Pouze text - only text Econnect Zpravodajství Informační servis pro NNO
- Kalendář akcí | Práce v NNO | Katalog odkazů | Občan TOPlist
- -
Pouze text - only text
logo Econnectu Zpravodajství
pro registrované uživatele pro novináře pouze text English
-
- - - - - - - - -
- -
-
Zpravodajství ze VŠECH oblastí Životní prostředí Lidská práva Sociální oblast Gender Regionální rozvoj Kultura Občanský sektor Internet
- -
Zpravodajství - lidská práva
zpravodajstvi.ecn.cz > zpravodajství > komentáře
-
-

 zprávy

 komentáře

 tiskové zprávy

 témata

 multimedia

Proč je Evropa stará? aneb o věčném tápání kontinentu nenaplněných možností

21. 7. 2006 - Lubor Kysučan

„Tady je mi dobře. Nikdo se neptá, odkud jsem přišel, každý je tu odjinud. Kdybych žil v Evropě, ukazovali by si na mě prstem, protože jsem tmavý a jiný,“ řekl mi před několika léty na Manhattanu sympatický pouliční prodavač koblih, který sem přišel jako uprchlík z Afghánistánu. Pětiminutový rozhovor s ním mi názorněji než stohy sofistikovaných politologických a sociologických pojednání ukázal, proč je Amerika už více než půldruhého století zemí neomezených možností a proč je Evropa, navzdory tisícileté civilizační tradici, stále jen kontinentem nenaplněných možností a zklamaných očekávání. Dnes toto evropské zklamání doutná v čitelné podobě téměř v každém jejím koutě, od nablýskaného západu až po stále zanedbaný a umolousaný postkomunistický východ.

Evropou obchází smutek a melancholie. Ani ne tak kvůli ptačí chřipce či prorokovými karikaturami rozzlobeným muslimům (což jsou v podstatě dočasné a účelově vyvolané krátkodobé epizody), jako spíše kvůli vlastní slabosti (což je bohužel stále více chronický stav). Jako by se evropský projekt sjednocení, v němž se naplnily nejodvážnější sny první generace evropských poválečných politiků, od doby Vídeňského kongresu a Marshallova plánu jediná skutečně velkorysá politická idea proměňující tvář kontinentu, ocitl v koncích. Pověstné lisabonské iniciativě, která si dala za cíl do roku 2010 ekonomicky dohnat a předehnat USA a kterou srovnávají jízliví žurnalisté a komentátoři s pověstnými vizemi Nikity Chruščova o chlebu zadarmo a komunismu do deseti let, nevěří snad už ani ti, kdo jinak věří i na horoskopy v Blesku či existenci vesmírných lidí. Nad budoucností kontinentu visí stále temnější chmury v podobě etnických konfliktů a stále méně kontrolovatelných invazí přistěhovalců, kteří už nemají co ztratit. Jako by jeho podobu stále více symbolizovaly vybydlené přistěhovalecké slumy, které – jak krutě symbolické v „hlavním městě“ Evropy – najdeme jen pár kroků od bruselského hlavního nádraží, v samotném centru metropole. Pravičáci viní z krachu evropských ekonomických a politických idejí plýtvavou sociální a dotační politiku Unie, levičáci globalizaci, zastánci „asijských hodnot“ údajnou evropskou lenost a poživačnost, kontrastující s přísnou konfuciánskou disciplínou východoasijských tygrů, a moralističtí a náboženští fundamentalisté všech zemí spojující se dnes v dojemné shodě jako kdysi Marxovi proletáři od Varšavy a Vatikánu až po Washington či Teherán údajně dekadentní evropský liberalismus (dobrý Bůh a zdravý rozum ochraňuj nás a naše děti před alternativami, které nabízejí!).

V záplavě ideologických přestřelek se poněkud zapomíná na jeden pragmatický a zásadní fakt - z Evropy odchází a do nenávratna odplývá nejcennější statek současné (a vlastně každé) civilizace, totiž vědění. Každoročně opouštějí Evropu tisíce těch nejtalentovanějších intelektuálů, kteří odcházejí na lépe placená místa na amerických univerzitách a ve špičkových výzkumných centrech či mimo Evropu ležících centrálách nadnárodních korporací. Polovina Evropanů, kteří si udělají doktorát na amerických univerzitách, už zůstává v Americe. Stejně tak výmluvně působí statistika nositelů Nobelových cen. Evropanů je mezi nimi zatím naštěstí stále dost, často však působících na mimoevropských pracovištích. A ačkoliv se Evropa v duchu správného socialistického plánování snaží výzkum usměrňovat a podporovat v rámci své těžkopádné byrokracie, volný trh se ukazuje nakonec být lepším podporovatelem vědění než bruselské úřednictvo, v jehož neprůhledných pavučinách se každoročně do neadresného prázdna propadají miliony eur. A o stále hubenějších státních rozpočtech jednotlivých členských států Unie raději už vůbec nemluvě. Výsledky toho všeho nám nedávno v syrové podobě předestřela zpráva OECD, podle níž školství v Evropě - někdejší kolébce vzdělanosti a intelektuální tvořivosti, na níž je postavená soudobá civilizace - beznadějně zaostává. To platí zvláště pro to vysoké. Podle výzkumné zprávy britské nevládní organizace Centrum pro evropskou reformu evropské univerzity beznadějně zaostávají nejen za americkými, ale i za východoasijskými. Podle příslušné zprávy srovnávající v celosvětovém měřítku kvalitu vysokých škol najdeme mezi desítkou nejlepších světových univerzit z Evropy už jen dvě, totiž Oxford a Cambridge.

Tážeme-li se po příčinách toho všeho, dostaneme se zpět k lakonicky výstižnému konstatování newyorského prodavače koblih. Evropa je totiž světadílem paradoxů. Ačkoliv na pohled sociálně útlocitnější a politicky nesporně korektnější než „drsňácká“ Amerika, již přinejmenším dvě desetiletí praktikuje politiku, která je nemilosrdná jak vůči příchozím, tak v konečném soudu destruktivní vůči ní samotné. Duch její politické korektnosti káže rozhazovat sociální dávky příživnickým, nedovzdělaným a arogantním výrostkům-potomkům první generace pracovitých přistěhovalců, výrostkům obdařeným občanstvím evropských zemí, o jehož hodnotách a zodpovědnosti z něj plynoucí nemají nejmenší potuchy, kteří zapalují auta na perifériích evropských velkoměst, ale na druhé straně stupidní vízová byrokracie nevpustí do evropské pevnosti tisíce vysoce inteligentních, leč chudobných odborníků ze zemí Jihu, v nichž se skrývá zásobárna talentů na deset dalších renesancí či vědeckých revolucí. Schengenský ráj volného pohybu (který paradoxně byl zcela samozřejmou realitou Evropy po dlouhá staletí prakticky až do doby, než ji po první světové válce rozdělila stále podezíravější politika národních států a po druhé válce pak ostnatými dráty přeťala paranoia studené války) byl vykoupen novou železnou oponou na východní a jižní hranici. Tato železná opona má údajně izolovat evropský sociální ráj a blahobyt od chaosu třetího světa a těch postkomunistických zemí, které zavčas nenaskočily do vlaku ujíždějícího na západ. Bohužel však Evropu izoluje i od obrovského potenciálu tvořivosti, skrývajícího se ve statisících bezejmenných géniů, jichž je v lidnatých zemích globálního Jihu s ohledem na vcelku jasnou demografickou statistiku pochopitelně o poznání více než mezi její vlastní ubývající populaci. Talentovaných lidí, kteří ve svých domovských zemích většinou stále nenaleznou příležitost důstojného uplatnění, avšak zatím stále dynamickou západní společnost by mohli všestranně obohatit a sami se v ní dále rozvíjet. Evropskými salonními intelektuály, nacionalisty a levičáky tolik opovrhovaná Amerika se podobně jako v mnoha jiných oblastech i ve vztahu k talentu nově příchozích chová pragmatičtěji. Vcelku v míru v ní dovedou spolunažívat desítky národností, aniž by to hned vyvolalo vznik xenofobních a fašizujících stran. Vstupenkou k úspěchu je talent, tvořivost a odvaha, nikoliv původ. Počítačový zázrak Silicon Walley spoluvytvářejí programátoři z řad ruských Židů stejně jako Indů. Výsledkem tohoto vztahu k vědění je potom fakt, že z pohledu mnoha Evropanů v údajně dekadentní a barbarské zemi za velkou louží (s níž si spojují jen davový konzum a plytký technokratismus) je možno bádat nejen o mikročipech a ekonomii, ale téměř o čemkoliv včetně humanitních věd a subtilních otázek evropských kulturních dějin. A imigrační politiky některých jiných zámořských zemí (např.Kanady) jsou přímo založeny na cíleném a důkladně propracovaném výběru takových talentů.

Imigrační restrikce jsou však jen jednou stranou problému. Tou druhou je fatální neschopnost integrace příchozích. Zatímco našeho manhattanského prodavače koblih můžeme za pár let potkat třeba v roli majitele úspěšné firmy či radního, v kontinentální Evropě ho s největší pravděpodobností na téže ulici budeme potkávat až do smrti (pokud ho dříve nevyženou skini v bomberech či nějací dobří sousedé v nažehleném saku hájící „čistotu“ své čtvrti). A stejně tak jeho děti, třebaže se jim dostane občanství a díky všeobjímající evropské sociální péči i dobrých škol, zřejmě hned tak nepotkáme v parlamentu či ministerském křesle, ať by už v té škole vynikaly sebelépe. Naproti tomu Amerika se díky statečnosti a umíněnosti lidí, jako byli pastor King či sekretářka Parksová, změnila za pouhých několik desetiletí od jejich vystoupení natolik, že afroameričtí ministři dnes určují zahraniční politiku této velmoci. Když se letos na jaře v USA začalo připravovat drastické zostření imigračního zákona, statisíce demonstrantů nejrůznějších barev kůže i politického přesvědčení vyšly do ulic s transparenty obsahujícími hrdý slogan We are America (My jsme Amerika). Dovedeme si představit, že by severoafričtí či turečtí imigranti pochodovali ulicemi Paříže či Berlína pod hesly My jsme Francie nebo My jsme Německo? Evropa se sice urputně a značně necitlivě snaží o vnějškovou integraci v duchu pověstného francouzského šátkového zákona, ale pramálo dbá o integraci vnitřní – to znamená skutečné ztotožnění se s hodnotami tolerantní svobodné společnosti, tak jak se to předpokládá např. u amerických občanů. Lze naopak říci, že tato vnějšková, mnohdy značně necitlivá íntergace založená na bludné představě, že všichni občané sekulárního státu musejí sdílet tytéž představy o sexualitě či vztahu společnosti a náboženství, kontraproduktivně působí proti oné daleko důležitější integraci vnitřní. A lze dokonce říci, i vůči svobodám otevřené společnosti, jejíž soudržnost má zdánlivě tolik na srdci. Právě proto v Evropě mnohem více než v USA hrozí nebezpečí radikalizace muslimských fundamentalistů, jak se to stalo i v pověstně tolerantním Nizozemí. Výsledkem je potom zvýšený výskyt politiků nejen typu Haidera a Le Pena, ale i podstatně sofistikovanějšího Pyma Fortuyna, který na rozdíl od výše zmíněných pánů nebrojil z principu proti přistěhovalcům, ale vcelku oprávněně proti hrozbě, která hrozí svobodné společnosti z toho, pokud do ní nebudou integrováni zevnitř.

Z tohoto úhlu pohledu pružná, propustná a vlastní transformace schopná americká společnost jistě zvládne i demografickou proměnu spočívající v bezprecedentním přepólování většiny a menšiny, kdy se pověstní WASP (bílí anglosasští protestanti) v brzké době stanou menšinou. Jistě se přitom nic tak fatálního nestane – být Američanem totiž především znamená být americkým občanem přijímajícím určitý soubor univerzalistických občanských hodnot, nikoliv národnost a rodinné stříbro po staletí oprašované, leč dnes zcela nefunkční kultury, navíc v dnešní Evropě stejně zredukované na pár mýtů a floskulí, které nedovzdělaná mládež buď apaticky odvrhuje a nebo naopak fanaticky přijímá v podobě zjednodušeného extraktu laciných nacionalistických hesel. Naproti tomu v Evropě podobné demografické přepólování hrozí katastrofou a možným kosovským scénářem (jak známo, v pozadí kosovské tragédie také stála nepozorovaná demografická proměna, kdy se albánská menšina poznenáhlu stala většinou, aniž na to chátrající a rozpadající se tehdy ještě jugoslávská společnost byla mentálně připravena a byla s to na situaci adekvátně reagovat). Samozřejmě v této souvislosti je třeba poznamenat, že imigrační politika jednotlivých evropských kontinentálních zemí (lze-li vůbec o něčem takovém hovořit) se dopustila oné fatální chyby, že připustila vznik v podstatě potenciálně bipolární společnosti (domácí obyvatelstvo versus muslimové - případ Francie, Německa, do značné míry Nizozemí), aniž by usilovala o maximální etnickou a náboženskou pestrost příchozích (jak se to alespoň zčásti podařilo v Británii), která by přirozeně tlumila možné vzplanutí bipolárních konfliktů.

Kulturní historikové a politologové upozorňují na skutečnost že u zrodu moderní evropské svobody stojí právě pověstná roztříštěnost středovku, která vystřídala upadající, zbyrokratizované a těžkopádné západořímské impérium, jež všechny své problémy řešilo centralistickým dirigismem blížícím se metodám totalitního státu. Naproti tomu středověká latinská Evropa charakterizovaná nejen dualitou světské a církevní moci (vymezující ji výrazně proti byzantskému césaropapismu), ale také existencí řady autonomních celků na různých úrovních - stovky států a státečků, samosprávná města, cechy, univerzity, řeholní řády – vytvořila prostor svobody, z něhož se postupně zrodily instituce a duch moderních otevřených společností a demokratických států. Zdá se však, že tato pestrost Evropy, v současnosti vymezená zejména na národnostním principu, je dnes Evropě více ke škodě než k užitku. Takové drobné státní a národní celky obsedantně zdůrazňující svou identitu (která mnohdy není ničím víc než výsledkem slepé náhody či naopak umělé konstrukce a projekce) se neustále vymezují vůči „těm druhým“, ať už jsou to sousedé či imigranti. Evropské státy připomínají bohaté, leč potemnělé byty nacpané nefunkčními starožitnostmi, v nichž nelze normálně žít, neboť na každém kroku nás provází s nesnesitelnou vážností oprašovaná zátěž historie, jíž se majitelé jednoho bytu snaží odlišit od druhého. Toto neustálé sebevymezování je na překážku jak evropské integraci, tak integraci imigrantů. Řekněme si zcela bez obalu a na rovinu, že Evropu dnes více spojuje euro než nějaké politické evropanství či povědomí společně sdílené evropské kulturní identity. To zůstává koníčkem stále tenčící se skupinky eurosnivců, kteří se zanedlouho svým počtem a reálným společenským významem přiblíží úsměvným spolkům esperantistů či ctitelů živé latiny. Statistické výsledky publikované agenturou Eurobarometr ukazují zcela jasně, že za Evropany se považuje pouze zlomek evropské populace. Očekávat pak od jednotlivých evropských národních komunit, žijících v neustálém strachu ze ztráty vlastní identity (kterou pro leckoho znamená už pouhé nahrazení národní měny eurem) pochopení pro mnohdy podstatně exotičtější příchozí, je naprosto naivní.

K tomu samozřejmě přistupuje i nevyhraněnost kulturní. Zatímco umanutí ultrasekulární liberálové plivají i na nezpochybnitelnou evropskou náboženskou tradici a bojí se i slova Bůh v evropské ústavě (nelze si přitom s lehkou ironií nevzpomenout na tragikomický příběh básníka z Orwellova 1984, který „byl zmizen“, protože ve své básni použil slovo Bůh, třebaže jen proto, že se mu hodilo do rýmu), zarputilí konzervativci pojímají již dávno sekulární Evropu stále jako jakousi křesťanskou Svatou alianci a panicky se bojí třeba i jen vstupu Turecka do Evropské unie. Naproti tomu země typu USA jsou natolik otevřené, že v nich vedle sebe jsou s to žít lidé propastně vzdálených mentálních světů – např. jak fundamentalističtí křesťané z jihu a středozápadu, přísahající na Bibli, pálící Harryho Pottera a obávající se Darwina, tak i liberálové z obou pobřeží, žijící životním stylem na způsob Sexu ve městě. Lidé, jejichž každodenní světy jsou v duševním smyslu asi stejně vzdálené jako Stockholm a Chartúm. Podobným případem samozřejmé tolerance je i Izrael, kde vedle sebe žijí výstřední postmoderní liberálové, velkoryse přijatí ruští či etiopští Židé stejně jako ortodoxní Židé, které jako by přenesli z haličských ghett 19.století. Zjevně se navzájem moc nemilují, ale dovedou spolu žít v jednom státě, aniž by na sebe šli s vidlemi, jsou si rovni před zákonem a svorně přispívají k neopakovatelné a svým způsobem fascinující identitě své země, aniž by s jejím vymezováním měli úporné problémy. Tyto ekonomicky i kulturně úspěšné přistěhovalecké země (mezi něž můžeme zařadit i Kanadu, Nový Zéland, s výhradami k současné drastické azylové politice i Austrálii a jednou v budoucnosti snad i Latinskou Ameriku, kterou po dlouhou dobu táhly ke dnu vojenské junty, marxistické guerilly a dnes paradoxně populistické pseudolevicové vlády) můžeme cum grano salis označit jako fungující realistické utopie. Nikoliv ve smyslu nějakých nedosažitelných ideálních harmonických společností vystřižených z blouznivých vizí kabinetních filozofů či sociálních inženýrů, ale prostě a jednoduše země, kde člověk není diskriminován pro své nezaviněné danosti, ale naopak oceňován pro své schopnosti. Země, které tyto schopné lidi lákají a díky nim nabývají moci a prosperity dosahující až na úroveň dnes jediné světové supervelmoci. Země, které dají příchozím příležitost (čímž z nich samy profitují, aniž by do nich investovaly jediný dolar), namísto toho, aby je zavíraly do nedůstojných lágrů (Itálie, Malta, Řecko) a ponižujícím způsobem přehazovaly jako nepohodlný horký brambor z jedné země do druhé, tak jak se to dnes v Evropě děje s uprchlíky po zavedení dublinského systému (čímž umrtvují nejen jejich lidskou důstojnost, ale i jejich talenty, a to ještě za cenu nemalých nákladů z vlastních státních rozpočtů). Soudobá Evropa si už jaksi nechce uvědomit, že na podobném „americkém“ principu existovaly studnice její vlastní civilizace - ve starověku nástupnické helénistické státy říše Alexandra Velikého stejně jako později římská říše. Několik svých hlubokých politických a bezpečnostních krizí tato říše úspěšně překonala tím, že koncept občanství vždy vztáhla na větší skupinu lidí, takže být Římanem nakonec znamenalo totéž, co dnes být Američanem, a římské občanství se stalo ceněným statkem spojujícím Italiky stejně jako Řeky, Židy a Syřany, vyznavače boha Mithry stejně jako křesťany či ctitele Jupitera. Ne náhodou právě díky této kulturní otevřenosti a rozmanitosti navzdory všem svým stínům římská říše nakonec úspěšně konkurovala většině ostatních státních útvarů tehdejšího světa. Stejně tak Evropa poněkud pozapomněla na to, že nejoslnivější období v jejích pozdějších dějinách (vrcholný středověk, renesance) se odehrávala ve znamení kulturní otevřenosti, prolínání a ničím neomezované svobody pohybu.

Politolog Mark Leonard ve své knize Why Europe Will Run the 21st Century? (Proč Evropa povede 21. století) charakterizuje náš kontinent těmito optimistickými slovy: „Evropa představuje syntézu energie a svobody, která pramení z liberalismu, a stability a sociálního blahobytu, pocházejících ze sociální demokracie … evropský způsob života se stane nepřekonatelným.“ Lze se obávat, že pokud Evropa nezmění svou migrační a zejména integrační politiku, bude její svoboda i sociální blahobyt velmi snadno přemožitelný jak zvenčí, tak zevnitř a z jejího nepřekonatelného způsobu života zůstane truchlivé muzeum. Aby se tomu tak nestalo, musí se z mozaiky znejistělých národních států proměnit ve skutečnou univerzální Evropu a zároveň jasně formulovat širší poselství realistické solidarity a sdělit je okolnímu světu.

DISKUSE - KOMENTÁŘE:

5. 8. 2006
ahoj!stromeček

Související komentáře

Občanská společnost - návod k použití

Portál Občanská společnost - 
návod k použití Praktické návody, jak uplatňovat svá občanská práva. http://obcan.ecn.cz

- Právo vědět - Účast na rozhodování - Rovné příležitosti - Občan v EU -

KORMIDLO - katalog odkazů občanské společnosti

www.kormidlo.cz * Lidská práva * Sociální rozvoj a pomoc * Životní prostředí * Globalizace a udržitelný rozvoj * Kultura * Lidé a společnost * Neziskový sektor
www.kormidlo.cz

Služby Econnectu

ToolkitUnavuje vás tvorba www stránek v HTML?
Nemá váš webmaster čas na jejich aktualizaci?
S publikačním systémem TOOLKIT to zvládnete SNADNO, RYCHLE A SAMI:
VYZKOUŠEJTE ZDARMA!
vytisknoutvytisknout
Logo Econnectu Easy CONNECTion - snadné spojení mezi lidmi, kteří mění svět
Webhosting, webdesign a publikační systém Toolkit - Econnect
Econnect,o.s.; Českomalínská 23; 160 00 Praha 6; tel: 224 311 780; econnect@ecn.cz