Zpracováno v rámci programu Nadace Partnerství "Právo na informace o životním prostředí" podporovaným programem PHARE Partnership, WWF International a WWF Norsko

Předložená zpráva "Ochrana spotřebitele - právo na informace o vlivech výrobků na životní prostředí" je pracovní verzí, která je otevřena diskusi a připomínkám veřejnosti, odborníkům, organizacím na ochranu spotřebitele a ekologickým poradnám. Je popisem stávajícího stavu v České republice a jsou v ní nastíněna některá východiska, kudy by se mohl vývoj v této oblasti ubírat.

Zpracovatel děkuje Ing. Martinu Daškovi z agentury SEVEn za texty týkající se energetického štítkování, Janu Haverkampovi za informace o etickém konzumerismu, Ing. Karlu Jechovi ze Společnosti pro trvale udržitelný život (STUŽ) za příspěvek k problematice genetických modifikací.

Důležitým zdrojem informací byla i Závěrečná zpráva projektu PPŽP/310/2/97 Environmentální labeling, poskytnutá Ministerstvem životního prostředí.

Zpracovatel děkuje Ing. Ondřeji Velkovi z Nadace Partnerství a JUDr. Janě Dudové. z PF MU Brno za odborné rady a pomoc při sestavování této práce.

Úvodem

Často se hovoří o tom, že současná společnost se má dále rozvíjet směrem k tzv. otevřené nebo participativní demokracii. Ve své podstatě hovoří oba tyto pojmy o tomtéž. Jde o to, aby rozhodovací procesy probíhaly na očích veřejnosti a také za co nejširší účasti veřejnosti. Aby takové uspořádání nesklouzlo k chaosu, je nutné účast veřejnosti na rozhodování formalizovat pomocí právních norem. Druhou naprosto nezbytnou podmínkou je poskytnout veřejnosti adekvátní informace. Bez dostatečného množství pravdivých informací je, jak známo, nemožné objektivně posuzovat danou problematiku.

Cílem takového uspořádání je vytvoření jakési rovnováhy a spolupráce mezi administrativními orgány a veřejností v situacích, kde se rozhoduje o právech a povinnostech občanů. Zde vystupují administrativní orgány obvykle z pozice síly (realizují státní donucení) a je důležité, aby postupovaly tak, aby občané neměli pocit, že se rozhoduje "o nich bez nich". Výsledkem by mělo být zkvalitnění rozhodovacího procesu a nalezení optimálnějších (přijatelnějších) řešení. Stejně důležité, jako je vytvoření rovnováhy v oblasti administrativního rozhodování, je najít takovou rovnováhu v oblasti tržních vztahů. Zde na jedné straně stojí strana nabídky (výrobci, prodejci dovozci) a na druhé straně strana poptávky (spotřebitelé). Aby spotřebitelé mohli reálně ovlivňovat tržní vztahy, je nutné zakotvit v právní normě přístup k informacím. Druhou nezbytnou podmínkou je možnost účastnit se na rozhodování v této oblasti, zaručená v právním předpisu. To je uskutečněno zejména úpravou tzv. organizací na ochranu spotřebitele, subjektů spotřebitelskou veřejnost zastupujících a jednajících v jejím zájmu.

Speciálním druhem spotřebitelských informací jsou ty, které vypovídají o vlivech výrobků na životní prostředí. Jejich výskyt je dán stále se rozšiřující skupinou spotřebitelů, kteří při nákupním rozhodování berou v potaz šetrnost výrobků k životnímu prostředí. Výroba takových produktů je vzhledem ke stále se zhoršujícímu životnímu prostředí i celospolečenským zájmem a takové výrobky je třeba na trhu podporovat.

V praktické rovině slouží informace o ekologických vlastnostech výrobků k orientaci spotřebitelů, kteří na základě svého přesvědčení takové výrobky vyhledávají. Zásady, na jejichž základě se spotřebitelé rozhodují, se stále precizují a začínají tvořit jednotný celek. U některých spotřebitelů můžeme hovořit o etickém nebo environmentálním konzumerismu, jako o přístupu k materiálnímu zabezpečení se, ba dokonce jako o životním stylu (viz příloha 1).

Ochrana spotřebitele je v ČR zabezpečována celou řadou právních předpisů upravujících povinnosti výrobců, pravomoci kontrolních orgánů a v neposlední řadě oprávnění spotřebitelů a jejich sdružení. Na základě takto daných pravidel se řeší vztahy mezi subjekty systému ochrany spotřebitele - výrobci, dovozci, spotřebiteli a jejich sdruženími, inspekčními orgány, zkušebnami.Smyslem tohoto systému je ochrana zdraví a života spotřebitelů a jejich zdravých životních podmínek. Pod tento pojem lze podřadit i ochranu životního prostředí. Systém ochrany spotřebitele má i své ekonomické opodstatnění, neboť vyvažuje přirozenou tržní nerovnováhu mezi stranou nabídky a poptávky, resp. chrání ekonomické zájmy spotřebitelů a umožňuje jim uplatňovat svá práva v případě jejich porušení.

Z toho vyplývá, že převážná část povinností leží na bedrech těch, kteří uvádí výrobky nebo služby na trh. Za splnění těchto povinností jsou odpovědni jednak příslušným státním orgánům a jednak samotným spotřebitelům. Nejsmysluplnější pohled na systém ochrany spotřebitele je proto přes rozdělení na práva a povinnosti výrobců vůči spotřebitelům a práva a povinnosti výrobců vůči státním orgánům působícím v této oblasti.

Spotřebitel se může domáhat svých práv přímo vůči výrobci v případech stanovených občanským a obchodním zákoníkem. Spotřebitel se tedy může domáhat náhrady škody způsobené výrobkem (službou) a náhrady za vady koupeného výrobku nebo služby (reklamace). Tato dvě základní spotřebitelova práva jsou upravena v občanském zákoníku. V nedávné době byl pod č. 59/1998 Sb., přijat zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, který v podstatě převzetím směrnice EU č. 85/374/EHS. Je jistým průlomem do stávajících pravidel, neboť podle něj je za škodu zodpovědný vždy výrobce a odpadají tak problémy s identifikací odpovědného subjektu.

Obchodní zákoník dává spotřebiteli možnost obrany proti jednání výrobců, které je pojmenováno jako tzv. nekalá soutěž. Už z tohoto pojmu vyplývá, že jde o jednání při němž se jeden výrobce snaží získat prospěch na úkor ostatních výrobců a spotřebitelů, přičemž toto jednání je v rozporu s dobrými mravy hospodářské soutěže. Podstatou tohoto jednání je často právě šíření nerelevantních informací o jiném výrobci případně o svých nebo cizích výrobcích a službách.

Těžiště systému ochrany spotřebitel však spočívá v plnění povinností, za něž je výrobce odpovědný příslušným státním orgánů. Jde o celou řadu pravidel počínaje podmínkami uvádění bezpečných a hygienicky nezávadných výrobků na trh až po jejich likvidaci. Tyto podmínky se vztahují jak obecně na všechny výrobky, tak se soustřeďují pouze na vybrané komodity, jež představují zvýšené riziko pro bezpečnost a zdraví spotřebitelů. Těmito skupinami výrobků jsou zejména potraviny, chemické látky a přípravky, strojní zařízení, elektrické spotřebiče, herbicidy, pesticidy, hnojiva, léčiva, krmiva, zbraně, hračky atd. Vedle toho existuje celá řada technických norem, z nichž některé musí dodržovat závazně každý výrobce a některé jsou nezávazné.

Informace o výrobku, službě nebo i o výrobci jsou základním předpokladem pro rozhodování spotřebitele o jejich koupi. Slouží mu k orientaci na trhu přeplněném výrobky. Navíc, pokud mají spotřebitelé relevantní informace, mohou svou volbou zpětně ovlivňovat výrobní programy producentů. Tím se význam informací ještě znásobuje. Z toho je zřejmé, že v oblasti poskytování informací spotřebitelům platí heslo čím více, přehledněji a pravdivěji, tím lépe.

Zvláštní podkapitolou jsou informace o vlivech výrobků na životní prostředí. Jde o oblast poměrně novou, protože mezi spotřebiteli teprve vzniká poptávka po těchto informacích. Z toho důvodu jsou čistě environmentální informace zatím doménou výrobců, kteří je prezentují na základě své vlastní aktivity a vypovídají obvykle o nadstandardních kvalitách výrobků. Jejich uvádění zpravidla není všeobecně závaznou povinností. To je také částečně způsobeno teprve vznikající metodikou hodnocení vlivů výrobků na životní prostředí. Problém spočívá v tom, jak dostat tak složitou a komplexní informaci, jakou je vliv výrobku na všechny složky životní prostředí "od kolébky po hrob", do spotřebiteli srozumitelné podoby.

Spotřebitelské informace mohou vyjadřovat nejrůznější skutečnosti. Každý spotřebitel má v zásadě právo rozhodnout se pro konkrétní výrobek na základě jemu nejbližších kritérií. Přesto je možné najít několik těch, která jsou společná pro převážnou většinu spotřebitelů. Poskytování informací o těchto vlastnostech výrobků nebo služeb je pak zpravidla upraveno v právním předpisu. Jsou to:

• Cena. Pro většinu spotřebitelů je cena naprosto rozhodující kritérium pro koupi výrobku. Proto se na ni zaměřují i právní normy a stanovují pro její uvádění poměrně podrobná pravidla. Zdálo by se, že z hlediska zájmu ochrany přírody nehraje informace o ceně výrobku žádnou roli. Opak může být pravdou, uvědomíme-li si, že často se stává, že výrobek šetrný k životnímu prostředí je i ekonomicky výhodný. Příkladem může být průzkum zpracovaný Hnutím Duha, který se týkal cen obalů od nápojů. Z něj vyplynulo, že nejlacinější možnost je zároveň neekologičtější.
• Údaje o výrobci nebo dovozci. Tato informace je důležitá zejména v případě uplatňování reklamačních nároků a odpovědnosti za výrobek obecně. V současné době se však objevují spotřebitelé, který nezáleží pouze na vlastnostech (i environmentálních) konkrétního výrobku, ale mají jisté etické požadavky na výrobce, na jejich chování k životnímu prostředí, aktivity v jiných zemích apod. Tento jev souvisí s principy tzv. "etického konzumerismu". Jeho podstatou je to, že při uspokojování svých potřeb se nelze soustředit pouze na ekonomické otázky, ale je nutné brát v potaz i problémy etického charakteru (např. jakým způsobem se podnik chová ke svým zaměstnancům, provozuje-li někde výrobu silně zatěžující životní prostředí a jestliže ano, jakým způsobem se chová k občanské veřejnosti v dotčeném místě apod.). Nejznámější organizací, která se zabývá poskytováním informací o takovýchto aktivitách výrobců je britská ECRA (Ethical Consumer Reasearch Association), která vydává časopis "Ethical Consumer". Potřeba takových informací vyvstává zejména s růstem podílu tzv. nadnárodních obchodních společností (Nestlé, Shell, Procter&Gamble) na výrobě. U těchto subjektů je totiž často velmi obtížné zjistit, jaké aktivity vyvíjejí na opačném konci světa.
• Místo původu. Existuje řada výrobků, u nichž je místo původu symbolem kvality (např. šampaňské, znojemské okurky apod.). V právním řádu ČR lze nalézt právní předpis, který ustanovuje seznam chráněného označení původu výrobku. Je jím zákon č. 159/1973 Sb., o ochraně původu výrobků. Označení původu, zapsané pro konkrétního výrobce v tomto seznamu, nemůže být běžně používáno jiným výrobcem.
• Jakost: Obecně lze jakostí rozumět kvalitu výrobku. Vedle toho existují tzv. systémy jakosti, o kterých bude řeč v kap. 3.2.4.
• Složení výrobku. Informace o složení výrobku mohou mít velmi závažný dopad na zájmy ochrany spotřebitele. Poznatek, že výrobek obsahuje některou látku, může mít například vliv i na správní postup ošetření zranění. Proto se právní předpisy na tento typ informace zaměřují, a to obzvláště u některých komodit. Jsou jimi především chemické látky, potraviny, textilní výrobky a kosmetika. Znalost složení těchto výrobků může mít samozřejmě velký vliv na životní prostředí, obzvláště jsou-li v nich obsaženy nebezpečné látky.
• Způsob použití. Návody k použití jsou často povinně přikládány k nejrůznějším druhům výrobků, protože použití výrobku v rozporu s jeho návodem může mít vážné dopady na zdraví spotřebitelů a životní prostředí.
• Informace čistě environmentálního charakteru. V převážné většině jde o informace jejichž poskytování není zakotveno v žádném právním předpisu (nebo jen v přeneseném smyslu - úprava režimu ochranných známek). Jejich obsah je značně různorodý; může se týkat úspor energie, testování výrobku na zvířatech, používání surovin z deštných pralesů. Hlavní problém s jejich poskytováním spočívá v tom, že z důvodu neexistence právní úpravy, není nijakým způsobem zaručena jejich pravdivost. Pro spotřebitele je obtížné ověřit si takto prezentovanou informaci a ještě obtížnější donutit výrobce k tomu, aby ji nadále neuváděl.

• Reklamu a jinou inzerci. U reklamy se počítá v poněkud větší tolerancí k pravdivosti informace. V zásadě může výrobce uvést v reklamě jakýkoliv údaj, je omezen pouze třemi předpisy. Prvním je zákon o regulaci reklamy, druhým je úprava klamavé reklamy v rámci nekalé soutěže v obchodním zákoníku a třetím, z hlediska ochrany spotřebitele nejpodstatnějším, je zákaz klamání spotřebitele obsažený v zákoně o ochraně spotřebitele. Tyto tři předpisy budou popsány v následujících kapitolách.
• Značení přímo na výrobku. Značení výrobku nebo jeho obalu je nejúčinnější formou, jak předat spotřebiteli informace. Proto se na něj vztahuje řada pravidel, která jsou pro výrobce závazná. Tato pravidla velice často stanovují detailně znění konkrétních informací (standardizované věty, varující před nebezpečím apod.). Informování spotřebitelů o environmentálních vlastnostech výrobku se děje většinou právě prostřednictví jeho přímého označení.
• V podstatě všechny systémy upravující nadstandardní hodnocení výrobků obsahují grafické symboly, které je výrobce oprávněn uvádět na svých produktech (např. Ekologicky šetrný výrobek).
• Návod k obsluze. Vzhledem k důležitosti řádného užívání výrobků pro ochranu spotřebitelů, se na návody k obsluze hledí s největší přísností. Informace v něm uvedené podléhají přísné regulaci. Důraz na návody k obsluze je kladen zvláště u některých komodit jako jsou elektrospotřebiče, nebezpečné chemické látky a přípravky apod. Jejich úprava je obsažena zejména v zákoně č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a v prováděcích předpisech k němu.

Výrobce.Při volbě výrobku nebo služby přichází spotřebitel do styku nejčastěji s informacemi od výrobce nebo dovozce. U části z nich lze předpokládat vysokou věrohodnost, neboť jejich neposkytnutím se vystavují výrobci riziku sankce. Na ostatní informace je třeba hledět s rezervou, neboť mohou být pouze součástí reklamní strategie výrobce a jejich vypovídací hodnota je nepatrná.

• Prodávající. Prodávajícímu je uložena našimi právními předpisy celá řady informačních povinností vůči spotřebitelům (zejména zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele). V zásadě platí, že prodávající může poskytnout pouze informace, které mu dodal výrobce. Je ale povinností prodávajícího, aby od výrobce přebíral výrobky s informacemi, které jsou předepsány zákonem, neboť je zodpovědný za nedostatky v poskytování informací.
• Spotřebitelská organizace. Tyto subjekty často informují o vlastnostech výrobků a služeb s větší objektivitou, než výrobce a prodávající. Poskytování informací tvoří hlavní náplň jejich činnosti. Nezávislost v jejich poskytování vyplývá z toho, že na prodeji výrobků nemají ekonomický zájem.
• Státní orgán. Státní orgány neshromažďují informace o všech výrobcích, které jsou na trhu k dispozici. Mají pouze údaje o některých komoditách, které podléhají povolení, případně registraci před jejich vstupem na trh. Dalším problémem je, že pokud takové informace mají, neexistuje v současné době pravidlo, jak tyto informace poskytovat spotřebitelské veřejnosti. Získávání informací od státních orgánů je obecně zakotveno v Ústavě ČR. Právo na informace o životním prostředí je popsáno v některých složkových předpisech práva životního prostředí. Protože však není přesně specifikováno, je v praxi nevymahatelné. Situace by se měla radikálně změnit s uplatňováním zákona č. 123/98 o právu na informace o životním prostředí, který stanovuje přesnější pravidla o přístupu k informacím o vlivech výrobků.

Druhý způsob spočívá v tom, že výrobce se sám dobrovolně přihlásí do některého ze systémů hodnotících kvalitu výrobků nebo služeb. Pokud splní podmínky, získá právo informovat spotřebitele, že tyto podmínky splnil. Obvykle získá právo užívat některou ochrannou známku. Poté je vázán dodržovat podmínky z užívání této ochranné známky vyplývající (ecolabelling). V případě jejich porušení lze vůči němu uplatňovat odpovědnost.

Rámcová úprava ochrany spotřebitele je provedena zákonem č.634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen z.o.s.), ve znění pozdějších předpisů. Tato právní norma také obsahuje řadu ustanovení, týkajících se poskytování informací. Zákon o ochraně spotřebitele je obecnou normou upravující právní vztahy v oblasti označování výrobků. Jde o jeden z posledních zákonů schválených federálními orgány. Na základě tzv. recepčního zákona se stal součástí právního řádu České republiky.

Účel zákona lze vyčíst z ustanovení § 1 zákona. Je jím úprava některých podmínek podnikání v oblasti prodeje výrobků, jejich označování, a poskytování služeb tak, aby nedocházelo k poškozování oprávněných zájmů spotřebitele. Dále oprávnění jednak samotných spotřebitelů, jednak jejich sdružení, popřípadě jiných právnických osob založených k ochraně spotřebitele. Následuje definování úkolů, které v oblasti ochrany spotřebitele plní orgány veřejné správy (Česká obchodní inspekce, Česká zemědělská a potravinářská inspekce, orgány hygienické služby, veterinární správy, živnostenské úřady a některé další). Zákon se přitom vztahuje na prodej výrobků na území České republiky.

V § 6 se prodávajícímu ukládá zákaz chovat se při prodeji výrobků a poskytování služeb v rozporu s dobrými mravy. Pojem "dobré mravy" je často používán zejména v soukromém právu. Zákon o ochraně spotřebitele sám příkladmo určuje, co se tímto pojmem myslí zde - zákaz diskriminace spotřebitele. Obecně je možné říci, že chování v rozporu s dobrými mravy je takové chování, které se příčí obecným zásadám mezilidských vztahů. Podskupinou "dobrých mravů" jsou pak "dobré mravy prodeje", které obsahují některé specifické zásady. Zcela jednoznačně sem lze zařadit i zásadu pravdivosti informací o výrobku, poskytovaných při prodeji. Z tohoto ustanovení zákona tedy vyplývá obecná povinnost pro prodávajícího poskytovat kupujícím pravdivé informace o prodávaných výrobcích, tedy i informace o dopadech výrobků na životní prostředí. Je zřejmé, že tato povinnost není splnitelná do důsledků, protože to není v silách žádného prodejce. Avšak minimem této povinnosti by mělo být alespoň to, že prodejce bude kupujícího informovat plně a pravdivě o údajích, sdělených mu výrobcem (dovozcem). Otázka, jaký podíl odpovědnosti za nesprávné, nepravdivé označení nese prodejce, jestliže mu bylo dodáno výrobcem (dovozcem), je řešena v § 9 odst. 2 a § 10 odst. 4 z.o.s.

Při výkladu tohoto ustanovení stojí zato připomenout, že důvodová zpráva k novele z.o.s., která byla schválena jako zákon č. 104/1995 Sb., navrhovala celé toto ustanovení ze zákona vypustit. Důvodem bylo, že ustanovení mělo zabránit především uplatňování dvojích cen (odlišné ceny pro cizince) a tato potřeba s postupující transformací zmizela.

V § 7 je zakotven zákaz nabídky a prodeje nebezpečných výrobků. Povinným subjektem je vlastně každý, kdo manipuluje s výrobky. Pokud dojde k prodeji výrobku a poté se prodávající dozví skutečnosti nasvědčující tomu, že prodal nebezpečný výrobek, je povinen bezodkladně spotřebitele informovat.

Z hlediska dopadů výrobků na životní prostředí je důležitý zejména výklad pojmu "nebezpečný výrobek". Obvykle je vykládán tak, že jde o výrobky, které z důvodu buď nějaké vady nebo nesprávné (nedostatečné) informace představují nepředvídatelné nebo zvýšené nebezpečí ohrožení života, zdraví nebo majetku.Tento názor tedy nepočítá s tím, že nebezpečný by mohl být i vůči životnímu prostředí, i když je zřejmé, že stávající výklad pokryje i většinu možných způsobů poškození životního prostředí.

V ust. §§ 9 až 14 z.o.s. je realizováno právo spotřebitele na informace. Ačkoliv v žádném z těchto zákonných ustanovení nejsou přímo zmíněny informace o vlivech výrobků na životní prostředí, přesto k nim lze výkladem dojít.

Konkrétní náplň spotřebitelova práva na informace v z.o.s. odpovídá obsahu Rezoluce Rady ES ze dne 21. 12. 1988 a 25. 10. 1993.

Je důležité si uvědomit, že všechny povinnosti vyplývající z těchto ustanovení je povinen plnit prodávající (s výjimkou § 11), který je také odpovědný za nedostatky při jejich plnění. To je rozdíl od ostatních právních předpisů, které ukládají informační povinnosti vůči spotřebitelům (viz níže zákon o technických požadavcích na výrobky, zákon o potravinách atd.). V těchto případech jsou povinnými subjekty především ti, kdo uvádějí výrobek do oběhu, jako výrobci, dovozci nebo distributoři. Tímto způsobem se jednotlivé právní normy doplňují.

Povinnosti, které jsou v rámci z.o.s. prodávajícím uloženy, jsou formulovány velmi obecně. To klade značné nároky na dozorové orgány, které mají jednotlivá ustanovení vykládat.

Prodávající je tedy povinen:

• informovat spotřebitele řádně o vlastnostech prodávaných výrobků a charakteru poskytovaných služeb (§ 9 odst. 1)
• informovat o způsobu použití a údržby a o nebezpečí, které vyplývá z jeho nesprávného použití - takovým nebezpečím může být i riziko ohrožení životního prostředí (§ 9 odst. 1)
• informovat o riziku souvisejícím s poskytovanou službou (§ 9 odst. 1). Těchto tří základních povinností se nemůže prodávající zprostit poukazem na skutečnost, že mu potřebné nebo správné informace neposkytl výrobce, dovozce nebo dodavatel (§ 9 odst. 2).
• zajistit přímé, viditelné a srozumitelné označení výrobků těmito údaji (§ 10 odst. 1):

• informovat o zvláštních pravidlech užívání věci, zejména je-li k užívání věci přiložen návod, s výjimkou pravidel obecně známých (§ 10 odst. 2)
• označit výrobky výše uvedenými informacemi jiným vhodným způsobem, nelze-li je označit přímo. Nelze-li výrobky vzhledem k jejich povaze označit ani takto, je povinen tyto údaje na požádání pravdivě sdělit, popřípadě doložit (§ 10 odst. 3)
• neodstraňovat ani měnit označení výrobků ani jiné údaje uvedené výrobcem, dovozcem, nebo dodavatelem ( § 10odst. 4). Obsah tohoto ustanovení je poněkud nedomyšlený, uvědomíme-li si, že prodávajícímu je tak vlastně znemožněno odstranit označení, které jinak odporuje z.o.s., například má klamavý charakter. Zde se dostávají do konfliktu § 10 odst. 4 spolu s § 9 odst. 1, 2 popř. dalšími při prodeji použitých nebo upravovaných výrobků, výrobků s vadou nebo výrobků, jejichž užitné vlastnosti jsou jinak omezeny, musí prodávající na tyto skutečnosti spotřebitele předem zřetelně upozornit. Takové výrobky musí být prodávány odděleně od ostatních výrobků (§ 10 odst. 5) pokud jsou informace uvedené v § 9 a § 10 poskytovány písemně, musí být v českém jazyce, přičemž fyzikální veličiny musí být vyjádřeny v měřicích jednotkách stanovených zvláštním zákonem (zákon č. 505/1990 Sb., o meteorologii). České údaje u potravin musí odpovídat zvláštnímu zákonu (zákon č. 110/1992 Sb., o potravinách)
• informovat spotřebitele o ceně prodávaných výrobků nebo poskytovaných služeb, která je platná v okamžiku nabídky. Za tím účelem je povinen zejména zřetelně označit výrobky cenou nebo informací o ceně výrobku či služeb jinak vhodně zpřístupnit (§ 12 odst. 1)
• Informace o ceně nebo okolnost, že informace je neúplná anebo chybí, nesmí vzbuzovat zdání, že (§ 12 odst. 2):

• Tato pravidla platí obdobně i na informace o způsobech stanovení cen (§ 12 odst. 3)
• Pravidla o poskytování informací o cenách odpovídají požadavkům Rozhodnutí Rady ES ze dne 19. 6. 1979 o vyznačování cen potravin a nepotravinářských výrobků pro domácnost v obalech připravených v předem stanovených množstvích
• informovat spotřebitele o rozsahu, podmínkách a způsobu uplatnění odpovědnosti za vady výrobků a služeb (reklamace) včetně údajů o tom, kde lze reklamaci uplatnit, a o provádění záručních oprav (§ 13)
• při zrušení provozovny informovat živnostenský úřad o místě, kde spotřebitel může uplatnit právní nárok na vypořádání svých pohledávek, např. reklamace (§ 14)

Toto pravidlo se však nevztahuje na potraviny a tabákové výrobky s výjimkou sankce za porušení pravidla označování názvem výrobku, výrobcem nebo dovozcem, údajem o minimální trvanlivosti, případně datu použitelnosti a uvádění údajů v českém jazyce a fyzikálních jednotek.

Druhým důležitým předpisem je zákon č. 22/1997 Sb o technických požadavcích na výrobky. Hlavním účelem tohoto zákona je stanovit pravidla, za jakých mohou být výrobky uváděny na trh. To znamená, že upravuje postup při stanovení obecných požadavků na výrobky (technických norem), povinnosti výrobců, dovozců a distributorů výrobků uváděných na náš trh a způsob posuzování shody výrobků s technickými normami (§ 1 zákona).

Řada informačních povinností je obsahově totožných se z.o.s. Rozdíl spočívá v tom, že v případě z.o.s. musí tyto povinnosti plnit především prodejce (který je v přímém styku s konečným spotřebitelem), kdežto v případě zákona o technických požadavcích na výrobky (z.t.p.) je povinným subjektem výrobce, dovozce případně distributor - tedy ti, kdo uvádějí výrobky do prodejní sítě

Přitom při posuzování toho, zda lze výrobek považovat podle zákona za bezpečný se dále berou v potaz zejména tyto podmínky (a to podle povahy výrobku):

• v českém jazyce musí být uvedeny informace týkající se vlastností, životnosti, složení, montáže a uvedení do provozu, užití, údržby a likvidace
• jakékoliv další informace uvedené výrobcem

Toto označení musí být umístěno buď na výrobku, na jeho obalu nebo v průvodní dokumentaci. Navíc jsou výrobce a dovozce povinni vydat před uvedením výrobku na trh tzv. písemné "prohlášení o shodě" s technickými předpisy a o dodržení stanoveného postupu při posuzování shody. Spotřebitel je tak informován o tom, že jde o výrobek, který, ač jinak představuje vyšší míru ohrožení oprávněného zájmu, je v souladu s požadavky právního řádu - je tedy bezpečný.

Výrobci, dovozci a distributoři jsou podle zákona dále povinni:

• poskytnou informace o nebezpečí vyplývající z užívání výrobků, které by mohlo ohrozit oprávněný zájem, pokud toto nebezpečí není zřejmé bez odpovídajícího upozornění
• zajistit, aby uživatel mohl snadno rozpoznat, že jde o výrobek, který by mohl ohrožovat oprávněný zájem. Pokud způsobuje ohrožení oprávněného zájmu pouze část výrobku, je nutné ji označit, aby byla snadno identifikovatelná.

• elektrická zařízení nízkého napětí (nařízení č. 168/1997 Sb.). U nich je třeba zmínit povinnost uvádět na výrobku identifikaci výrobce a podmínky pro bezpečný provoz výrobku (návod k použití)
• výrobky z hlediska jejich elektromagnetické kompatibility (nařízení č. 169/1997 Sb.), u nichž musí být uvedeny informace umožňující užívání přístroje v souladu s jeho účelem
• strojní zařízení (nařízení č. 170/1997 Sb.) u nichž je stanovena celá řada informační povinností, jako například informace o ovládání stroje, o hygienických požadavcích, o nebezpečích plynoucích z užívání atd.
• hračky (nařízení č. 171/1997). U nich musí výrobce u dětí stanovit věkové "minimum" k jejich užívání, musí být přiložen návod, přičemž všechny informace musí být v českém jazyce. Hračky, které vyhovují předpisům platným v Evropské unii, jsou označeny značkou CE.

• ochranné prostředky - sluneční brýle, gumové rukavice apod. (nařízení č. 172/1997 Sb.). Povinností je uvádět identifikační údaje o výrobci, o způsobu uchovávání a údržby. Zároveň je povinností uvádět údaje o účinnosti výrobku, datu skončení použitelnosti, způsobu balení a přepravy a významu všech označení umístěných na osobním ochranném prostředku
• střelné zbraně a střelivo (nařízení č. 174/1997 Sb.)
• jednoduché tlakové nádoby (č. 175/1997 Sb.)
• zařízení a ochranné systémy určené k použití v prostředí s nebezpečím výbuchu (č. 176/1997 Sb.)
• spotřebiče plynných paliv (č. 177/1997 Sb.)
• stavební výrobky (č. 178/1997 Sb.)

Zákon č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích, upravuje speciálně proces výroby a uvádění potravin a tabákových výrobků na trh. Jeho účelem je zajistit, aby na trhu byly spotřebiteli k dispozici pouze zdravotně nezávadné výrobky. Ve větší míře, než v případě zákona o technických požadavcích na výrobky, se soustřeďuje na ochranu zdraví a ochrana životního prostředí je v něm obsažena v přeneseném slova smyslu (přes ochranu zdraví). Z tohoto právního předpisu vyplývají pro spotřebitele vedle práva na zdravotně nezávadné výrobky i právo na tyto řadu informací. Ačkoliv byl zákon přijat už v roce 1997, ustanovení týkající se označování potravin a tabákových výrobků vstoupilo v platnost až dnem 1. ledna 1998. Jde ve své podstatě o obecné pravidlo, k jehož provedení byly vydány rezortní vyhlášky Ministerstva zemědělství a zdravotnictví. Konkrétní informační povinnosti (označování výrobků) tak obsahují v převážné míře právě tyto předpisy. Jejich závaznost však počíná dnem 1. dubnem 1998, čili jde o záležitost nanejvýš aktuální. V současné době nesplňuje podmínky těchto předpisů cca 90 % současných obalů potravin^/1. Dikci zákona lze vyhovět i tak, že výrobce vytvoří přelepku s doplňujícími údaji. Dále výrobci, kteří získali v minulosti hygienický certifikát, mohou původní obaly používat až do prvního září.

• prohlášení o shodě vyrobené potraviny s požadavky na zdravotní nezávadnost a technickými požadavky (podle zákona o technických požadavcích na výrobky - pak musí nést českou značku shody, obr. č. 2)
• obchodním jménem výrobce a jeho sídlem, jde-li o právnickou osobu, a trvalým pobytem výrobce, jde-li o fyzickou osobu Musí být uveden i údaj o zemi, kde byla potraviny vyrobena, popřípadě kde byla provedena úprava potraviny, která změnila její vlastnosti, pokud by to nebylo již zřejmé z údajů o výrobci.
• názvem druhu, skupiny nebo podskupiny potravin stanoveným ve vyhlášce, pod nímž je potravina uváděna do oběhu
• údajem o množství výrobku V blízkosti názvu potravin se na obalu označuje objem v ml, cl, litrech a hmotnost v gramech nebo v kilogramech. Údaje o množství se nevyžadují u potravin, které podléhají významným ztrátám na objemu nebo hmotnosti a jež jsou prodávány podle počtu kusů nebo váženy v přítomnosti spotřebitele.

• datem použitelnosti u druhu potravin podléhajícím rychlé zkáze, které stanoví vyhláška. Po tomto datu už nelze potraviny dále prodávat
• datem použitelnosti a datem minimální trvanlivosti potravin nepodléhajících rychlé zkáze Datum minimální trvanlivosti se uvádí slovy "minimální trvanlivost do" s udáním dne, měsíce a roku ukončení této doby. Údaj o minimální trvanlivosti se nevyžaduje u neupraveného ovoce a zeleniny, lihovin, vína, pečiva určeného ke spotřebě do 24 hodin, soli, žvýkaček a kvasného octa . Datum použitelnosti se uvádí slovy"spotřebujte do" s udáním dne, měsíce a roku ukončení trvanlivosti. Je-li potravina označena datem použitelnosti doplní se vždy údajem o podmínkách skladování
• údajem o způsobu skladování, kde to stanoví vyhláška
• údajem o způsobu použití, jde-li o potraviny, u nichž by při nesprávném použití mohla být poškozena zdravotní nezávadnost nebo jakost stanovená vyhláškou nebo deklarovaná výrobcem. Potravina určená k ohřevu v mikrovlnné troubě musí mít na obalu uveden postup a způsob ohřevu. Balená potravina určená k tepelné úpravě musí být takto označena spolu s postupem úpravy, kromě potravin, které zřetelně nelze bez tepelné úpravy zkonzumovat. U potraviny, které vyžadují před spotřebou úpravu ředěním nebo rozpouštěním v tekutině, musí být uveden doporučený poměr ředění, popřípadě způsob přípravy.

• údajem o výživové (nutriční) hodnotě, je-li tak stanoveno vyhláškou
• Potravina podléhá této povinnosti vždy, když ji výrobce označil tvrzením o výživové hodnotě. To musí obsahovat pouze informace o energetické hodnotě a složení živin.. Vyhláška stanoví přesné rozdělení živin, které musí výrobci uvádět (škroby, bílkoviny atd.). Při obsahu lepku, fenylalaninu a laktózy musí být na obalu upozornění na jejich výskyt.
• údajem o třídě jakosti,je-li stanoveno vyhláškou
• mezinárodní symbol "e" pro označení množství potraviny (nepřesahuje-li skutečná odchylka od množství vyznačeného na obalu odchylku stanovenou vyhláškou)
• kromě obchodního názvu potraviny musí být vše v českém jazyce (jde-li o balení určené tuzemskému spotřebiteli)

Podle tohoto předpisu musí být označení provedeno na obalu, musí být pros potřebitele srozumitelné a čitelné a nesmí být vyjádřeno v kódované formě (nestanoví-li tak zvláštní předpis). Na potravině se nesmí uvádět, že "je zdrojem všech životně nezbytných živin", nejde-li o potraviny, u nichž je tato vlastnost přesně stanovena (potraviny pro zvláštní výživu). Nesmí být uvedena informace, že běžné potraviny nedodají potřebné množství živin, které obsahuje nabízená potravina, dále že potraviny má zvláštní vlastnosti, přestože tyto vlastnosti vykazují všechny srovnatelné potraviny. Výrobce nesmí na potravině uvádět, že je vhodná k prevenci, utišení, léčení nebo vyléčení choroby, odstranění zdravotní poruchy, nejde-li o potravinu pro zvláštní výživu definovanou ve vyhlášce. Na potravině nesmí být dále uvedeno, že její charakter nebo původ je ekologický nebo biologický přidáním předpony "bio" nebo "eko" před název potraviny, nejde-li o potravinu pocházející ze systému organického zemědělství (viz Kap. 3.2.2.), "živý", "přírodní", "čerstvý", "domácí", "pravý", nebo "racionální", není-li toto označení součástí druhu nebo skupiny uvedené u jednotlivých druhů potravin ve zvláštních předpisech.

• nad jejím dodržováním bdí správní orgány v oblasti nakládání s odpady (MŽP, ČIŽP, OkÚ, obce) a za její porušení lze uložit pokutu až do výše 500 000 Kč.
• Příslušnými orgány jsou tedy v podstatě orgány ochrany životního prostředí. To je na jedné straně výhoda, protože obvykle mají možnost posoudit případ po odborné stránce (zpracování odpadů). Na druhou stranu to může být jedna z příčin, proč se tato povinnost plní nedostatečným způsobem. Jde totiž ve své podstatě o informaci určenou spotřebitelům, což je pro orgány ochrany přírody cizí oblast působnosti.

Podobný případ, jako je povinnost uložená zákonem o odpadech, je i poskytování spotřebitelských informací v zákoně č. 86/1995 Sb., o ochraně ozónové vrstvy Země.

V ust. § 3 odst. 1 je výrobcům a dovozcům uložena povinnost označit zřetelně výrobky nebo obaly, ve kterých se přepravují nebo skladují látky poškozující ozónovou vrstvu (uvedené v příloze zákona), nápisem "Nebezpečné ozónu!"

• obchodní jméno, sídlo provozovny a evidenční číslo
• druh krmiva, doplňkové látky a premixu
• datum výroby
• účel použití včetně krmného návodu
• dobu použitelnosti od data výroby nebo datum ukončení záruční doby
• obsah doplňkových látek, jsou-li obsaženy a jsou-li v krmivech nebo premixech stanovitelné
• délku ochranné lhůty, je-li předepsána
• varovné upozornění, je-li předepsáno
• podrobnější údaje, včetně způsobu deklarace stanovené vyhláškou
• označení musí být uvedeno na obalu, kontejneru nebo na nich upevněné etiketě, u volně ložených krmiv v průvodní listině
• označení musí být v českém jazyce, čitelné a trvanlivé

Zákon č. 147/1997 Sb., o rostlinolékařské péči, upravuje označování přípravků, které jsou vedeny v úředním registru, určených k ochraně rostlin (chemických nebo biologických přípravků určených k ošetřování rostlin, hubení škodlivých organismů atd.). Tyto přípravky mají často značně negativní vliv na životní prostředí.

• údaje o výrobci nebo dovozci (obchodní jméno, adresa)
• výrobní číslo, datum výroby a hmotnost výrobku
• označení z hlediska speciálních rizik přípravku (viz vyhláška č. 84/1997 Sb. varovná označení, znění standardních vět varujících před určitým nebezpečím)

• zařazení přípravku z hlediska ochrany ryb, včel a zvěře
• způsob likvidace obalu nebo neupotřebitelného zbytku výrobku
• první pomoc a bezpečnostní opatření pro ochranu zdraví člověka a zvířat
• další údaje stanovené zvláštními předpisy (požadavky na balení jedů a žíravin, další informační požadavky dané z.o.s. - viz výše)
• podmínky správného skladování
• všechny údaje v češtině
• neuvádět při propagaci přípravku údaje jako "netoxický" nebo "neškodný"

Nařízení vlády č.192/1988 Sb., o jedech a některých jiných látkách škodlivých zdraví, řeší ustanovení § 11 označování obalů jedů a žíravin. V českém nebo slovenském jazyce zde musí být uvedeny hlavní zásady bezpečné práce s těmito látkami, pokyny pro vhodný způsob zneškodňování obalů, popřípadě upozornění, že obal je vratný. Označení musí být zřetelně viditelné a musí vyhovovat ČSN 01 8010.

Vzhledem k tomu, že stávající právní úprava chemických látek nezaručuje efektivní kontrolu jejich negativních dopadů na lidské zdraví a životní prostředí, je připravována nová právní úprava. Touto právní normou je zákon o chemických látkách a přípravcích, který zároveň zajišťuje soulad české úpravy s úpravou v EU. V jeho rámci je velká pozornost věnována právě informacím určeným spotřebitelům k tomu, aby dokázali s těmito látkami adekvátně zacházet.

Tyto informace získávají prostřednictvím dvou zdrojů. Jde jednak o označení samotného výrobku, jež obsahuje tzv. nebezpečné látky nebo přípravky a jednak o tzv. bezpečnostní list, který takový výrobek provází. Konkrétní podoba bezpečnostního listu bude upravena vládním nařízením (viz obrázek 6). Jeho účelem je poskytovat detailní informace o složení nebezpečné látky, jejím výrobci nebo dovozci a hlavně údaje potřebné pro ochranu zdraví a životního prostředí. Tento dokument musí provázet každý takový výrobek od jeho vstupu na trh, až po jeho likvidaci. Z hlediska práva spotřebitele na informace je zajímavý zejména proto, že spotřebitel bude mít právo požádat prodejce o nahlédnutí do tohoto dokumentu.

Druhou povinností výrobce nebo dovozce je zabalit a označit nebezpečné látky a přípravky, které byly podle tohoto zákona klasifikovány (část druhá návrhu zákona).

• podle fyzikálně-chemických vlastností (výbušné, oxidující, extrémně hořlavé, vysoce hořlavé, hořlavé, další)
• podle toxikologických vlastností (velmi jedovaté, jedovaté, zdraví škodlivé, žíravé, dráždivé, senzibilizující, další)
• na základě specifických účinků na lidské zdraví (karcinogenní látky, mutagenní látky, látky toxické pro reprodukci)
• na základě účinků na životní prostředí (nebezpečné pro vodní prostředí, nebezpečné pro nevodní prostředí)

Dále je povinností na výrobcích uvádět tzv. S-věty, které obsahují pokyny pro bezpečné zacházení s nebezpečnou látkou či přípravkem.

Může jít o informace, které nevypovídají odpovídajícím způsobem o výrobcích nebo službách a také o informace jejichž obsah je v rozporu s všeobecnou morálkou

Nekalá soutěž je jednání v hospodářské oblasti, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům (konkurentům) nebo spotřebitelům. Téměř celá škála nekalosoutěžních jednání souvisí s poskytováním informací. Konkrétní úprava těchto jednání je zakotvena v obchodním zákoníku a (z hlediska spotřebitele především) v zákoně o ochraně spotřebitele.

Jde o ustanovení, které je naprosto zásadní pro ochranu spotřebitele před neadekvátními informacemi včetně informací o vlivech výrobků na životní prostředí.

.Zákon v ust. § 8 odst. 1 z.o.s. ukládá obecný zákaz klamání spotřebitele a dále uvádí příkladmo dva druhy jednání, která jsou klamáním a to:

• uvedení nepravdivých, nepodložených, neúplných, nepřesných, nejasných, dvojsmyslných nebo přehnaných údajů
• zamlčení údajů o skutečných vlastnostech výrobků nebo služeb, či úrovni nákupních podmínek

Ze zákona vyplývá, že jednání je nepřípustné pouze tehdy, jestliže je schopné klamat spotřebitele, tedy jestliže je způsobilé vyvolat ve spotřebiteli nějakou klamnou představu o výrobku. Nemusí jít vždy jen o údaje nepravdivé. Klamat může i údaj, který je sice pravdivý, ale okolnosti za kterých byl použit, vyvolávají ve spotřebiteli klamnou představu.

Zda je údaj způsobilý spotřebitele klamat vyplývá tedy z celkového dojmu, jakým údaj působí a bude záležet na posouzení konkrétních podmínek každého jednotlivého případu. Důležitý je nejen samotný obsah údaje (pravdivost - nepravdivost), ale i způsob jeho prezentace a hlavně účel, k jakému byl použit. Na údaj použitý k reklamním účelům (reklamní slogany) je třeba pohlížet poněkud benevolentněji, než například na označení na výrobku nebo návod k použití. Zde by mělo být posuzování klamavosti daleko striktnější. Ovšem ani samotnou reklamu nelze neregulovat. Reklama operující s určitými hodnotami (život, zdraví - nebo i životní prostředí), by měla také podléhat přísnějšímu posouzení. Takovéto veřejnoprávní omezení reklamy bylo obsaženo v dnes zrušeném § 20 z.o.s.

Obecně je nekalá soutěž upravena v ust. § 44 a násl. Obchodního zákoníku. Soustřeďuje se však převážně na ochranu práv soutěžitelů (výrobců - konkurentů), pro ochranu práv spotřebitelů je její použití omezené. K tomu přistupuje ještě další komplikace - ochrany práv před nekalousotěžním jednání je možné dosáhnout pouze v rámci soudního řízení. Při známé pomalosti a nákladnosti soudního řízení je pak tento způsob ochrany práv poněkud iluzorní. Přesto je však nutné se tímto způsobem ochrany spotřebitelských práv zabývat.

Jedná se o úpravu všeobecně platnou pro všechny výrobky. Má však určitá specifika, která vyplývají ze samotného účelu obchodního zákoníku.

Další podmínkou je, že musí jít o jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže. Jde o pojem velice vágní. Obecně lze říci, že je nelze ztotožňovat s obecnou slušností nebo morálkou. Jde spíše o jakési zvyklosti hospodářské soutěže, které neohrožují její funkčnost. Z tohoto hlediska zahrnuje skutková podstata klamání spotřebitele podle § 8 odst. 1 z.o.s. širší okruh jednání, než nekalá soutěž, protože nevyžaduje rozpor s dobrými mravy (soutěže).

Nezbytnou podmínkou pro kvalifikaci jednání jako nekalosoutěžního je vedle toho, že jde o jednání v hospodářské soutěži v rozporu s dobrými mravy soutěže i nutnost být způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Pojem spotřebitel je v obchodním zákoníku širší, než v zákonu o ochraně spotřebitele. Nevztahuje se jen na konečné spotřebitele, ale i na ty, kteří získávají zboží a služby za účelem dalšího prodeje.

V současné době se začíná objevovat nový typ reklamní strategie - reklama operující s otázkami životního prostředí. Souvisí to s rostoucí citlivostí obyvatelstva (spotřebitelů) na tato témata. Pro výrobce začíná být výhodné stylizovat se do role ochránce životního prostředí. Ti poctivější se skutečně snaží vykonat něco pro jeho ochranu a na základě toho pak prezentovat své výrobky. Ti méně poctiví se jenom pomocí reklamy snaží vyrobit image příznivého vztahu k životnímu prostředí, nebo tak popisovat své výrobky. Proto bych oddělil reklamu týkající se konkrétního výrobku a jeho označení a reklamu, která se pouze snaží vyvolat povšechnou představu o příspěvku výrobce k ochraně životního prostředí.

Odpovědnost za klamavou reklamu má objektivní charakter a nemusí zde být dán úmysl klamat. Podmínkou je, aby v důsledku použití údajů došlo k zjednání prospěchu jinému soutěžiteli nebo spotřebiteli - nestačí pouhá způsobilost reklamy takový prospěch zjednat.

Jde o zásadní ustanovení obchodního zákoníku ve vztahu k tématu této práce. Podstatou takového jednání popsaného v § 46 Obchodního zákona, je šíření údajů (používání nejrůznějších symbolů, značek, stručných pojmenování), které jsou způsobilé vyvolat klamnou představu, že takto označené zboží nebo služby vykazují zvláštní charakteristické znaky nebo zvláštní jakost

Klamavé označení lze třídit podle jeho

• pocházejí z určitého státu, určité oblasti či místa nebo od určitého výrobce.
• vykazují zvláštní znaky nebo zvláštní jakost.

Zařazením tohoto ustanovení do Obchodního zákoníku je vyjádřen jev prorůstání zájmu na ochraně životního prostředí do všech právních odvětví.

Objevily se však i pokusy, podřadit pod tuto skutkovou podstatu případy, kdy v reklamě je určitým výrobkům neoprávněně připisován zvlášť šetrný přístup k životnímu prostředí. V ust. § 52 se hovoří o "uvádění výrobků na trh" a to je vlastně i reklama. Dále se v tomto ustanovení nehovoří o výrobcích a výkonech ohrožujících zdraví nebo životní prostředí, nýbrž o výrobcích a výkonech ohrožujících zájmy ochrany životního prostředí, což je pojem širší a lze jej aplikovat i na reklamu.

Mimo úpravu podle zákona o ochraně spotřebitele a obchodního zákoníku existuje ještě jiná úprava reklamy. Jde o zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy. Tento zákon se zabývá především regulací reklamy na tabákové výrobky, alkoholické nápoje, léčivé přípravky a prostředky zdravotnické techniky, zbraně a střelivo. K reklamě týkající se životního prostředí by se mohl vztahovat pouze § 2 odst. 2. Je zde stanovena obecná povinnost neuvádět v reklamě nepravdivé údaje a prvky v rozporu s dobrými mravy. Toto ustanovení je dále rozvedeno v demonstrativním výčtu, kde ovšem není reklama využívající motiv ochrany životního prostředí přímo zmíněna. Na problematiku reklamy operující s otázkami životního prostředí lze tedy tento zákon aplikovat velmi obtížně. Přirozenější se jeví použití příslušných ustanovení zákona o ochraně spotřebitele tak, jak byla popsána v předchozích kapitolách.

Právě v oblasti poskytování spotřebitelských informací vztahujících se k životnímu prostředí jsou však typické systémy založené na základě dobrovolnosti. Výrobce se sám, dle vlastního uvážení, rozhodne, zda chce, aby jeho výrobek splňoval i kritéria šetrnosti k životnímu prostředí a na základě toho se pak může ucházet o splnění podmínek opravňujících ke vstupu jeho výrobku do "vyšší třídy" šetrnosti. Obvykle musí splnit jasně definovaná kritéria, která ovšem nejsou daná právním předpisem. Z toho vyplývá, že poruší-li posléze tato pravidla, není odpovědný státu (jako v případě porušení pravidel popsaných v předchozích kapitolách), ale přímo tomu, kdo tato pravidla stanovil. Náhrady škody nebo jiné sankce je možné domáhat se pouze prostřednictvím soudu.

V České republice tyto podmínky bezezbytku naplňují: Národní program označování výrobků "Ekologicky šetrný výrobek, Produkt ekologického zemědělství "BIO", Cena za jakost a ochraná známka "Czech Made", systémy jakosti.

Současně je třeba si uvědomit, že takovéto hodnocení výrobků jde výrazně nad rámec zákonné úpravy a tudíž nemůže být všeobecně závazné (vzhledem k ustanovením Listiny základních práv a svobod o ukládání povinností pouze zákonem - čl. 4 odst. 1). Stojí na dobrovolnosti výrobců, kteří zkoumají, zda je pro ně ekonomicky výhodné usilovat o získání tohoto označení. Jde tedy o nepřímý (na rozdíl od přímé právní regulace) nástroj ochrany životního prostředí.

Tento systém je realizován na základě usnesení vlády České republiky č. 159 a vyhlášen dne 14. dubna 1994 jako Národní program označování výrobků ochrannou známkou "Ekologicky šetrný výrobek" (dále jen Národní program). Je koncipován tak, aby odpovídal jednotnému systému značení ekologicky šetrných výrobků na základě nařízení EEC 880/92. To předpokládá vzájemné uznávání národních systémů zemí EU.

Cílem Národního programu je vůči spotřebiteli zlepšit jeho orientaci v nepřeberném množství výrobků, především spotřebního charakteru. Nezbytnou součástí je dát spotřebiteli záruku, že takové označení je podložené, tzn. dopady výrobku na životní prostředí jsou objektivně minimalizované (v souladu a se současným stavem a úrovní poznání). Cílem Národního programu vůči výrobci je dát mu možnost vyniknout se svým výrobkem, který je prokazatelně šetrnější, než požadují právní předpisy, mezi ostatními výrobci. Tím získá soutěžní výhodu, zvýší prodej a orientuje výrobu směrem, který je společensky žádoucí. Ostatně neschopnost prokázat pozitivní ekologickou politiku se rostoucí měrou stává vážnou překážkou úspěchu firmy na domácích i zahraničních trzích.

Jde o tyto principy:

• orientace na výrobky spotřebního charakteru ( jde o informace určené konečnému spotřebiteli)
• orientace na hodnocení pozitivních vlastností výrobku
• uplatnění principu dobrovolnosti ( protože jde o hodnocení nad rámec zákonem stanovené povinnosti)
• srozumitelnost a věrohodnost Národního programu
• účast veřejnosti
• hodnocení výrobku a důsledků pro životní prostředí v rámci celého cyklu jeho existence, tj. od výběru suroviny přes výrobu a užití až po recyklaci nebo zneškodnění odpadu
• šetrnost výrobku vůči všem složkám životního prostředí
• vyloučení výrobků, pro které platí jiné specifické požadavky a předpisy (potraviny, nápoje, léčiva apod.)
• propůjčení ochranné známky "Ekologicky šetrný výrobek" na časově ohraničenou dobu (dva roky v souladu s platností směrnice)
• propůjčení ochranné známky výrobku jako celku, nikoliv jeho částem
• zajištění kontroly plnění směrnice během doby poskytnutí práva k užívání ochranné známky a zabránění jejího zneužívání
• harmonizace podmínek pro propůjčování ochranné známky s jinými národními a regionálními systémy umožňující vzájemné uznávání.

Podmínky pro výběrové řízení jsou stanoveny v tzv. směrnici, což jsou požadavky na jednotlivé kategorie výrobků. Systém se tedy "rozpadá" do dvou částí. Nejdříve je třeba vytvořit směrnice na jednotlivé kategorie výrobků a druhou částí je proces udělování ochranných známek.

2. Rada pro ekologicky šetrné výrobky

3. Agentura pro ekologicky šetrné výrobky

4. Autorizované zkušebny a akreditované laboratoře

b) výsledkem druhého je uzavření licenční smlouvy o užívání ochranné známky

Ad a) výběr nových kategorií výrobků pro které se zpracovávají směrnice provádí Rada. Řídí se těmito principy:

• daná kategorie výrobků je vyráběna ve velkém rozsahu a jedná se o zboží spotřebního charakteru
• provádí se mezi výrobky téže kategorie, ale různých výrobců/dovozců, přičemž existují významné rozdíly z hlediska jejich dopadů na životní prostředí
• v dané oblasti výroby (kategorie výrobků) existuje konkurenční prostředí

V případě, že Rada rozhodne zahájit práce na vytvoření směrnice, přikáže Agentuře zadat zkušebně nebo odborníkům vypracování technické zprávy o návrhu směrnice. Technická zpráva zdůvodňuje, proč byla daná kategorie výrobků vybrána z hlediska vlivů na životní prostředí a je základem pro vypracování návrhu směrnice.

Poté následuje oponentní řízení, kde nezávislí odborníci posuzují úplnost technické zprávy a návrhu směrnice.

1. základní, které se nevztahují k ekologickým, ale k užitným vlastnostem výrobku a mají zajistit, že výrobek je svými užitnými vlastnostmi plně srovnatelný s konkurenčními výrobky sloužícími stejnému účelu (ekologizace nebylo dosaženo na úkor kvality), a že je vyráběn v souladu se všemi příslušnými zákony a předpisy
2. specifické, jejichž splněním se ekologicky šetrný výrobek odlišuje od ostatní produkce a které jsou na ekologické vlastnosti výrobku mnohem vyšší, než je jejich úroveň v obecně závazných předpisech. Předpokládá se, že vyhovět by jim mělo v dané kategorii nejvýše 20 - 25 % nejprogresivnějších výrobků.

Ad b) druhá etapa řízení má charakter výběrového řízení pro uzavření licenční smlouvy o poskytnutí práva k užívání ochranné známky "Ekologicky šetrný výrobek". Podmínky výběrového řízení jsou dány v konkrétní schválené směrnici.

Výběrové řízení provádí Agentura. Jeho závěry předloží nejpozději do dvou měsíců po jeho zahájení formou souhrnné zprávy o výrobku pro rozhodnutí o udělení práva na užívání ochranné známky ministrovi ŽP ČR.

Na základě rozhodnutí ministra ŽP Agentura s přihlašovatelem uzavře licenční smlouvu o poskytnutí práva k užívání ochranné známky "Ekologicky šetrný výrobek". Tato ochranná známka je řádně přihlášena a zapsána v rejstříku ochranných známek vedeného Úřadem průmyslového vlastnictví podle zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách. Vlastníkem ochranné známky je Český ekologický ústav.

Ochranná známka může být používána pouze na základě výše zmíněné licenční smlouvy, uzavřené na základě § 18 zákona č.137/1995 Sb., o ochranných známkách a § 508 a násl. obchodního zákoníku.

Systém udělování ochranné známky (viz obr. č. 9) je velmi podobný systému udělování známky "Ekologicky šetrný výrobek". Jeho úprava je obsažena v tzv. Metodickém pokynu pro ekologické zemědělství (MZe č.j. 655/93-304). V něm jsou vymezena kritéria, která musí být zemědělcem dodržena, aby mohl získat ochrannou známku. Její udělení je možné až tehdy, jestliže se prokázalo, že zemědělský produkt splňuje všechny podmínky. Proto musí zemědělec získat nejdříve osvědčení o tom, že jeho hospodaření vyhovuje podmínkám pro ekologické zemědělství.

Základem systému je dobrovolná aktivita zemědělce, který zašle Ministerstvu zemědělství oznámení o zahájení činnosti v tomto oboru. Poté následuje přechodná fáze (1-4 roky), v níž je kontrolováno, zda se dodržují podmínky dané Metodickým pokynem. Na konci přechodné doby vypracuje inspekční orgán zprávu o výsledku konverze a na jejím základě certifikační orgán rozhodne o udělení nebo neudělení osvědčení. Osvědčení se vydává na podnik (tzv. zelený certifikát), a to vždy na následující rok. Teprve v tomto roce může být vydáno osvědčení na produkci (tzv. oranžový certifikát) vždy na konkrétní množství produkce). Zemědělec pak každému velkoodběrateli vystavuje prodejní osvědčení (tzv. žlutý certifikát), které putuje s potravinou obchodním řetězcem až ke spotřebiteli a slouží jako doklad o původu biopotraviny.

Tato ochranná známka spotřebiteli říká, že jde o český výrobek, který splňuje všechny podmínky uložené pro danou kategorii výrobků obecně závaznými předpisy a je kvalitou srovnatelný s ostatními konkurenčními výrobky. Kritérium českého původu výrobku je splněno, jestliže byl výrobek vyroben podnikatelským subjektem registrovaným v České republice a český podíl na nákladech finálního výrobku je nejméně 60% celkových nákladů. Součástí těchto podmínek je i posuzování environmentálních vlivů výrobku. Protože však nejsou jasně určená pravidla posuzování, nebudí posuzování velkou důvěru.

Na podobných základech stojí i Cena ČR za jakost.

Pokud se výrobce rozhodne do systému vstoupit, musí jeho výrobek, případně celý výrobní proces podstoupit posouzení shody s normami systémů jakosti. Tyto normy mají charakter technických norem. Jestliže výrobek splní jejich požadavky, má výrobce právo umístit na něj ochranou známku, která informuje spotřebitele o tom, že výrobek splňuje kritéria, které jdou nad rámec povinného minima, daného obecně závaznými právními předpisy.

Pro spotřebitele, který zjistí na základě ochranné známky uvedené na výrobku, že výrobce se řídí některou z norem řady ISO 9 000, tato informace vypovídá o tom, že výrobce podstoupil svůj výrobek nebo výrobní proces na základě smlouvy s auditorským subjektem k posouzení souladu s normami ISO. Spotřebitel tak získává záruku, že výrobek nebo výrobní proces splňuje kritéria jdoucí na rámec zákonné povinnosti a tyto přísnější podmínky se částečně týkají i ochrany životního prostředí.

Vzhledem k tomu, že systém ISO se ukázal jako vhodný právě k zajištění ekologické stránky řízení podniku. Na základě toho se v současné době realizuje nová řada norem ISO 14 000, které se v intencích řady ISO 9 000 soustřeďuje přímo na ekologické řízení, z nichž normy ISO 14 0020-24 se týkají přímo ekologického označování výrobků. Systém jejich udělování a závaznosti je shodný s řadou ISO 9000.

Zvláštní úpravu posuzování výrobních procesů a výrobků podle technických norem vytvořila Evropská Unie v rámci systému EMAS. Jde o postup velmi podobný systému ISO, vztahující se na státy v rámci EU.

Principem tohoto institutu je smlouva mezi výrobcem nebo svazem výrobců na straně jedné, a veřejností reprezentovanou někdy státem, jindy občanskými organizacemi na straně druhé, jejímž obsahem je závazek výrobce (výrobců) zatěžovat svou činností případně výrobky životní prostředí v podstatně menším rozsahu, než je zákonné minimum.

V centru snah  současné Evropské unie, je vytvoření jednotného trhu se všemi jeho náležitostmi. Z tohoto úhlu je vždy nutné zkoumat i politiku ochrany spotřebitele. Jejím primárním cílem je dostat systém ochrany spotřebitele všech členských států na srovnatelnou úroveň a zaručit tak spotřebitelům stejné nákupní podmínky ve všech členských státech.

• právo na ochranu ekonomických zájmů (ochrana před zneužívání moci prodejcem, před nedostatečnými službami a před vadnými výrobky)
• právo na odškodnění
• právo na informace a výchovu
• právo na zastoupení

Základní povinností uloženou těm, kteří uvádějí na trh států EU výrobky, je povinnost uvádět pouze bezpečné výrobky. K zajištění tohoto cíle vydávají orgány EU s legislativní pravomocí celou řadu předpisů. Lze je rozdělit do dvou částí:

1. Předpisy zajišťující bezpečnost výrobků v širším smyslu. Podle nich je výrobek bezpečný, jestliže za normálních okolností a při použití, které odpovídá návodu, nepředstavuje nebezpečí. Jestliže tomu tak není, pokládá se výrobek za vadný. Tyto definice obsahuje směrnice Rady 92/59 EHS o obecné bezpečnosti výrobků. Obsah směrnice je implementován do zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky.

Vznikla-li spotřebiteli prostřednictvím vadného výrobku škoda, je oprávněn obrátit se s požadavkem na její náhradu přímo na výrobce. Spotřebitel musí prokázat pouze to, že mu vznikla škoda v určité výši a tato škoda byla způsobena vadným výrobkem. Nemusí už prokazovat, zda se stal výrobek vadným na základě úmyslu nebo z nedbalosti výrobce. Nároku na náhradu škody se spotřebitel musí domáhat soudní cestou. Tato právní konstrukce odpovědnosti výrobců je obsažena ve směrnici 85/374/EHS o odpovědnosti za škodu způsobenou závadným výrobkem a je implementována do našeho právního řádu zákonem o odpovědnosti za vady výrobků.

2. Dále jde o předpisy, zajišťující bezpečnost výrobků v užším smyslu. Za bezpečný se pokládá výrobek, který splňuje zvláštní předpisy týkající se jednotlivých kategorií výrobků a služeb. Jde o potraviny a nápoje, léky, kosmetiku, hračky, textil, automobily, služby cestovních kanceláří, stavebnictví, finanční služby a pojištění.

Ochrana spotřebitele obecně je tvořena předpisy týkající se obecné bezpečnosti výrobků, podmínek pro podomní prodej, nakupování pomocí komunikačních technologií (např. po telefonu), zakázaných smluvních podmínek, reklamy a inzerce a označování výrobků. U posledních dvou oblastí se zastavíme podrobněji.

• vlastností výrobků a služeb
• data výroby
• místa původu
• očekávání, které spotřebitel k výrobku nebo službě má
• zkoušek, které výrobek absolvoval
• údajů o výrobci nebo dovozci

Regulace reklamy se soustřeďuje zvláště na televizní vysílání. Televizní reklama musí být jasně oddělena od ostatního vysílání, aby například nevznikl dojem, že jde o dokumentární pořad apod. Jsou zakázány praktiky, kdy se v běžných pořadech (filmech, dokumentech apod.) operuje viditelně s konkrétními výrobky. Reklama je omezena na striktně vyměřený čas. Je zakázáno přerušovat jí pořady kratší než třicet minut, náboženské a dětské pořady, zpravodajství a dokumenty.

Je zakázáno inzerovat v reklamě léky, jež se vydávají na předpis. Inzerce ostatních léků je v masmédiích povolena, přičemž jednotlivé členské státy mají možnost tato pravidla ještě zpřísnit.

Veškerá reklama na cigarety a ostatní tabákové výrobky je v televizi zakázána.

Vyznačení prodejní ceny je povinné u všech výrobků konečné spotřeby s výjimkou uměleckých předmětů, starožitností apod. Cena musí být uvedena buď přímo na výrobku, nebo na jiném nosiči tak, aby bylo zřejmé, že k výrobku patří. To platí obzvláště v prodejnách samoobslužného typu. Cena musí být snadno čitelná (určitá velikost písma).

Pro porovnání výhodnosti jednotlivých výrobků je povinností uvádět cenu převedenou na standardizované měrné jednotky (kg, g, litr, apod.). Předpisy EU dále specifikují vyznačování cen pro jednotlivé druhy výrobků (jiná pravidla platí pro kávu a jiná pro čaj).

Jde o vyznačování energetické účinnosti na elektrických spotřebičích. Blíže se mu budeme věnovat v kap. 5.2.2. V současné době se lze s tímto označením setkat u: chladniček a mrazniček, praček, myček na nádobí, sporáků, ohřívačů vody, osvětlovacích zařízení a klimatizačních zařízení. Povinnost označovat se však vztahuje v současnosti pouze na chladničky a mrazničky a jejich kombinace.

Základním předpisem EU pro tyto látky je Směrnice 67/548/CEE. Byla modifikována a přizpůsobena technickému pokroku pěti pozdějšími směrnicemi. Nejdůležitější z nich je směrnice 79/831/CEE, známá jako "6.dodatek".

Komunitární legislativa považuje tabákové výrobky za zdraví nebezpečné, a proto ukládá povinnost uvádět na nich zvláštní označení, které má charakter varování před zdravotními následky. Pravidlo je takové, že každá členská země si může upravit vlastní text tohoto varování, dva jsou však dané předpisy EU. Jde o varování:

• popis výrobku a základní informace o něm (cena, váha, složení atd.). Směrnice 79/581/CEE stanoví povinnost vyznačit cenu.
• data použitelnosti a trvanlivosti, případně způsob uchování
• údaje o výrobci nebo dovozci
• jestliže byla potravina ošetřena ionizujícím zářením, je třeba ji příslušně označit
• používání přídatných látek (označené: "E + číslo") je omezeno pouze na ty, které jsou uvedeny v seznamu
• označení "organicky pěstované" mohou nést pouze potraviny, jež splňují požadavky norem EU
• Je zakázáno uvádět:
• zavádějící informace o původu výrobku, množství, datu použitelnosti, způsobu výroby atd.
• přisuzovat výrobku vlastnosti, které ve skutečnosti nemá
• uvádět, že výrobek má nějaké zvláštní vlastnosti, když jde o vlastnosti, které mají i všechny ostatní výrobky

• složení léčiva
• choroby, na něž se lék aplikuje
• kontraindikace a možné reakce organismu
• případné vedlejší účinky
• datum použitelnosti

Na obalu výrobku nebo přímo na výrobku musí být uvedeny údaje o opatřeních jež je třeba zajistit k bezpečnému použití výrobku. Taktéž musí obsahovat upozornění na dobu použitelnosti výrobku ("Best used before the end of...").

Od 1. Ledna 1998 musí být na všech kosmetických výrobcích vyznačeno složení.

1. Značení možnosti dalšího využití obalu. Konkrétní podmínky a grafickou podobu značek upravuje direktiva 96/0123(COD).
2. Značení druhu materiálu v obalu a obalovém odpadu

V souvislosti se snahou České republiky o vstup do struktur Evropské unie, lze v blízké budoucnosti očekávat sbližování podoby systému ochrany spotřebitele se systémem EU. Tento proces se ubírá ve dvou směrech. Za prvé jde o slaďování vlastních pravidel pro ochranu spotřebitele a pro uvádění výrobků na trh. Za druhé jde o sbližování institucionálního zajištění ochrany spotřebitele.

• informace o výrobku, které byly výrobcem poskytnuty
• předpokládaný účel, ke kterému má výrobek sloužit
• dobu, kdy byl výrobek uveden na trh

• výrobek neuvedl na trh
• vadnost výrobku, která způsobila škodu, neexistovala v době, kdy výrobce uvedl výrobek na trh, nebo nastala později
• výrobek nevyrobil pro prodej nebo jinou formu použití pro podnikatelské účely, ani že výrobek nebyl vyroben nebo jím šířen v rámci jeho podnikatelské činnosti
• výrobek splňuje požadavky stanovené právními předpisy
• stav vědeckých a technických znalostí v době, kdy uvedl výrobek na trh, neumožnil zjistit jeho vadnost
• v případě škody na věci, pokud škoda nepřesáhla 2 000 Kč

Elektrospotřebiče mají výrazný podíl na celkové spotřebě elektřiny v našich domácnostech. Při stále rostoucích sazbách za elektřinu má proto význam detailněji se zabývat jejich energetickou spotřebou a již při nákupu přihlédnout také k jejich hospodárnosti, resp. včas vyměnit zastaralé zařízení s vysokou spotřebou za úspornější. Objektivní informace o energetické spotřebě příslušného modelu se tak stává holou nutností.

Mnoho spotřebitelů by přivítalo pokud možno jednoduchou pomůcku, jak rozeznat bez kalkulačky a relativně složitého výpočtu, která chladnička či automatická pračka je úsporná a která nikoliv. Rozhodující je tedy přehledná a dostatečná informace o energetické spotřebě v okamžiku, když se zákazník rozhoduje pro koupi. Zajisté existují už i u nás různé katalogy, prospekty a spotřebitelské přehledy mající ambici tomuto úkolu dostát. Jejich použitelnost však bývá zpravidla omezená, neboť některé uvádějí kromě množství dalších údajů energetickou spotřebu např. chladničky za den, jiné za rok, mnohé vztaženu na 100 litrů objemu, a některé tento údaj neobsahují vůbec. A má-li zákazník údaj o spotřebě k dispozici, není zpravidla jednoduché porovnat spotřeby např. chladniček různé konstrukce, objemu či vybavení. Situace u automatických praček je obdobně složitá, ne-li složitější, protože k spotřebě elektřiny přistupuje dále spotřeba vody (někdy dokonce studené i teplé) a pracího prostředku a přibývá vyhodnocení schopnosti prádlo vyprat..

Energetické štítkování elektrospotřebičů je viditelné označení jejich energetické spotřeby zřetelným štítkem. Přispívá k lepšímu užití energie jednak tím, že poskytuje zákazníkům základní informace o energetické spotřebě a může tedy ovlivnit jejich rozhodování při nákupu ve prospěch úspornějších spotřebičů a poté i při jejich používání, a jednak může představovat také jistý tlak na výrobce, aby věnovali energetické účinnosti svých výrobků náležitou pozornost, neboť stěží může být na jedné straně spotřebič např. v inzerci označován jako nejlepší, špičkový atd., a přitom současně v prodejně na štítku má zdaleka viditelně vyznačenu nejnižší třídu energetické účinnosti "G".

Ve světě má energetické štítkování již více než dvacetiletou tradici. Vzhled štítků se může místo od místa lišit, základní cíl uvedený v prvním odstavci však zůstává zachován. V legislativě Evropské unie byla obecná povinnost jednotně ve všech zemích označovat vybrané spotřebiče energetickými štítky zavedena počátkem devadesátých let (směrnicí 92/75/EEC) a štítkování pro jednotlivé třídy spotřebičů je zaváděno postupně.

Sporadicky se již i náš spotřebitel může setkat s energetickým štítkem (tzv eurolabel) na některých dovezených spotřebičích na tuzemském trhu. Štítek má tvar barevné samolepky, kde v levé polovině je popis zveřejňovaných údajů (obecné pro každou třídu spotřebičů, např. chladničky, pračky, sušičky prádla), v pravé pak konkrétní údaje pro specifikovaný model - realizuje se nalepením další samolepky obsahující údaje pro konkrétní model na původní obecnou barevnou (identifikace výrobce a přesné označení modelu se nachází v pravé horní části štítku - viz vyobrazení).

Pozornost přitahuje zejména sedm barevných pruhů označených písmeny A - G a černá šipka umístěná proti některému z těchto pruhů a označená příslušným písmenem. Umožňují rychle vizuálně posoudit, jak si stojí příslušný model - co se energetické spotřeby týče - vůči ostatním spotřebičům stejné třídy. Délka pruhu má připomínat velikost spotřeby, barva pak "přijatelnost" pro životní prostředí. Bude-li tedy černá šipka pro daný model umístěna proti zelenému pruhu označenému A, pak to znamená jeden z nejúspornějších spotřebičů v příslušné třídě, pokud bude proti nejdelšímu červenému pruhu G, pak jde o spotřebič, který má v porovnání s ostatními modely v téže třídě spotřebu nejvyšší.

Design, struktura a obsah údajů, jakož i rozměry štítku jsou přesně definovány příslušnou směrnicí Evropské unie (např. pro chladničky, mrazničky a jejich kombinace je to 94/2/EEC, pro automatické pračky 95/12/EEC, pro sušičky prádla 95/13/EEC). Citované směrnice definují také podrobnou strukturu tzv. údajového záznamu, který je povinnou součástí dokumentace spotřebiče vybaveného štítkem. Tento údajový záznam podrobněji uvádí data o energetické spotřebě a jeho obsah se může poněkud lišit podle způsobu prodeje spotřebiče (na prodejně, zásilkový prodej, leasing).

Je třeba si dostatečně jasně uvědomit, že štítek kromě energetické spotřeby (a souvisejících doplňkových informacích) nevypovídá nic o dalších užitných vlastnostech konkrétního výrobku. V žádném případě jej nelze chápat jako prostředek kategorizace spotřebičů na "lepší" a "horší". Použijeme-li poněkud odtažitého srovnání z oblasti automobilů, model Ferrari F40 je zajisté vynikající automobil, ale pokud by měl být označen energetickým štítkem, patrně by beznadějně spadl do kategorie "G".

Posuzování energetické úspornosti spotřebiče prostřednictvím jediného kritéria představuje značné zjednodušení, které může vést za určitých okolností až k dezinformaci zákazníka. To zdůrazňují především odpůrci štítků. Např. spotřebič ve třídě A u chladniček a mrazniček je úspornější než jiný spotřebič z třídy B jen tehdy, porovnávají-li se přístroje identického druhu, např. chladničky vybavené oddílem (***). Porovnáváme-li naproti tomu chladničku nevybavenou oddílem označeným hvězdičkami, (tj. dosahovaná nejnižší teplota je okolo 0^oC), s chladničkou s oddílem (***), nebo truhlicovou mrazničku se skříňovým provedením, uvedené pořadí již nemusí platit. Např. mnoho skříňových mrazniček ve třídě B spotřebuje až o 30% více elektřiny než truhlicová mraznička z třídy D mající úplně stejný objem.

Údaj o spotřebě energie uvedený na štítku specifikuje spotřebu zařízení za podmínek definovaných v příslušné směrnici o funkčních zkouškách dané třídy spotřebičů - např. pro chladničky, mrazničky a jejich kombinace je to evropská norma EN 153. Číslo zkušební normy bývá na štítku uvedeno drobným písmem v dolní části. Skutečná spotřeba zařízení však ve velké míře závisí na jiných faktorech, které štítek v celé šíři ani postihnout nemůže (například teplota místa, kde je chladnička lokalizována, nastavení a citlivost termostatu, volba programů u pračky apod.). Vlevo pod údajem specifikujícím energetickou spotřebu na štítku bývá tedy drobným písmem výslovně uvedeno, že skutečná spotřeba závisí na způsobu používání spotřebiče.

Uvedená závislost skutečné spotřeby na způsobu používání spotřebiče má ještě jeden rozměr hovořící pro nákup úsporných zařízení (třídy A,B). Měření spotřeby v konkrétních podmínkách totiž ukázala, že tato úsporná zařízení jsou mnohem méně citlivá na změnu oproti laboratorním podmínkám než zařízení z opačné strany spektra energetické účinnosti (tedy třídy F,G) - u nich dokonce již malá změna má za následek výrazný nárůst spotřeby.

Přípravné práce na zavedení štítkování v ČR probíhají již několik let a spočívaly zejména ve funkčních zkouškách různých spotřebičů na tuzemském trhu v našich zkušebnách na základě evropských směrnic. Je třeba v této souvislosti vyzdvihnout aktivní roli SEVEn, Střediska pro efektivní využívání energie a ČEZ, a.s. V současné době jsou podle vzoru evropských směrnic a na základě získaných zkušeností připraveny návrhy vyhlášek pro vybrané třídy elektrospotřebičů k uplatnění energetického štítkování v České republice. Tyto vyhlášky se mohou stát součástí připravovaného zákona o hospodaření s energií nebo jiných zákonných norem. V současné době jsou tyto návrhy k dispozici pro MPO ČR.

Energetické štítkování spotřebičů je svým způsobem v podstatě reklamní působení mající za cíl ovlivnit určitou cílovou skupinu informacemi o specifických vybraných vlastnostech určité třídy elektrospotřebičů (v našem případě majících vztah ke spotřebě elektřiny, příp. vody či pracího prášku u praček, v jiném případě může jít třeba o vliv výrobku na životní prostředí - tzv. ekologické štítkování, u nás označení "Ekologicky šetrný výrobek"). Příslušná cílová skupina - domácnosti - je však velmi početná a v posledních letech s meziročně nejrychleji rostoucím podílem na celkové spotřebě elektřiny. Energetické štítkování tak může významně přispět k zpomalení uvedeného nárůstu.

Vazba energetického štítku s ekolabelingem je v předpisech o štítkování jednotlivých typů spotřebičů v Evropské unii ošetřena klauzulí (doslovný překlad) "Pokud nejsou dotčeny eventuální požadavky v rámci systému vydávání EU-ekoznaček, může být tato značka připojena, pokud byla pro příslušný spotřebič podle vyhlášky č. 880/92 Rady vydána." Na evropském energetickém štítku je uvedená skutečnost znázorněna značkou (stylizovanou květinkou). V praxi jsem zatím viděl spotřebiče se štítky bez tohoto označení. V našich návrzích jsme zatím s touto možností neuvažovali, doplnění energetického štítku o značku ekologicky šetrného výrobku by však nemělo činit problém.

Závěrem je žádoucí zmínit se ještě o dalším nástroji umožňujícím zvyšování energetické účinnosti spotřebičů, jímž jsou tzv. standardy energetické účinnosti. Principem je stanovení minimální hodnoty účinnosti užití energie pro danou třídu spotřebičů na trhu. Uplatnění standardů energetické účinnosti může být buď prostřednictvím vyhlášení povinné normy, nebo doporučením určitých parametrů, nebo znevýhodněním těch spotřebičů na trhu, které úrovně standardu nedosahují. V každém případě to znamená tvrdý zásah do jinak svobodných tržních vztahů.

Pro vlastní proces zavedení standardů energetické účinnosti je důležité, aby byly vyhlášeny v dostatečném předstihu před nabytím své účinnosti - zpravidla několik let. Z tohoto hlediska by bylo optimální, kdyby mohly být u nás vyhlášeny co nejdříve, aby byl trh schopen se jim přizpůsobit. V Evropské unii jako celku nejsou zatím žádné standardy energetické účinnosti vyhlášeny. V některých členských státech (Dánsko, Nizozemí) se objevují již po několik let první vlaštovky, mající však spíše charakter dobrovolné dohody sjednané mezi vládou a hlavními výrobci, resp. spotřebitelskými svazy. Také postupná aktualizace standardu směrem k vyšším účinnostem se zatím nedaří realizovat.

Na označování ostatní geneticky modifikovaných organismů se bude vztahovat zákon o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a produkty, který je v současné době ve fázi přípravy paragrafového znění návrhu. Vzhledem k tomu nelze v současné době předjímat, jak bude označování takových produktů upraveno.

Aby mohly spotřebitelské organizace efektivně plnit svoji roli, musí mít příslušné zakotvení v  právním řádu, které by definovalo jednak jejich postavení a nástroje k účinnému zasahování v ochraně spotřebitele. V platném právním řádu České republiky je možné základ této definice nalézt. Vzhledem k zásadní odlišnosti právních nástrojů lze jeho popis rozdělit na dvě části - podle obchodního práva a podle správního práva.

Podstata soukromého práva tkví v tom, že proti sobě stojí dva rovnoprávné subjekty, které na sobě před soudem vymáhají plnění svých závazků (např. reklamace z uzavřené kupní smlouvy). Spotřebitelské organizace zde v případném sporu stojí přímo proti výrobci, bez zásahu státních orgánů, s výjimkou soudu. Z toho vyplývá, že k tvorbě podmínek systému ochrany spotřebitele mohou ustanovení, zejména občanského a obchodního práva, sloužit jen v přeneseném smyslu. Konkrétní rozhodnutí v konkrétních případech mohou mít precedentální povahu, a mohou tak sloužit jako výstraha před dalším porušováním práva.

Jistá omezení vyplývají pro právnickou osobu oprávněnou chránit zájmy spotřebitelů z toho, čeho se může ve sporu domáhat. Na rozdíl od poškozených soutěžitelů a spotřebitelů, kteří mohou použít i žalobu na přiměřené zadostiučinění, náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení, mohou tyto osoby použít pouze žalobu na zdržení se a žalobu na odstranění závadného stavu. Vyplývá to z ustanovení §§ 53 až 55, kde jsou popsány právní prostředky ochrany před nekalou soutěží.

Největší překážkou omezující použití nástrojů soukromého práva je to, že oprávněn k jejich použití (aktivně legitimován) je pouze subjekt, kterému přímo vznikla újma. Tato podmínka bude právě pro sdružení spotřebitelů limitující, neboť z jejich činnosti vyplývá, že mnohdy zastupují přímo poškozené spotřebitele, přičemž sami poškozeny nejsou. Vlastním jménem tak mohou postupovat pouze v některých případech nekalosoutěžního jednání. V ostatních případech mohou pouze zastupovat přímo poškozený subjekt.

Současný systém ochrany spotřebitele v ČR má především veřejnoprávní charakter. Z toho vyplývá, že zde existuje poměrně složitá soustava státních orgánů, které na tuto oblast dohlížejí. Tedy i těžiště účasti spotřebitelských organizací na tvorbě podmínek systému by mělo být soustředěno do spolupráce s orgány a ta by měla mít svůj právní rámec.

Druhým právním předpisem je zákon č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci ve znění pozdějších předpisů, který v § 13 odst. 1 písm. b) ukládá ČOI povinnost spolupracovat při své činnosti s občanskými sdruženími. Vzhledem k tomu, že tato spolupráce není v textu zákona blížeji konkretizována (a to na rozdíl od ostatních subjektů v tomto ustanovení vyjmenovaných, jejichž práva jsou vlastně vymezena speciálními zákony), jde o vágní a v praxi těžko uchopitelnou formulaci.

A) Obecné - jde o nástroje, které má k dispozici každá právnická nebo fyzická osoba při styku s orgány veřejné moci. Jsou upraveny ve zvláštních právních předpisech a musí tedy splňovat podmínky těmito předpisy uložené. Jde zejména o návrh na zahájení správního řízení (zákon. č. 71/1967 Sb., o správním řízení), petici (zákon č. 85/1990 Sb., o právu petičním) a stížnost (vyhl. č. 150/1958 Ú.l.).

B) Speciální - jsou určeny k použití pouze organizacím spotřebitelů a vztahují se pouze ke konkrétním orgánům veřejné moci. V současném právním řádu je pouze jeden takový nástroj, a sice tzv. "podnět sdružení spotřebitelů", popsaný v ustanovení § 26 zákona o ochraně spotřebitele. Vyplývá z něj, že tato sdružení jsou oprávněna činit podněty orgánům veřejné správy vymezeným v tomto právním předpise. Tyto orgány jsou povinny informovat o vyřízení podnětu nejpozději do dvou měsíců.

Z toho, jak je v současné době koncipován systém ochrany spotřebitele je zřejmé, že zapojení sdružení spotřebitelů do tvorby podmínek ochrany spotřebitele je nejúčinnější ve formě spolupráce s dozorovými orgány.

Zmíněné nástroje, které jsou v současné době těmto organizacím k dispozici, jsou však velmi slabé. Pokud takové sdružení splní zákonné podmínky a je možné jej pak zahrnout pod pojem "sdružení spotřebitelů a jiných právnických osob založených k ochraně spotřebitele", mělo by mít silnější oprávnění zasahovat ve prospěch spotřebitelů, než běžné právnické nebo fyzické osoby. Skutečnost je však taková, že "podnět sdružení spotřebitelů", který by měl tento požadavek naplňovat, je ve skutečnosti slabším nástrojem, než nástroje obecné! Svojí konstrukcí je velmi podobný stížnosti podle vyhlášky č.150/1958 Ú.l. s tím rozdílem, že základní lhůta pro odpověď na stížnost je pouhý jeden měsíc. Tím v podstatě pozbývá "podnět sdružení spotřebitelů" praktického smyslu.

V případě správního řízení ovšem vyvstává problém totožný s problémem oprávnění k podání žaloby v obchodním právu. Jak vyplývá z ustanovení § 14 správního řádu, účastníkem může být ten, jehož práva a právem chráněné zájmy mohou být rozhodnutím dotčeny, nebo i ten koho tak určuje zvláštní zákon. Protože v platném právní řádu nenajdeme ustanovení, které by umožňovalo sdružením spotřebitelů účast ve správních řízeních na základě zvláštního zákona, nemohou se tyto organizace, pokud nejsou na svých právech přímo dotčeny, účastnit správních řízení, ve kterých by mohly být dotčeny zájmy ochrany spotřebitelů.

Jak bylo výše konstatováno, nejúčinnějším nástrojem spotřebitelských organizací by mohla být účast ve správních řízeních, v nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany spotřebitele. Brání tomu však současné pojetí správního řízení jako zákonem stanoveného postupu, ve kterém rozhodují správní orgány o právech, právem chráněných zájmech nebo povinnostech občanů (§ 1 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád). Jednou ze základních zásad tohoto procesu je zásada neveřejnosti promítající se zejména do ustanovení vymezujících okruh účastníků.

Jde o to, že v ustanovení § 70 zákona č. 114/1992 S., o ochraně přírody a krajiny, je občanským sdružením založeným k ochraně přírody a krajiny umožněno účastnit se (po splnění podmínek) správních řízení v nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny. To znamená, že toto ustanovení je právě tím zvláštním předpisem ve smyslu ust. § 14 odst. 2, který přiznává postavení účastníků i osobám, které nespadají pod definici § 14 odst. 1 (jejich práva, právem chráněné zájmy či povinnosti nejsou přímo dotčeny).

Jde o nejvýznamnější průlom do principu neveřejnosti správního řízení v celém platném právní řádu ČR. Oprávněna k využití tohoto institutu jsou občanská sdružení založená podle zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, jejichž hlavním posláním je podle stanov ochrana přírody a krajiny. Důležité je uvědomit si, že principem tohoto institutu není oprávnění sdružení řízení zahajovat, ale vstupovat v postavení účastníka do řízení již zahájených. Přičemž nejde jen o řízení podle zákona č. 114/1992 Sb., ale o všechna správní řízení, v nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle tohoto zákona (např. řízení podle stavebního zákona). Možnost udělená občanským sdružením se uvádí postupně do praxe a zkušenosti s ním jsou, přes některé nejasnosti, převážně pozitivní.

Přenos tohoto institutu do oblasti ochrany spotřebitele by vyžadoval především novou právní úpravu. Nabízí se novelizace části čtvrté zákona o ochraně spotřebitele (ZOS), která je věnovaná právě formám a pravomocím spotřebitelských organizací. Text novely by musel obsahovat ustanovení zmocňující sdružení spotřebitelů k účasti ve správních řízeních, v nichž mohou být dotčeny zájmy ochrany spotřebitele chráněné ZOS a podmínky, které k tomu sdružení spotřebitelů musí splnit.

Častá jsou správní řízení v nichž jde o uložení sankce. Zde vyvstává problém s ochranou údajů osoby, proti níž se řízení vede. A to ať jde o osobu právnickou (obchodní tajemství), nebo o osobu fyzickou (ochrana osobních dat). Pokud by došlo ze strany spotřebitelských organizací účastnících se řízení k neoprávněnému zásahu do těchto chráněných oblastí, nic nebrání tomu, aby poškození využili nástrojů, které jim příslušné právní předpisy poskytují.

U tohoto typu řízení vyvstává otázka, zda je vůbec účast spotřebitelských sdružení účelná. Nejde v nich totiž v pravém smyslu slova o podíl na tvorbě systému ochrany spotřebitele. Přesto by bylo užitečné umožnit sdružením účast v těchto řízeních. V oblasti ochrany spotřebitele jsou sankční správní řízení častější než řízení povolovacího charakteru. Vyplývá to z podstaty tržního hospodářství, tedy z principu uvádění většiny výrobků na trh bez nutnosti získat předběžný souhlas státního orgánu (povolení). To znamená, že státní orgány nezasahují při uvádění výrobků na trh, ale až tehdy jestliže nebyly splněny zákonné podmínky pro uvádění výrobků na trh - převážná většina správních řízení vedených příslušnými orgány má sankční charakter. Sdružení mohou vnést do řízení nové informace nebo přispět k tomu, aby se řízení ubíralo správným směrem, nemluvě o možnosti využít opravných prostředků.

Z hlediska právního tedy nic nebrání zavedení tohoto institutu výrazně demokratizujícího oblast ochrany spotřebitele, neboť by dal spotřebitelské veřejnosti do rukou nástroj, který by jí umožnil podílet se výrazněji na spravování věcí obecného zájmu.

Poskytování informací na základě zákonné povinnosti je pro spotřebitele přínosné i v jiném směru. Vzhledem k tomu, že takovou informaci nesou obvykle všechny výrobky v dané komoditě, může mezi nimi spotřebitel porovnávat a vybírat. Dobrým příkladem může být již zmiňovaný systém energetického štítkování, který umožňuje spotřebiteli vybrat si ze škály výrobků s různou energetickou spotřebou.

Toto řešení však vyvolává celou řadu problémů a to jak čistě realizačních, tak i celospolečenských. Je zřejmé, že by zavedení takové povinnosti mělo obrovský dopad na celou národní ekonomiku, související s pravděpodobnou změnou poptávky po výrobcích a následnou změnou struktury výroby. Z hlediska zájmu ochrany životního prostředí by však tato změna byla jistě přínosem.

Podstatou tohoto návrhu je to, že každý výrobce nebo dovozce je povinen na vlastní náklady označovat výrobky tzv. koeficientem ekologické účinnosti výrobku. Tento koeficient získá na základě provedení ekologického auditu nezávislou pověřenou osobou (zkušebnou). Koeficient má podobu číslice na škále od 1 do 5, přičemž výrobky označené koeficientem 1 jsou k životnímu prostředí nejšetrnější a naopak. Pokud výrobce ekologický audit neprovede, je povinen označit výrobek číslicí 5. Za porušení pravidel podle tohoto návrhu ukládá Česká obchodní inspekce pokuty.

Pravděpodobně jde o návrh, který je v současné době nerealizovatelný, obzvláště z toho důvodu, že by měl výrazně nárazový dopad na ekonomiku. Ani v zahraničí se takový systém (podle informací autora) v současné době nerealizuje. A to je další důvod, který v dnešní, velmi provázané "globální ekonomice", neumožňuje realizaci této myšlenky.

