Pouze text - only text Econnect Zpravodajství Informační servis pro NNO
- Kalendář akcí | Práce v NNO | Katalog odkazů | Občan TOPlist
- -
Pouze text - only text
logo Econnectu Zpravodajství
pro registrované uživatele pro novináře pouze text English
-
- - - - - - - - -
- -
-
Zpravodajství ze VŠECH oblastí Životní prostředí Lidská práva Sociální oblast Gender Regionální rozvoj Kultura Občanský sektor Internet
- -
Zpravodajství - vše
zpravodajstvi.ecn.cz > zpravodajství > 
-
-

 zprávy

 komentáře

 tiskové zprávy

 témata

 multimedia

Africké ženy versus globalizace

U někoho může titulek tohoto článku vzbudit úsměv. Pod Afrikou si člověk většinou představí idylický venkov rozpálený žhavým sluncem s chýšemi, malými políčky nebo také nekonečné pláně s deštníkovými stromy, na kterých se pase divoká zvěř. Jak asi do tohoto vzdáleného koutu světa může zasahovat globalizace?

A tak globalizace zasahuje ženy pracující na malých políčkách v západní Keni, stejně tak jako pracovnice květinových farem, které leží uprostřed půvabné sopečnaté krajiny na břehu jezera Naivaša v Keni, ale také ženy, které v potu tváře dřou v nedýchatelných halách v „Exportní výrobní zóně“ na okraji keňského města Nairobi. Důvod, proč se i tak vzdálené prostředí najednou stává cílem globalizačních procesů, vysvětluje český vědec Václav Mezřický, podle kterého jsou do procesu globalizace vtahovány především rozvojové země.



Mezi hlavní rysy globalizačních procesů podle něj patří rychlý růst objemu, rychlosti a komplexity finančních a přímých investičních toků, které zahrnují rozvojové země a vedou k jejich větší integraci do globální ekonomiky. Významné změny nastaly v geografickém rozmístění zemí a ve struktuře produktů podílejících se na mezinárodním obchodu. „Bývalé rozvojové země zvýšily svůj podíl na mezinárodním obchodu, podíl výrobků na jejich exportech se v posledních letech zvýšil ze 47% na 83%,“ uvedl Václav Mezřický ve svém příspěvku na pražské konferenci Globalizace a globální problémy v roce 2006. Podle něj je v procesu důležitá také komunikace, především internetu a masmédií, zejména televize.

Nepřetržitý proud informací vede ke zrychlení všech společenských procesů, k transformaci času a prostoru. Globalizace však není fenoménem, který se vynořil znenadání. Předcházela jí v 70. letech nová „internacionála dělby práce.“ Výrobní kroky, které jsou náročné na manuální práci, byly z průmyslových států přesunuty do států s levnou pracovní silou: ze severní Evropy do Portugalska, Řecka a Severní Afriky, z Japonska do jižní a jihovýchodní Asie, z USA do Střední Ameriky. A v dnešní době se přesunuje pořád dál, do stále levnějších lokalit, například ze Severní Afriky do subsaharské Afriky a tak podobně. A tyto přesuny výroby do jiných lokalit začínají měnit tvář světového obchodu.

„Suroviny a primární zboží už nehrají takovou roli, naopak vzrostl nyní v mezinárodním obchodě podíl polotovarů a finálních výrobků,“ uvedla Christine Wichterlich, která své poznatky shrnula v knize „Ženy a globalizace“. A tak suroviny, polotovary i finální výrobky se levně transportují kolem zeměkoule, zaplavují reálné i virtuální trhy a proměňují společenství nedostatku a nouze v trhy přebytků, takže by se mohlo zdát, že její vliv na ženy, potažmo ženy africké, bude většinou pozitivní. A že ženy na tomto procesu mohou jedině vydělat.

Ženy jako vítězky globalizace?

Fenomén globalizace v souvislosti s ženami vzbudil nejprve nadšení. Ženy byly považovány za „vítězky globalizace“, které díky rozvoji ekonomiky a integraci světového trhu získaly zaměstnání. „Ruka trhu“ odstranila staré patriarchální bariéry, muž v rodině ztratil roli jediného živitele. „Spoluživitelkou“ nebo někdy i „hlavní živitelkou“ se stala žena. Všechny vládní organizace si daly záležet, aby dostatečně hlasitě prohlašovaly, že právě ženy na globalizaci dosud nejvíce vydělaly.

V dalším rozboru zapojení žen do globalizačního procesu je nutno zmínit, že většina odborníků zkoumající tento vztah používají namísto pojmu „žena pružnější a přiléhavější pojem „gender“. Mluví se tedy spíše o „gender versus globalizace“. „Gender v sobě obsahuje nejen sex, ale vše, co se váže v určité společnosti na roli a postavení subjektu označovaného za ženu nebo muže. Pojem gender v sobě obsahuje i sociální role, psychologické, mocenské, kulturní faktory, očekávání, předsudky i stereotypy chování, hodnocení a sebehodnocení, a na rozdíl od biologického označení, tedy pohlaví, je gender výsledkem socializačního procesu, kterým procházejí jedinci od svého narození,“ uvedla na výše zmínění konferenci ve svém referátě nazvaném „Tender a globalizace“ socioložka a zakladatelka „Gender studies“ (www.genderstudies.cz) Jiřina Šiklová.

Na gender jsou podle ní vázány předsudky, hodnocení, mocenské zařazení a zpětně jsou zase dle genderu určovány společenské normy, rituály, mýty, auto i heterostereotypy včetně sociálního statutu a sociálních rolí. Podle Jiřiny Šiklové je závaznost chování dle gender proměnlivým stavem a je jen dočasným stupněm vývoje sociálních vztahů a postavení muže a ženy. Stejně tak jako globalizace ovlivňuje postavení žen, tak i ženy samotné mají vliv na postup globalizačního procesu.

Pokud se podíváme na témata spojená s problematikou „gender a globalizace“, již není tak jednoznačné, že ženy jsou velkými vítězkami globalizace. Podle Jiřiny Šiklové do této oblasti spadá mnoho témat – násilí proti ženám v ozbrojených konfliktech, zavlékání žen do sexbussinesu, trafficking in women, migrace a nucená migrace v důsledku přesunu výroby a narušení dosavadních způsobů tradiční výroby, uprchlictví či tematika žen žádajících o azyl v jiných zemích.

Feminizace zaměstnanosti a feminizace chudoby

Zprávy OSN přesto tvrdí, že právě ženy z „třetího světa“, včetně Afričanek, na tom vydělaly nejvíce. Neodvratné globalizační procesy, které fungují samy o sobě, je údajně dokázaly osvobodit od ponižujících kmenových zvyklostí a očistit je od praktik, které byly proti jejích důstojnosti. Pro Afričanky samostatnost je synonymem ekonomické nezávislosti a tak si slibovaly, že když budou mít vlastní příjmy, oprostí se od rituálů nebo tabu, se kterými předtím nešlo nic dělat. Například od předem dohodnutých sňatků, které vznikají především kvůli distribuci majetku. Afričanky se současně těšily, že poté, co je jejich rodiče neposlali do školy, tak globální firmy je za účelem zvýšení kvalifikace pošlou na školení a že se tak zvýší nejen jejich vzdělání, ale také jejich rozhled.

Afričanky se na „příjezd globalizace“ do jejich vlastní vesnice skutečně těšily. Doufaly rovněž, že s sebou přinese tolik žádanou změnu nevyhovujících poměrů, které začaly již během koloniální nadvlády, která pod rouškou šíření křesťanství zcela rozprášila efektivně fungující „rozšířené rodiny“, kde hlas ženy měl významnou váhu. Po skončení kolonialismu se začala rozvíjet novodobá africká společnost a na významu získal život ve městech. Venkov, i když byl „sýpkou země“, se stal najednou nedůležitým. Za prací do města odcházeli především muži. Ženy je jen závistivě sledovaly. Jejich údělem se stalo starat se o děti, starce a také táhnout na svých bedrech péči o celé domácí hospodářství. Nejenže se jednalo o neplacenou a nerespektovanou práci, ale všechny tyto závazky ženám zabraňovaly migrovat za lepšími pracovními příležitostmi. Africké ženy proto doufaly, že v rámci globalizace „přijde hora k Mohamedovi“ a že ekonomický rozvoj jejich kraje je osvobodí od nepřetržitých porodů, jejichž hlavním cílem je přivést na svět co nejvíce pomocníků při zotročující práci v domácnosti i na farmě. “Neoliberální globalizace vychází z ekonomiky trhu a výroby, ne z ekonomiky domácností a reprodukce, což je dosud středobodem života většiny žen. Globalizace tak ženu vyvažuje z vlivu a omezenosti dané tradiční kulturou, i z domácností a tím z nadvlády rodiny, muže, a staví ji na roveň pracovní síle muže,“ popsala tento proces Jiřina Šiklová.

Ve zprávách OSN se souběžně začal objevovat nadšený termín „feminizacie zaměstnanosti“. Nová ekonomika totiž potřebuje pracovní sílu, a proto překonává zažité zvyklosti, že „žena patří k plotně“. Jenže současně se ve zprávách mezinárodní organizace začal plíživě vynořovat termín „feminizace chudoby“, který naznačoval, že globalizace asi není úžasným lékem na všechny neduhy žen. A spolu s procenty, jak globální ekonomika stahuje do svého vlivu další a další země, se objevila alarmující čísla spojená s ženami: ty i nadále tvoří sedmdesát procent všech chudých. A z celkového objemu majetku jim na zeměkouli patří pouhých sedm procent. „V hantýrce rozvojových programů jsou ženy označovány jako ´zranitelnější´ než muží. Tradiční znevýhodnění a marginalizace v důsledku nového vývoje zesiluje riziko chudoby žen. Při nedostatku výživy a výdělku, možností vzdělání a dostupnosti zdravotní péče působí pravidla kultury výběru a rozdělování další chudnutí žen,“ uvedla Christine Wichterlich. Globalizace ženám sice přinesla šance, ale pokud bychom si měli ekonomické výhody představit jako obrovitý koláč, tak by ženám zbyly jen drobky ze stolu. Je tomu proto, že globalizace ženám přinesla kombinaci neúměrného pracovního zatížení a malého výdělku.

Robotárny a potírny ve třetím světě

Jak je vlastně možné, že ekonomický boom vlastně určité skupiny obyvatel ožebračuje? Příčiny tohoto paradoxního jevu velice čtivě ve své knize „Bez loga“ popsala Naomi Kleinová. Globální společnosti začaly podle ní ohrnovat nos nad „produkty“ a soustředily se spíše na propagaci „značky“. Výrobu proto přesunuly do poboček v okrajových zemích, kde se snaží snížit náklady na minimum, a proto zaměstnávají tamější obyvatele v téměř nelidských podmínkách. „Zrodil se nový konsensus – v budoucnosti na trhu uspějí ty produkty, které nebudou prezentovány jako „zboží“, ale jako pojem. Značka jako prožitek, jako životní styl. Od té doby se určitá skupina korporací pokouší vymanit z hmotného světa zboží, výroby a produktů a založit svoji existenci na zcela odlišné platformě. Jejich představitelé zastávají názor, že produkty může vyrábět kdekdo. Tak podřadné úkoly by tudíž mohly, a také měly, být přeneseny na dodavatele a subdodavatele, jejichž jedinou starostí bude zajistit včas a za dodržení stanového rozpočtu realizaci objednávky (nejlépe někde ve třetím světě, kde je pracovní síla až nekřesťansky laciná, zákony děravé a daňové úlevy se tam rozdávají plnými hrstmi). Vedení se tak bude moci plně věnovat opravdovému byznysu – vytváření mýtu, který bude natolik mocný, aby surovému produktu propůjčil smysl prostě tím, že ho podepíše svým jménem,“ napsala Naomi Kleinová.

Zatímco se korporace ve svých sídlech v rozvinutých státech naplno věnují značce, ve třetím světě se na plné obrátky rozbíhá takzvaný „outsourcing“, neboli zavírání velkých podniků a přesun zakázek do neformálního sektoru na subdodavatele. Výroba se přesunuje do takzvaných „sweatshopů“, robotáren, doslova přeloženo „potíren“, kde v nevyhovujících pracovních podmínkách pracují především ženy. Christina Wichterlich uvádí absurdní, nicméně reálné důvody, proč tomu tak je: ženy kvalifikují jejich „hbité prsty“, a také jejich ochota vykonávat monotónní práci a navíc jejich zranitelnost. Podle zaměstnavatelů jsou prý „nejoblíbenější“ mladé dívky kolem dvacítky, které pod argumentem, že stejně brzy odejdou na mateřskou, nedostávají stálý pracovní kontakt. A protože pracují často bez pořádné smlouvy a tudíž jim hrozí okamžité propuštění, jsou nuceny kývnout i na směšně malou mzdu.

„Doma a na zadních dvorcích pracují ženy za ještě mizernějších podmínek než v továrnách. Minimální mzdy, zákony na ochranu práce a životního prostředí lze snadněji obcházet, ženy jsou izolované a těžko se mohou organizovat v odborech, neexistuje zdravotní péče ochrana v době mateřství, a sociální pojištění. Největší značkové firmy jsou „duté podniky“. Nemají vlastní továrny, navrhují jen design, zadávají výrobu a pak výrobky prodávají. Přesouvání výroby do neformálního sektoru a stálé přesuny výroby jinam jsou běžnou strategií pro snižování výrobních nákladů v místech, kde stoupají mzdy a vedlejší mzdové náklady a sílící odbory požadují stále více práv,“ uvedla Christine Wichterlich. Ženy se nemohou za prací stěhovat, nemají v podstatě moc na výběr, a proto jsou ochotny pracovat i za nižší mzdu. Jejich loajalitu ale zaměstnavatel neoplácí. Mezitím totiž zjistí, že existují země, kde jsou ještě nižší náklady na mzdy, kde ženy jsou schopny pracovat za ještě nižší plat a výroba se proto okamžitě stěhuje jinam.

Levná ženská pracovní síla se tak stává odrazovým můstkem, který katapultuje národní ekonomiky na světový trh. A jakou cenu za to ženy platí? „Mizerné pracovní podmínky, málo práv, minimální mzdy a žádná nová existenční jistota. Jsou zajatkyněmi vysilující, monotónní práce, často pracují v podmínkách ohrožujících zdraví,” odpovídá Wichterlich. A tady se podle ní dostává opět ke slovu zarputile přežívající mýtus o muži – „živiteli rodiny“ a ženě, jejíž výdělek je jen na přilepšení, kterým se ospravedlňují hladové mzdy pro ženy a jejich snadné propouštění. „Nestálost“ žen, nekontinuální zaměstnanecký poměr přerušovaný porody a péčí o malé děti zaměstnavatel využívá jako „flexibilitu“, která přesně odpovídá požadavkům firem.

Žena se tak ocitá v pozici, v níž přišla, o co mohla. Nová výdělečná činnost jí nepřinesla potřebnou ekonomickou samostatnost ani svobodu, a současně kvůli ní vypadla ze sítě tradičních sociálních jistot, které jí poskytovala její společnost. Žena navíc kvůli globalizačnímu procesu přišla o svou původní identitu, protože se nevytvořil žádný prototyp “globalizované ženy” s novou identitou.

Domnělé vítězky globalizace se tak opět vracejí do starých patriarchálních kolejí, neboť tam, kde se výroba automatizuje, racionalizuje a zeštíhluje, jsou pro trvalý pracovní poměr upřednostňováni muži. Ženy dostávají jen příležitostnou práci, o trvalém pracovním poměru si mohou nechat jenom zdát, nemají žádné existenční jistoty, zaměstnavatel je může dle potřeby najmout a zase vyhodit z práce. Sami zaměstnavatelé, majitelé„robotáren“ se brání tím, že musí čelit tlaku zvenčí, protože vyrábí způsobem „just in time“. To znamená obrovský nápor zakázek s velmi krátkou dodací lhůtou. A tak zaměstnavatel přirozeně očekává, že propuštěné ženy budou neustále v záloze, dychtivě připravené se opět nechat krátkodobě zaměstnat a zase vyhodit, až zakázka skončí. „Na ženinu další práci, totiž práci v domácnosti, se žádné ohledy neberou, a na nějakou podporu, například jesle, není ani pomyšlení,“ uvedla Christine Wichterlich.

Dopady na ženu nejsou jen ekonomické, ženy platí za toto globální uspořádání i svým zdravím. „Práce je vyčerpává. Ať chtějí nebo ne, musí dělat přesčasy. A právě na přesčasech, jak si většina z nich stěžuje, je zaměstnavatel bere na hůl, zpravidla jim zaplatí jen polovinu. Po několika letech si většina dělnic stěžuje na problémy s očima, bolesti hlavy a celkovou slabost. Prach ve vzduchu a chemikálie ve tkaninách situaci ještě zhoršují. Problémy s močovým měchýřem jsou důsledkem nedostatečného množství toalet a nařízení, že šičky nesmějí příliš často opouštět pracoviště,“ vyjmenovala Christine Wichterlich. Ženy pracující v takovýchto podmínkách se v žádném případě nemohou považovat za vítězky globalizace. Ženy, které včera nebo dnes vyhrávají, zítra prohrají.

Novodobé keňské otrokyně

Ukázkou, jak vypadá taková „robotárna“ v Africe je takzvaná „exportní výrobní zóna“ (Export Processing Zone) na okraji hlavního keňského města Nairobi. Tato zóna byla zřízena keňskou vládou v devadesátých letech minulého století za účelem vytvoření pracovních příležitostí, posílení exportu, transferu technologií a diverzifikace zboží určeného na vývoz. V těchto zónách nadnárodní společnosti vyrábějí například oblečení, léky, baterie či zpracovávají bavlnu a sisal, Keňská vláda chtěla otevřít náruč nadnárodním společnostem, a proto v této zóně neplatí žádná hygienická, ekologická nebo sociální omezení. Keňští pracovníci, z nichž většinu opět tvoří ženy, se podle keňské ekonomky Christine Gichure, stávají „novodobými otroky.“

„Cílem vytvoření exportní výrobní zóny bylo také snížit chudobu, ale příležitostí, které se nabízejí, vedou k ještě většímu zchudnutí lidí a navíc jim neumožňují žádný další rozvoj,“ uvedla Gichure, která tyto pracovní příležitosti nazývá „poverty jobs“ neboli pracovní příležitosti chudoby. Gichure připomíná, že výroba v zóně je vedena jen za účelem zisku pro nadnárodní společnosti, které se snaží o co největší zisky prostřednictvím co nejnižších nákladů. Tedy i platy se snaží ponížit co nejvíce. Pracovníci jsou tak zaměstnáni za podmínek, které je degradují jako lidské osobnosti a porušují jejich důstojnost. „Některé směny trvají i 24 hodin a jsou přerušovány jen pětiminutovými přestávkami na slazený šálek čaje, což má být současně náhrada za oběd. Během víkendů nebo svátků nemají pracovníci nárok na volno. A když se jim nepodaří splnit nerealistické a vysoce nadhodnocené výrobní plány, je jim již tak směšná výplata pozdržena,“ uvedla Christine Gichure. Nejhoršími pracovními podmínkami podle ní proslulo oděvní odvětví, které spadá pod firmu Horace a ta zase dodává zboží do obchodních řetězců v USA a v Evropě jako jsou JC Penny, Wal-Mart, K-Mart. „Všechny tyto společnosti mají výborně zpracované etické kodexy, ale tyto kodexy nemají žádný vliv na způsob jejich podnikání,“ upozornila Gichure.

Jedním z takových kodexů je nedávná iniciativa keňských producentů a vývozců řezaných květin, která se jmenuje „Fair Trade for Kenya´s flowers“. Keňa patří hned po Kolumbii k druhému největšímu světovému vývozci květin. Mezinárodní tlak spotřebitelů květinové společnosti přinutil, aby podepsaly výše zmíněný kodex, jehož cílem je „odstranit kritiku špatných pracovních podmínek a velkou spotřebu zemědělských hnojiv,“ jak je uvedeno v samotném prohlášení. Květinové společnosti se například zavázaly, že pracovníky vybaví odpovídajícím ochranným oblečením, dále že budou používat jen bezpečné chemikálie a celkově že sníží množství postřiků. Dále se hlavní květinoví vývozci přihlásili k vyplácení spravedlivých odměn, šestidennímu pracovnímu týdnu zahrnujícím 46 hodin, třítýdenní placené dovolené a také dvouměsíčnímu mateřskému příspěvku. Pracovníci navíc dostanou odpovídající ubytování. Tento kodex podepsala také jedna z největších květinářských firem, keňská společnost Sulmac. Sulmac je dceřinou společností čajového gigantu Brooke Bonds, kterou zase vlastní koncern Unilever a tak má společnost přístup na globální trh zajištěn. Projížďka kolem květinových polí rozkládajících se na úpatí sopečnatých kráterů a současně na břehu jezera Naivaša, vzbuzuje na první pohled idylu ráje.

Navenek všechno vypadá perfektně zorganizované. Ráno se nařežou tisíce karafiátů nebo růží, které se odpoledne naloží do malého letadla putujícího na letiště v hlavním městě Nairobi, kde jsou květy přeloženy do podpalubí nočních linek mířících do Evropy. Ráno už se květy objeví například na květinové burze v Amsterdamu nebo na stolech evropských domácností přes distributora v Německu. Jenže za potěšením hospodyněk se skrývá úmorná práce Afričanek. „Většina květinových společností zaměstnává pracovníky formou příležitostné a nárazové práce. Za dvanáctihodinovou směnu dostanou lidé 100 šilinků,“ uvedla Christine Gichure. Jen pro zajímavost – tato částka představuje zhruba 1,5 dolaru. Podle Gichure se zaměstnání na květinových farmách blíží vykořisťování, jehož oběťmi jsou především ženy.

„Nadřízení muži zneužívají svou pozici k sexuálnímu obtěžování. Pokud žena není povolná, vyhrožují jí vyhozením z práce. Když žena otěhotní, je okamžitě propuštěna z práce bez nároku na mateřskou dovolenou nebo příspěvek s odůvodněním, že byla jen zaměstnána na příležitostnou práci. I když si zařídí hlídání dětí, její návrat do práce není zaručen,“ uvedla Gichure. Z této situace nejsou šťastní ani muži. „I za těchto ponižujících podmínek ženy dostávají více pracovních příležitostí než muži, kteří jsou v tomto regionu považováni za lenochy a opilce. A tak se řada žen stává výhradními živitelkami rodiny, s břemenem domácích prací,“ doplnila Gichure. Nespokojení muži pak doma paradoxně viní ze své nezaměstnanosti ženy a místo, aby protestovali proti nežádoucím praktikám na správných místech, tak si účty vyřizují doma se svými ženami. Manželské krize, hádky, domácí násilí jsou pak v takových domácnostech na denním pořádku.

Africké ženy jsou uvláčené životem

Život v Africe je vyčerpávají sám o sobě, spíše by se u většiny obyvatel měl nazvat „přežíváním“. Jestliže ženy v rozvojových zemích zažívají vyčerpávající dvojité směny, protože po dvanáctihodinové pracovní době ještě obstarávají domácnost, africké ženy jsou na tom ještě hůře. Žijí v neefektivním prostředí, kdy sehnat topivo na přípravu jídla nebo nezávadnou vodu, stojí mnoho energie. Nemají proto pomalu ani čas na spánek. Ne náhodně se o afrických ženách říká, že jsou „beaten by life“ – neboli uvláčené životem. Z půvabné dvacetileté dívky se během deseti let nestane zralá žena v nejlepších letech, ale vyčerpaná troska. Práce v robotárně nikam nevede, k žádnému profesnímu vzrůstu, k žádnému zbohatnutí. Je to jen útrpná každodenní dřina, která nakonec končí vleklými zdravotními problémy a předčasnou smrtí. Automaticky se dá předpokládat, že z této situace těží muži, ale není tomu tak. I když jsou ženy přetížené dvojitou směnou, muži se cítí zbyteční a opomíjení, což u nich vyvolává nejen úzkost, ale i zlost. Vznikají rodinné krize, přičemž muži si svůj vztek vybíjejí na ženách samotných. A tak práce za účelem výdělku nepřispívá k genderové rovnosti a současně není vstupenkou k společenskému posílení žen.

Globalizace také za sebou zanechává hladové a podvyživené ženy. Hladová dvířka do Keni otevřely zákony světového trhu osvobozeného od importních a exportních omezení. „Do konce osmdesátých let byla země v produkci základních potravin soběstačná. V roce 1992 se už 19 procent národní spotřeby obilnin dováželo. V letech 1993 – 1994 nastal vzhledem k suchu nedostatek potravin. A jako vrchol cynismu se bída stala vstupní branou pro mezinárodní byznys. Import kukuřice stoupl dvaapůlkrát, import pšenice o polovinu, spotřeba cukru se kryla dovozem ze 40 procent. Převážně se jednalo o vysoce subvencované zemědělské produkty z Evropské unie a USA,“ uvedla Christine Wichterlich. Evropská unie tak podle ní například zaplavuje africký trh rajčatovým protlakem za dumpingové ceny, exportuje mléko v prášku do Senegalu a hovězí do Jihoafrické republiky.

Jen co se Keňané vymanili z područí kolonialismu, už se stali otroky globalizace a to nejenom v otázce výše zmíněných zemědělských aktivit, ale také v otázce skladby jídla. Žena, která byla schopna ze „záhumenku“ uživit celou rodinu, je nyní závislá na celosvětových procesech, které nedokáže ovlivnit. Místo tradičního chleba z maniokové mouky se nyní v Africe jí bílý chléb, tradiční listovou zeleninu vytlačil květák i rajčata. Lokální zelenina odolná proti suchu i škůdcům byla zatlačena importovanými potravinami. Keňané tak se svým jídelníčkem závisí na přízni počasí a také na vývoji cen na světových trzích. Většina obyvatel Afriky si právě i kvůli tomu může dovolit jen jedno jídlo denně, někteří ani to ne. Na podvýživu jako obvykle doplácejí ženy, které nejdříve dle patriarchálních zvyklostí nasytí manželka, pak dají najíst dětem a pak snědí to, co zbude. A často nezbude vůbec nic.

Světový program OSN pro rozvoj (UNDP) vypracoval tzv. „profil v chudoby“. Podle jeho údajů jsou nejvíce chudobou ohroženy ženy, dětí a starci v Africe. UNDP pro to má současně vysvětlení: „Zatímco obchod a zahraniční investice neustále rostly, prohlubovala se současně propast mezi těmi, kdo procesem globalizace získávají a těmi, kdo ztrácejí.“

Africké ženy téměř nic nevlastní

Africké ženy, které si slibovaly, že jim globalizace pomůže od tradičních zvyklostí, které poškozují jejich zdraví i lidskou integritu, byly zklamány. Obřízka, domácí násilí či vynucené sňatky jsou v Africe stále na pořadu dne. Navíc globalizace s sebou přinesla další praktiky související s rozdělením majetku, které rovněž ženy znevýhodňují. Rovnice zaměstnanost žen rovná se osvobození žen platí v Africe jen částečně. Jejich vlastní příjmy neznamenají šanci na samostatnost a skoncování s patriarchálním útlakem. Velmi často to, co vydělá muž, je považováno za kapesné pro jeho osobní spotřebu, ale to, co vydělá žena, musí pokrýt náklady na domácnost a také na školné a ošatné dětí.

Nerovnoměrné je také rozdělení dalších přírodních zdrojů, například půdu vlastní v Africe muži. V Keni proběhla po dosažení nezávislosti pozemková reforma a to výhradně ve prospěch mužů. „Ženy se tak ocitly v podřízené pozici bezzemků a současně zemědělské pracovní síly, která se rázem ocitla zcela závislá na muži. To je v rozporu se zvykovým právem v Keni, které například uznávalo nezpochybnitelné právo čerstvě vdané ženy získat okamžitě po svatbě pozemek,“ uvedla keňská etnografka zabývající se právy žen Ruth Kyatha. V Keni ženy vlastní méně než pět procent půdy. Po smrti manžela má žena jen malou naději, že se stane dědičkou půdy. Například v kmeni Luo, kde šanci podle kmenových pravidel má, tak ji preventivně provdají za nebožtíkova bratra, aby půda zůstala v rodině a nešla do „cizích“ – rozuměj „ženiných“ rukou. Osudy těchto příbuzenských sňatků by současně vydaly za samostatnou analýzu – pokud zemře muž, dá se s velkou pravděpodobností očekávat, že zemřel na virus HIV a že jím nakazil i ženu. Žena pak přivdáním do rodiny bratra zavleče tuto smrtelnou nemoc i tam. Jenže, zřejmě platí, že „půda je půda.“

V Keni panuje systém zvaný „shamba“, kdy ženy dostanou k užívání část půdy. Tam pěstují rozmanitou zeleninu pro svou obživu a co nespotřebují, to prodají na trhu. Muži rozhodují i o osudu větších ploch půdy, na kterých pěstují takzvané „cash crops“ – tedy tržní plodiny určené na vývoz. To znamená, že například Keňa se soustředí na pěstování plodin, kterým se v zemi nejvíce daří a to díky zeměpisným nebo klimatickým podmínkám. Nepěstuje se tady to, co daná lokalita potřebuje a čeho se lidé mohou najíst. Jde například o kávu, cukrovou třtinu nebo tabák. Jenže tyto plodiny jsou tak citlivé na výkyvy na mezinárodních trzích, že i přes nezměrné úsilí přinášejí jen malý výtěžek. Keňským rolnicím, které pěstovaly komoditu, o jejíž ceně se rozhoduje na světovém trhu, se vedlo jakž tak slušně až do roku 1989, kdy Mezinárodní organizace pěstitelů zrušila systém kvót. Namísto regulovaného množství kávy se na trh dostala káva v neuvěřitelném množství, a tak její cena prudce poklesla. Výdělky žen byly tak směšně malé, že si nemohly dovolit koupit ani šálek kávy, třebaže se kávových bobulí dennodenně dotýkaly na svých políčkách.

