Pouze text - only text Econnect Zpravodajství Informační servis pro NNO
- Kalendář akcí | Práce v NNO | Katalog odkazů | Občan TOPlist
- -
Pouze text - only text
logo Econnectu Zpravodajství
pro registrované uživatele pro novináře pouze text English
-
- - - - - - - - -
- -
-
Zpravodajství ze VŠECH oblastí Životní prostředí Lidská práva Sociální oblast Gender Regionální rozvoj Kultura Občanský sektor Internet
- -
Zpravodajství - vše
zpravodajstvi.ecn.cz > zpravodajství > komentáře
-
-

 zprávy

 komentáře

 tiskové zprávy

 témata

 multimedia

Obnovování práv: Klikatá cesta

8. 8. 2000 -, Noam Chomsky, AI

Konfuciánské Analekty popisují příkladného člověka - samého mistra - jako toho, kdo se nepřestává snažit, přestože ví, že marně. V roce 50.výročí podpisu Všeobecné deklarace lidských práv není snadné tuto myšlenku potlačit. Pravidelné zprávy o stavu lidských práv poskytují dostačující, i když neúplné svědectví tohoto dodnes pokračujícího neveselého příběhu. Zmiňme alespoň jeden příklad ze současnosti: "vedlejší škody" společného britsko-amerického bombardování Iráku, které ovšem vyvolává minimum pozornosti, stejně jako svévolné zničení hlavní africké farmaceutické továrny jen o několik měsíců dříve, a další jim podobné triviální příklady.

A triviálními opravdu jsou ve srovnání s pozadím dalších "bravurních kousků"- například na washingtonském "dvorku", když liberální tisk oceňoval "Reagana a spol." za jejich podporu státnímu teroru v El Salvadoru, který vrcholil počátkem 80. let, a stavěl se za zvýšení americké vojenské pomoci "latinským fašistům… nehledě na to, kolik lidských životů by to mělo stát", neboť "jsou zde vyšší americké zájmy než lidská práva Salvádorců".

Desetiletí ostře vystupňovaných intervencí Spojených států vytvořilo něco, co je možno nazvat "strážnou demokracií", "demokracií omezených a militarizovaných forem", které udržují spojení s americkou armádou a spravodajskými službami, jež během posledních třiceti let pomohly nastolit a udržet nacionální režimy; nyní ovšem s procedurálními vnějšími znaky demokracie, jako jsou formální volby. Toto spojení trvá tak dlouho, pokud příslušné režimy vítají americké investice a politickou ochranu.

Před několika měsíci byly názorně zaznamenány ničivé následky hurikánu Mitch, ovšem jejich kořeny v "latinskými fašisty" iniciovaném "ekonomickém zázraku" vedeném americkými experty zůstaly nepovšimnuty. Jde o vývojový model směřující k "vyšší úrovni chudoby a protěžování menšiny, zatímco většina má pouze minimum nutné k přežití", a k "potlačení nejhlasitějších zastánců sdílení země", společně se stovkami a tisícemi dalších.

Vedlejším účinkem hurikánu bylo rozmístění stovky tisíců nášlapných min, které jsou pozůstatkem nikaragujského podílu na teroristické válce v 80.letech. Francie naštěstí vyslala k odminování tým expertů. Tyto údaje však byly zveřejněny pouze v pacifistickém tisku. Nedostatek zájmu není překvapující vzhledem k reakci na mnohem extrémnější případy porušení lidských práv. Zřejmě nejvýraznějším příkladem jsou oběti na životech způsobené protipěchotnými zbraněmi rozsetými po pláních Jars v Laosu, který byl dějištěm jak se zdá nejtěžšího i nejkrutějšího bombardování civilních cílů v historii: tento zuřivý útok na chudou vesnickou společnost měl málo co do činění s válkou Washingtonu v této oblasti. Odhady současných obětí se pohybují od stovek za rok až po dvacet tisíc mrtvých ročně. Na rozdíl od nášlapných min jsou tyto malé "bombičky" konstruovány speciálně k zabíjení a mrzačení. Obětmi jsou většinou děti, které tyto barevné bombičky zvednou, nebo farmáři, kteří je uvolní při pokusu uklidit pozůstatky stovek miliónů těchto vynálezů s odhadovanou "úspěšností exploze" kolem 20 až 30%. O široké zveřejnění a řešení těchto hrůz se pokoušeli veteráni vietnamské války, člen zelených baretů ze Spojených států a Angličan, který pracoval ve vietnamské dětské nemocnici. Od roku 1977 tam působí Mennonitský ústřední výbor, který byl později následován britskou organizací Mine Advisory Group (MAG). Mezi hrstkou dalších organizací, jenž následovaly MAG, viditelně chybějí Spojené státy, jak zaznamenává britský tisk, ačkoliv nakonec souhlasily alespoň s vyškolením několika laoských civilistů.

Terčem útoků americké války v Indočíně byli vždy především a hlavně jihovietnamští civilisté. Dodnes jsou nevybuchlými bombami zabíjeny děti, aniž by se o to tisk zajímal či se tím dokonce zabýval. Vyskytují se ale občasné zmínky o chemickém válečném programu zahájeném Kennedyho administrativou, jež působí ničení úrody a lesů a způsobuje rakovinu a zkryté vrozené vady, jimiž trpí a na kterou umírají stovky tisíců lidí. Seriózní tisk občas upozorní, že by bylo dobré se těmito záležitostmi zaobírat mnohem více, neboť Vietnam poskytuje "ideální laboratoř" a "kontrolované prostředí" pro studie "možné souvislosti mezi dioxiny a rakovinou, neplodností, hormonálními problémy, poruchami imunity a centrálního nervového systému, poškození jater, cukrovkou a změnami metabolismu tuků", zvláště mezi mnoha postiženými ženami a dětmi.

Všeobecná deklarace v mnoha ohledech vykonala pionýrskou práci. Obohatila oblast výslovných práv a rozšířila je na všechny osoby. Je poctivé považovat ji za další krok směrem k "obnoveným právům", která byla ztracena "dobýváním a tyranií", slibující "novou éru lidské rase", jak před dvěma sty lety zaznamenal Thomas Paine. Harvardská profesorka práv Mary Ann Glendonová dále zdůrazňuje, že Všeobecná deklarace je zcela integrovaný dokument: není v ní prostoru pro relativizující požadavky, aby určitým právům byl udělensekundární statut ve světle "asijských hodnot" nebo jiném kontextu. Ty stejné závěry jsou zdůrazněny v posudku dodržování lidských práv vydaných Spojenými národy při 50. výročí Charty, a v jejich příspěvku na první Světové konferenci lidských práv ve Vídni, konané v červnu 1993.

Nedávné diskuse, jak Glendonová poznamenává, se mýlí v domněnce, že společensko ekonomická a kulturní práva byla zahrnuta v deklaraci "jako ústupek Sovětům": naopak, jejich podpora měla "široký základ". Jak si můžeme vzpomenout, tyto ideály byly hluboce zakořeněny mezi lidovými antifašistickými silami v Evropě a v koloniálním světě a stejně tak mezi obyvatelstvem Spojených států. Tyto skutečnosti byly hluboce znepokojivé pro americké politiky a ekonomické elity, neboť tito měli rozdílné představy o světě, který zamýšleli stvořit. Vyjadřovali obavy z "nebezpečí, který stojí před průmyslníky",a z "nových aspirací" mezi národy, jež byly "přesvědčené, že prvními, kteří budou mít prospěch z rozvoje zdrojů země by měli být obyvatelé této země" spíše než američtí investoři. Kroky, které byly podniknuty k překonání těchto nebezpečí, tvoří hlavní témata poválečné historie.

Byli samozřejmě i tací, kteří s opovržením odmítali Všeobecnou deklaraci jako "sbírku zbožných frází". Jde o často citovanou poznámku sovětského delegáta Andreje Višinského, jehož vlastním životopisem se zde nemusíme zdržovat. Dále byla hodnocena jako "dopis Santa Clausovi", což je výsměšný komentář Reaganovy velvyslankyně při OSN, Jeanne Kirkpatrickové. o pár let později velvyslanec Morris Abram popsal tyto myšlenky jako "o málo víc než prázdnou nádobu, do které mohou být nality vágní naděje a počáteční očekávání", jako "nebezpečné povzbuzení" a dokonce jako " pošetilosti". Abram to sdělil Komisi OSN pro lidská práva a vysvětlil tak, proč Washington odmítnul deklaraci Právo na rozvoj, které se snažilo zaručit "práva osob, skupin a národů podílet se, přispívat a využívat kontinuálního ekonomického, sociálního, kulturního a politického vývoje, ve kterém mohou být realizována lidská práva a základní svobody". Spojené státy jako jediné tuto deklaraci vetovaly a tak mlčky vetovaly ty články Všeobecné deklarace, které věrně opisovala.

I přes útoky relativistů, Všeobecná deklarace jistě stojí za to postavit se za ni. Avšak bez iluzí: nejmocnější stát na světě stojí v čele tábora relativistů a dokonce i v rámci subkategorie lidských práv, jež se zavazuje podporovat, "existuje vytrvalý a rozšířený vzorek" zneužití, uzavírá Amnesty International ve svém posudku.

Šílené ukrutnosti oficiálních nepřátel vyvolávají ospravedlnitelný strach - přinejmenším v odpovídajících momentech, jak jsme si mohli opět nedávno všimnout. Zločiny Saddáma Husseina jsou nyní známy všem, zvláště poslední hrůza, pro kterou je oprávněně kritizován: užití chemických zbraní ve válce, dokonce proti vlastnímu lidu. Takovéto stvoření musí být samozřejmě zlikvidováno. Obyčejně ignorována - a ve Spojených státech vlastně vůbec nediskutována - je skutečnost, že tyto zločiny nemohou být důvodem pro současné násilí. Ti, kteří nyní vyjadřují obrovské rozhořčení, nadále vítají netvora jako výsadního přítele a spojence. Objevení Saddámova biologického válečného arzenálu před deseti lety se setkalo s okamžitým odmítnutím úřadů; ten samý srzenál je nyní udáván jako důkaz jeho nejzazšího zla. Spojené státy horlivě nabídly dotované zásoby potravin, které režim potřeboval po likvodaci kurdské zemědělské produkce, společně s pokročilou technologií přizpůsobitelnou vojenské výrobě či specificky vytvořenou "pro ochranu hlavy státu".

Po válce v Zálivu Saddám obdržel tiché udělení oprávnění masakrovat Šíity a Kurdy - údajně nezbytnost k udržení "stability", jak prohlásili vůdcové svobodného světa a zopakovali svůj úřední zákaz kontaktů s lídry opozice. Spojenci Spojených států - Izrael a Turecko - se postavili proti pokusům chránit Kurdy. Turecko ze strachu před množstvím uprchlíků, Izrael z obavy "teritoriálních a vojenských sporů mezi Teheránem a Damaškem" v případě, že by Kurdové získali nezávislost. Někdejší politika byla mlčky uznána, když ministryně zahraničí Albrightová v prosinci 1998 oznámila, že "jsme dospěli k rozhodnutí, že pro irácký lid bude nejlepší, když budou mít vládu, která je opravdu reprezentuje".

Všeobecná deklarace byla jedním ze tří pilířů nového světového pořádku zřízeném vítězi po skončení nejničivější katastrofy v lidské historii. Druhým byl politický řád vytyčený v Chartě OSN, třetím ekonomický řád formulovaný na schůzce v Bretton Woods. Brettonwoodský systém fungoval do počátku 70. let. Toto období bývá někdy nazýváno "zlatým věkem" poválečného průmyslového kapitalismu, poznamenaném vysokým růstem ekoomiky a produktivity a pokrokem v uznávání společensko ekonomických práv Všeobecné deklarace. Tato práva byla předním zájmem tvůrců brettonwoodského systému a jejich rozšíření během "zlatého věku" přispělo k přetvoření Deklarace ze "zbožných frází" a "dopisu santa Clausovi" přinejmenším částečně ve skutečnost.

Jedním z hlavních principů Brettonwoodského systému byla regulace měny, motivovaná ve značné části pochopením skutečnosti, že liberalizace by mohla sloužit jako silná zbraň proti demokracii a státu blahobytu, kdyby dovolila finančnímu kapitálu stát se "virtuálním Senátem", jenž by mohl provádět svou vlastní sociální politiku a trestat ty, kdo se od tohoto směru odchýlí, přenesením kapitálu jinam. Systém byl odstraněn Nixonovou administrativou za spolupráce s Británií a dalšími finančními centry.

