S Tamásem Scsaurszkim o Mottově nadaci, o neziskovém sektoru v Čechách a v zemích Visegrádu a o stěhování

10. 12. 2004 - Jan Kroupa, České centrum fundraisingu

Po pěti letech práce v maďarském neziskovém sektoru pracoval Tamás Scsaurszki od roku 1999 jako manažer programů nadace The Charles Steward Mott Foundation pro střední a východní Evropu se sídlem v Praze. Koordinuje programy nadace v zemích Visegrádské čtyřky a v Rumunsku. Od začátku roku 2004 působí v Budapešti, kam se přestěhovala pražská kancelář Mottovy nadace. Následující rozhovor s T. Szaurskim vedl Jan Kroupa na konci prosince 2003.

Zahraniční nadace v ČR a jejich odchod

Jak hodnotíte třináct let spolupráce mezi zahraničními nadacemi a neziskovými organizacemi v České republice? Proč přišly a proč odcházejí?

Na konci osmdesátých a na začátku devadesátých let se objevila spousta zahraničních organizací a nadací, které se rozhodly vydat za železnou oponu. Důvody byly různé. Obecně chtěly využít příležitostí, které nabízely nastalé politické změny: některé chtěly podpořit demokratičtější systém, jiné zajímal neziskový sektor – jako Mottovu nadaci- a další se soustředily na nejrůznější témata od oživení kulturních tradic, přes zlepšení vzdělávání, po životní prostředí a tak dále. Pokud si vzpomínáte, postkomunistické země byly tehdy středem pozornosti celého světa. Je přirozené, že řada mezinárodních organizací a nadací chtěla být součástí těchto změn, chtěla spoluutvářet nový svět. To byl začátek.

Mnohé z nich zůstaly jen krátce, řekněme čtyři pět let, jiné déle, přes deset let. Myslím, že vývoj zaskočil všechny. V devadesátých letech jsme byli svědky nesmírně rychlých změn, které přiměly zahraniční nadace, včetně Mottovy, aby zhodnotily své působení v zemích střední Evropy a v České republice. Většina z nich odešla, protože měla pocit, že naplnila své záměry, že z hlediska jejich cílů byl vývoj v České republice pozitivní a že jinde je jich více zapotřebí – u nich doma, v jiných zemích Evropy nebo jinde ve světě.

Měly do té doby nadace zkušenosti s prací v zahraničí, nebo si to zkoušely prvně?

Zajímavá otázka. U každé organizace to bylo jinak. Mottova nadace začala udělovat mezinárodní granty na konci sedmdesátých na začátku osmdesátých let, ale toto byl první komplexní program mimo Spojené státy. V osmdesátých letech jsme poskytli pár grantů do Kanady, pár do Velké Británie a do západní Evropy, ale žádný systémový program v zahraničí jsme nenabízeli.

Myslíte si, že zahraniční nadace dosáhly svých cílů?

Je na každé nadaci, aby vyhodnotila, zda chce zůstat nebo ne. Můžu mluvit jen o Mottově nadaci. Od roku 2001 do začátku roku 2003 proběhlo velmi podrobné vyhodnocení našich programů ve střední Evropě a v Rusku a hlavní závěr zněl, že jsme dosáhli spousty věcí, ale že zůstaneme, protože vnímáme zásadní témata, k jejichž řešení bychom mohli přispět.

Jaká témata?

Především si uvědomujeme, že roste počet lidí, kteří se cítí odcizeni veřejnému životu, vyřazeni z občanských aktivit, z možnosti ovlivňovat podobu svého života, ať na místní, regionální nebo celostátní úrovni. A to je téma, kterému bychom příštích pár let chtěli věnovat pozornost. Zvlášť proto, že nevidíme mnoho jiných aktérů, kteří by k řešení tématu mohli přispět. Řada zahraničních organizací očekává, že velkou část problémů v České republice bude řešit Evropská unie. Jenže i přes značnou snahu napříč Evropou je odcizení veřejného života občanům na vzestupu v celé Evropské unii.

Jaký je odkaz odcházejících zahraničních nadací? Jaké poučení zanechaly českých neziskovým organizacím a co si odnášejí ony?

Kromě toho, co je zjevné – tj. pomoc při nastartování českého neziskového sektoru – představily v Čechách různé koncepty neziskového sektoru, přinesly celou škálu způsobů, jak řešit společenské problémy a pomohly v navázání kontaktů mezi českými neziskovkami a dalšími organizacemi, které působí v regionu nebo v jiných koutech světa, což znamenalo výměnu zkušeností a vzájemné poučení. Zpětně je pochopitelně vidět, že některé snahy byly úspěšnější, jiné neúspěšné.

Co se Mottovy nadace týče, myslím, že jsme přispěli k rozvoji českého nadačního sektoru – v současné době v zemi existuje několik nezávislých, silných a funkčních grantujících organizací, podporovali jsme jejich spolupráci – formální i neformální a přispěli jsme k procesům souvisejícím s Nadačním investičním fondem (NIF), který jim pomohl k vyšší finanční stabilitě.

Co je na spolupráci vaší nadace s českými neziskovými organizacemi specifické ve srovnání s jinými nadacemi? Co máte na Mottově nadaci rád?

Náš přístup k poskytování grantů má několik specifik. Předně jsme přesvědčeni, že úspěšný program závisí na dobré spolupráci mezi poskytovatelem grantu a příjemcem. Každý z nich musí do spolupráce vnést to, co umí a přistupovat k ní s důvěrou a pružně. Máme vlastní obecné cíle, ale zároveň nasloucháme, čemu by se chtěli věnovat příjemci našich grantů, propojujeme naší a jejich vizi. To je nesmírně důležité pro každého poskytovatele grantů: nevnucovat příjemcům programy, ani přístupy. V souladu s tím dáváme jednoznačně přednost obecné a dlouhodobé podpoře. Organizace potřebují prostor, aby vůbec přišly na to, jak chtějí řešit dané téma, které může být tak komplikované jako třeba zapojování občanů do věcí veřejných. Obecná grantová podpora organizace je v takovém případě zřejmě nejlepším nástrojem.

Máte dojem, že ostatní nadace příjemcům grantů vnucují své představy?

Myslím, že všechny nadace to svádí, aby vnucovaly své představy příjemcům grantů. A vzhledem ke složité povaze vztahů, které vyplývají z převodu peněz, jdou v pozici, kdy je to pro ně neobyčejně snadné. Nadace by tohle nebezpečí měly mít na paměti – obzvlášť proto, že nápady a projekty, vnucené příjemcům grantů, podle mého názoru nikdy nejsou tak efektivní jako programy, které odpovídají představám poskytovatele i příjemce. Vnucování představ může navíc znamenat, že znalosti a zkušenosti příjemce grantu zůstanou v průběhu přípravy i realizace projektu zcela nevyužity. Ze zkušenosti vím, že příjemci grantů mají potřebné zkušenosti a velmi dobře vědí – často mnohem lépe než já – co je potřeba udělat a jak. Netvrdím, že se Mottova nadace nikdy nedopustila té chyby, aby příjemcům grantů nevnucovala svoje představy, ale vědomě se ji snažíme vyvarovat.

Odcházejí zahraniční dárci obecně příliš brzy nebo příliš pozdě?

Mám za to, že u nadací existuje určité období zájmu. Když pomine, přesunují se jinam. Je to přirozený proces nebo tendence, která souvisí s tím, že členové správní rady objevují jiná témata v jiných zemích nebo na jiných kontinentech.

Pohled na český neziskový sektor

Odchod zahraničních nadací z České republiky přinutí české neziskové organizace změnit zaměření z hlediska zdrojů – budou se muset více věnovat místním zdrojům. Nemyslíte, že by to nakonec mohlo mít i pozitivní dopad?

Máte pravdu, pozitivní dopad by to mít mohlo. Neziskový sektor dostal prostřednictvím podpory určitého počtu organizací zásadní impuls. Teď disponuje dostatečnou kapacitou, má vlastní vize a dost schopností, aby se přizpůsobil novým podmínkám. Pozitivním dopadem by mohl být zvýšený zájem neziskových organizací o jejich okolí, o to, jaká témata chce jejich okolí řešit a jakým způsobem. Jsem přesvědčen, že ve výsledku to bude pro neziskové organizace znamenat více zdrojů.

Myslíte si, že je možné předpokládat, že české neziskové organizace budou nuceny veřejnosti jasněji a intenzivněji vysvětlovat, co dělají a proč?

Ano, dokonce už je vidět, že se to občas děje. Je to velmi povzbudivé a nesmírně důležité.

Není v tomto směru český neziskový sektor od zahraničních nadací tak trochu rozmazlený?

Koncept neziskových organizací byl v České republice na začátku 90 let poměrně málo známý. Vnímám to jako přirozený vývoj. Organizace potřebovaly určitý čas, aby se vůbec ustavily a začaly fungovat, pak určitý čas, aby začaly spolupracovat – navzájem, s veřejnou správou a tak dále. Práce s veřejností, hledání témat, které veřejnost považuje za aktuální, vysvětlování, co neziskové organizace považují za možné řešení daného tématu a nalézání správného způsobu řešení – zkrátka otevírání se navenek – je dalším vývojovým stupněm.

Jaké jsou podle vás silné a slabé stránky českého neziskového sektoru? Mohl byste zdejší organizace srovnat s neziskovkami v ostatních zemích Visegrádu?

Opět mohu mluvit jen o oblastech, ve kterých se Mottova nadace působí. Jednou z výrazných silných stránek českého neziskového sektoru jsou grantující organizace, které jsou nebývale aktivní, progresivní a relativně stabilní. Místní nadace spolu velmi úzce spolupracují a daří se jim i ve spolupráci se státními institucemi. Úspěchy českých poskytovatelů grantů jsou jednoznačně velmi dobrým příkladem pro ostatní grantující organizace v regionu – v Polsku, na Slovensku a v Maďarsku by se z úsilí a úspěchů českých nadací mohli v lecčem poučit.

Mohl byste být konkrétnější?

Tak například vše, co souviselo s Nadačním investičním fondem. Mám dojem, že si v ostatních zemích neuvědomují a nechápou, kolik to stálo práce. To se nestalo tak, že by se politici jednoho rána probudili a řekli: “Ano, musíme českým nadacím poskytnout nadační jmění.” Byla to otázka vyčerpávající a systematické práce, která trvala několik let. A toto je výsledek.

Nebo si vezměte vliv českých nadací na podnikatelský sektor. Jejich práce inspirovala firmy, aby seriózně uvažovaly o zřízení firemních nadací, které pravděpodobně v rozvoji neziskového sektoru sehrají významnou úlohu.

Považujete výsledky za dostatečné?

Ano, podle mě české nadace udělaly ohromný kus práce. Kromě peněz, které se jim podařilo získat, začala celá řada nadací uvažovat dlouhodobě – jak z hlediska příjmů, tak z hlediska grantování – diverzifikovaly složení správních rad, které nyní zahrnují odborníky přes finance, což automaticky vytváří kontakty na podnikatelský sektor. To vše považuji za důležité výsledky.

Měl jsem teď na mysli výsledky NIF?

Současná úroveň nadačního jmění v českých nadacích pochopitelně není dostatečně vysoká, aby zajistila dostatek nezávislých prostředků pro české neziskovky. Jistě nás čeká ještě spousta práce. Přesto lze říci, že se český nadační sektor zavedl, získal dostatečné sebevědomí a má jasnou představu, co dál, aby v započaté práci dokázal pokračovat.

A co se nám ještě daří?

Spousta práce se udělala v přizpůsobování se novému systému veřejné správy a samosprávy. Čím dál víc rozhodnutí se přesunuje na krajskou úroveň, přičemž bych mohl uvést celou řadu příkladů velmi úzké a zavedené spolupráce s novými představiteli krajských samospráv, což považuji za nesmírně důležité. Opět, čeká nás ještě spousta práce, ale obecně se dá říci, že český neziskový sektor na novou situaci zareagoval nesmírně pružně a úspěšně.

V čem bychom se mohli poučit jinde?

Jedna oblast, ve které by se české nadace a neziskovky mohly poučit v jiných zemích, je práce s organizacemi mimo Prahu. Celkový obrázek je značně nevyvážený, přičemž dosud neexistuje žádná systematická podpora organizací, které pracují v regionech a na venkově.

Je zcela přirozené, že organizace se sídlem v hlavních městech měly lepší přístup ke zdrojům, k informacím a k lidem, kteří rozhodují – abych vyjmenoval jen několik významných výhod pražských organizací. Jsem přesvědčen, že zajištění srovnatelných příležitostí pro regionální a venkovské neziskové organizace je klíčem ke zdravějšímu neziskovému sektoru a ke spravedlivější společnosti. Přitom, všechny ostatní Visegrádské země zaznamenaly větší pokrok v zapojování organizací mimo hlavní města a v rozvíjení vzájemných partnerství. V Čechách k tomu v takové míře nedošlo.

S tím souvisí další oblast: spolupráce – mezinárodní i mezi organizacemi navzájem, zvláště vně nadačního sektoru. Je nezbytné, abychom si všichni uvědomili, že na dosažení změny je potřeba pracovat dohromady.

V ostatních zemích Visegrádské čtyřky vznikly regionální nebo celostátní sítě v nejrůznějších oblastech: komunitní vzdělávání, podpůrné služby pro neziskové organizace, dobrovolnictví, komunitní rozvoj, komunitní nadace a tak dále. Fungují již řadu let a stávají se z nich silní hráči v příslušných oblastech i v neziskovém sektoru jako takovém. Všechny jsou postaveny na přesvědčení, že změn na celostátní úrovni je možné dosáhnout jedině tehdy, když máte členy nebo dlouhodobé partnery mimo hlavní města, kteří pracují přímo s místními lidmi, s podniky a se samosprávou.

V České republice se také rodí sítě, například ta, která se věnuje dobrovolnictví nebo podpůrným službám pro neziskové organizace, mají však před sebou ještě velmi dlouhou cestu.

Hovořil jste o vzájemných vztazích mezi nadacemi a mezi neziskovými organizacemi, které jsou příjemci podpory. Co vztahy mezi těmito dvěma typy neziskových organizací?

Spolupráce mezi poskytovateli a příjemci grantů je zásadně důležitá. V poslední době se objevuje stále více úsilí o společnou práci na tématech, která jsou důležitá pro všechny – například propagace “jednoho procenta”. Zdá se, že si obě strany uvědomují, že má-li být této legislativní změny dosaženo, bude potřeba poslance oslovit s návrhem, který vyhovuje oběma stranám a obě strany ho také podporují.

Daňové asignace

Co si o "jednom procentu", čili o daňových asignacích myslíte? Je to dobrý nápad?

Podle mého je. Údaje z průzkumů v zemích, kde tato možnost nějakou dobu existuje, ukazují, že daňové asignace neziskové organizace nutí věnovat se nedostatkům, které jsme zmínili výše. Například výzkum v Maďarsku a na Slovensku ukázal, že organizace, které pravidelně komunikují s okolím, mají z daňových asignací výraznější zisk, než organizace, které tak nečiní. Z čistě finančního hlediska je velmi pravděpodobné, že malá místní organizace s rozpočtem 100 tisíc korun získá z daňových asignací větší část rozpočtu spíše než z centrálních zdrojů. To znamená, že daňové asignace by částečně mohly vyvážit skutečnost, že neúměrně vysoký podíl centrálních zdrojů končí v Praze.

Dobrá, ale dokáží malé místní organizace získávat prostředky z daňových asignací spíše než známé celostátní organizace, zabývající se oblíbenými tématy?

Je jasné, že je to v každé zemi poněkud jiné, ale na základě tvrdých dat by si malé organizace neměly dělat starosti. Neziskové organizace, které mají jasnou komunikační strategii ve vztahu k okolí a k veřejnosti, které více zapojují veřejnost do své práce, které lépe vysvětlují cílovým skupinám, oč jim kráčí, co dělají a jak přispívají ke zlepšení jejich života, mají výrazně větší šanci získat prostředky z daňových asignací než organizace, které to zanedbávají. Pro celostátní organizaci je navíc mnohem obtížnější vysvětlit jak konkrétně prospívá konkrétnímu člověku než pro místní organizaci. Jinými slovy, celostátní organizace se sídlem v Praze bude obtížně vysvětlovat, jaký má její práce vliv na život člověka z Českého Krumlova.

Takže pokud malé organizace najdou způsoby, jak efektivně pracovat se svými cílovými skupinami, jak je zapojit a jak s nimi komunikovat, je pravděpodobné, že pro ně daňové asignace budou představovat významný přínos. Tím pochopitelně nechci říci, že se nenajde ani jedna celostátní organizace, která získá miliony korun. Ale většina prostředků za nimi nepůjde.

To jsou dobré zprávy. Proč je tedy stále nemáme?

Je to otázka priorit. Všechno najednou dělat nejde. Lidé, kteří mají jasnou představu a kapacitu tak zásadní systémovou změnu prosadit, byli pravděpodobně zaneprázdněni jinými tématy, jako byl třeba NIF nebo další legislativní iniciativy.

Na druhou stranu by nyní mohlo být prosazení daňových asignací snazší, pokud se Čechům podaří zužitkovat pozitivní zkušenosti z jiných zemí – v Maďarsku už fungují šest let, na Slovensku dva roky a v Polsku začne zákon platit od roku 2004. Mohl by to být pěkný příklad mezinárodní spolupráce – zjistit, na které argumenty legislativci slyšeli, kterým rozuměli, a ty pak uplatnit zde.

K fundraisingu českých NNO

Na jaké další nedostatky v legislativě by se měly české neziskové organizace zaměřit?

V legislativě se vždycky najdou prvky, které je možné zlepšovat, kolik si může jednotlivec odepsat z daní nebo jak mohou nadace investovat své jmění. Podstatné je, aby se neziskový sektor rozhodl a shodl, co je nejvíc potřeba a začal na tom společnými silami pracovat.

Považujete české neziskové organizace za dobré fundraisery?

V této oblasti došlo k výraznému pokroku. Je tu řada organizací, které své zdroje diverzifikovaly velmi úspěšně. Zároveň je však potřeba, aby organizace objevovaly a zkoumaly nové způsoby fundraisingu. Existují fundraisingové metody, které se zde zatím prakticky neuplatnily a organizace by měly najít odvahu je vyzkoušet.

Jaké metody se u nás ještě nezkoušely? A byly některé z nich úspěšně vyzkoušeny v jiných zemích Visegrádu?

Nerad bych propagoval konkrétní metodu, protože nejsem schopen říci, že tady budu úspěšná. Ale například spolupráci s podniky, kdy zaměstnanci pravidelně přispívají ze mzdy, se tady zatím prakticky nikdo nevěnoval, přitom takové programy v Maďarsku a v Polsku celkem úspěšně fungují.

Ve všech zemích regionu by se mělo věnovat více zdrojů a energie na zkoušení nových přístupů, metod a nápadů – nejen ve shánění finančních zdrojů, ale také nefinanční podpory, lidských zdrojů, dobrovolné práce, odborných znalostí a tak dále. Obecně se zdá, že se organizace nadále primárně zaměřují na realizaci programů: jakmile získají peníze, realizují svůj program.

Pětadevadesát procent kapacity většiny organizací je věnováno na programovou činnost a jen zanedbatelné procento na zajištění dostatku zdrojů, které realizaci programů vůbec umožní. Myslím, že tento poměr se bude muset změnit a že experimentům, testování a inovacím v oblasti fundraisingu bude třeba věnovat větší část kapacity.

Vyvážený poměr se bude u různých organizací lišit podle velikosti a typu činnosti, ale stejně, troufl byste si odhadnout, jaký je běžný poměr v západní Evropě nebo ve Spojených státech?

To opravdu nevím. Mohu uvést jen příklad Mottovy nadace, která je ale v tomto ohledu dosti specifická. My zajišťujeme dostatek zdrojů tím, že investujeme nadační jmění, což je v lecčem mnohem jednodušší, než neustálé vyhledávání zdrojů, kde se dá, a přesto to nadaci stojí téměř deset procent kapacity. Máme celé oddělení, které nedělá nic jiného, než že investuje aktiva nadace. K tomu je třeba připočíst čas, který této činnosti věnují členové správní rady a vrcholový management, takže dohromady to možná bude i víc než deset procent. Troufl bych si tedy odhadnout, že organizace, které se musí věnovat fundraisingu a vyhledávat vnější zdroje, si na to budou muset vyhradit ještě více kapacity. Patnáct dvacet procent by nejspíš bylo realističtější.

První krok, jak změnit způsob práce, je změnit způsob vnímání. Neziskové organizace v Čechách i v ostatních zemích Visegrádu by možná měly změnit způsob, jakým vnímají fundraising a pozornost, kterou zasluhuje. Jsem přesvědčen, že fundraising není jen o penězích. Mnohem vhodnější je fundraising vnímat jako jistý dialog s okolím a s veřejností, jehož prostřednictvím je možné zjistit, které změny by veřejnost uvítala, a zároveň lidem nabídnout příležitost se na příslušné změně aktivně podílet.

Odchod Mottovy nadace z ČR

Mottova nadace zavírá na konci roku 2003 pražskou kancelář. Jak to bude vypadat v následujících letech?

Od začátku ledna 2004 budeme pracovat ze dvou míst: z Budapešti a z Londýna. Rád bych nicméně zdůraznil, že jinak zůstává prakticky všechno při starém. Do Čech budu nadále pravidelně jezdit, abych mohl na místě spolupracovat s našimi partnery a příjemci grantů. Program pro Českou republiku zůstává aktivní a míra podpory se nemění, takže budeme příjemcům grantů nadále nabízet dlouhodobou, pružnou podporu. Moje e-mailová adrese platí.

Jak dlouho u nás hodláte zůstat?

Těžko říct. Správní rada schválila nový plán, jehož součástí je aktivní grantový program v České republice na několik následujících let.

Bude se vám po Praze a po Čechách stýskat?

Bude. V Praze se dobře žilo, mám tu několik dobrých přátel. Oblíbil jsem si procházky městem, protože obdivuji zdejší architekturu a zamiloval si výlety na kole po venkově, kolem Českého Krumlova, Telče, Kroměříže, Třeboně, mám spoustu oblíbených měst a míst. Ale z Maďarska to není tak daleko. Určitě se sem budu vracet nejen pracovně, ale taky jen tak pro zábavu nebo abych si zašel na koncert mojí nejoblíbenější místní kapely Sketa Fotr.

DISKUSE - KOMENTÁŘE: