Člověk v tísni odmítá obvinění z podpory teroristů

24.3.2005
PRAHA [Člověk v tísni]
Autor: Šimon Pánek

Společnost Člověk v tísni pracuje na severním Kavkaze, především v Čečensku a v menší míře i v Ingušsku, již více než pět let. V posledních měsících je pod značným tlakem s cílem znemožnit její další práci v regionu, ve kterém nejsou cizinci ruskou stranou vítáni. Tento tlak je pravděpodobně součástí širšího postupu proti mezinárodním organizacím, které svojí (nadále potřebnou) prací na místě připomínají nekončící konflikt v Čečensku a jsou svědky pokračujícího porušování lidských práv.

Ve středu 23.března se objevil v ruském týdeníku Argumenty a fakty článek, který napadá práci humanitárních organizací na Kavkaze. Zvláštní pozornost je věnována organizaci Člověk v tísni. Článek je směsí vyřčených, ale ničím nedoložených obvinění: „miliony dolarů pro čečenské bojovníky prochází přes organizace, které se kryjí diplomatickým statusem“, praví se například v úvodu bez jakéhokoli důkazu. Snadno vyvratitelných nesmyslů a sugestivních otázek v hysterickém tónu je v článku několik. První z nich lze nalézt již v titulku: „Střílí do našich (vojáků) samopaly OSN?“. Článek je absurdní a zcela zkresluje realitu práce mezinárodní humanitární komunity v Ingušsku a Čečensku a to zjevně s úmyslem tuto práci bagatelizovat a zdiskreditovat.

Pojďme se však zaměřit na konkrétní obvinění vznesená proti společnosti Člověk v tísni. Začínají popisem události z prosince 2004, kdy byl v jednom ze sklepů desítek objektů za léta využívaných společností Člověk v tísni (nikoli v sídle, ani v kanceláři) prý zabit čečenský ozbrojenec. Organizaci nikdy nebylo sděleno žádné oficiální obvinění, naopak Ministerstvo vnitra Čečenska zkonstatovalo bezprostředně po incidentu, že ozbrojenec se vydával za spolupracovníka společnosti Člověk v tísni, ale nebyl jím. Součástí obvinění bylo i to, že zabitý Isa Sakajev měl ve sklepě zbraně a byl údajně příbuzným zaměstnankyně společnosti. Člověk v tísni ovšem nemůže nést odpovědnost za aktivity svých zaměstnanců mimo pracovní dobu či za jejich případné příbuzné. Během akce byly společnosti zabaveny bez vystavení dokladů běžné stolní počítače a černobílá tiskárna, v aktuálním článku se bez jediného důkazu objevuje tvrzení, že šlo o tiskárnu falešných průkazek „silových struktur“, což zní u běžně dostupné tiskárny opravdu směšně. Pravdou je, že v srpnu 2004 byl zadržen jeden ze spolupracovníků společnosti. Faktem zůstává, že Junus Makajev byl společností Člověk v tísni přijat jako hlídač objektů na vedlejší úvazek v době, kdy byl řádným zaměstnancem čečenského Ministerstva vnitra s právem nosit zbraň, uniformu a průkaz. Soud dosud neproběhl, pokud však je humanitární organizace obviňována, že Makajeva přijala do zaměstnání, jakou jinou garanci než to, že je zaměstnancem Ministerstva vnitra, by měla požadovat?

Jako vtip působí odstavec sugerující, že humanitární organizace nepodléhají kontrole ruských úřadů. V odstavci se opět objevuje Člověk v tísni jako typický viník. Jen od začátku roku 2005 byla naše severokavkazská mise cíleně kontrolována Federální bezpečnostní službou, Státní protipožární inspekcí, Státní telekomunikační inspekcí a dvakrát Státní inspekcí práce. Nejzávažnější je ovšem obvinění poslední, týkající se daňové registrace. Člověk v tísni zaplatil jen v minulém roce na daních a odvodech v Ruské federaci 5 621 072,56 rublů, a sice do Penzijního fondu, místních a federálních Fondů sociálního pojištění, Teritoriálního fondu povinného zdravotního pojištění a do Federálního fondu povinného zdravotního pojištění. V roce 2003 odvedl na daních 3 310 194,78 rublů. 10. února 2005 byla uzavřena kontrola Inspekce daňového úřadu roku 2004 s pokutou 5633 rublů jako penále za zpožděné platby.

Závěrem pár slov o výsledcích humanitární práce Člověka v tísni na místě. Kdyby se autor článku pan Aleksandrov vydal do Grozného a dalších míst v Čečensku, nalezl by například dvacet pět opravených škol a školek, přes 8800 rodin, které dostaly materiál na opravy střech zničených domů, čtyřicet tisíc lidí, kteří měsíčně dostávají potravinovou pomoc, či rozsáhlou síť center psychosociální pomoci a mimoškolních aktivit pro děti. V samotném Ingušsku by viděl deset alternativních škol pro dětské uprchlíky z Čečenska a mobilní kliniku, která již pátým rokem poskytuje bezplatnou zdravotnickou péči tisícům uprchlíků ve spontánních táborech. Do několika řádek však nelze shrnout výsledky pětileté humanitární práce. Za zmínku stojí, že tuto práci realizují lidé pod neustálým stresem a nebezpečím únosu a že jejich každodenním společníkem je ozbrojená ochrana přidělená orgány Ministerstva vnitra Ingušska a Čečenska. Informace o práci předává Člověk v tísni celé řadě úřadů každý měsíc a na rozdíl od pana Aleksandrova je i pro humanitární pracovníky vstup do Čečenska omezen povolením, které nebylo společnosti, jako součást nátlaku, v posledních dvou měsících vydáno.

Je smutné, že týdeník zabývající se fakty je schopen přinést článek, který je hluboce zavádějící, v mnoha bodech výslovně nepravdivý a celým vyzněním manipulující. Jakoby pocházel z minulého režimu, kdy celou zemi řídila jedna služba, podle které fungoval celý stát včetně novinářů.

Šimon Pánek
Ředitel Sekce humanitární pomoci a rozvojové spolupráce
Společnost Člověk v tísni

DISKUSE - KOMENTÁŘE: