Po povodni

13. 9. 2002 -, Jiří Nečas

Prostřední srpnový týden jsme prožili přírodní katastrofu, již nikdo nečekal, ba si ji ani neuměl představit. Někoho se dotkla citelně, někoho jen okrajově. Materiální škody jsou ohromné; tváří v tvář této skutečnosti si vděčně uvědomujeme, že lidských životů stála povodeň jen málo. Čekala se padesátiletá, pak stoletá voda. Když v Praze hladina kulminovala, mluvilo se o stopadesátileté vodě, o tisícileté vodě apod. Rozhodně o tak velké vodě žádné historické prameny nehovoří. Sportovní terminologií by bylo možno hovořit o překonání rekordu.

V Praze vystoupila hladina výše než se čekalo. Uvědomili jsme si při tom, jak naše poznání přírody je nedostatečné. Nepodařilo se včas předpovědět, co nás čeká. A nejsme s to ani jednoznačně odpovědět na otázku, zda jde "jen" o případ extrémního výkyvu od normálu, či zda je to reakce na změnu podmínek, převážně způsobenou lidskou činností, popřípadě do jaké míry tato změna podmínek negativně rozsah katastrofy ovlivnila.

Člověk si skutečně počíná tak, že se riziko povodní zvyšuje. Svými především dopravními a průmyslovými stavbami ničí plochy, na nichž se voda přirozeně vsakovala. K tomu přistupuje i špatný stav lesů, obdělávání půdy těžkými stroji apod. Voda, kterou bychom jako spodní potřebovali, se dostává v nadměrné míře do řek a jejich prostřednictvím do moří a oceánů. Tam vody přibývá a na pevnině ubývá. A odtékající voda dokáže hodně znepříjemnit život.

Velice nebezpečným jevem je růst koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře. Jeho hlavní příčinou je s největší pravděpodobností spalování fosilních paliv - v automobilech, v domácnostech, v elektrárnách a jinde. Způsobuje tzv. globální oteplování, což je nesmírně složitý jev, jehož průvodním znakem je častější výskyt extrémních situací - extrémně vysokých teplot, extrémně nízkých teplot, silných větrů, ničivých such i ničivých povodní. Směřuje k nepříjemným trvalým klimatickým změnám a k zvednutí hladiny světového oceánu s katastrofálními důsledky pro nízko položená území. "Osvědčená" hodnota koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře, prakticky konstantní po celou dobu existence člověka, udržovaná na nízké hodnotě díky životu na planetě Zemi, se začala v druhé polovině 20. století měnit - růst. To je vážné varování. A povodně, které postihly nejen naši republiku, nýbrž značnou část Evropy, s touto změnou možná souvisejí, a tak mohou pomoci toto varování slyšet.

Katastrofa mění orientaci myšlenek. Vede k přemýšlení o hodnotách, o tom, co je skutečně důležité. Tváří v tvář tomu, co se v srpnu odehrálo, si můžeme uvědomit pošetilost a nebezpečnost počínání motivovaného lidským sobectvím a podpořeného všeobecně přijímanými ekonomickými pravidly, nerespektujícími integritu stvoření a narušujícími fungování toho, co Bůh stvořil.

Bůh dal člověku svobodnou vůli. Dal mu velkou odpovědnost uvnitř stvoření. Z našeho lidského pohledu velice záleží na tom, jak se rozhodujeme, jak jednáme. Bůh dává znamení. Hovoří k lidem, civilně, nenápadně, nevtíravě, avšak tak, že ten, kdo chce slyšet, slyší. Povodně nás vedou k tomu, abychom se zastavili, uvědomili si své omezené síly. Vedou nás k rekapitulaci, k pohledu vzhůru. Nemůžeme říci, do jaké míry jsme si to, co se událo v prostředním srpnovém týdnu v Čechách a na jihozápadní Moravě, zavinili my sami: my Pražané, my Češi, my Evropané, my obyvatelé bohaté části světa. Avšak můžeme v tom slyšet výzvu k pokání a k pokoře. Nemáme proč být pyšní. Měli bychom se vším, co je kolem nás, co Pán Bůh stvořil a tím obohatil naše životy, zacházet šetrněji, pokorněji a rozumněji. I s vodou kolem nás. I s ovzduším s jeho úžasným životem podporovaným a život podporujícím složením. My však betonujeme zemi. My spalujeme v nesmyslných kvantech fosilní paliva domnívajíce se, že tak zvyšujeme životní úroveň (pomysleme na dopady automobilizace).

Povodně, materiální ztráty, narušení zaběhaného rytmu života, nutnost mnohé vytvářet znovu - to vše vytváří v historii jakýsi zlomový "okamžik". Uvědomujeme si, že důležitější než automobily vytvářející příslušný "image" či exotické zahraniční dovolené (možná také součást tvorby "image") je Boží zájem o člověka, vykoupení, život jako takový, láska, přátelství, lidské vztahy vůbec.

Povodeň nás přivedla do "bodu zvratu". O tom, co bude za takovýmto "singulárním" bodem následovat, mohou rozhodovat velice nenápadné, nevýrazné, téměř přehlédnutelné faktory. Moderní termodynamika ukazuje, že právě tyto singulární, zlomové body mají rozhodující význam pro vznik a rozvíjení života.

Naše společnost prochází takovým zlomovým bodem. Uvnitř ní žije církev. Malá, téměř přehlédnutelná, avšak, věříme, velice důležitá. Uslyšíme my, křesťané, aktuální Boží řeč, která může znamenat nejen výzvu k přírodě příznivějšímu způsobu života, k omezení užívání aut a vytápění bytů, k šetrnému nakládání s půdou, nýbrž obecně k novému způsobu života, stavějícímu především na nepomíjitelných hodnotách, k hlubokým změnám v naší kultuře. Povodně zasáhly značnou část Evropy. Mnoho lidí prožívá zlomový okamžik. Bude skutečně pozitivním zlomem v našich životech, v životě české (evropské) společnosti? Záleží to i na jednom každém z nás.

DISKUSE - KOMENTÁŘE: