Volný obchod z donucení Africe nepomůže

13. 7. 2005 - Martin Konečný

Chudoba a stagnace Afriky je považována za největší tragédii naší doby. Evropský přístup k Africe a řadě dalších chudým zemím však stále trpí podivnou schizofrenií: na jedné straně je upřímná snaha zvýšit rozvojovou pomoc a zmírnit chudobu, na straně druhé agresivní tlak na otevření trhů nejchudších zemí evropským vývozům. Jednou rukou Africe pomáháme, druhou rukou ji tlačíme ke zdi. Snad nejmarkantnější ukázkou jsou tzv. Dohody o hospodářském partnerství (EPA), které Evropská unie právě projednává se skupinou 79 afrických, karibských a tichomořských států (ACP). Jelikož náš stát už rok nese spoluodpovědnost za evropskou obchodní politiku - a zároveň odpovídá za efektivnost rozvojové pomoci placené českými daňovými poplatníky – stává se toto téma nanejvýš aktuálním i pro nás.

Země ACP – bývalé evropské kolonie - patří mezi nejchudší země světa a hlavní příjemce rozvojové pomoci z Evropy. Nedisponují dostatečně konkurenceschopnou ekonomikou, státní správou, ani infrastrukturou. Podle hrubého domácího produktu na osobu jsou nyní státy jako Kamerun, Madagaskar, Niger, Tanzanie či Zambie dokonce chudší než byly před 20 či 30 lety. Rozsáhlá, plošná a spěšná obchodní liberalizace, která jim je již řadu let na různých rovinách nucena, často vede k dalšímu podkopání místní produkce a omezení fiskálních příjmů s neblahými dopady na odstraňování chudoby a tlumení konfliktů. V posledním čtvrtstoletí se o tom mnohé z nich přesvědčily, když rapidní obchodní liberalizaci prosazovaly Mezinárodní měnový fond či Světová banka coby podmínku svých půjček. Příliv evropských, často masivně dotovaných, dovozů vystavuje jejich zemědělství, které poskytuje živobytí většině obyvatel, stejně jako jejich chatrný průmysl ostrému tlaku konkurence. Konkurence ničivé, spíše než tvořivé. Je například zdokumentováno, jak evropské dovozy poškodily domácí produkci rajčat, mléčných výrobků, hovězího a kuřecího masa v západní Africe.

Ale právě směrem k prudké liberalizaci kráčí jednání o Dohodách o hospodářském partnerství (EPA). Tyto dohody o regionálním volném obchodu, o nichž se jedná již tři roky, by měly do roku 2008 nahradit dosavadní systém přednostního přístupu bývalých evropských kolonií na trhy EU. Mají vést k rychlému odstranění veškerých dovozních bariér na více než 90% evropského zboží dováženého do těchto zemí - včetně zeleniny, masa, obilí či nápojů – výměnou za pouhé zachování dosavadního volného přístupu na evropský trh. V řadě oblastí jdou liberalizační požadavky v rámci EPA daleko za vše, o čem se diskutuje ve Světové obchodní organizaci (WTO).

Obchod může být nepochybně prospěšným nástrojem pro rozvoj a odstranění chudoby. Dalekosáhlá a rychlá obchodní liberalizace by však mohla zemím ACP mnohem více uškodit. Koneckonců i všechny státy bohatého Severu, jež dnes kážou volný obchod, se samy v dřívějších fázích svého vývoje chránily hradbami vysokých cel a dodnes se v některých oblastech chrání před mezinárodní konkurencí.

Státní příjmy afrických zemí jsou navíc silně závislé na dovozních clech, jejichž výběr je stále jednodušší a levnější než výběr daní. Dovozní cla tak často tvoří třetinu až polovinu státních příjmů afrických zemí. Ghana, Senegal či Keňa by po seškrtání cel v důsledku volnotržních EPA přišly o více než 10% státních příjmů, a musely by tak nejspíše omezit základní výdaje na zdravotnictví, školství a odstraňování chudoby. Právě tam přitom proudí velká část evropské i české rozvojové pomoci.

Vedle obchodní liberalizace prosazuje EU v rámci EPA též nové smlouvy o ochraně investic, obchodní soutěži a veřejných zakázkách, jejichž přínos pro rozvoj je nanejvýš sporný. Rozvojové země již tyto tzv. singapurské body jednou jasně odmítly ve WTO, neboť by znamenaly nové závazky a náklady na straně chudých zemí a omezení prostoru pro jejich vlastní hospodářskou politiku, zatímco evropští investoři by získali další práva. Navzdory tomu, že tyto dohody byly staženy z programu jednání WTO se je EU nyní pokouší protlačit zpátky zadními vrátky skrze EPA.

Africké státy mají pochopitelně velké obavy a řada jejich ministrů už jednání o EPA kritizovala. Nemohou si však dovolit přílišnou konfrontaci, neboť v sázce je udržení přístupu k evropské rozvojové pomoci a k největšímu světovému trhu, na němž jsou mnohé africké ekonomiky životně závislé.

Postoj EU lze vysvětlit jedině zájmem vytvořit nová odbytiště pro vývoz evropské produkce. Jelikož se tato politika nyní provádí i jménem ČR coby člena EU, je na čase, aby si ministr průmyslu a obchodu Urban položil několik principiálních otázek:

Zaprvé, má EU nadále tlačit svou ekonomicko-politickou vahou státy ACP k dramatickému otevírání trhů? Anebo má být rozhodnutí o liberalizaci, jejím rozsahu a časovém horizontu ponecháno spíše na těchto zemích samotných?

Zadruhé, má EU vyjednávat s nejchudšími státy stejně ofenzivním způsobem jako se srovnatelnými partnery typu USA? Nebo by měla v případě těchto zemí postavit rozvojové cíle na první místo a třeba činit i jednostranné obchodní ústupky?

Zatřetí, co je ve vlastním zájmu Evropy - i v tom nejsobečtějším pojetí? Krátkodobé zvýšení vývozu i za cenu podkopání afrických ekonomik a prohloubení závislosti na evropské pomoci? Nebo spíše rozvoj a zmírnění chudoby v Africe, které sníží rizika konfliktů a masové migrace? Není to druhé nakonec i v dlouhodobém zájmu evropských vývozců?

Snad by po této úvaze pan Urban došel k podobnému závěru jako britská vláda, která v březnu zásadně revidovala svou pozici k EPA. Některé další evropské státy už rovněž zvažují změnu stanoviska. Británie nyní požaduje, aby EU přestala tlačit africké, karibské a tichomořské státy k rychlé obchodní liberalizaci a přijetí singapurských bodů, pokud je samy nechtějí. Státům, které o to požádají, pak mají být nabídnuty alternativy vůči volnotržním EPA při zachování jejich dosavadního přednostního přístupu na evropský trh.

Británie ukazuje, že to skutečně jde: redefinovat národní obchodní zájmy ve prospěch chudých zemí. Také ČR by se měla přidat a ministr Urban by měl dát evropskému obchodnímu komisaři Peteru Mandelsonovi jasně najevo, že i Česku jde více o rozvoj a odstranění chudoby než o krátkodobé vývozní zájmy.

Autor, konzultant, je spolupracovníkem Pražského institutu pro globální politiku – Glopolis.

Ve zkrácené podobě byl tento článek otištěn v Hospodářských novinách 8.6.2005.

DISKUSE - KOMENTÁŘE: