Pouze text - only text Econnect Zpravodajství Informační servis pro NNO
- Kalendář akcí | Práce v NNO | Katalog odkazů | Občan TOPlist
- -
Pouze text - only text
logo Econnectu Zpravodajství
pro registrované uživatele pro novináře pouze text English
-
- - - - - - - - -
- -
-
Zpravodajství ze VŠECH oblastí Životní prostředí Lidská práva Sociální oblast Gender Regionální rozvoj Kultura Občanský sektor Internet
- -
Zpravodajství - vše
zpravodajstvi.ecn.cz > zpravodajství > zprávy
-
-

 zprávy

 komentáře

 tiskové zprávy

 témata

 multimedia

Respect Festival se už po dvacáté změní v zónu tolerance plnou hudby a rytmů z celého světa

12. 6. 2017 - PRAHA [Econnect/Respect festival]

Křest nového alba Ivy Bittové a Čikori, mezinárodní projekt Junun, rabínova dcera rapující kabalistické texty, podmanivá hudba z Bretaně, uhrančivá zpěvačka z malijského kraje lovců, oksitánské songy středověkých kacířů i kořeny amerického blues v africké hudbě a mnoho dalších - pražské Výstaviště rozezní hudba ze všech koutů světa, neboť zde 17. a 18. června proběhne 20. ročník festivalu Respect.

„Louka pod Bruselskou cestou bude po celé dva dny patřit toleranci, kulturní rozmanitosti a hlavně hudbě. Takové, která umí nejen potěšit posluchače, ale také objevovat a propojovat různé světy. Promyšlená a kvalitní dramaturgie s jasným názorem nabídne originální a silné zážitky, které je u nás jinde těžké najít,“ říká organizátor akce Borek Holeček.


SOBOTA

Junun

Nejodvážnější žánrová kolize posledních let vznikla, když se kytarista Radiohead Jonny Greenwood setkal s izraelským hudebníkem Shye Ben Tzurem, mistrovským znalcem indické hudby.
Výsledkem je projekt Junun, superband 20 osobností indické hudby. Vzácné spojení navzájem rozdílných žánrů sahá od spirituálních zpěvů qawwali až po burácející indickou dechovku. K sofistikovanému provázání kontrastujících prvků přispěl i Nigel Godrich, stálý producent Radiohead. I když Jonny Greenwood projekt inicioval, koncertuje s ním jen zřídka – ale na letošní turné Radiohead si vybral Junun jako předkapelu. Roli kapelníka přebírá Shye Ben Tzur, který jako první spojil sufijské náboženské zpěvy s hebrejskými texty. Zrod projektu dokumentuje film, promítaný před festivalem Respect, který natočil americký kultovní režisér Paul Thomas Anderson, 6x nominovaný na Oscara (Až na krev, Skrytá vada).


Radio Cos

Radio Cos vzniklo jako sdružení nejfundovanějších místních hudebníků a představuje podobnou superskupinu, jakou se v Irsku stali o půl století dříve Chieftains.
Západošpanělský region Galicie nabízí podobně unikátní hudbu jako Irsko, Skotsko či Bretaň. Galicie sice nepatří mezi keltské země, kulturní spřízněnost vytvářely historické námořní cesty. Zdejší hudbě vládnou dudy i taneční rytmy, navíc tu slyšíme ostrý puls tamburín a pronikavý zpěv, jehož kořeny sahají až do severní Afriky. Od zbytku Španělska se Galicie liší i historií, místní jazyk má blíž k portugalštině než španělštině. Radio Cos vzniklo jako sdružení nejfundovanějších místních hudebníků a představuje podobnou superskupinu, jakou se v Irsku stali o půl století dříve Chieftains. Jádro tvoří dva virtuosové na tamburiny pandeiretas, kteří za sebou mají 30 let sběratelské práce, sestavu dotváří akordeon, dudy a housle v rukou fenomenálního hráče Nikolaye Velikova, který je původem z Bulharska. Na nástroj hraje od svých 6 let a ve Španělsku získal post sólisty v Galicijské filharmonii.

