Vyjádření k rozkladu podanému Ředitelstvím silnic a dálnic ČR čj. 17 607/1998-331
Ředitelství silnic a dálnic (dále jen odvolatel) ve svém rozkladu uvádí, že se Ministerstvo životního prostředí ČR (dále jen MŽP) "bez jakékoli hlubší analýzy předložených dokumentů, které vypovídají o opaku, jednostranně přiklání k argumentaci občanského sdružení Děti Země". Domníváme se, že by měl odvolatel uvést, jaké dokumenty, "jež vypovídají o opaku", má na mysli, neboť našemu sdružení takové dokumenty nejsou známy. Máte-li za to, že neexistující dokumenty nelze podrobit žádné (tím méně "hlubší") analýze a proto se domníváme, že v tomto bodě MŽP chybu neudělalo. Pokládá-li odvolatel dokumenty, které předložil, za dokumenty, "jež vypovídají o opaku", pak neuvádí, na základě čeho dospěl k závěru, že se MŽP přiklání k něčí argumentaci "bez jakékoli hlubší analýzy". Těžko se lze ztotožnit s přístupem, kdy hloubka analýzy mých dokumentů je přímo úměrná míře ztotožnění se s mým stanoviskem. S takovým přístupem by v případě jednostranného přiklonění se k argumentaci odvolatele bylo MŽP obviněno druhou stranou - tedy občanskými sdruženími Děti Země, sekce "Za ekologicky čistou dopravu" (jak zní správné celý název) a Přátelé přírody - Občanská společnost z toho, že se přiklání k argumentaci odvolatele "bez hlubší analýzy dokumentů, jež vypovídají o opaku".
Domníváme se, že hloubku analýzy prováděnou MŽP těžko může odvolatel posuzovat a délka posuzování (mimochodem odvolatelem kritizovaná) spíše nasvědčuje tomu, že MŽP věc zvažovalo důkladně (aniž bychom nerozlišovali dálku a hloubku analýzy). Sama skutečnost, že se MŽP přiklání k něčí argumentaci, není podle nás na závadu. V řízení tohoto typu, kdy existují pouze dvě možnosti (výjimku lze pouze udělit nebo pouze neudělit, mezi těmito stanovisky neexistuje žádné jiné - ať už kompromisní, přechodné nebo podmíněné), nelze se nepřiklonit k argumentaci bud' jedné, anebo druhé strany - třetí možnost neexistuje. Ani v tomto tedy nemohlo MŽP pochybit. Je-li možné se k něčí argumentaci přiklonit jinak než jednostranně, je jednak těžko posoudit, jednak je to irelevantní. Na (ne)udělení výjimky mohou existovat prakticky jen dvě stanoviska - udělit nebo neudělit. Účastníci řízení se rozdělili na dvě skupiny a MŽP nemohlo jinak, než dát za pravdu jedné z těchto skupin, což učinilo. Je s podivem, že to odvolatel (zdá se poněkud emotivně) tak zdůrazňuje, jakoby vycházel z přístupu "Jediné já mohu mít pravdu a dá-li někdo za pravdu někomu jinému, pak nemůže postupoval správné" - a používá přitom tak vážné pojmy (bez jakékoli hlubší analýzy, jednostranně se přiklání).
Odvolatel dále uvádí, že se MŽP "nevypořádalo s tak závažnými dokumenty, jakými jsou stanovisko ministra dopravy a spojů, vyjádření Správy CHKO České středohoří Litoměřice, dokumentace o hodnocení vlivů na životní prostředí, posudek a kladné stanovisko MŽP ČR". Není podle našeho názoru jednoduché definovat, co obnáší "vypořádání se" s nějakými dokumenty, ani určit, kdo může posoudit, zda se s nimi MŽP "vypořádalo" nebo "nevypořádalo", ale to není dle našeho názoru rozhodující, neboť z kontextu plyne, co odvolatel slovesem "vypořádat se" asi myslel. Podstatnější jsou tyto skutečnosti: není v kompetenci autora ani jednoho z odvolatelem uvedených dokumentů posuzovat, zda veřejný zájem převaržuje natolik nad zájmem ochrany přírody, aby mohla být výjimka udělena, ani toto posouzení nebylo cílem těchto dokuměntů. MŽP může k těmto dokumentům přihlédnout (což dle našeho názoru učinilo), ale tyto dokumenty nemohou předjímat rozhodnutí MŽP. Bylo-li by tomu totiž tak (a např. stanovisko ministra dopravy a spojů by předurčovalo, jaké rozhodnutí má MŽP vydat), jaký by mělo celé řízení smysl?
K čemu by zákon 114/1992 Sb. výstavbu dálnic v CHK0 zakazoval, když by udělení výjimky bylo předurčováno např. stanoviskem ministra dopravy a spojů? Cílem dokumentace o hodnocení vlivů na životní prostředí není posuzovat nakolik převažuje veřejný zájem nad zájmem ochrany přírody (převažuje-li), ale (jak ostatně plyne z názvu) zhodnotit vliv na životní prostředí. Stejně tak nebylo zadáním vyjádření Správy CHKO České středohoří Litoměřice posoudit veřejný zájem a zvážit jeho míru. (V té souvislosti stojí za povšimnutí, že vyjádření Správy CHKO České středohoří není vypracováno ani podepsáno jejím vedoucím, nýbrž jeho zástupcem Mgr. Kinským, což na věci bezesporu nic nemění, ale za povšimnutí to stojí a dle našeho názoru to také o něčem svědčí. Možná by mohlo být zajímavé zjistit, kde byl vedoucí Správy CHKO České středohoří v době vydání výše uvedeného vyjádření a proč tak závažné vyjádření zpracoval jeho zástupce a proč právě v době nepřítomnosti vedoucího Správy. Vyvstává i otázka, zda vedoucí Správy dal svému zástupci pokyn, aby takové vyjádření vydal a zda s ním byl vůbec předem seznámen.) Ani souhlasné stanovisko MŽP, odboru posuzování vlivů na ŽP k dokumentaci o hodnocení vlivů na životní prostředí neřešilo problém míry veřejného zájmu a jeho případného převážení nad zájmem ochrany přírody.
K tomu musíme dodat, že jak dokumentace o hodnoceni vlivů na životní prostředí tak posudek byly v době jeho projednávání ostře kritizovány jako krajně podjaté, od začátku do konce jednostraně zaměřené, vycházející z předpokladu, že je již o stavbě rozhodnuto, a dále jako zcela nedostatečné a to v míře, která odporuje zákonu (zejména pokud jde o srovnání variant tras, z nichž by alespoň jedna vedla mimo CHKO České středohoří, biologické hodnocení zachycující více než jedno roční období atd). Jak posudek, tak stanovisko MŽP, odboru posuzování vlivů na ŽP, byly mnohými účastníky projednávání považovány za ostudné, neboť vůbec nevzaly v úvahu vznesené námitky, jak věcné, tak týkající se nedodržení požadavků na zpracování dokumentace o hodnocen vlivů na životní prostředí vyplývajících ze zákona (244/1992 Sb.) a zcela ignorující veškerou kritiku. Také způsob řízení veřejného projednání, kde měly být vyslechnuty všechny námitky, ing. Ješátkem byl naprosto ostudný a nešel chápat jinak, než jako obcházení (sabotáž) zákona č. 244/1992 Sb., neboť splňoval pouze formální požadavky zákona, zcela však popíral smysl tohoto zákona: veřejné projednání bylo svoláno na všední den v době dovolených do města, jehož se věc bezprostředně nedotýkala, nebylo využito možnosti projednat věc na více místech ve více termínech, jak by významu problému odpovídalo, úvod sestávající z monologů zastánců a propagátorů stavby trval více než čtyři hodiny, což si není možno vysvětlit jinak než jako obstrukci a bojkot zákona, jehož smyslem je veřejné projednání, nikoli seminář o prospěšnosti výstavby dálnice D8; vystupující občané, představitelé veřejnosti a zástupci občanských sdružení byli řídícím spíše odrazováni od svých vystoupení a byl na ně činěn nátlak, aby svá vystoupení zkrátili atd. atd. Jsme toho názoru, že by se MŽP (z let 1998 a 1999) mělo za tyto skutky MŽP z let 1995 a 1996 veřejnosti omluvit a rozhodnutí MŽP čj. 3039/97 - OOP/1405/97 chápeme jako částečné odškodnění a nápravu dřívějších pochybení. Domněnka, že jedno stanovisko určité instituce natrvalo předurčí všechna další stanoviska této instituce v této věci, nemůže obstát. Precedentem může být omluva mnohých států obětem jejich válečné agrese (a odškodnění jejím obětem), situace, kdy církev ruší tresty jí dříve vydané atd. Dalším precedentem může být postup zákonodárného sboru, který vydává zákony, jimiž ruší platnost jiných zákonů vydaných týmž zákonodárným sborem. Děje se tak proto, že se situace vyvíjí - stejně jako se vyvíjí naše poznáni. Tak je tomu podle našeho názoru i v tomto případě: názor jednoho odboru MŽP v letech 1995 a 1996 (za jednoho ministra, jedné vlády a jednoho parlamentu) mohl být odlišný, než je názor jiného odboru MŽP v letech 1998 a 1999 (za jiného ministra, jiné vlády a jiného parlamentu). Rozhodující je v tomto případě skutečnost, že rozhodnutí o udělení výjimky je v kompetenci nikoli ministra dopravy (a zakladtele investora), nikoli autorů dokumentace o hodnocení vlivů na životní prostředí a posudku (placených investorem), nikoli zástupce vedoucího Správy CHKO České středohoří, nikoli MŽP odboru posunování vlivů na životní prostředí (v roce 1996), ale výhradně odboru ochrany přírody MŽP. A ten se dle našeho soudu s dokumenty (sice - jak odvolatel uvádí - "závažnými", avšak nehodnotícími míry vcřejného zájmu a zájmu ochrany přírody) "vypořádal". A to tak, že jim přisoudil roli, jakou mají - tedy roli souvisejících nikoli však předurčujících dokumentů. Donmíváme se, že ani v tomto bodě MŽP nepochybilo.
Odvolatel uvádí, že "význam veřejného zájmu na realizaci dálnice D8 - 0805 v úseku Lovosice - Řehlovice prokazuje v prvé řadě nařízení Vlády České republiky č. 64/1996 Sb., kterým se vyhlašuje závazná část územního plánu velkého územního celku okresu Litoměřice. Toto nařízení ...vysloveně deklaruje veřejnou prospěšnost této stavby". Domníváme se, že i zde jde o podobnou situaci: 1) odvolatelem uvedené nařízení pouze vyhlašuje veřejnou prospěšnost stavby, ale není v jeho kompetenci hodnotit jeho míru ve srovnání s mírou zájmu ochrany přírody, což je plně v kompetenci MŽP; 2) ani toto nařízení nmůže předurčovat budoucí rozhodování o (ne)udělení výjimky.
Základní nedostatek rozkladu odvolatele jsou podle našeho názoru jeho tvrzení, že "zájem celé společnosti na rozvoji ekonomiky a ... jsou součástí komplexu zájmů, jehož součástí je i zájem na ochraně CHKO. ...jen vyspělá ekonomika může uvolnit více finančních prostředků na ekologii. Prosperita je pak přímo odvislá od moderní dobře fungující infrastruktury, tedy dopravení sítě." Chápeme-li to správně, odvolatel se - podle nás mylně - domnívá, že dálnice = moderní infrastruktura = vyspělá ekonomika = prosperita = veřejný zájem převyšující zájem ochrany přírody. Podle našeho názoru neplatí ani jedna část této "rovnice".

1) Modenú infrastruktura podle nás nemusí nutně hustou dálničn síť vůbec obsahovat. Dnes již existují modernější dopravní prostředky, než je zhruba 100 let starý automobil (např. Cybertran, vysokorychlostní vlaky aj.), a také sofistikovanější (mnohem méně materiálově, finančně a energeticky náročné a ekologicky citlivější) formy sítí než je síť dálniční (již zmíněný Cybertran nebo síť počítačová). Skutečně moderní infrastrukturu bychom měli plánovat na základě dlouhodobych prognóz, nikoli pokračováním v minulých (často překonaných) trendech. Seriózní dlouhodobé prognózy na jedné straně hovoří např. o největším snižování biodiverzity za posledních 60 miliónů let, o hrozbě klimatické změny způsobené rostoucími emisemi oxidu uhličitého, jež má ve značně míře na svědomí automobilismus, a způsobující stále rostoucí škody na národním bohatství (povodněmi, přívalovými srážkami, vichřicemi apod.), a na druhé straně např. o revolučním pokroku ve výpočetní technice.
2) Odvolatel podle nás staví svou argumentaci na předpokladu, že prosperita je přímo odvislá od dálniční sítě, aniž by se toto své tvrzení pokoušel dokázat. Podle nás se o to nesnaží proto, že jde o tvrzení nedokazatelné. Prosperita není podle nás přímo úměrná hustotě dálniční sítě. (Kupř. prosperita Norska a Japonska jsou srovnatelné, hustota jejich dálničních sítí však nikoli.) Závislost je podle nás opačná: prosperující země mají hustou dálniční síť proto, že mají prostředky na to, aby si ji budovaly. Dálniční síť nepodmiňuje prosperitu, ale je prosperitou podmíněna. Jsme přesvědčeni, že prosperity (budeme-li ji považovat za smysl našeho úsili) lze dosáhnout i bez husté dálniční sítě.
3) Nemůžeme ani souhlasit s předpokladem odvolatele, že prosperita a potažmo vyspělá ekonomika je nejvyšším veřejným zájmem (převyšujícím i zájem ochrany přírody). Domníváme se, že jsou veřejné zájmy srovnatelné, příp. i vyšší než je vyspělá ekonomika. Zejména to jsou: právní stát, svoboda, demokracie, dodržování lidských práv, zajištění práv menšin, zdravotní stav populace, stav veřejného pořádku, kultura, stav historickych památek, bytového fondu, stávající silniční a železniční sítě, kulturní prostředí, kultura mezilidských vztahů, společenská atmosféra, spokojenost obyvatel, stav přírody, čistota životního prostředí a veřejných prostranství apod. Uznáte-li případnou námitku, že mnohé z těchto veřejných zájmů jsou velmi obtížné kvantifikovatelné (mimochodem rovněž "prosperita" není právě nejšťastnějším ukazatelem, neboť jde o značně vágní pojem, který se odvolatel ani nepokouší definoval, a bylo by vhodnější používat ukazatele typu hrubý domácí produkt na obyvatele, národní důchod, výroba a spotřeba zboží apod.), pak stále nelze veřejný zájem zúžit na ukazatele čistě ekonomické. Nejmodernějším (a podle nás naprosto správným) trendem je preferovat jako nejdůležitější ukazatel nikoli hrubý domácí produkt, ale národní bohatství. A součástí národního bohatství není pouze množina vyrobených spotřebních předmětů, ale patří sem rovněž mj. stav přírody. Jakmile budeme za hlavní ukazatel (veřejného zájmu) považovat národní bohatství, dostane se stavba dálniční sítě do úplně jiného světla: zjistíme, že výstavbou dálnic sice vzroste národní důchod, ale kvůli snížení přírodního bohatství se národní bohatství nezvýší, příp. se dokonce sníží. Konečným efektem celé investice pak tedy může být snížení národního bohatství, ke všemu ještě za vydání (utracení) značných částek ze státního rozpočtu.
4) Jako zmatečné se nám jeví tvrzení odvolatele, že "jen vyspělá ekonomika může uvolnit více finančních prostředků na ekologii", neboť není vůbec jasné, co odvolatel myslí pojmy "ekologie" a "prostředky na ekologii". V řízení o (ne)udělení výjimky z ochranných podtmínek CHKO České středohoří pro dálnici D8 - 0805 úseku Lovosice - Řehlovice jde o posouzení, zda veřejný zájem výrazně převažuje nad zájmem ochrany přírody. Jak ze slova "ochrana" plyne, jde o to "ochránit" přírodu (CHKO České středohoří) před jejím (zejména nevratným) poškozením. A to nemusí nutně vyžadovat finanční proslředky ("na ekologii"). I kdybychom přijali obě teze (tedy, že dálnice D8 v CHKO České středohoří přinese prosperitu a že prosperita přinese prostředky na "ekologii"), nevysvětluje odvolatel, jak by dálnicí způsobené postižení přírody v CHKO České středohoří mohly finanční prostředky nahradit či eliminovat. Trvalé poškození značné části krajiny nelze podle našeho názoru nahradit prakticky žádnými financemi. Dokáže snad odvolatel z peněz vytvořit nové organismy a nové ekosystémy? I kdyby to bylo možné, kam by tyto organismy a ekosystémy umístil? Jak by chtěl odvolatel z peněz nahradit louky, které by kvůli dálnici zmizely? Lidi může odvolatel financemi přinutit, aby u dálnice zůstali, neumíme si ale představit, že by se mu podařilo totéž v případě živočichů (zejména zvláště chráněných), kterým by dálnice zlikvidovala prostředí jejich života. Že by např. slavíci hnízdící v místech plánované trasy dálnice D8 přijali finanční kompenzace a hnízdili by u svodidel? A jak by chtěl odvolatel penězi kompenzovat poškozený ráz krajiny? Tyto otázky jsou podle nás plně na místě a odvolatel se s nimi "nevypořádal".
5) Výstavba dálnic odebírá prostředky ze státního rozpočtu, které by jinak (ať už přímo nebo nepřímo v případě adekvátního snížení výběru daní) mohly být věnovány buď na "ekologii" nebo na skutečný ekonomický rozvoj.

Za vysloveně nepravdivé pokládáme tvrzení odvolatele, že si pracovníci odvolatele, Správy CHKO, ale i dotčených orgánů obcí, okresních úřadů, Ministerstva dopravy a spojů ČR, ale i MŽP "nutnost konsensu hluboce uvědomovali". Takovéto tvrzení pokládáme za zcela nehorázné a pobuřující! Jako účastníci diskuse o dálnici D8 od roku 1994 jsme u odvolatelem uváděných pracovníků nezachytili jediný náznak toho, že by si (ať už hluboce nebo jakkoli jinak) uvědomovali nutnost konsensu. Bylo tomu právě naopak - drtivá většina těchto pracovníků naprosto ignorovala všechny naše výzvy po učené diskusi, která by ústila do nalezení oboustranně přijatelného řešení. Tato arogantní přezíravost k názorům představitelů veřejnosti a občanských sdružení podle nás vycházela z mylného dojmu, že o dálnici (a o výjimce) je předem rozhodnuto a žádnou diskusi s odpůrci D8 nepovedou. O tom mimo jiné svědčí i fakt, že se zástupci odvolatele odmítli účastnit veřejného zasedání zastupitelstva obce Prackovice nad Labem za účasti představitelů občanských sdružení 26. 7. 1996 (a místo toho dávali přednost jednání se starosty obcí, kteří v naprosté většině nejen, že neměli žádný mandát občanů své obce, ale ani občany neinformovali, na čem se s odvolatelem na těchto uzavřených jednáních dohodli; výše uvedeného veřejného jednání zastupitelstva se např. bez omluvy nezúčastnil starosta obce s odvolatelem jednajícím nejen bez vědomí členů zastupitelstva, ale dokonce i svého zástupce). Kdyby si skutečně pracovníci odvolatelem jmenovaných institucí nutnost konsensu byť minimálně uvědomovali, pak by nejednali se starosty obcí o finančních kompenzcích výměnou za jejich souhlas s dálnicí D8 v té podobě, jak ji prosazoval odvolatel, ale přijali by nejméně jednu z několika nabídek zástupců občanských sdružení nesouhlasících s navrhovanou trasou dálnice D8 na společné jednání.
Za diskutabilní pokládáme tvrzení odvolatele, že "stát je vrcholným představitelem veřejných zájmů". Domníváme se, že od doby změny režimu v ČR v r. 1989 není již stát zdaleka jediným představitelem veřejných zájmů. Nehledě na to, že stejně tak je představitelem veřejných zájmů i MŽP, které 20. 11. 1998 rozhodlo výjimku neudělit. Představitelem veřejných zájmů je rovněž petiční výbor podpořený více než tisícem občanů, z nichž značná část žije právě na plánované trase dálnice D8 v CHKO České středohoří, kteří požadovali změnu trasy a výslovně neudělení výjimky.
Ani další tvrzení odvolatele, že "pokud stát ... uvolnil na tuto dálniční investici finanční prostředky, uznal tím míru veřejnčho zájmu ve zcela nejvyšší míře", nepokládáme za pravdivé. Stát 1 ) uvolnil prostředky na stavbu dálničního spojení Prahy s Berlínem (popř. Drážďanami nebo Saskem či Německem) v jeho české části, ale úplně stejně může být toto dálniční spojení financováno státem v jiné trase; 2) ani v případě, že by financování bylo účelově vázáno výhradně na stavbu v odvolatelem navrhované trase, nemůže (v právním státě) tato skutečnost ani předurčit a dokonce ani ovlivnit zákonnou kompetenci MŽP posoudit, zda veřejný zájem výrazně převyšuje zájem ochrany přírody.
Domníváme se, že chybně je rovněž ztotožňování obce a starostů obcí, neboť z našich (četných) rozhovorů s občany dotčených obcí plyne, že 1 ) většina občanů s vedením dálnice D8 přes CHKO České středohoří nesouhlasí (nesetkali jsme se se souhlasem), 2) prakticky nikdo neví o jednáních, které starostové s odvolatelem vedou, 3) nejvíce dotčené obce (např. Dobkovičky, Litochovice nad Labem apod.) jsou menšinovými součástmi střediskových obcí, které by ležely dále od plánované trasy dálnice D8 a jejich postoje k dálnici D8 se zpravidla výrazně liší, přičemž zástupci střediskových obcí menší obec přehlasují.
S odvolatelem nemůžeme souhlasit v jeho tvrzení, že zájmům na rozvoji ekonomiky "se nutně podřizují" zájmy další - kulturní, zájmy na zachování přírody apod.
Taktéž v tvrzení, že "zůstává základní princip - jen vyspělý stát může zvýšenou měrou chránit zájmy přírody", se nemůžeme s odvolatelem shodnout. Máme za to, že vyspělost státu se neměří zdaleka jen vyspělostí ekonomiky, ale také vyspělostí kulturní, kam spadá rovněž i vztah k přírodě. Podle našeho názoru je míra ochrany přírody projevem kulturní vyspělosti společnosti a státu. Nelze souhlasit s tezí, že se musíme smířit s poškozením přírody a krajinného rázu CHKO České středohoří, abychom měli více prostředků na ochranu přírody, neboť zákonitě vyvstává problém, kterou a jakou přírodu budeme zvýšenými prostředky chránit, když to nejcennější (rodinné stříbro) obětujeme výstavbě dálnic, potažmo automobilismu, potažmo ekonomickému růstu (vynecháváme-li problematičnost vzájemné závislosti ekonomické vyspělosti a výstavby dálnic).
Výklad zákona odvolatele stran "vtělení ustanovení zakazující stavbu nových dálnic" v CHKO, podle něhož prý "smyslem tohoto ustanovení nebylo vytěsnit stávající dopravu z CHKO, nýbrž zabránit tomu, aby byly územím budovány nové dálniční trasy, které by do něj přivedly dopravu, jež je zatím vedena jinými trasami", je svévolný a nic v zakoně tomu nenasvědčuje. Ovšem i v případě, že by smysl "vtěleného" ustanovení byl skutečně shodný s výkladem odvolatele, jde v případě D8 právě o přivedení dopravy do CHKO České středohoří, která je buď dosud vedena jinými trasami, anebo která dosud neexistovala. Zde jsme v jednom z největších sporů s odvolatelem, který tvrdí, že dálnice D8 se buduje výhradně k tomu, aby odvedla dopravu ze stávajících (nevyhovujících) silnic na dálnici. Ve skutečnosti, jak dokazují i některé zahraniční studie (např. Federální správy dálnic či Rady pro výzkum v dopravě z USA nebo britské Stálé poradní komise pro dálkovou dopravu), představují nové silniční komunikace nabídku a indukují tak novou dopravu, která by v případě zachování současné délky silniční a dálniční sítě vůbec nevznikla. Případná výstavba dálnice D8 by tedy do CHKO České středohoří novou dopravu přivedla a to jednak dopravu indukovanou (vytvořenou novou nabídkou), jednak část transkontinentální (zčásti kamionové) dopravy, nyní vedené jinými trasami - často mimo ČR, což je pro nás jedním z hlavních důvodů našeho nesouhlasu s plánovanou trasou D8.
Souhlasíme s odvolatelem, že stávající dvouproudá komunikace procházející CHKO České středohoří (E55) je nevyhovující. Jako řešení však nevidíme (drahou, pomalou a neekologickou) výstavbu dálnice D8, ale převedení dopravy z této nevyhovující komunikace mimo CHKO České středohoří - např. západně na R28.
Na druhou stranu máme za to, že silnice I/30 (Lovosice - Ústí n. L.), která má kapacitu tříproudé komunikace, je vyhovující a (zvláště v případě přeložení trasy E55 na R28) ještě dlouho bude. Nicméně bychom si uměli představit její rekonstrukci a případně zkapacitnění (rozšíření) některých jejích úseků.
Problematičnost tvrzení odvolatele, že "navrhovaná stavba protíná CHKO České středohoří v jednom z nejužších míst", lze velmi snadno ověřit pohledem na mapu... Stejně pravdivý je i výrok, že navrhovaná trasa by protínala CHKO České středohoří v jednom z nejširších míst".
Obvinění MŽP ze snahy "odříznout" region Bíliny, Teplic, Ústí n. L. a Děčína od zbytku ČR myslí odvolatel patrně ve značné nadsázce - málokterý region v ČR je "napojen" na zbytek ČR (odvolatel zřejmě podvědomě ztotožňuje zbytek ČR s Prahou - např. se západními Čechami probíhá spojení regionu mimo CHKO České středohoří) tak, jako ústecký, klerým prochází "vodní cesta" Labe a dvě dvojkolejné (plně elektrifikované) železnice a dvě dvouproudé silnice (na obou březích Labe). Není nám tedy jasné, jaké "odříznutí" má odvolatel na mysli. Rovněž nelze brát vážně tvrzení, že nerealizací stavby dálnice D8 - 0805 úseku Lovosice - Řehlovice "by vznikly jakési Nové Sudety, které by musely hledat orientaci na SRN a nikoli napojení na ekonomiku ČR". Napojení na ekonomiku nelze zužovat jen na dopravu (děje se tak v nesrovnatelně větší míře např. měnou či příslušností k státnímu celku), a už vůbec ne na dálnice. Navíc nelze vyloučit, že by ona hypotetická "orientace" na (ekonomiku) SRN ústeckému regionu spíše prospěla než uškodila.
Rovněž nelze souhlasit s tvrzením odvolatele, že alternativní varianta spojení Prahy s Berlínem, resp. Drážďanami, neřeší projednávaný problém, jenž je podle odvolalele dálnice D8 Praha - Ústí n. L. - státní hranice ČR/SRN. Podle našeho názoru by nemělo jakýkoli smysl budovat komunikaci dálničního typu na státní hranici, kdyby zde neexistoval předpoklad pokračování na druhé straně této státní hranice. Logicky tedy plyne, že dálnice se na státní hranici buduje proto, že je součástí mezinárodního spojení - v případě D8 spojení Praha - Berlín (příp. Praha - Drážďany).
MŽP tedy podle našeho názoru postupovalo správně, když chápalo D8 jako součást dálnice Praha - Berlín a ta skutečně nemusí nezbytně vést přes CHKO České středohoří. Je pravda, že silnice R28 (Praha - Slaný - Louny Most - Mníšek - SRN) neřeší spojení Praha - Ústí n. L. Bude-li však dálnice z Prahy končit v Lovosicích, lze Ústí n. L. podle našeho názoru považovat za dostatečně napojené na dálnici, neboť z Ústí n. L. do Lovosic je vyhovující komunikace I/30. Trasa z Ústí n. L. do Lovosic měří po silnici I/30 stejně (23 ař 26 km), jako by měřila trasa po dálnici D8 (24 až 27 km) s tím rozdílena, že po silnici I/30 nemusí řidiči překonávat výškové rozdíly, které by je čekaly na D8 přes CHKO České středohoří. (jejíž převýšení dosahuje až 200 metrů). Při výstavbě dálnice D8 z Prahy do Ústi n. L. je dost pravděpodobné, že by významná část (možná i většina) řidičů mířících z Ústí n. L. a Děčína volila stávající silnici I/30 a při cestě do Prahy by na dálnici D8 najela až v Lovosicích. Má-li dálnice D8 řešit "problém" spojení Ústí n. L. (a Děčína) s Prahou, pak je plán na řešení tohoto "problému" neobhajitelný, neboť kapacita silnice I/30 není zdaleka vyčerpána (k žádným kalamitám na ní nedochází) a v příštích asi 20 letech ani nelze očekávat takový nárůst, který by vybudování dálnice vyžadoval. Tam, kde sc nevyskytuje problém, není ani potřeba něco řešit.

Vyjádření k rozkladu podanému obcemi Velemín a Chotiměř k rozhodnutí MŽP čj. 3039/97-OOP/1405/97. Souhlasíme s vyjádřením obcí Velemín a Chotiměř, že komunikace E55 procházející mj. Bílinkou, Velemínem a Bořislaví zatěžuje obyvatele, ale i přírodu. Situace by se ale zlepšila i přeložením trasy E55 západně od CHKO České středohoří (např. na R28). Na druhou stranu nelze předpokládat, že řidiči mířící z Prahy (resp. Lovosic) do Teplic by přestali používat silnici E55 a zajížděli si po dálnici D8 (přes Dobkovičky, Radejčín a Řehlovice). Jsme přesvědčeni, že se problém E55 opravdu řešit musí, očekávat ale řešení od stavby dálnice D8 je podle našeho názoru neopodstatněné. Ať už bude realizována dálnice D8 nebo silnice R28, problém E55 je nutno řešit samostatně. Navíc výstavba dálnice D8 by sice možná řešila (částečně) problém obcí na trase E55, ale způsobila by podobný problém jiným obcím (Řehlovice, Dobkovičky atd.). Myslíme si, že zájem řešit svúj problém na úkor někoho jiného, rozhodně nelze nazvat veřejným zájmem.
Na základě výše uvedeného vyjádření navrhujeme, aby ministr životního prostředí rozhodnutí MŽP čj. 3039/97 OOP/ 1405/97 potvrdil.
Za občanské sdružení Přátelé přírody - Občanská společnost
ing. Marian Páleník