Pro hlavní průmyslové velmoci bylo následné období poznamenáno pomalejším růstem a odstraněním sociálního smíru, především v Británii a Spojených státech. V USA je zotavení v 90. letech nejslabší za celá poválečná léta a unikátní v americké historii v tom, že většina obyvatel se stále ještě musí dostat alespoň na úroveň posledního vrcholu hospodářského cyklu v roce 1989, nehledě na ten o desetietí dříve.

Podle nejnovějších údajů (leden 1999), průměrná rodina se za patnáct týdnů práce ročně dostane nad úroveň před dvaceti lety, zatímco příjmy a sociální dávky stagnují nebo klesají. Horní jedno procento ohromně získalo, horních deset procent zisky zaznamenalo, zatímco pro druhou desítku čistý zisk - aktiva minus pasiva - během obnovy v 90. letech klesl. Toto všechno vstupuje do přímého konfliktu s Všeobecnou deklarací - konkrétně s částmi, kterým je kvůli převládajícímu relativismu odpírána prestiž.

Druhý pilíř světového řádu je vyjádřen v Chartě OSN. Jejím základním principem je odmítnutí hrozby nebo použití síly, ovšem s dvěma vyjímkami: pokud je specifické oprávnění Radou bezpečnosti, nebo v sebeobraně proti ozbrojenému útoku, dokud Rada bezpečnosti nekoná sama (článek 51). Neexistuje žádný donucovací mechanismus kromě světových velmocí, především pak Spojených států. Ovšem Washington rezolutně popírá principy Charty jak v praxi tak v oficiání doktríně, která důsledně odmítá aplikovat principy Charty pro Spojené státy. A tak Reaganova administrativa ospravedlnila bombové útoky na Libyi jako "sebeobranu proti budoucím útokům", tedy dovolené článkem 51. Izraelské bombardování Tunisu v roce 1988, při němž zahynulo 75 lidí, bylo vykonáno za spolupráce se Spojenými státy, ačkoliv ministr zahraničí Shulz odstoupil od svého veřejného souhlasu, když Rada bezpečnosti OSN jednomyslně odsoudila bombardování jako "akt ozbrojené agrese" (USA se zdržely hlasování). Za prezidenství Billa Clintona bylo od tohoto předstírání upuštěno. Minystryně zahraničí Albrightová informovala OSN, že Washington se uchýlí k síle "mnohostranně když budeme moci, jednostranně když budeme muset", aby mohl zabezpečit své zájmy neomezené slavnostními smluvními závazky.

Před deseti lety USA odmítly Mezinárodní soudní dvůr. Oficiálními důvody bylo to, že s mnoha členy Spojených národů "není možné počítat, že by sdílely stejný pohled původní ústavní koncepce Charty OSN" a "ta samá většina je často v opozici vůči Spojeným státům v důležitých mezinárodních otázkách"; proto si musíme " pro sebe vyhradit" právo rozhodovat, kdy soudní nařízení budou platit, a "nepřijmeme žádnou vnucenou pravomoc nad kterýmkoliv sporem zahrnujícím záležitosti nutně v rámci domácí jurisdikce Spojených států, jak je Spojenými státy určeno".

V tomto případě byly "domácími záležitostmi" akce Spojených států v Nikaragui, které byly Soudem odsouzeny jako "protiprávní užití síly". Jak vysvětlují přední strategičtí analytikové, "pokud bychom měli čekat na požehnání Rady bezpečnosti, znamenalo by to jistě veto celé naší politice", což je právě Všeobecnou deklarací zamýšleno. Principem, se kterým souhlasí, je vláda síly. Ti informovaní chápou, že apelovat na právní závazky a morální principy je opodstatněné pouze jako zbraň proti vybraným nepřátelům. Úroveň podpory tomuto stanovisku mezi vzdělanci by neměla být brána na lehkou váhu. Dopad v oblasti lidských práv nepotřebuje žádný komentář.

Je široce známo, že hlavní novinkou Všeobecné deklarace bylo rozšíření práv na všechny osoby, míněno osoby z masa a krve. Ve Spojených státech se pojem "osoba" oficiálně definuje jako "zahrnující jednotlivce, obor, partnerství, přidruženou skupinu, asociaci, stav, trust, korporaci nebo jiné organizace (organizovanou mimo či v rámci zákonů USA), nebo jakoukoliv vládní jednotku. Tento koncept "osoby" by jistě šokoval Jamese Madisona, Adama Smithe a další s intelektuálními kořeny v osvícenství a klasickém liberalismu. Ovšem je konceptem převládajícím a dává tak Deklaraci podobu vzdálenou od té, kterou zamýšleli její tvůrci a obhájci.

Skrz radikální soudní aktivismus byla práva osob poskytnuta "kolektivistickým právním osobám", jak je nazývají historici práva; v mnohem užším smyslu pak jejím ředitelům. Jde o "novodobý absolutismus" propůjčený soudy. Tyto nově vytvořené nesmrtelné osoby, chráněné před kontrolou poskytnutými osobními právy, spravují domácí a mezinárodní trhy skrze své vnitřní řízení, "strategické aliance" s údajnými soupeři a dalšími spojeními. Jejich bohatství a síla jim dovolují určovat rámec, v němž bude fungovat politický systém, ovšem toto ovládání se stává více přímým díky nedávnému soudnímu nařízení definujícím peníze jako formu projevu. Ilustrací jsou volby z roku 1998: 95% vítězných kandidátů "přeplatilo" své soupeře. Příspěvky podnikatelů překonaly příspěvky dělníků 12 ku jedné; příspěvky jednotlivců jsou jasně zkreslené. Takto vlastně vybírá kandidáty pouze malá část obyvatel.

Uskutečnění Všeobecné deklarace závisí hlavně na právech vyjádřených v článcích 19 a 21: právo "obdržet a sdělit informace a ideje přes jakýkoliv sdělovací prostředek", právo účastnit se "svobodných voleb", které zajistí, že "vůle lidu bude základem pro moc vlády". Důležitost omezení těchto práv svobody projevu a demokratické účasti byla mocnými dobře pochopena.

Už dlouhou dobu je známo, že státní moc není jedinou formou zásahu do základních práv "obdržení a sdělování informací a idejí"; a v industriální společnosti není zdaleka ani nejdůležitější, jak poznamenávají Dewey a Orwell, abychom zmínili dva významné příklady. V roce 1946 prestižní Hutchinsonův výbor pro svobodu tisku varoval, že "soukromé agentury kontrolující velká masmédia" jsou základní hrozbou svobodě tisku, schopné vnutit "prostředí přejatých názorů" a "zaměření jako soukromý podnikatel" pod vlivem inzerentů a vlastníků. Evropská komise pro lidská práva uznala "nadměrnou zaměřenost tisku" jako porušení práv garantovaných článkem 19 a oslovila státy, aby zabránily těmto zneužitím, což bylo nedávno oceněno organizací Human Rights Watch.

Z toho samého důvodu se svět obchodu snaží zajistit, aby soukromé agentury kontrolovaly média, a aby byl takto schopen omezit myšlenku na pouhý "přejatý názor". Snaží se dále "anulovat staré tradice" vytvořením "nových koncepcí toho, o co usiluje jednotlivec a po čem touží společnost", jak vysvětluje vedení obchodníků. Jde o "zcivilizování" lidí tak, aby vnímali své potřeby ve smyslu spotřeby zboží spíše než kvalitu života a práce a aby se vzdali jakékoliv myšlenky na "podílení se na rozhodnutích, která výrazně ovllivňují jejich život", jak vyzývají vatikánští extrémisté - jmenovitě papež Jan Pavel II. ve svém novoročním projevu.

Ovládání médií několika málo megakorporacemi přispívá k tomuto konci. Proces koncentrace se zrychluje, částečně díky nedávné deregulaci, která také eliminuje dokonce i zbytky ochrany veřejných zájmů. Ben Bagdikian v poslední edici svého obvyklého přehledu na toto téma uvádí, že od roku 1984 do současné doby nastal pokles počtu kontrolujících společností z padesáti na pouhých deset. Tento proces se také urychluje boomem slučování a získávání podniků a společností, což "nahromadilo inzerující dolary v rukou ztenčujícího se počtu obchodníků", říká Wall Street Journal ve své reportáži o tom, jak "Inzerenti napínají svaly", aby se ujistili, že redaktoři "dostanou zprávu" přípustného obsahu, ale bez "pokusů ovlivnit redaktorskou nezávislost", jak deník ujišťuje výkonný ředitel důležité inzertní společnosti. Malé děti jsou konkrétním cílem masivního náporu, který je rozšiřován i do myslí a postojů ostatních.

"Žhavým tématem" současnosti je kontrola internetu. Po téměř třicet let se vyvíjel především ve státním sektoru a komercializoval se proti vůli dvou třetin obyvatel teprve v polovině 90. let. Internet a web jsou považovány světem obchodu za "hlavní platformu pro základní obchodní aktivity, jako jsou počty, komunikace a obchod", za "světově nejrozšířenější, nejhlubší, nejrychlejší a nejbezpečnější tržnici", nejen pro zboží, ale také pro "prodávání" idejí a postojů. Očekává se od něj, že poskytne nadměrné zisky stejně tak jako prostředky k dalšímu prosazování mise civilizačních postojů a názorů, pokud může být dáno pod kontrolu korporací a obchodního sponzorství, to jest, jestli může být odebráno veřejnosti, vlastníku kyberprostoru, a přeneseno hrstce nesmrtelných a nespolehlivých kolektivních "osob" s vyjímečnou celosvětovou mocí.

V Indonésii, jak píše jeden akademický specialista z Austrálie, se internet "osvědčil jako dar z nebes" pro komunikaci a "mobilizaci kulturního a politického aktivismu" s výsledky, které nepotěšily jak místní elity, tak zahraniční přispěvatele a podporovatele ohroženého režimu pověstného korupcí a brutalitou. Jiným nedávným a zaznamenáníhodným příkladem pozitivního vlivu internetu je úspěch občanských a veřejné zájmy zastupujících organizací v zamezení pokusů státních korporací založit v tajnosti Mnohostrannou dohodu o investicích. Úspěch, který málem vzbudil paniku. Překonání takovýchto nebezpečí je vysokou prioritou pro obchodní šéfy.

Nikoho by nemělo překvapit, že osobní moc se svými "loutkami a tyrany" (slovami Jamese Madisona) by měla usilovat o zajištění toho, že druzí nemohou dělat více než "stále se dál snažit, ačkoliv vědí, že marně". Avšak konfuciánský úsudek je zajisté příliš chmurný. Po tomto hrozném století je to sice nesnadné vyslovit, ale v mnoha aspektech lidského života a vědomí došlo ke značnému zlepšení, prodlužující dřívější dějiny pokroku - zoufale pomalého, často couvajícího, ale přesto skutečného. Zejména v těch společnostech, které jsou na vyšším stupni rozvoje a které získaly významnou míru svobody, je možno si zvolit třeba i podstatnou institucionální změnu, pokud by to byla ta správná cesta. Nemusíme tiše přijmout utrpení a bezpráví, které je všude kolem nás, a vyhlídky, které nejsou zanedbatelné, na vážné katastrofy, pokud bude lidská společnost pokračovat ve svém současném kursu.

Noam Chomsky

Článek je zkrácenou verzí příspěvku, který Noam Chomsky přednesl na letošní přednášce Amnesty International v Oxfordu.


Noam Chomsky je profesor na oboru Jazykovědy a filozofie v massachutském Institutu technologie. Mezi jeho poslední knihy patří World Orders, Old and New, Powers and Prospects, a The Fateful Triangle: The United States, Israel and the Palestinians (vydal Pluto Press)

DISKUSE - KOMENTÁŘE:

Služby Econnectu

ToolkitUnavuje vás tvorba www stránek v HTML?
Nemá váš webmaster čas na jejich aktualizaci?
S publikačním systémem TOOLKIT to zvládnete SNADNO, RYCHLE A SAMI:
VYZKOUŠEJTE ZDARMA!
vytisknoutvytisknout
Logo Econnectu Easy CONNECTion - snadné spojení mezi lidmi, kteří mění svět
Webhosting, webdesign a publikační systém Toolkit - Econnect
NAVRCHOLU.cz Econnect,o.s.; Českomalínská 23; 160 00 Praha 6; tel: 224 311 780; econnect@ecn.cz