Haiderovo referendum

3.2.2002
ČR [Hnutí za přímou demokracii]
Autor: PhDr. Milan Valach, Ph.D.

V posledních týdnech je veřejné mínění v České republice pobouřeno rostoucím nacionalismem a protičeskými útoky rakouské ultrapravice. Za účelem získání větší politické moci neváhají Haiderovi Svobodní zneužít ekologického cítění rakouské veřejnosti v kauze Temelín, stejně jako starých pocitů nadřazenosti, pocházejících z dob císařství, jež u části rakouských občanů stále přetrvávají. Těžko ale věřit, že autoritativní populisté tohoto typu to myslí s přímou demokracií vážně. Je zřejmé, že se jen pokoušejí zmanipulovat její nástroje tak, aby byly pro jejich moc neškodné a mohli je odložit kdykoliv, kdy se jim to bude hodit.
Je nám líto, jak málo pozornosti je v této souvislosti věnováno v českých médiích demokratické opozici vůči Haiderovi a jak se tímto vyvolává falešný dojem, že všichni Rakušané sdílejí nacionalistické postoje či snad dokonce i Haiderovo nezakryté koketování s nacismem.
Především však musíme protestovat proti demagogickému zneužití podpisové akce, kterou Svobodní organizovali proti Temelínu a v souvislosti s tím i proti přijetí České republiky do EU. Již jsme měli příležitost slyšet v českých médiích argument, že právě příklad Rakouska ukazuje nebezpečnost přímé demokracie.
Není tomu ale naopak? Přes mohutnou štvavou kampaň podepsalo petiční archy jen 900 000 voličů, tj. asi 15%, což je velmi malá menšina.
V čem by ale měla spočívat nebezpečnost přímé demokracie? Údajně v tom, že nabízí různým populistickým demagogům snadnou cestu k moci. Jediná ochrana před nastolením jejich autoritativní vlády spočívá pak prý v mechanismech zastupitelské demokracie, kde moudří politikové vládnoucí národu, nejsou tak snadno manipulovatelní jako nepoučený dav, tj. my ostatní. Jenže Adolf Hitler se nedostal k moci na základě drtivého vítězství ve volbách, ale právě díky dohodě oněch „moudrých“ představitelů politických stran. A ti také později přijali zmocňovací zákon umožňující nacistům vládnout přímo bez ohledu na parlament. Obdobný vývoj proběhl i u nás, kde nejprve president Beneš, v rozporu s ústavou a přáním drtivé většinu občanů, přijímá mnichovský diktát a přistupuje na katastrofální změnu hranic našeho státu, aby se vzápětí zbavil odpovědnosti svou abdikací a emigrací. Zástupci politických stran pak rovněž přijímají obdobný zmocňovací zákon jako jejich němečtí kolegové. Tím umožnili budování pravicového totalitního státu, tzv. druhé republiky, na území do té doby jednoho z nejdemokratičtějších států v Evropě.
Tyto historické zkušenosti ukazují, že žádný politický systém nezaručuje demokracii a lidská práva sám o sobě. Toto mohou dokázat jen odhodlaní občané hájící své vlastní zájmy. V reálném světě žádné jistoty platné navždy a samy o sobě neexistují. Jisté máme jen to, co si dokážeme vybojovat a uhájit. Nepřátelé občanské svobody se totiž objevují vždy znovu a znovu. Demokracie se proto udržuje jen tam, kde probíhá neustálý zápas o svobodu a prospěch veřejnosti. Zastupitelská demokracie, stejně jako demokracie přímá, jsou jen různé nástroje, s jejichž pomocí občané s většími či menšími obtížemi prosazují to, co považují za správné.
Demokracie ale není jen tímto nástrojem. Pokud umožňuje, aby občané, abychom my sami ve vzájemných diskusích hledali a uskutečňovali to, co považujeme sami pro sebe za nejlepší, je také velikou školou životní zkušenosti. Jen v ní se můžeme zbavit onoho lokajského strachu rakouských-uherských úředníků z vlastního, veřejně proneseného názoru, jen v ní se můžeme naučit vzájemné solidaritě.
Jestliže však zastupitelská demokracie ztrácí tento svůj původní historický náboj, odcizuje se voličům a opět, tak jako dříve, je odsuzuje do role pasivní manipulované masy, pak je čas na změnu!
Touto změnou je právě demokracie polopřímá, v níž máme možnost rozhodovat nejen prostřednictvím svých volených zástupců, ale také přímo, svým vlastním hlasování. Nedopusťme, aby byl tento účinný nástroj ozdravení české společnosti zdiskreditován demagogy. Zůstali bychom pak ve slepé uličce, z níž bychom marně hledali východisko.

PhDr. Milan Valach, Ph.D.
Mluvčí HzPD

DISKUSE - KOMENTÁŘE: