Město omezuje provoz kvalitního divadla?

22. 3. 2003 - BRNO [Econnect]

Magistrát města Brna škrtl v již schváleném rozpočtu na rok 2003 podle klíče "ti kdo mají nejméně, těm vezmeme nejvíce." Procentuálně to lze vyjádřit následovně například: Divadlo Polárka původně 2 450 000, kráceno na 1 950 000, kráceno tedy o 20 %, Romské muzeum původně 300 000, kráceno na 150 000, kráceno tedy o 50%, Divadlo v 7 a půl původně 650 000,- kráceno na 400 000,-kráceno tedy o 39%, Opravy a udržování ústavů sociální péče původně 1 725 000, kráceno na 1 005 000, kráceno tedy o 42%. Nevíme dále nic o tom, že by byla organizacím, jichž se radikální krácení týká, poskytnuta možnost podat vysvětlení či zaujmout stanovisko k již zmíněnému krácení (přestože jsme si vědomi, že na dotace nevzniká právní nárok). Pokud ano, byly to informace neoficiální, z čehož plyne například fakt, že Divadlu Polárka bylo krácení upraveno v jeho prospěch (viz informace v médiích).

Divadlo v 7 a půl vzniklo v roce 1995, v podstatě z absolventského ročníku brněnské JAMU. Důvody byly jednoznačné. Inspirováni příklady Divadla na provázku, jehož mnozí z nás byli tak trochu členy či alespoň skalními nohsledy, Hadivadla, Doprapa, Ochotnického kroužku, Elipsy a dalších z dob předrevolučních, neměli jsme vlastně ani jinou vnitřní možnost, než zachovat se stejně. Jít vlastní cestou. Špalkův Kašpar byl jediným modelem a spolupráce s Jakubem se datovala už z dob našich společných gymnaziálních, provázkovských a elipsoidních dob. Neprozkoumaná oblast grantového financování poskytla dostatečnou výchozí platformu a umožnila vznik a fungování Divadla v 7 a půl v původním sídle v Králově poli v Divadle Barka.

Domnívali jsme se tehdy, že doba již poměrně stabilní demokracie poskytla dostatečný konkurenční prostor nejen pro podnikání, ale i pro divadelní snahy. Konkurencí v tomto případě bylo myšleno především konkurování s již výše uvedenými a zavedenými divadelními organismy, ale především na poli financování. Naše snahy nikdy nesměřovaly k relativizování či poměřování uměleckých výsledků, právě však k těmto tvrzením naše snahy, v očích našich kolegů, směřovaly především. Je až s podivem, jak jindy velmi přející šéfové pravidelně dotovaných divadel v momentech našich snah, úspěchů a pádů reagovali a reagují dnes, právě vzhledem k našim či vlastním divadelním pokusům, tedy jejich nepoměřitelné kvalitě. (Pravda, pravda - někdy za to mohla moje poněkud drzá slovní neobratnost. Pozn. M.T.R).

Nejsme a nikdy jsme nebyli úplně obyčejné divadlo. Od samého počátku jsme spolupracovali se skupinou neslyšících herců, které jsme doslova a do písmene naučili fakticky divadlo dělat. Handicapovaní si sami dnes svoje profesionální divadlo zakládají a jsou schopni ho umělecky tvůrčím způsobem naplnit. Devadesát procent našich představení byla námi psána či dramatizována, placena ze získaných grantových minim a my sami jsme plně nesli důsledky. Pokud si dobře pamatuji, tak režiséři a šéfové prorokovali v našich začátcích půl roku, maximálně rok existence. Po sedmi letech - právě v momentě, kdy jsme se snad oprávněně začali domnívat, že naše místo na slunci je již zcela stabilní, právě v momentě, kdy jsme začali věřit, že nás naše vlastní město začalo brát vážně, nám byl drasticky zkrácen rozpočet.

Tragikomické až pikantní na tomto faktu je tvrzení, vlastně spíš narčení těch, kteří mají ze svého pohledu prostředků pořád málo, ale pro nás by to byl naprostý luxus, že za jejich snížením dotací stojíme právě my, přičemž jsme dostávali v průběhu let právě tolik prostředků, abychom mohli setrvávat, nikoli se rozvíjet.

Veškeré srovnávací údaje jsou dostupné a jejich výsledky vlastně až smutně průhledné. Jsme prostě prokazatelně levnější při identických objemech produkcí, návštěvnosti, frekvenci, počtu herců, personálu atp. Jistě, komediant je mocný, a když mu někdo sáhne na pravidelnou gáži, začne ječet, že úředníci zabíjejí svědomí národa. Ale nevím, jestli lze mluvit v našem případě o tomtéž - odměny se již roky v našem spolku pohybují v rámci stokorun. Na našem místě neječí komedianti, ale řve divadlo, které sedm let nedělalo a nedělá nic jiného, než se úporně snaží dokázat, že jde v nové době dělat divadlo tak, jak chceme, dělat ho dobře, dělat ho jako službu veřejnou tak, jak to vlastně šlo za komunismu. Ne, v demokracii to nejde a kdo měl to štěstí a stačil vzniknout před 89. rokem, existuje stále. Pravda je ovšem ještě jedna - vzít peníze Romskému muzeu či asistenční službě pro postižené je proti našim, vlastně osobním a pitomým trablům, nemorální, tristní a signifikantní pro dnešní bezohlednou dobu, která takto pomalu, ale jistě konzumuje sama sebe.

Matěj T. Růžička
ředitel Divadla v 7 a půl