Plzeňská divadelní železnice aneb pokus o nové divadlo v Plzni

2. 5. 2006 - Tomáš T. Kůs

-Moving Station/Foto Tomáš T. Kůs-

Zastávky většinového diváka

Když krátce přiblížíme zaměření a repertoár jednotlivých divadel, lehce se dopátráme chybějícího článku. Divadlo J. K. Tyla je nejstarším, největším a nejhonosnějším divadelním prostorem v Plzni. Dalo by se říct, že je takovým místním „Národním divadlem.“ Na rozdíl však od toho pražského, které alespoň v poslední době nastoupilo novou cestu, otevřenou větším či menším experimentům, je nutno konstatovat, že Tylovo divadlo zamrzlo na posvátné nerozlučitelnosti se „svými“ diváky, kterými hlavně majitelé celoročních permanentek.

U vchodu těsně před představením je jasně vidět, že diváci této scény jsou především v důchodovém či předdůchodovém věku. Repertoár i autorská invence pak zůstává zcela poplatná vztahu „náš zákazník - náš pán.“ Málokdo si však uvědomuje, že zákazník zde byl vyroben a že se vlastně jedná o začarovaný kruh, v němž jde o to, si zákazníka -diváka nerozhněvat a dát mu to, nač je zvyklý. Tato teze se pak stává platnou v celoplzeňském divadelním kontextu.

Většinového diváka Komorního divadla si vychoval režisér a autor rodinných komedií, Antonín Procházka, přezdívaný plzeňský Woody Allen. Komorní divadlo se obrací především na střední generaci, které už je možno sem tam předhodit něco odvážnějšího, povětšinou však již osvědčeného na jiných scénách v Praze. Z poslední doby jmenujme například irského autora Martina McDonagha. Pravdou je, že alespoň jednou za čas se však dokáže toto divadlo vzepřít i k netradiční formě a svého diváka si tak trošku polechtat na bradě.

K neduhům obou největších plzeňských divadel patří zastaralý přístup k vizuální propagaci a minimální grafická invence. Že jsme „na oblasti“ nám v době neomezených počítačových možností vždycky připomenou umě vyvedené popisky na nástěnkách, i velkoplošné plakátové upoutávky místních písmomalířů.

Třetí a poslední autorskou scénou v Plzni je Divadlo dětí Alfa. Jakkoliv má toto divadlo světově slavnou loutkářskou minulost, nedaří se mu, tak jako například pražskému Minoru nebo hradeckému Draku, nebýt plně věrný úzu, že loutkové divadlo se obrací pouze na dětského diváka. Je pravděpodobné, že divadlo k tomu bylo prakticky odsouzeno, když bylo před lety přestěhováno z centra Plzně na periferii kulturního zájmu do čtvrti Doubravka. Školní představení jsou pak logickým produktem takového kroku.

Divadlo Čas a Divadlo Miroslava Horníčka, obě bez stálého souboru, jsou více kulturním prostorem s divadelním zázemím, ve kterém nepravidelně hostují pražská mainstreamová divadla. Vládnou zde opět rodinné komedie, navíc dramaturgickým požadavkem se zdá být účast „televizně provařených“ herců.

Zbývá již jmenovat jen divadlo Dialog, které sdružuje místní neprofesionální scénu. Ačkoli je neocenitelné, že v divadle má možnost zkoušet a hrát více než deset souborů, jejich kvalita až na malé výjimky vyčerpávajícím způsobem naplňuje význam slova amatérský. Diváky jsou povětšinou kamarádi účinkujících a největší úspěchy slaví studentské legrácky.

Navíc ačkoli by k tomu prostor byl, málokdy je do dramaturgického plánu zařazen host z jiného města. Dialog by bezesporu mohl rozšířit své aktivity i do jiných divadelních sfér, nebýt pouze otevřen tomu kdo přijde s nějakým projektem, ale sám kvalitní projekty vyhledávat a do města „dovážet“, tak jako tomu alespoň občas bylo ještě v jeho starém sídle v Měšťanské besedě. Zázemí i podporu města na to má.

Příjemnou výjimkou a osvěžením bývá v Plzni zářijový mezinárodní festival Divadlo, na místní poměry často s poměrně odvážnou dramaturgií. Nicméně malý divadelní zázrak, který se v posledních letech podařil například ve dvakrát menším Hradci Králové, se v Plzni zřejmě jen tak nestane. Proč si tamní Klicperovo divadlo experimentovat dovolí, proč je tak úspěšný loutkový Drak nebo divadlo Dno, vzešlé z amatérských podmínek, proč má tamní líheň hereckých talentů - divadlo Jesličky takovou úspěšnost u přijímacích zkoušek na DAMU?

Ve srovnání s hradeckým festivalem Divadlo evropských regionů působí i plzeňské Divadlo zkostnatěle. Můžete se sice setkat s kvalitními inscenacemi, ale jasně chybí festivalová atmosféra, kterou můžete zažít v Hradci. Další paralelu s Hradcem Králové můžeme spatřit ve chvíli, kdy skupina mladých herců ze souboru divadla J. K. Tyla zatouží zahrát si moderní hru Davida Drábka - Akvabely, která byla s nemalým úspěchem uváděna mimo jiné v hradeckém Klicperově divadle.

Vedení plzeňského divadla jim poskytne již téměř nevyužívaný prostor tzv. Divadla v klubu, ale zprvu se za hru oficiálně nepostaví. V tuto chvíli se vynoří na scéně občanské sdružení Johan a vezme si tento kousek pod svoji produkční hlavičku. A udělají dobře, protože velmi brzy se ukáže silný divácký i mediální potenciál čerstvé autorské invence v tomto divadelním kousku. Plzeňskou divadelní produkci však lehko přebijí i další města jako Ústí nad Labem, Brno nebo Ostrava.

I pokud přejdeme k jinému a nejzásadnějšímu projektu o.s. Johan, tzv. Moving station, skoro to vypadá, že Johan je zde ve chvíli, kdy je třeba „hasit požár“. Město Plzeň se totiž jako řada dalších měst v posledních letech velmi bouřlivě rozvíjí. Díky proměně hospodářské struktury, při které postupně zanikají tradiční obory těžkého strojírenství, dochází také k proměnám sociálního prostředí - zavírají se staré provozovny, rekonstruují se a někdy i demolují staré dělnické čtvrti, probíhá neúnavná výstavba prefabrikovaných satelitních obchodních zón.

Rovněž zanikají tradiční funkce starých staveb a hledá se pro ně nové využití. Mnohé z historických objektů i celých částí Plzně mizí nebo chátrají. Jediná cesta k využití těchto staveb je doposud viděna v jejich komerčním využití - nejčastěji se pak stávají sklady. Mnohdy takové necitlivé nové využití mrzačí nejen samu stavbu, ale i přímo útočí proti lidem žijícím v jejím okolí, jelikož takový přístup k tradicím i k vlastnímu životnímu prostředí může být inspirací k nejrůznějším projevům vandalství.

„Moving station je projekt na revitalizaci nádražní budovy na Jižním předměstí, které si více než deset let nikdo nevšímal. Přestože město Plzeň bývá tradičně považováno nejen za průmyslové, ale také kulturní centrum, jeho kulturní zázemí odpovídá počátku století. Mezi hlavní cíle projektu Moving station patří zastavit chátrání budovy a po etapách uvést tuto budovu do technického a estetického stavu, který dovolí její plné využití.“

„Ideou je vytvořit zde nový alternativní prostor pro progresivní umělecké aktivity a také sociálně kulturní zázemí pro sdružování a spolupráci řady neziskových organizací. Významnou inspirací pro naše plány jsou podobné projekty v zahraničí - Hamburku nebo Winterthruru, nebo i první pokusy u nás - pražský NoD nebo písecké Divadlo pod čarou, vybudované ze zrušeného kina," vysvětluje pohnutky vzniku projektu jeho "otec", bývalý jednatel Johanu a čerstvý šéf odboru kultury Magistrátu města Plzně Roman Černík.

Během pěti let se Johanu podařilo budovu opuštěného nádraží zabezpečit, vyklidit i přivést do ní vodu a elektřinu. Vybudováno bylo také základní zázemí pro práci, sklad materiálů a zkušební ateliér. Na místě je také již sociální zařízení, improvizovaná kavárna a pokladna. Díky Památkovému ústavu se podařilo zařadit budovu mezi kulturní památky ČR, péčí Českých drah byla opravena střecha. Na Moving station proběhlo desítky netradičních kulturních akcí – divadelních představení, performancí, výstav, koncertů, multimediálních projektů, díky čemuž se tento prostor stal v Plzni jakýmsi útočištěm alternativní kultury, kde vesměs nacházejí zázemí projekty, jež se nebojí přinášet nový pohled na věc.

Jedním z nich je i aktuální program – festival nového divadla Velká inventura. Tuto putovní přehlídku pořádá ve spolupráci s regionálními partnery o.s. Nová síť, které realizuje stejnojmenný projekt. Nová síť podporuje decentralizaci nové scénické tvorby v ČR a vznik aktivně spolupracující sítě menších regionálních kulturních organizací, festivalů a událostí. Velká inventura představuje tvorbu z oblasti nového divadla z dílen pražských i regionálních umělců. Volně navazuje na pražský festival Malá inventura, který v únoru 2006 rekapituloval na 6 pražských scénách (Divadlo Alfred ve dvoře, Divadlo Archa, Univerzální prostor NoD, Eliadova knihovna divadla Na zábradlí a Damúza, Duncan Centre, Divadlo Nablízko) nejvýraznější projekty uplynulého roku.

Mohlo by se zdát, že pětileté úsilí o. s. Johan má hmatatelné výsledky a že je nakročeno k postupnému plnému využití nádražní budovy na Jižním předměstí. Budoucnost tohoto projektu však přesto visí na nitkách. Na podzim má jít totiž do dražby…

DISKUSE - KOMENTÁŘE:

17. 7. 2006

Bez srovnáníTyplt