Koho chrání stát?
31. 5. 2005 - Lubor Kysučan
Kdyby posádka marťanů z nadhledu své kosmické lodi nezaujatě sledovala dění v Česku letošního prvního května, pomyslela by si o naší zemi své. Pohrobci a obdivovatelé dvou totalitních ideologií, které v uplynulém století připravily o život desítky miliónů lidí (z toho tisíce i v naší vlastní zemi) a jedna z nich dosud šíří nesvobodu a hlad od Kuby až po Severní Koreu, si uspořádali své srazy pod ochranou policie demokratického státu, zatímco jejich nenásilní odpůrci byli toutéž policií z místa těchto čarodějnických sabatů vycházejících z nejnižších pater lidské společnosti nevybíravým způsobem vytlačeni.
Korunu všemu pak nasadil ministr vnitra, bývalý farář a disident k tomu, který na tomto postupu neshledal nic závadného. Akce byly řádně povoleny a nahlášeny, veřejný pořádek naopak porušili jejich odpůrci, kteří narušovali právo na svobodu projevu. Policie přece nechránila komunisty a nacisty, ale zákon.
To, že ministr hájí svůj resort a retušuje jeho průšvihy, není nikterak překvapující a v politickém systému, jehož jediným tmelem se stává honba za posty a udržování „klidu k práci“ a nepsané rovnováhy sil, ať to stojí, co to stojí, vcelku pochopitelné. Ovšem fakt, že stát jako celek nemá tolik autority, aby zamezil veřejné propagaci všeobecně škodlivých a společenskou praxí jednou provždy historicky znemožněných nemorálních ideologií, je na pováženou. Nemusíme snad být vysokými morálními teology, filozofy či politology, abychom si o komunismu a nacismu mysleli své a dovedli je a jejich obdivovatele odkázat do patřičných mezí. Stačí k tomu trocha selského rozumu a historické paměti... Absurdní chování státu připomíná jednání učitele, který pokrytecky strká hlavu do písku před šikanou, ale bude své žáky přísně trestat za kaňku v sešitě nebo pozdní příchod. A ještě si řekne, jak svědomitě chrání školní řád... A nebo počínání finančního úřadu, který nemá vůli a odvahu došlápnout si na milionové daňové úniky, ale s gustem honí drobného živnostníka kvůli pár nezaplaceným korunám daně.
Jistě si nemůžeme myslet, že by naši politikové pociťovali zvláštní sympatie ke komunismu či nacismu (to jen občas k hlasům komunistů, které se šiknou jak panu prezidentovi, tak nestabilním vládám). Bohužel je to však skoro stejně zlé – naši politikové se už nehlásí k ničemu a nevěří ve zhola nic. V celé politice už nejde o ideje, ani praktické řešení veřejných problémů, ale jen o všeobjímající pragmatismus moci. Stát řízený takovými lidmi ovšem už není schopen rozlišit ani to nejelementárnější dobro a zlo, natož zlu bránit. Hlavně klid, nějak to ušolichat a zflikovat, ať to ještě chvíli funguje... aspoň po naše volební období. Je to demokracie, která funguje už jen samospádem, nikoliv zevnitř.
Díky Bohu za NATO, Evropskou unii a naše demokratické sousedy, kdybychom žili v jiné geopolitické realitě, asi bychom už zase museli podlézat před nějakými soudruhy či soukmenovci na nejvyšších místech. Nejhorším dědictvím komunismu v naší společnosti je totiž vedle korupce a všeobecného loupežnictví absence vzdoru. Prvního května to nám to ve vší parádě předvedl vlastní stát. A těm nemnoha statečným, kteří si ještě smysl pro vzdor zachovali, nasadil psí hlavu rušitelů pořádku a klidu...