Jak slepit rodinu rozbitou na střípky
19. 12. 2007 Lucie Hniličková [Můžeš] -
Občanské sdružení Střep se snaží o to, aby děti zbytečně netrávily život v ústavní péči. Někteří rodiče sice milují své děti, ale přesto se jejich život zašmodrchá tak, že jsou jim odebrány nebo dětem ústavní péče přinejmenším hrozí. Láska k dětem je sice nesmírně důležitým, ale ne jediným předpokladem dobré rodičovské péče. Každé dítě potřebuje kromě láskyplné náruče také střechu nad hlavou a plný talíř. A ještě pravidla pro život, která by mu měli dát rodiče. Ale ti mají někdy dost práce sami se sebou. Aby takové rodiny nepřicházely o děti, na tom už řadu pracuje občanské sdružení Střep.
Hana a její dcery
Dcery paní Hany byly umístěny do diagnostického ústavu. Poslal je tam soud poté, co nasbíraly spoustu neomluvených hodin, co jejich maminka přišla o práci, neplatila nájemné a hrozila jí výpověď z bytu. Tatínek, který rodinu opustil již před mnoha lety, neplatil výživné. Navíc paní Hana své dcery, které byly v pubertě, nezvládala. Nakonec o byt skutečně přišla, a když se ukázalo, že se s dětmi stěhuje od jedné kamarádky ke druhé, diagnostický ústav byl jediným řešením.
Maminka zpočátku o spolupráci se Střepem nestála. Na sjednané schůzky nechodila a nespolupracovala ani se soudem. Nakonec na čas jako by zmizela ze světa, přestala navštěvovat dcery a nekomunikovala se žádnou z institucí. Po dvou měsících sama navštívila Střep a svěřila se, že je v jiném stavu. Sice neplánovaně, ale dítě si chtěla nechat. Otec dítěte byl ženatý a svoji rodinu opustit nechtěl, ale paní Haně přislíbil podporu. Našla si pronájem, ale své těhotenství dlouho tajila, protože se bála, že jí miminko bude odebráno a skončí v kojeneckém ústavu. Obávala se také kontaktu se svými dcerami, měla pocit, že je zklamala, že nedodržela nic z toho, co jim slíbila. Požádala pracovníky Střepu, aby jí pomohli s přípravou na příchod dítěte a také při navázání kontaktu s dcerami.
Dcery měly radost, že o ně matka projevuje zájem. Paní Hana brzy upravila podmínky v pronajatém bytě tak, aby s ní děti mohly trávit víkendy. Pracovníci Střepu se zaměřili na podporu rodičovského chování matky k dcerám a také na program propustek, který by zajistil, že návštěvy u matky budou pro děvčata bezpečné. Současně probíhala příprava na příchod miminka. Po jeho narození dívky skutečně začaly jezdit na propustky domů, ale k tomu, aby se tam mohly vrátit natrvalo, musela matka především zvládat péči o nejmladšího chlapečka. V tomto ohledu bylo vše v pořádku, paní Hana si s podporou Střepu vyřídila potřebné sociální dávky a s partnerem uzavřela dohodu o výživném na syna. Když podala návrh na svěření dcer do své péče, soud jí vyhověl, nicméně stanovil soudní dohled. Bylo třeba pro dívky zajistit školu a naučit maminku, jak dcery podpořit a motivovat, aby neměly problémy s docházkou a také s tím, jak trávit volný čas.
Když se v rodině po návratu dcer situace stabilizovala, sociální služby bylo možné omezit. Paradoxně se nechtěné těhotenství, které mohlo přinést další komplikace, stalo pro paní Hanu natolik silnou motivací, že dokázala přijmout pomoc odborníků. Ve spolupráci s nimi vybudovala pro všechny své děti dobrý domov.
Volání o pomoc
Zajímavý příběh, že? Určitě dokáže dokumentovat činnost sdružení Střep lépe než mnoho oficiálních informací. Užitečnost této organizace si uvědomíte také ve chvíli, kdy si povídáte s ředitelkou Střepu Věrou Bechyňovou, která o práci sdružení říká: „Rodiny, s nimiž pracujeme, jsou po generace zraňované. Pokud jim chceme pomoci, musíme získat důvěru dětí i rodičů. Rodiče často vyrůstali v dětských domovech nebo v rodinách, které jim nedaly dobrý vzor. A jestli chceme někde přetnout ten bludný kruh, musíme jim ukázat, jak se chovat, aby jejich děti nemusely jít do ústavu nebo aby se z něj mohly vrátit. Problém je v tom, že tito lidé se naučili nedůvěře, protože si od dětství říkali o pomoc a většinou ji nedostali. V hlavě nebo v srdci mají zakořeněno, že se dočkají zrady. Je to velmi zranitelná cílová skupina, takže je těžko například přesvědčujeme, aby komunikovali s médii. To je také důvod, proč – i když fungujeme tak dlouho – je na naši činnost vidět mnohem méně než na činnost jiných organizací.“
Každý potřebuje prostor
Říká se, že domov dítěte začíná v rodině prarodičů. Že jak věci dobré, tak věci rizikové se táhnou minimálně přes dvě generace. Sdružení Střep se snaží přetavit rizikové momenty ve zdroje, které naopak posílí to dobré v rodině. Jde o to, aby odborníci, kteří přicházejí s rodinou do styku, nebyli trestající stranou, ale stranou pomáhající. Jakékoli tresty pro nefunkční rodiny totiž vždycky nejvíc dopadnou na děti.
„Já bych nerada, aby to vyznělo tak, že ti lidé jsou prostě jen vlečeni bludným kruhem,“ vysvětluje psycholožka Kamila Jurášková, která jako jedna z pomáhajících pracovníků dochází do rodin. „Oni se nesmírně snaží, ale chybí jim základ, o který by se mohli opřít. Potřebují vedení. Problém je v tom, že vlastně nevědí, co chtít, protože se s dobrými vzory a modely nikdy nesetkali. Nejtěžší je navázání kontaktu. Rodiny, kam docházíme, neustále narážejí, každý jim říká, co dělají špatně, oni se snaží, ale stejně se jim nedaří. A najednou přichází pracovník Střepu a nese jim zase to stejné poselství. Proto s nimi musíme zacházet jinak, ne je jen kritizovat, ale dát jim prostor, aby mohli vyjádřit své názory, aby se mohli svěřit, co jim nejde. Musí vědět, že jim za to nevynadáme, ale poradíme jim a pomůžeme.“
Hranice jsou třeba
Většinová společnost někdy poukazuje na to, že zatímco „slušní“ lidé nedostanou nikdy nic zadarmo, problémovým se donekonečna pomáhá, aniž by pomoc měla nějaký efekt. Ve Střepu to běhá jinak: „Rodinám je třeba dát hranice,“ vysvětluje Věra Bechyňová.
„Nic nesmí trvat donekonečna. Nemá smysl dokola omlouvat jejich těžkosti a nedostatky. Ale také nemá smysl je strašit – jestli tohle budeš dělat, vezmeme ti dítě a dáme ho do ústavu. Je třeba říci: Toto je problém, který ohrožuje vaše dítě, pojďme se domluvit na tom, co uděláme pro to, abychom ho vyřešili. Protože vaše dítě chce zůstat s vámi doma, případně vaše dítě chce domů z ústavu. Na to rodiče většinou slyší.“
Kupte si Váááánoce
Vánoční svátky jsou obdobím, kdy snad každý chce udělat někomu radost, snad každý touží trávit sváteční dny se svými blízkými. Ale může se stát, že nejkrásnější dny v roce některým lidem zkomplikují život na mnoho let. „Když se blíží Vánoce, se svými klienty mluvím hlavně o rodinném rozpočtu a o lákadlech typu Rychlé peníze! či Dnes koupíte, zaplatíte za měsíc! a podobně. Takové možnosti sice třeba umožní rodině krásné chvíle pod vánočním stromečkem, ale pak může přijít o všechno, dokonce i o děti, které kvůli tomu mohou skončit v ústavu. Tyto případy aktuálně řešíme a opravdu končí totální devastací rodiny. Takže v souvislosti s Vánocemi nabádáme naše klienty, ať jsou rozumní, vysvětlujeme, co je zážitek, co je dárek. Já vím, že to není žádná poetická úvaha, ale jako starý praktik jsem takové konce často zažila.“
V čase adventu bychom ale přece jen měli končit trochu veseleji. Třeba tím, že pracovníci sdružení Střep už dva měsíce před Vánocemi začali pracovat na tom, aby jisté dvě děti mohly co nejvíce svátečních dní strávit se svojí maminkou, i když žije v hodně složitých sociálních podmínkách a chlapeček a holčička jsou v ústavní péči. Odborníci hledají varianty přijatelné pro děti i pro maminku, která nedostane dovolenou, protože nemá děti ve své péči, a z téhož důvodu na ně nedostává sociální dávky, takže utáhnout rodinné Vánoce z malého platu pro ni bude hodně složité. Přejme jim, aby spolu mohli trávit co nejvíc času, a to nejen o Vánocích.
Lucie Hniličková
|