Hudba Galicie byla na světových festivalech opomíjená a zasloužené pozornosti se jí dostalo až v posledních letech, když se v hlavním městě Santiago de Compostela konal dvakrát mezinárodní festival Womex – a skupina Radio Cos patřila k zásadním překvapením programu. Už před šedesáti lety přivedla hudba Galicie do Evropy věhlasného sběratele a folkloristu Alana Lomaxe, který předtím pro Knihovnu amerického kongresu mapoval blues amerického Jihu. Lomax natáčel lidovou hudbu ve Skotsku, Itálii, ale nejcennější objevy udělal právě v Galicii – a jedna z jeho nahrávek dokonce inspirovala Milese Davise na jeho albu Sketches of Spain [skladba The Pan Piper-Alborada de Vigo].


Balanescu Quartet

Ansámbl rumunského houslisty Alexandera Balanescu patří do stejné třídy jako světově nejúspěšnější komorní těleso Kronos Quartet - ale na rozdíl od něj se zaměřuje výhradně na experimentální žánry a stylové přesahy. Dlouhodobě spolupracuje s anglickým minimalistickým skladatelem Michaelem Nymanem, hraje akustické verze elektronických skladeb skupiny Kraftwerk, podílel se na albu Bartók maďarské skupiny Muzsikás, účastnil se koncertního turné Pet Shop Boys a v repertoáru má skladby Johna Cage, Davida Byrna, Philipa Glasse i Yellow Magic Orchestra. Mezi osobnostmi soudobé hudby je řazen k nejodvážnějším vizionářům i hudebním znalcům: zkomponoval „surrealistickou minioperu“ Ostrov – setkání Robinsona Crusoa s kanibaly, a k jeho nejžádanějším projektům patří multimediální představení, věnované odkazu velké rumunské zpěvačky Marie Tanase, která čerpala z pijáckých písní cikánských kapel rumunského venkova.

Alexander Balanescu se narodil jako syn universitního profesora, vyrůstal v Rumunsku, dospíval v Izraeli, hudbu studoval v Londýně i v New Yorku na Juillard School of Music. Roku 1987 založil Balanescu Quartet, roku 1992 natočili průlomové album Possessed pro nezávislou značku Mute Records, s akustickými transkripcemi skladeb Kraftwerk – což Balanescu zdůvodnil slovy: ‘Housle existují dvě století, a my se snažíme je dostat do harmonie s moderními skladbami.’


Sirventès

Zpěvák Manu Théron, vedoucí polyfonního sboru Lo Cor de la Plana, přichází s novým projektem, tříčlennou sestavou Sirventés, v níž ho doprovázejí výjimeční hudebníci severoafrického původu:
Youssef Hbeisch, spoluhráč Ibrahima Maaloufa a Tria Joubran rozšířil bicí soupravu o bubínky darbouka, a Grégory Dargent je prvním virtuozem na loutnu oud, který se svým nástrojem zachází jako s elektrickou kytarou. Jiskřivý i dunivý doprovod zní jako severoafrická paralela rockové rytmiky, výsledek je unikátním spojením tradice a modernity. Théron si tentokrát z oksitánské středověké poesie vybírá kontroversní a satirické písně, žánr známý jako Sirvenites, podle nějž si skupina vybrala svůj název. „Jde vlastně o nejstarší evropské protestsongy,“ vysvětluje Théron. „Písně trubadurů, církví označované za kacířství.“


Na Hawa Doumbia

Počátkem 80. let vydala Na Hawa Doumbia první alba, která jsou dodnes žádanými sběratelskými artikly. Později natáčela s doprovodnými hudebníky Salifa Keity, a spolu s Oumou Sangare vytvořila trend, známý jako Wassoulou sound.

Mali, jeden z nechudších afrických států, je hudební velmocí. Pocházejí odtud takové veličiny jako Salif Keita, Ali Farka Toure či skupina Tinariwen. Unikátním regionem je Wassoulou, kde hudba tradičně patřila k nočním rituálům, na nichž se lovci svými hlasy i nástroji domlouvali s duchy. Ti jim pak na oplátku pomáhali ulovit zvěř. Dnes mají v hudbě Wassoulou hlavní slovo ženské hlasy s doprovodem zvukově kouzelných akustických nástrojů. Pochází odtud Oumou Sangare, dnes největší zpěvačka západní Afriky, i Na Hawa Doumbia, legendární osobnost, která se prosadila před 30 lety a dnes slaví comeback.

Vše začalo na blogu Awesome Tapes From Africa, který nabízí digitalizované verze klasických afrických nahrávek původně vydaných na kazetách v 80. letech. Na Hawa Doumbia je prvním projektem, který vyšel na CD a zachycuje zpěvačku s komorním, ale velmi úderným doprovodem kytary a lokálních afrických nástrojů. Koncerty jsou expedicí do zlaté éry africké hudby, dávno před tím, než se world music stala trendem i terénem pro producentské kalkulace.

Když byla Na Hawa Doumbia ještě dítě, objevili ji lovci talentů, kteří pracovali pro Malijské ministerstvo kultury. Africké země se těšily z nedávno získané nezávislosti, hudba byla součástí budování národní identity. Počátkem 80. let vydala Na Hawa Doumbia první alba, která jsou dodnes žádanými sběratelskými artikly. Později natáčela s doprovodnými hudebníky Salifa Keity, a spolu s Oumou Sangare vytvořila trend, známý jako Wassoulou sound. V Mali je hudba – a především tvorba zpěvaček – spojena s protestem proti starým pořádkům, k nimž patří polygamie i nerovnoprávné postavení žen. Nejedná se ale o protestní písně militantního střihu, ženské hlasy předkládají kontroverzní témata velmi okouzlujícím způsobem a doprovází je neméně uhrančivý rytmus zvukově barevných akustických nástrojů. Hlavní slovo má kamale-ngoni, kdysi posvátná loutna lovců, xylofonu příbuzný balafon, kytara, bubínky, a samozřejmě ženské hlasy.

V rozhovoru zpěvačka vysvětluje: „Nejsem z rodiny griotů, dědičných hudebníků. Jsem z muslimské rodiny – která ale byla zpočátku proti tomu, abych se stala zpěvačkou. V roce 1974 i později jsem vyhrála několik cen a roku 1980 jsem zvítězila v soutěži francouzského rozhlasu RFI. To mi pomohlo proniknout na mezinárodní scénu. Dětství jsem ale měla komplikované – matka zemřela týden poté, když jsem se narodila, neznala jsem ji a nemám ani její obrázek. Adoptovala mě moje babička, což ale znamenalo problém, protože mě nemohla kojit. Naštěstí se podařilo obstarat krávu, tu ale zabil blesk, a druhá kráva se zřítila do rokle. Nakonec babička našla ve vesnici nějaké ženy, které mě mohly kojit.“


NEDĚLE


Erik Marchand & Bojan Z

Spolu s Alanem Stivellem patří Erik Marchand k nejdůležitějším průkopníkům bretaňské hudby. Zatímco Stivell ji představil širšímu publiku, Marchand na jeho odkaz navázal směrem do hloubky a zkoumal spřízněnost bretaňských melodií s tradicemi z Balkánu či Afriky.

Spolu s Alanem Stivellem patří Erik Marchand k nejdůležitějším průkopníkům bretaňské hudby. Zatímco Stivell ji představil širšímu publiku, Marchand na jeho odkaz navázal směrem do hloubky a zkoumal spřízněnost bretaňských melodií s tradicemi z Balkánu či Afriky. Jeho posledním projektem je spolupráce s pařížským, původem srbským pianistou Bojanem Z (Zulfikarpašićem) – největší osobností balkánského jazzu. Jejich společná vize vychází z faktu, že v minulosti, ještě předtím než převládly mollové a durové stupnice, měly evropské tradice mnohem víc společného s „modální“ hudbou Východu. Repertoár dua sahá od bujarých keltských tanců až po virtuozní improvizace. Podobně jako minimalistický novátor La Monte Young se Bojan Z snaží klavír vymanit z limitů temperovaného ladění. Za svůj přínos získal roku 2002 od francouzské vlády titul Rytíř Řádu umění a literatury (Chevalier de l’ordre des Arts et des Lettres), od francouzské jazzové akademie cenu Django Reinhardta a roku 2005 Evropskou jazzovou cenu jako hudebník roku.


Iva Bittová & Čikori

Iva Bittová je česká zpěvačka, houslistka a herečka. Patří k nejvýraznějším osobnostem české alternativní hudební scény. Rozsah jejích aktivit je pozoruhodný – v hudbě od vlastních interpretací lidových písní přes experimentální jazz, rock až po houslové aplikace skladeb vážné hudby a operní zpěv. Českému publiku se představí po dlouhé době.

Iva Bittová & Čikori natočili zcela nové písně na album At Home. Devět autorských skladeb skvělým způsobem navazuje na legedární Bílé Inferno a to nejen obsazením či poetikou, ale i svou písňovou formou a celkovým zvukem nahrávky. Kapelu Čikori tvoří Vladimír Václavek (kytary), Jaromír Honzák (kontrabas), Oskar Török (trumpeta). Jako hostující muzikanti se do nahrávání alba zapojili Antonín Fajt (klavír), Hamid Drake (bicí) a další hosté. Mastering provedl ve studiu AREA 52 v New Yorku respektovaný Dave Cook (např. Laurie Anderson, David Bowie, Alanis Morissette, nebo Radiohead). Album je věnované Lence Zogatové a Zuzaně Viktorinové in memoriam.


United Vibrations

Rafinovaný hudební rébus ze současného Londýna. Syté barvy dechů nastartují koncert afrobeatového groovu, který se překlopí do minimalistických struktur, z čehož vás vzápětí probudí vokál na pomezí hip-hopu a jazzové poezie.

Koncept permanentně proměnlivý, ale vždy dokonale čitelný a plný překvapení, směrovaný na vnímavé posluchače všech hudebních vyznání. Myšlenkově, nikoli však stylově, skupina navazuje na Talking Heads v tom, že vyhmátne kombinaci, která je v dané chvíli hudebním obrazem té nejžhavější otázky, mění její perspektivu a nabízí věčně proměnlivé odpovědi.

Sestavu tvoří čtveřice z Brixtonu, multietnické čtvrti na jihu Londýna, známé díky jamajským přistěhovaleckým komunitám i akční hudební scénou. Brixton je permanentním zdrojem nových hudebních myšlenek, což potvrzuje i fakt, že se stal tématem skladeb které natočili The Clash, Misfit, Simple Minds, Amy Winehouse či Robbie Williams. S typicky britským humorem hudebníci označují svůj styl za 12Rone, jako expanzi historického žánru 2Tone music, který vznikl mixem ska a punku, a upozorňují i na méně nápadnou stránku: „Termín odkazuje i na naše harmonie, které do world music přinesli jazzmani, ale od odborníků za to nikdy nezískali odpovídající kredit.“


Victoria Hanna

Přirovnání u dcery rabína divoce rapující starověké židovské texty klamou, přesto si transcendentním uměním izraelské “voice artist” zaskočený svět pomohl: u Victorie Hanna není prý troufalé myslet na Laurií Anderson, Meredith Monk, Diamandu Galas nebo Bobbyho McFerrina.

S vědomím toho, že k plnému osobnímu rozklíčování její vokální akrobacie a jedinečné integrace kabalistického mysticismu a jazyka Tóry do moderního kontextu dospějete až na koncertu. Jedno z nejlépe střežených izraelských hudebních tajemství dlouho odolávalo prozrazení: Victoria Hanna do letošního roku nevydala jediné album, zvěsti o křičící, se slabikami si hrající a recitující zpěvačce, herečce a performerce se v uplynulých letech šířily po jejích newyorských koncertech, vokálních workshopech a vystoupeních na prestižních festivalech. Naprostou senzaci pak vzbudily dva loňské videoklipy se skladbami Twenty two (22) letters a The Aleph-bet song (Hosha’ana), inspirovanými posvátným kabalistickým dílem Kniha stvoření (Sefer Jecira), připisovaným Abrahamovi. Deset sefír odkazuje k deseti cestám, skrze které Bůh stvořil svět, a dalších dvaadvacet jsou písmena hebrejské abecedy. Pro úplnost: Victoria pracuje také s Písní písní, sbírkou milostných textů z dob krále Šalamouna a choreografie vychází z kabalistického učení, spojující každé písmeno s jinou částí lidského těla.


Ali Farka Touré feat. Afel Bocoum & Mamadou Kelly

Ali Farka Touré, jeden z velikánů africké hudby, byl též praotcem pouštního blues, které zpopularizovala skupina Tinariwen. Jeho doprovodný ansámbl funguje i po jeho smrti - a je první africkou superskupinou, v jejímž čele stojí osobnosti, souběžně aktivní jako sóloví umělci.

Touré zemřel roku 2006, jeho odkaz zasáhl jak africkou tak západní hudbu. Byl totiž prvním hudebníkem, který se zaměřil na africké kořeny amerického blues. Jeho průkopnické album Talking Timbuktu, které natočil společně s kytaristou Ry Cooderem, získalo cenu Grammy, a otevřelo dveře celé generaci afrických skupin včetně Tinariwen. Tourého ansámbl obnovil svoji činnost loni, k 10 výročí úmrtí svého vedoucího. Jedním z pilířů sestavy je Afel Bocoum, jehož Touré mnohokrát označil za svého nástupce. Roku 2002 si jej vybral též Damon Albarn, znalec africké hudby a zpěvák skupiny Blur na úspěšné album Mali Music. Druhým frontmanem je světově rovněž velmi úspěšný Mamadou Kelly, který právě vydal své třetí sólové album, natočené ve Spojených státech ve studiích poblíž dobře známého Woodstocku.

Podobně jako je americké blues i jazz spojeno s řekou Mississippi, Tourého hudba čerpá sílu z veletoku Niger, který protéká vyprahlou krajinou na jižním okraji Sahary. Ali Farka Touré žil na své farmě ve vesnici Niafunké a každodenní boj s přírodou vnímal jako své druhé poslání vedle hudby. Odmítal cestu hudební celebrity a veškeré úsilí věnoval zúrodňování i zavlažování svých polí. Z Niafunke je i Tourého chráněnec a dlouhodobý spoluhráč Afel Bocoum, druhým povoláním specialista na tropické zemědělství. Druhý kytarista ansámblu, Mamadou Kelly, je ze severněji položeného města Goundam, které se v době nepokojů dostalo do rukou teroristů. Kelly musel opustit domov aby si zachránil život před islámskými radikály, kteří hudebníkům pálili nástroje a dokonce usekávali ruce. Bubeník skupiny Hamma Sankaré takové štěstí neměl – fundamentalisté jeho nástroje spálili na ulici.

Klíčovou každoroční událostí pro Tourého i jeho hudebníky byl Festival v poušti, který se odehrával v lednu v Mali na jižním okraji Sahary. Souběžně s koncerty probíhalo i kmenové setkání kočovníků z pouště, k prominentním hostům patřil Robert Plant se svým kytaristou Justinem Adamsem, nahrávky snadno dohledáte na You Tube. Vzhledem k útokům teroristů se festival konal naposled roku 2012, další pokračování mělo formu koncertního turné Caravan of Peace – na němž se podíleli i členové skupiny.




-red-

DISKUSE - KOMENTÁŘE:


Související odkazy

O Autorech

-red-

(Článek je redakčně upravenou tiskovou zprávou některé z nevládních organizací. Jméno organizace uvádíme v záhlaví zprávy.)

KORMIDLO - katalog odkazů občanské společnosti

www.kormidlo.cz * Lidská práva * Sociální rozvoj a pomoc * Životní prostředí * Globalizace a udržitelný rozvoj * Kultura * Lidé a společnost * Neziskový sektor
www.kormidlo.cz

Služby Econnectu

ToolkitUnavuje vás tvorba www stránek v HTML?
Nemá váš webmaster čas na jejich aktualizaci?
S publikačním systémem TOOLKIT to zvládnete SNADNO, RYCHLE A SAMI:
VYZKOUŠEJTE ZDARMA!
vytisknoutvytisknout
Logo Econnectu Easy CONNECTion - snadné spojení mezi lidmi, kteří mění svět
Webhosting, webdesign a publikační systém Toolkit - Econnect
NAVRCHOLU.cz Econnect,o.s.; Českomalínská 23; 160 00 Praha 6; tel: 224 311 780; econnect@ecn.cz