Terapie homosexuality: sbírka praktických rad, kterak (se) bránit jinakosti
6. 11. 2003 - PRAHA [Econnect]
- kniha Terapie homosexuality -
"Homosexualita je nemoc, postižení, které se dá – a má – léčit." Takové poselství má publikace Terapie homosexuality holandského katolického psychologa Gerarda J. M. van den Aardwega, jejíž překlad se v českých školách rozhodlo rozšířit sdružení Exodus. Obsah knihy vyvolal na jedné straně pobavení, na druhé zděšení, některé školy publikaci zařadily do knihovny, jinde skončila rovnou v koši.
Van den Aardwegova kniha v homosexualitě nevidí plnohodnotnou variantu citové orientace: homosexuální člověk je v pojmech autora člověkem "postiženým", s homosexualitou pak publikace spojuje pojmy jako sebelítost, komplex pohlavní méněcennosti, psychický infantilismus, sexuální zotročení, nevyzrálá egofilie... Řada odborníků ovšem namítá, že pohled na homosexualitu jako na nemoc je dávno překonaný: homosexualitu vyřadila Americká psychiatrická asociace ze seznamu duševních poruch v roce 1973 a o necelých dvacet let později se k ní přidala pro české a ostatní evropské lékaře závazná X. decenální revize Mezinárodní klasifikace nemocí.
"Hlavním důvodem pro vyřazení homosexuality ze seznamu duševních poruch je skutečnost, že homosexualita stejně jako heterosexualita umožňuje rozvinout lidskou sexualitu na základě vytváření oboustranně vyrovnaných, citově i prožitkově bohatých, často i dlouhodobých, párových vztahů," vysvětluje Ivo Procházka ze Sexuologického ústavu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. "Jedinou odlišností mezi nimi je deficit v uspokojení rozmnožovacího pudu. To však lékařská věda nepokládá za zdravotní poruchou ani u těch osob, které se například pro celibát či neplodnost rozhodli dobrovolně," dodává sexuolog.
Proč "léčit"?
Publikace Terapie homosexuality hovoří o potřebě "pomoci postiženým homosexualitou". V části, která je věnovaná praktickým pravidlům pro terapii, čtenář najde i dotazník týkající se "anamnézy": ten je ovšem zaměřený výhradně na homosexuály-muže, lesbičky jakoby neexistovaly. Otázky se navíc dotýkají řady oblastí, které mají s homosexualitou společného snad jen tolik, co i s heterosexualitou - dotazník se ptá na záležitosti od agresivity v dospívání, tělesné nedostatky, období vnitřního smutku v dětství, frekvenci masturbace či zvláštnosti v sexuálních představách, jako jsou sadismus či masochismus...
"Z hlediska medicínského je samozřejmě pochybné léčit něco, co poruchou není. Na druhou stranu egodystonní sexuální orientace, tedy taková, s níž její nositel není vyrovnán, již za poruchu považována je," říká Ivo Procházka. Otázkou pak podle něj zůstává, jak má být tento člověk, pokud lékařskou či psychologickou pomoc vyhledá, léčen. "Většina odborníků se domnívá, že má být veden k přijetí své orientace, a případnou snahu o změnu sexuální orientace vidí jako málo účinnou až nemožnou, ale především vysoce rizikovou: například hrozí zvýšené riziko sebevražedného jednání, jak uvádí zpráva Americké psychiatrické asociace z roku 2000," upozorňuje sexuolog. Zároveň připomíná, že dosavadní studie o takzvané léčbě homosexuality mají mnoho metodologických chyb: není jasné, zda šlo skutečně o homosexuální cítění či jen chování, chybí supervizní, nezávislé hodnocení. "Kritéria účinnosti léčby jsou krátkodobá a leckdy až úsměvná - například oženění homosexuála opravdu není důkaz vyléčení," říká. Dalším problém publikace Terapie homosexuality je podle doktora Procházky také přiznání autora ke skepsi v psychoterapii a jejím odmítání. "Nabízí tedy takzvanou alternativní terapii. Ta již běží mimo medicínu a psychologii, mně osobně nejvíce připomíná exorcismus, vymítání ďábla. Což zasahuje již do sfér, ke kterým se jako lékař těžko mohu vyjadřovat," podotýká.
Určitou podporu však van den Aardwegova publikace našla i v řadách odborníků. To, že je kniha určena k sebeléčbě homosexuálních osob, považuje doktorka psychologie Iva Šípová za velice záslužné: "V době, ve které přímo lavinovitě přibývá těžkých manželských nesouladů a následných rozvodů, v době, kdy stále více dětí vyrůstá v neúplných či rozvrácených a porůznu strukturovaných rodinách, narůstá množství jedinců neerotizovaných i lidí více nebo méně neplnohodnotně diferencovaných v jejich sociopsychosexuálním vývoji," píše v předmluvě. Ochota doktorky Šípové podpořit záměr vydavatelů je velkým zklamáním mimo jiné i pro lidi aktivní v gay hnutí. "Nedivím se, že sdružení Exodus vydalo překlad takové publikace, jako je Terapie homosexuality. Chápu i podporu organizace Hnutí pro život pro vydání této publikace; takovéto organizace, podobně jako např. slovenské Rieky, nosí homofobii na štítě. Za zvážení ale stojí jiné otázky, například - jak mohla doktorka psychologie Iva Šípová, bývalá psycholožka Sexuologického ústavu 1. LF UK a nyní důchodkyně, spojit svoje jméno s takovouto publikací? Většina odborné veřejnosti se přitom k tomuto pamfletu staví se znatelným despektem," komentuje situaci Martin Strachoň z brněnského sdružení gayů a lesbiček STUD.
Vše, co jste kdy chtěli vědět o homosexualitě...
Proč vlastně gayové a lesbičky svou citovou orientaci považují a označují za normální? Van den Aardweg nabízí zajímavě jednoduchou odpověď: "Militantní homosexuálové chtějí veřejnosti namluvit, že jsou normální, přičemž ze sebe dělají oběť diskriminace. Místo argumentů a rozumových důkazů hrají na city a chtějí vzbudit soucit. Tím ukazují, že jsou si jaksi vědomi logické slabosti svého postavení," píše se v kapitole Ne normální. Paradoxně ony argumenty a rozumové důkazy v publikaci jaksi chybí.Text dále vysvětluje: "Jejich prudká emocionalita je zčásti pokusem kompenzovat nedostatek rozumových důvodu. S lidmi, kteří mají takovou myšlenkovou orientaci, je věcná diskuse téměř nemožná, protože se zdráhají naslouchat jinému názoru. Věří tomu ale sami, hluboko ve svém srdci?" ptá se autor.
V kapitole Homosexuální vztahy pak čtenáře poučuje, že "velká většina aktivních homosexuálů je promiskuitní, mnohem více než promiskuitní heterosexuálové. Báchorka o věrných homosexuálních poměrech 'Jaký je vlastně rozdíl ve srovnání s heterosexuálním manželstvím kromě pohlaví partnera?' je propagandou, aby se dosáhlo zákonných privilegií a přijetí křesťanskými církvemi." Na jiném místě najdeme sdělení, že "homosexuál, který není neurotický, je fikce". A o masturbaci se dočteme, že "mnozí homosexuální muži a ženy jsou otroky těchto praktik, které je spoutávají v jejich nevyzrálých zájmech a sexuální erotice". Argumenty a rozumové důkazy, po kterých autor volá, však stále chybí...
Autorovy názory jsou jistě do značné míry ovlivněny katolicismem; ovšem sama víra k obhájení takového postoje k homosexuálům, jaký van den Aarweg v publikaci prezentuje, nestačí. "V Bibli je jedna velmi výrazná zmínka o homosexualitě, a to v Sodomě. Tam žili muži s muži, Bůh to odsuzuje jako zlé a posílá na Sodomu trest. To, co tehdejší situaci odlišuje od současné, je skutečnost, že to odsouzeníhodné byla lidská zvrácenost, tedy že muži v Sodomě žili spolu sexuálně nikoliv z hluboké potřeby, ale z neodpovědné poživačnosti," říká Marian Zajíček, někdejší katolický duchovní a současný předseda české pobočky Amnesty International. "Křesťanské církve homosexuální chování odsuzují jako akt proti přirozenému zákonu v člověku. Mnozí liberální a lidsky citliví církevní představitelé a řadoví věřící jsou vůči homosexuálně žijícím párům tolerantní a jistě to nehodnotí jako chorobu. Zmíněná kniha je v tomto smyslu extrém," dodává.
Homofobii do škol
"Výuka ve školách by měla směřovat zejména k výchově k lidským právům, která se zaručují všem včetně sexuálních menšin. Výuka by též měla vést k ochraně před diskriminací. Kniha Terapie homosexuality by se v hodinách používat mohla – ovšem právě jako názorná ukázka tiskoviny, která k diskriminaci v podstatě nabádá," komentuje snahy sdružení Exodus šířit publikaci ve školách právník Ligy lidských práv Jiří Kopal. Ani sexuolog Ivo Procházka by nepožadoval striktní cenzuru. "Nejsem příznivcem zákazů jakýchkoli knih. Navíc pochybuji, že vydání a šíření této knihy naplnilo nějaký paragraf trestního zákona. Exodus má jistě právo nabízet své dílko. Co mi však chybí, je jasnější stanovisko Ministerstva školství. Chce tím snad poskytnout návod dalším blouznivcům, aby školy bezplatně zásobovali třeba Komunistickým manifestem, Mein Kampfem či Protokoly sionských mudrců?" ptá se sexuolog.
A co na šíření publikace říkají lidé, o kterých kniha je? Martina Strachoně z brněnského STUDu zajímá, jak se záležitostí naloží ministerstvo školství. "To, že někdo vydá nějakou publikaci, je jeho vlastní věc, ale že ji hromadně šíří do škol, to už vyžaduje nějaké jasné stanovisko - takhle by se nám totiž mohly vetřít do škol i nejrůznější sekty a podobné skupiny," myslí si Martin Strachoň. Nepovažuje nutné, aby ministerstvo kontrolovalo každý balíček každého jednotlivce adresovaný kterékoli škole. "Jestliže se ale ví o takovémto masivním "útoku" na školy a jestliže jde o názorově škodlivý materiál, což podle našich sexuologických špiček je, pak by měly vrcholné školské orgány, ale třeba i přímí zřizovatelé škol, dostatečně dát najevo svůj postoj," uzavírá.
Unavuje
vás tvorba www stránek v HTML? 
vytisknout