V sobotu 14. května jsme se dopoledne sešli na workshopech. Všichni tři jsme se rozhodli pro téma "coming out". Celkem nás na louce bylo 14 a povídali jsme si celé tři hodiny. Co se týká geografického zastoupení, byli zde kromě nás přátelé z Francie, Velké Británie, Španělska, Holandska, Německa, a bratři Slováci.

Každý jsme vyprávěli svůj příběh "coming outu" a uvědomili jsme si, že jsou velmi podobné. Všichni jsme v minulosti řešili hamletovskou otázku "říci či neříci" a pokud ano, tak komu. Zatímco v rodině se ke své orientaci "přiznala" asi polovina, "přiznání" v zaměstnání bylo výjimkou. Téměř všichni se obávali, že by tato informace mohla být proti nim v práci zneužita.

Kuriózní příběh jsme vyslechli od hosta z Anglie. Věk asi 40 let, povolání - zdravotnický pracovník na chirurgickém oddělení nemocnice v malém městě. Před několika lety ho zaujal pořad vysílaný BBC, který se týkal právě naší problematiky. Rozhodl se redakci napsat svůj názor a v dopise se také přiznal, že je homosexuál. Redakci se jeho dopis natolik zalíbil, že jej zanedlouho odvysílala společně s jeho jménem a adresou. A to přesto, že ji žádal, aby jeho nacionále zůstaly utajeny. Jinými slovy, renomovaná rozhlasová společnost Hamletovu otázku říci či neříci vyřešila za něj. Potíže v zaměstnání na sebe nenechaly dlouho čekat. Bylo mu naznačeno, že jej nemocnice nemůže dále trpět na chirurgickém pracovišti s ohledem na nebezpečí AIDS. Znamenalo to pro něj hledat práci jinde.

Trochu nás překvapil životní příběh jedné dvojice z Belgie. Oba žijí na venkově a považují to za výhodu. Říkají, že je všichni na venkově znají ještě z doby, než spolu začali žít, mají spoustu přátel a dosud se nesetkali s nepochopením či averzí. Ostatní nad tím kroutili hlavami, nejvíce my a Slováci.

Celkově jsme zjistili, že proces "coming outu" není nikde rychlou a jednoduchou záležitostí. Každá rodina projevila nad zjištěním orientace syna či dcery přinejmenším údiv či zklamání. Pokud se rozhodla neklást žádné překážky, bylo to vykoupeno určitým sebezáporem ve prospěch potomka. Nikde to ale nechápali jako variantu normálu. Těch, kdo tuto skutečnost plně respektovali a nepokoušeli se do života svých synů a dcer zasahovat, byla ale naprostá většina. Přístup byl určitě mnohem liberálnější než u nás, nebyla to ale ta stoprocentní liberálnost, jak si ji mnozí představují. Před obědem jsme odešli z workshopu s ujištěním, že jsme byli Bohem stvořeni jako homosexuálové, že Bůh chce naše dobro stejně jako dobro ostatních lidí a že je věcí našeho svědomí, jakým směrem se náš život bude ubírat.

Vláďa