Pouze text - only text Econnect Zpravodajství Informační servis pro NNO
- Kalendář akcí | Práce v NNO | Katalog odkazů | Občan TOPlist
- -
Pouze text - only text
logo Econnectu Zpravodajství
pro registrované uživatele pro novináře pouze text English
-
- - - - - - - - -
- -
-
Zpravodajství ze VŠECH oblastí Životní prostředí Lidská práva Sociální oblast Gender Regionální rozvoj Kultura Občanský sektor Internet
- -
Zpravodajství - vše
zpravodajstvi.ecn.cz > zpravodajství > komentáře
-
-

 zprávy

 komentáře

 tiskové zprávy

 témata

 multimedia

Autoborgové mezi námi

21. 8. 2013 - Miroslav Patrik, Děti Země

Obsáhlý článek předsedy Dětí Země Miroslava Patrika o rozpínající se automobilové kultuře, kterou hájí a prosazují pozemští autoborgové a kterou naopak kritizují autofóbové, který vyšel dne 18.08.2013 v čísle 4. časopisu Sedmá generace, jenž se tomuto tématu široce a podrobně věnovalo.

* * * * * * * * * * *

Automobil nás provází od kolébky až po hrob. Rodíme se v něm, milujeme, bydlíme, pracujeme, komunikujeme, relaxujeme, cestujeme… Je našim služebníkem, přítelem, či dokonce miláčkem. Veškeré pokusy o jeho omezení selhaly — dnes po planetě jezdí více než miliarda exemplářů a v dohledné době toto číslo poroste.

Není divu, auto je sofistikovanou sociálně a kulturně statusovou „proprietou“ s přijatelnou cenou, která je i užitečná — pokud tedy ovšem náhodou nemrzačí a nezabíjí. Její majitel totiž současně každému veřejně říká, že je víceméně plnohodnotný a že v životě jakžtakž obstál. A jako bonus automobil mnohým umožňuje být šťastný. No nekupte ho.

I když počátky automobilu se díky použití parního stroje kladou na konec 18. století, doba těchto samohybů s výbušnými motory začíná až o sto let později, u nás až počátkem 20. století. Nicméně automobil se záhy stává zcela novým technickým fenoménem. Až dosud se totiž člověk po souši pohyboval buď vlastní silou, či silou zvířete nebo jiných lidí. Homo „automobilensis“ se nově pohybuje díky dosud zcela neznámé síle, aniž by sám hnul zadkem. Jak fascinující!

Automobil už dávno není jen výsadou mocných a bohatých, díky pásové výrobě se stal i demokratizujícím prvkem lidské společnosti. Lépe řečeno, aspoň zdánlivě, neboť současně odstartoval závody „ke dnu“: kdo nemá nějaký ten samohyb s jakžtakž přijatelnými parametry, ten jako by nebyl. (Auto)Pohyb totiž znamená život!

A co víc, člověk tento fascinující stroj dokonce sám ovládá, řídí, kontroluje. I ten poslední outsider tak může ostatním dokázat, že má moc. Za volantem automobilu člověk získává intenzívní pocit, jako by se vymanil z rozmarů a nálad bohů, neboť sám ovládá svůj pohyb, ergo svůj život. Sám si tak může připadat jako bůh, nikým a ničím neomezován. Samozřejmě až na drobnosti, jako je dodržování pravidel jízdy nebo údržba a oprava auta. Nicméně řídit automobil je slastným únikem ze všedního života, svátkem běžného (tý)dne, adrenalinovým vzrušením. Je to Změna.

Pocit bytí v automobilu lze přirovnat k prenatálnímu pobytu člověka v lůně matky, neboť i v něm je bezpečno, příjemno, slastno. V lůně i autě jsme svým vlastním Já, vnějšek nás respektuje. Navíc tam venku panuje všemožné protivenství: spousta hluku a světla, podezřelých věcí, lidí a dalších bytostí, zkrátka nepřívětivo, nebezpečno, cizo… V lůně-autě naopak zažíváme přátelský a důvěrný Domov, snový Ráj či Eldorádo.

Mazlíček, ochránce i zabiják

Moderní automobily se zdají být téměř dokonalé, neboť nemají jen někoho nebo něco odněkud někam dopravit, ale zároveň jsou kulturně a sociálně multifunkční. Automobil zásadně ovlivňuje naši hmotnou i nehmotnou kulturu. Člověk se o auto stará, miluje ho, chrání ho. Druhdy čoudící a lomozící kus plechu je dnes váženým členem rodiny, Miláškem. Ale též ochráncem a pomocníkem nemocných, starých a slabých.

Automobil tak patří mezi nejdůležitější součásti soudobé civilizace. A pokud je mu prostorově těsno, nic naplat, vše ostatní (sídla, příroda, lidé) musí jít stranou. Automobil se tudíž dere do naší mysli, do naší peněženky a vztahů a již stovku let vše postupně okupuje. Stává se novou Bytostí s vlastními pravidly vztahů a vlivů.

Dokladem budiž třeba motoristické pořady jako Top Gear, v nichž se laik zábavně naučnou formou dozví o všech ne/tušených autech různých značek. A to nejen jejich velikost, rychlost, spotřebu, cenu či materiálové složení, ale i pro jaké chvíle či období života se hodí a pro jaké typy lidí. Není proto jistě nic nemravného, jestliže si koupíme i více aut, neboť když takzvaně musíš, není co řešit. Jak totiž káže reklama, bez auta není člověk nic (nebo přinejmenším nic moc).

Z reklam se však málokdy či spíše vůbec nedovíme, že automobil dokáže nejen pomáhat a chránit, ale umí i zraňovat, mrzačit a zabíjet, být — samozřejmě obrazně — upírem z Feratu, vysávajícím z člověka (rostlin, zvířat, krajiny) krev či energii. Automobily — jak je čtenářské obci Sedmé generace nepochybně dobře známo — produkují jedovaté výfukové plyny a hluk, znečišťují svými odpady půdu a vodu, zabírají prostor, zvyšují těžbu nerostů a fosilních paliv, likvidují živou přírodu. A nesmíme zapomenout i na „potřeby“ automobilu, jimiž každodenně zaměstnává naše mysli.

Od vynalezení automobilu tak člověka na jedné straně provázejí věčná pokušení ovládat, řídit, kontrolovat, dostat se mezi vyvolené, pocítit aspoň na okamžik slast, lásku, pýchu či vítězství; a na straně druhé se za „spolčení s automobilem“ doslova upsat vlastní krví za negativní důsledky, které se mohou zjevit až někdy později a na jiném místě.

Hledání rovnováhy soužití Člověka s Automobilem se zdá být nekonečné. Každý z nás se tak snadno může stát doktorem Faustem a automobilové kultuře propadnout, neboť vždy máme po ruce „nezpochybnitelné“ vážné důvody, proč automobil ano a proč se určitě nestaneme jeho otrokem (vše máme přece pod kontrolou). Modernímu člověku, zdá se, nezbývá, než aby se stal doživotním krotitelem aut.

Homo ludens, economicus, automobilensis

Automobil je nepochybně už desítky let módní, literární, fotografickou, hudební, filmovou a jinou inspirací a ikonou technologické části světa. Není až tak podstatné, že je hmotným artefaktem, který umí jezdit, a lze si jej pohladit nebo do něj kopnout. Je i neméně působivým artefaktem nehmotným.

Automobil ovlivňuje kulturní styly, politiku, ekonomiku, vojenství, stav přírody a životního prostředí do té míry, že se z něj také stává imaginativní Transformer. Automobily se stávají téměř lidmi, a možná proto k nim řada z nás mluví a jedná s nimi jako se sobě rovnými.

Automobil také hraje hlavní role v románech či ve filmech. Umí zachraňovat lidi, stát se účinnou zbraní, náhradním rodičem, přítelem nebo zdrojem obživy. Též však zabijákem a násilníkem. Stoletá automobilová kultura se nás jako čím dál nacucanější klíště drží stále pevněji. Ostatně i tento eko-lifestylový časopis věnuje hlavní téma čísla autu, a nikoliv třeba chůzi nebo běhání.

Automobil se také skrze svou výrobu, spotřebu a ničení dostává do popředí ekonomických úvah investorů, kteří zvažují, kde a s jakým typem auta se má začít nová výroba (třeba někde v nošovickém srdci Evropy) nebo marketingová kampaň. Auta se vyrábějí s čím dál větší pomocí robotů a sehrávají tak přední úlohu v procesu automatizace práce.

Automobily též významně ovlivňují růst a pokles hrubého domácího produktu a hýbou jak globální, tak i lokálními ekonomikami. Příkladem budiž symbol amerického automobilismu Detroit, kde se nacházejí tři globální automobilky Ford, Chrysler a General Motors. Město ale po dlouhém úpadku letos zbankrotovalo a nikdo neví, co bude dál (viz článek Barbory Bakošové Vracia elektromobil úder?). Automobilový průmysl zde tak sehrál dvojroli Tvůrce i Hrobaře.

Automobil už také díky digitalizaci „komunikuje“ s člověkem. Stačí poslat signál a otevře se, složí či vyloží střechu. Má také navigaci, naladíte si v něm rádio, jste připojení na internet, můžete se v něm dívat na televizi či hrát videohry. Můžete v něm ohřívat vodu či si připravovat jednoduché jídlo. Dokonce už umí sám zaparkovat, takže už se můžeme těšit na dobu, kdy bude jezdit po dálnicích sám a vysoce bezpečně.

Zanechat originální Stopu

Je nepochybné, že automobilová kultura se už neúprosně propojila se základními materiálními, psychologickými i emočními potřebami člověka. Mnohého moderního našince totiž často svírá pocit, že musí tak nějak ukázat, že se dokáže postarat o sebe a svou rodinu a že za sebou umí zanechat svou Stopu. A prvním a leasingově snadným krokem je právě nákup automobilu.

A nabídky se jen hrnou a nedá se jim téměř uniknout, aspoň ve většině obydleného světa. Kdo by také uměl odolat mámivému jablku ze stromu vědo-technického poznání? Navíc, jsme přece racionálně uvažující lidé, takže žádný nezvratitelný vážný trest za nákup vytouženého a nutného automobilu nás přece nečeká. A i kdyby, jedeme v tom všichni a Bůh přece nemůže všechny ztrestat v nějakém Autogedonu…

Buď jak buď, nákup automobilu je zatím pro čím dál větší počet lidí zřejmě nezbytnou, i když zpravidla jen uměle vyvolanou potřebou. A tento trend může pokračovat ještě i padesát let. Nákup auta totiž plní i iniciační funkci jakožto krok do dospělého, bohatého a úspěšného světa, v němž chce obstát každý. Bez rozdílu světadílu, pohlaví, věku či sociálního postavení.

Po světě tak zatím jezdí více než miliarda osobních aut, přičemž další miliardy potenciálních řidičů a řidiček čekají na svou šanci. Každý automobil se přitom stále dokáže odlišit od těch ostatních: svou značkou, barvou, velikostí, tvarem, rychlostí, spotřebou a druhem paliva a tak dále. Každý člověk na Zemi má tedy šanci vlastnit originální auto. Stejnost v různosti je přitom vždy silným magnetem a hybatelé automobilové kultury to dobře vědí.

A i když se průměrná rychlost auta ve velkých městech blíží jízdě na kole či rychlejší chůzi, což patří ke klasické argumentační výbavě kritiků automobilismu (mimochodem, první parní automobil prý jel rychlostí devět kilometrů za hodinu), podstatné je, že v sobě skrývá stovky koní s obrovským výkonem. Ovladatelná skrytá (božská) síla, to je oč tu běží.

Život s Autoborgy a Autofoby

Čtenáře a čtenářku článku jistě nepřekvapí, že zde jen hrubě naskicovanou automobilovou kulturu je téměř nemožné účinně zastavit. Podívejme se jen na tuzemská čísla: k poslednímu letošnímu červnu stát registroval 4,7 milionů osobních aut, stupeň automobilizace tedy u nás činí 450 automobilů na tisíc osob.

Navíc posledních třicet let toto číslo relativně stabilně roste: v roce 1980 našinci vlastnili 1,8 milionu aut, o deset let později kolem 2,4 milionu, v roce 2000 o další milion víc a před třemi lety už 4,5 milionů aut.

Každých deset let se tedy počet automobilů zvýší asi o jeden milion a saturačního konce zatím nevidět. Stupeň automobilizace se navíc zvyšuje o to více, o kolik klesá počet obyvatel. Možná že už napřesrok zbudou na jedno auto už jen dva našinci.

Nyní se nacházíme ve stavu jakési polouvědomělé žáby, která je v hrnci se zahřívající se vodou, takže teplo je pro ni velmi příjemné. Nicméně neblaze tuší, že s prodlužujícím se časem bude výskok z hrnce obtížnější, až nakonec šance zanikne. A co teď?

Člověk má tedy poněkud schizofrenně bojovat sám se sebou, aniž by zničil sám sebe. Nákupem a používáním automobilu, pracovně i v životě, se totiž postupně mění v jakéhosi Autoborga, to jest v jedince, který je s automobilem mentálně prorostlý. Nicméně cesta zpět do jeho aspoň částečného, když už ne skutečného, člověčenství přitom existuje.

Je jí právě takzvané ozeleňování automobilu: jeho zmenšování, snižování hmotnosti a spotřeby paliva, alternativní pohánění, sdílení a půjčování (viz článek Sdílení aut včera, dnes a zítra), větší využití bezpečnostních prvků či umělé inteligence. A samozřejmě omezování jízdy na nezbytné situace.

Nicméně pro takového Autoborga zůstává automobil nadále integrální součástí jeho života, přičemž tato jeho náklonnost se jako jakýsi patogenní gen předává jeho blízkému okolí a potomkům. Zbavit se skutečné závislosti na automobilu je sice možné, ale pro většinu lidí to představuje značné úsilí — nota bene jsou-li v tom sami.

Koho totiž autokultura jednou uchvátí, těžko se z ní vymaní. Leda s pomocí těch, jejichž intelektuální a emocionální mechanismy zůstávají vůči automobilu imunní. Tito lidé jsou vnitřním uzpůsobením Autofobové, byť navenek mohou automobily podmíněně akceptovat.

Nejsou tedy těmi „fundamentalisty“, co by auto nikdy nemohli vlastnit či řídit, ale bytostně se s autokulturou neztotožňují. Berou ji jen na milost. (Například z vedlejší ankety lze rozpoznat, která osoba patří mezi „zelené“ Autoborgy a která mezi Autofoby.)

Možnosti tu přece jenom jsou…

Ke snížení vlivu automobilů na lidské společenství i přírodu nezbývá než nastoupit obě cesty. „Ozeleňovat“ automobily a „polidšťovat“ Autoborgy. A současně se pokusit nahradit tento fenomén jiným, méně zhoubným, v němž by místo věcí a živých bytostí cestovaly myšlenky, informace, znalosti (nakročeno má další technická hračka — mobil). Do popředí se tak dostává poněkud opomíjený glokalismus: Mysli globálně, jednej lokálně.

Cílem by pak mohlo být zatlačení automobilové kultury na únosnější mez. A je jedno, pokud se tak bude dít vysoce výběrovým používáním automobilů, jejich „ozeleňováním“, propagací veřejné dopravy či individuální nemotorové dopravy (bicykl, koloběžka, lyže, plavání, chůze a podobně) nebo třeba aktivní obranou proti betonování krajiny a měst. Anebo jeho vytlačením jiným technickým, ekologicky příznivým zázrakem.

Autor je předsedou Dětí Země.

DISKUSE - KOMENTÁŘE:

Související odkazy
Sedmá generace č. 4/2013

Služby Econnectu

ToolkitUnavuje vás tvorba www stránek v HTML?
Nemá váš webmaster čas na jejich aktualizaci?
S publikačním systémem TOOLKIT to zvládnete SNADNO, RYCHLE A SAMI:
VYZKOUŠEJTE ZDARMA!
vytisknoutvytisknout
Logo Econnectu Easy CONNECTion - snadné spojení mezi lidmi, kteří mění svět
Webhosting, webdesign a publikační systém Toolkit - Econnect
NAVRCHOLU.cz Econnect,o.s.; Českomalínská 23; 160 00 Praha 6; tel: 224 311 780; econnect@ecn.cz