Dudová, J.: Ekologicky šetrný výrobek a ochrana spotřebitele, Brno, Masarykova univerzita - právnická fakulta, 1993

Doucha P.: Ochrana spotřebitele před zdraví nebezpečnými výrobky, diplomová práce, Masarykova univerzita - právnická fakulta, Brno, 1997

Gaillyová, Y.: Ekologické značení, Veronica - časopis ochránců přírody, 1996, 10. zvláštní vydání

Kallia-Antoniou A.: Politika Společenství pro ochranu spotřebitele a jeho zájmů a organizace pro jejich ochranu podle této politiky - studie, 1989, překlad MPO

Ethical ConsumerGuide to Everyday Shopping (viz WWWadresy z Přílohy 1)

Kontakty na vybrané spotřebitelské a ekologické organizace

tel.: +420.2.24311780; fax: +420.2.24317892, Internet: http://www.ecn.cz; e-mail: info@ecn.cz

1. Introduction

2. General information on ethical consumption

There are numerous very good entrances on this subject. Most of them give introductory information on the subject and link them to general tips. Some of them are part of Green Market pages (see there).

http://www.oneworld.org/ is one of the best. OneWorld receives its information from a very large amount of organisations from the environmental, social justice, development and culture areas.

This page also features the famous Ethical Consumer Guide under http://www.oneworld.org/guides/ecg/ - the best general introduction on the subject I have seen so far.

http://www.envirolink.org/envirohome.html is also a good general access to ethical production and consumption, though focussing only on the environmental side.

http://www.iisd.ca/linkages/consume/consume.html concentrates on policy discussions world-wide on the subject. It is a very good entrance to UN information.

3. Fact-sheets about certain product areas (not or sparingly mentioning brands)

These sites offer more detailed information on certain subjects. They offer general backgrounds on production processes involved and their ethical (mostly environmental) backgrounds. They give tips to consumers.

http://www.hk.super.net/~foehk/groups/consumer/ is a page, which is currently developed by Friends of the Earth UK, but at present only contains text-dumps of their already relatively old fact sheets. It builds on the experiences of Friends of the Earth Netherlands, which developed Web-access to its pages for its Environmental Telephone information sheets. This project became independent under the name Milieucentraal (environment central) and features a very professional Web-site (only in Dutch): http://www.milieucentraal.nl/

 

4. Green markets

This concept seems to grow very fast on the Web. These sites offer a possibility to producers and retailers to present themselves to the public. They are mostly presenting information in a searchable way per product group, brand name or in some cases also availability. Some of them started to offer order-services with payment over the Internet (e-cash or credit card). Producers and retailers accepted in the list, pay a monthly or annual fee for their presence in the pages.

Good examples include:

http://www.ecomarket.net/, based in the Netherlands. This Green Market is fully operational, but does not offer ordering services.

http://www.greenmarket.com/ is based in the USA and offers all mentioned products for on-line ordering.

http://www.redesign.org/ is based in the UK and offers "an on-line Green Design Resource for Designers and other Business Professionals interested in improving their company's response to Environmental issues." This means in plain English, that they offer information and contacts to producers and retailers about resources and production methods. They are also a Green Wholesale Market.

 

5. Boycott lists

Boycott list offer the consumer an opportunity to judge products, producers and retailers on the basis of boycott calls all over the world. On paper, these lists were already very popular. An on-line example can be found on EnviroLink: http://www.envirolink.org/environews/boycotts.news.html

 

6. Producer and retailer information

Many producers started to offer information on their products on the Web. Some of them combined that with general information on environment and other ethical questions - sometimes even linking it with running campaigns of NGOs. Amongst my favourites are:

http://www.bodyshop.com - Bodyshop's Web page is indeed one of the best examples, including a world-wide list of retail points, info on their products, but also on actions and campaigns of NGOs.

http://www.ecover.com of the ecological detergents factory Ecover in Belgium.

 

7. Information about recognised and not recognised product labels

There is a wild-fire of product labelling going on all over the world. Only few of them are indicating reliable control on the environmental and social record of the products and companies involved. Some Web-sites offer information on recognised, some also on non-recognised labels.

http://www.ecomarket.net/label/index.html offers a good overview of recognised European labels.

Also OneWorld offers an overview of labels: http://www.oneworld.org/guides/ecg/ecolabels.html

http://www.greeninfo.dk/maerker/mfolder.htm is only in Danish, but also offers an overview of labels, which are not reliable!

Information on the Blue Angel in Germany can best be found on the official Web-site of the commission: http://www.umweltbundesamt.de/uba-info-daten-e/daten-e/environmental-seal.htm (in English). The German site is even more interesting, because it offers a lot of entrances to how the label functions:

http://www.blauer-engel.de/

 

 

 

8. Environmental, development, social justice, humanitarian, and consumer organisations

Many organisations in this field give also consumers information. An important link for interested people is the site of Consumers International, the world-wide association of consumer organisations:

http://www.consumersinternational.org/directory/index.html

For general information, it is always good to check the already mentioned EnviroLink pages, OneWorld or the pages of the member of APC (Association for Progressive Communication) in the country you are interested in. In the Czech Republic, this is ECONNECT, which is currently developing specialised pages on ethical consumption, which will go on-line in the second half of this year. You can also find most important environmental and social NGOs on its domain: http://www.ecn.cz

 

9. Overview tables or databases which give an estimate of products according to certain criteria

Many consumer organisations regularly publish tests of products and sometimes also ethical concerns (social, environmental, other) are taken into account. Some of these can be found on the Web-pages of these consumer organisations. The Green Consumer Guide in the UK has issued a book with an overview of products and marking them on ethical indicators (animal tested, organically grown, links to weapon-trade, boycott alerts, etc.). I have not been able to find such a site on the Web yet. Still, to be effective, this kind of information should be collected in a Database - and publishing databases currently is easiest over the Web....

 

10. Consumer information as part of general PR strategies

Many producers have taken the Internet as integral part of their PR strategy. This gives the consumers the possibility to get more information about certain products by looking into the corporate Web-pages. With exception of companies which have an explicit social and/or environmental goal (like BodyShop or Ecover), most of this information is, however, very unreliable, because it has been written from an advertisement point of view. One of the characteristics is, that many companies do not include links to critical information in their pages - whereas NGOs criticising the company often do include a link to the corporate Web-site. This make corporate Web-sites in my eyes relatively unreliable information sources. For the critical or ethical consumer it is, for instance, very difficult to get a real picture of the genetic engineering discussion from the Monsanto Web-pages (http://www.monsanto.com/). The "littering" of the Web with propaganda oriented information makes the task of offering reliable ethical consumer information by NGOs even more important!

 

11. The ECONNECT Ethical Consumption pages (working title still: "alternative consumption")

V září 1996 mířila do Evropy první velká zásilka geneticky modifikované odrůdy sóji ze Spojených států. Protože byly oprávněné (a dodnes nerozptýlené) obavy ze zdravotních a ekologických následků geneticky modifikovaných organismů začaly některé ekologické i spotřebitelské organizace protestovat. Nejvíce se v médiích objevovaly záběry z akcí Greenpeace jak blokují lodě a vlaky s nákladem geneticky modifikovaných odrůd sóji, později i kukuřice.

Koncem roku 1996 začalo v Parlamentu ČR dlouhé projednávání zákona o potravinách, které skončilo v květnu 1997 a zákon včetně prováděcích vyhlášek začal platit od ledna 1998. V prosinci 1996 dostali poslanci dva sáčky sóji a hádanku : Který sáček obsahuje geneticky modifikovanou sóju? Byl to pokus jak je upozornit na nutnost zakotvit do zákona povinnost výrobců a prodejců potravin označovat geneticky modifikované potraviny. V listopadu totiž Evropský parlament drtivou většinou rezoluci, která uznává právo spotřebitele na informaci, zda potravina pochází z geneticky modifikovaného zdroje či nikoli. Čeští poslanci však povinnost označovat GM potraviny odmítli s odůvodněním, že není jasná definice geneticky modifikované potraviny. Těch definic jsem jim poslal pět. Mohli si jednu vybrat. Odmítli označování v době, kdy Evropská unie schvalovala Direktivu EU EC 258/98 - Novell Food Regulation, která označování GM potravin nařizuje.

Co to legislativní vákuum? Legislativní vakuum je když se neví nebo nechce vědět. Vědět o odborné stránce věcí poslanci nemusí. Na to jsou odborníci a vědci. A ti by měli připravit podklady. Pokud mají opravdový zájem věci řešit, pokud mají zájem... A to mám pocit, že nemají. Řada odborníků na genetiku, dnes aktivních ve sdružení Biotrend, se netají tím, ze oblast genetického inženýrství (či genových manipulací) je legislativou svazována a že evropský přístup k těmto otázkám brání rozvoji jejich vědy. Prosazují americký model legislativy - totiž ultraliberální a legislativou takřka neošetřený. A řada odborníků dnes z agenturou Burston-Masteller (placenou společnostmi Monsanto, Nov-Artis atd) podporovaného sdružení Biotrend se přímo podílelo na přípravě věcného záměru zákona o nakládání s geneticky modifikovanými organismy a zákona o potravinách.

Nedělejme si však iluze, že praxe v zemích Evropské unie je zářný příklad k následování. Zmiňovaná Direktiva 258/97 je totiž děravá jak řešeto. Vychází ze dvou principů. Jedním hlediskem je přítomnost produktu GM organismu v potravině podle direktivy 90/220 EC - tedy hledisko metody získání produktu. Druhý princip je rozdílnost od existujicích bězných potravin téhož druhu. Výsledkem je praktická nepoužitelnost takto určených pravidel. Jen pro srozumitelnost - označeny musejí být GM sójové boby. Označen již nemusí být olej nebo lecitin z nich získaný. Označeny musí být GM rajčata a již nikoli kečup. Odhadem se sójový olej a lecitin používá v 30 000 druzích potravin. Takže 95 % druhů potravin sice může být vyrobeno z GM plodiny ale nemusí být označeno. Takto tedy Evropská komise "vyhověla" rezoluci Evropského parlamentu o právu spotřebitele na informaci a původu potraviny.

Ostatně v případě GMO se ukázalo, že rozhodovací mechanismy Evropské unie nejsou příliš demokratické. Téměř 400 poslanců hlasuje pro povinnost označovat GM potraviny a 16 komisařů Evropské komise jejich rezoluci postaví na hlavu. Přes 300 poslanců Evropského parlamentu v jiné rezoluci vyzvalo Evropskou komisi aby nepovolila dovoz GM odrůdy kukuřice a komise se postavila proti a dovoz povolila. Jiný příklad: Rakousko, Lucembursko a Itálie protestovaly proti dovozu GM odrůdy kukuřice a zakázaly s využití článku 16 direktivy 90/220 jejich dovoz na své území. Po roce jednání Komise rozhodla, že zákaz brání volnému obchodu a jednotlivé země mají zákaz dovozu odvolat. Pokud vím, rozhodnuto definitivně není dodnes.

Takže jaké jsou možnosti pro spotřebitele, který se chce vyhnout GM potravinám?

1. Nakupovat potraviny z produkce ekologického zemědělství, které jsou pod kontrolou a jsou označeny logem Bioprodukt. Směrnice IFOAM (International of Organic Farming Movements) totiž striktně zakazují pěstování GM plodin a chov GM zvířat. Zde je jistota.
2. Nakupovat potraviny v Rakousku. Rakušané totiž v plebiscitu v loňském roce (předcházela mu mohutná kampaň Greenpeace, Global - 2000 a řady spotřebitelských organizací) odmítli možnost dovozu a pěstování GM potravin. Toto odmítnutí sice není právně závazné pro spolkovou vládu, ale zato je široce podpořeno jak farmáři tak obchodníky, kteří si vylepují na výlohy a na jídelní lístky samolepky "Wir servieren keine GMO".
3. Nakupovat potraviny zaručeně české provenience. Zákon o odrůdách osivu a sadbě z roku 1995 totiž na GM plodiny pamatuje a dodnes nebyla povolena v ČR jediná GM odrůda ke komerčnímu pěstování. Probíhají pouze malé parcelkové pokusy a sklizeň z nich musí být zlikvidována a nesmí se dostat na trh.
4. Pokusit se zorganizovat hnutí proti GM potravinám a dotlačit dovozce a prodejce potravin k tomu aby dobrovolně označovali prověřené zboží " Bez GMO" (GMO -free). Bohužel, poté co jsem odešel od Greenpeace nevím o nikom, kdo by se touto problematikou aktivně zabýval. Světlou výjimkou je poslední číslo časopisu Sedmá Generace, v kterém je několik článků o této problematice. Doufám, že nějaká organizace bude vést aktivní a účinnou kampaň v této oblasti.

Občas se mne někdo ptá zda jsou na českém trhu GM potraviny. Říkám nevím. A říkám neví to nikdo zodpovědný a kompetentní v téhle republice. Ví to jen ten, kdo je možná dovezl. Neví to státní správa. Nikde totiž není povinnost to státní správě hlásit, nikde není sankce za neohlášení. Potravina totiž může být schválena k prodeji a zdravotně nezávadná a pokud to obchodník nenahlásí nikdo nic neví. Vím určitě, že jsou na trhu GM krmiva (krmné směsi) pocházející z GM sóji a kukuřice. Kolik jich je - to tvrdím také státní správa neví. A nemusí to vědět ani dovozci a výrobci těchto směsí. Praxe Spojených států je totiž taková že obyčejné a GM odrůdy neoddělují.