu, vedl k opětnému zostření právního posuzování homosexuálního chování, v některých zemích byla obnovena jeho trestnost (Hauer 1986).

Československo pak bylo jednou z prvních zemí, která dekriminalizovala souhlasné homosexuální chování mezi dospělými jedinci ve čtvrté liberalizační vlně, již počátkem šedesátých let. Teprve později došlo k obdobným změnám v posuzování homosexuality v Německu, Rakousku, Anglii. V současné době ze středoevropských právních systémů Česká republika, Slovensko, Švýcarsko, Slovinsko, Polsko, od roku 1995 Německo, nerozlišují homosexuální a heterosexuální chování. Rozdílná je zákonem povolená nejnižší věková hranice pro homosexuální a heterosexuální pohlavní styk v Rakousku a Maďarsku.

Rakousko je středoevropskou zemí s nejméně liberálními právními postoji k homosexualitě. Podle novely trestního zákona z roku 1971 byla zrušena trestnost homosexuálního chování mezi dospělými osobami. Další právní omezení je nadále diskriminují. Platný trestní zákon z roku 1975 ve znění novely z roku 1989 uvádí tři paragrafy pojednávající o homosexuálním chování. Podle §209 - stejnopohlavní chlípnost s osobou mladší 18 let - může být potrestán muž starší 19 let za homosexuální chování s 14-18 letou osobou na 6 měsíců až pět let odnětí svobody. Pro tento čin bylo v roce 1994 odsouzeno 24 mužů. Podle §220 je trestné zveřejňování stejnopohlavní chlípnosti či sexuálního chování se zvířetem v tištěném materiálu, filmu či jiným způsobem. Podle §221 je nepřípustné založit sdružení velkého počtu lidí, jejichž cílem, byť ne třeba dominantním, je podpora stejnopohlavní chlípnosti, pokud jejich jednání může zároveň způsobit veřejné pohoršení. Heterosexuální prostituční chování bylo dekriminalizováno v roce 1803, lesbická prostituce v roce 1975 a mužská homosexuální prostituce v roce 1989.

Dokončení reformy trestního práva neznamená naprosté zrovnoprávnění a odstranění diskriminace homosexuálních žen a mužů. Nejzávažnějšími požadavky, které gay a lesbická hnutí prosazují, je uznání registrovaného partnerství a přijetí antidiskriminačních právních norem, poskytujících ochranu bez rozdílu sexuální orientace (Stehlíková 1995, Bruns, Beck 1991).

Literatura:

Bianchi L. [1973]: Dejiny štátu a práva 2. SAV Bratislava.
Bondy H. [1926]: K trestnosti homosexuality. Druhý sjezd čsl. právníků 1925 [II.-IV.sekce], Brno, otázka 3b, práce 1.
Boswell J. [1980]: Christianity, social tolerance and homosexuality. Chicago, London: The University of Chicago Press.
Bruns M., Beck V. (1991): Die Ehe für Lesben und Schwule aus rechtpolitischer Sicht. Zeitschr. für Sexualforsch. 4, 3, 192-204.
Brzek A., Hubálek S.[1988]: Homosexuals in Eastern Europe: Mental health and psychotherapy issues. J. Homosexuality 15, 1/2, 153-162.
Constitutio criminalis Theresiana [1768].
Čeřovský F. [1926]: K otázce trestnosti homosexuality. Druhý sjezd čsl. právníků 1925 [II.-IV. sekce], Brno, otázka 3b, práce 2.
Freund K.[1962]: Homosexualita u muže. SZdN Praha.
Hauer G., Krickler K., Marek, Schmutzer D.[1986]: Rosa Liebe unterm roten Stern. HOSI Wien, Christiane Gemballa Verlag.
Hudec V. [1926]: Trestnosť homosexuality. Druhý sjezd čsl.právníků 1925 [II.-IV. sekce], Brno, otázka 3b, práce 3.
Malý K.[1979]: Trestní právo v Čechách v 15.-16. století. UK Praha.
Poláček F., Dušek J., Holubec L., Lelek L, Přichystal V. [1947]: Československé trestní zákony platné v zemích české a moravskoslezské. PKN Linhart Praha.
Stehlíková D., Procházka I., Hromada J. [1995]: AIDS, homosexualita a společnost. ORBIS Praha.
Zákon 140/1961 Sb.
Zákon 175/1990 Sb.