Netřeba dodávat, že hlavními „pracovními silami“ v zemědělství jsou především ženy, které vykonávají tři čtvrtiny práce. Zatímco muži odcházejí za jinou prací do měst, ženy zůstávají na polích samy. „Ženy jsou po mnoho měsíců v roce samy s poli, dobytkem, domem, dětmi a starci,“ uvedla Christiane Wichterlich, podle níž se této tendenci říká „feminizace malozemědělské výroby.“ Po takzvaných tržních plodinách však zůstává spálená země – díky monokultury jsou méně a méně odolné proti škůdcům, a tak se ke slovu přichází agrární chemie. Půda se rychleji vyčerpá a ničí se organické živiny, výnosy proto klesají a zemědělci rychle hledají nová políčka.

Globalizace a obchod tedy neřeší vše. „Zajištění výživy prostřednictvím světového obchodu je jak kvantitativně, tak kvalitativně velice problematické. Využívání globálního trhu jako instrumentu k boji proti hladu a pro zajištění práva lidé na jídlo je hra vabank, splátka na budoucnost, která může z mnoha důvodů ztroskotat. Mnohým chudým jídlo jistě nedá, zato zemědělským gigantům přinese obrovské zisky,“ uvedla Wichterlich.

Západní feministky nechaly Afričanky na holičkách

Zdá se, jakoby problémy žen třetího světa byly nesrovnatelné s „malichernými problémy“, s nimiž se potýkaly feministky ze západních zemí. Jenže západní feministky dlouho problémy „mimo jejich vlastní dvorek“ ignorovaly, jak poctivě přiznala Naomi Kleinová, která je označila za „bitvy, k nimž se oni, severoameričtí křižáci kultury nikdy pořádně nedostali“. „Chudoba nebyl zrovna problém, kterým bychom se nějak zvlášť zabývali. Naše tehdejší kritika však byla zaměřena na zastoupení žen a menšin v mocenských strukturách, nikoli na ekonomiku, jež se za těmito strukturami skrývala,“ napsala Kleinová. Toto selhání se podle ní záhy projevilo jako osudné. „Ekonomické trendy, které v uplynulém desetiletí výrazně akcelerovaly, s sebou jeden jako druhý přinesly masivní přerozdělování a rozvrstvení světových zdrojů ať už v oblasti pracovních příležitostí, zboží či peněz.

Právě v letech, kdy hnutí za politickou korektnost dosahovalo ve své zahleděnosti do sebe vrcholu, všichni ostatní se chovali naprosto odlišně. Zbytek světa totiž hleděl vpřed a expandoval. Obzory globálního byznysu se rozšiřovaly, až obsáhly celou planetu. Ústup do ústraní odrážel jakési širší politické ochrnutí tváří v tvář hrozivému přeludu globálního kapitalismu. Ironií je, že právě tyto problémy by měly být zvláště naléhavé pro každého, kdo se zajímá o budoucnost sociální spravedlnosti,“ uvedla Naomi Kleinová, která však svou kritiku následně ještě přiostřila. „Tato ignorance není pouhým selháním feminismu, nýbrž zradou nejzákladnějších principů feministického hnutí,“ připustila Kleinová.

Tváří v tvář lhostejnosti západních feministek se jeví jako logické, že se o práva žen z rozvojového světa či o práva Afričanek začne zasazovat odnož takzvaného „černého feminismu“. Ten se začal rozvíjet velice slibně, s tím, že se současně zasazoval o osvobození žen na několika frontách. „Prominentní feministky černé pleti kombinovaly boj proti sexismu s bojem proti rasismu a nepřetržitě naléhaly, aby veřejnost věnovala stejnou pozornost oběma tématům,“ uvedla Rose Brewer v publikaci „Theorizing Black Feminism.“ „Hlavním principem černého feminismu je simultánnost útlaku,“ upřesnila Brewer. To znamená pohled na ženu z hlediska rasy, třídního postavení a genderu. Definování tzv. „černého feministického hnutí“ je ale víceméně rozpačité. Vyskytly se rovněž pokusy definovat feminismus „žen třetího světa“, které mají podobné problémy. „Na rozdíl od feminismu západního světa – tj. zaměřeného na práva bílých žen střední třídy, který se v posledních desetiletích široce rozvinul, účast žen třetího světa v boji za svá práva byla minimální,“ uvedla Chandra Fallade Mohanty v publikaci „Ženy třetího světa a politika feminismu“.

O bezradnosti, jak nazvat hnutí žen z jiného koutu světa, svědčí i to, že se akademici pokoušeli definovat například „feminismus barevných žen“´, ale ne s velkým úspěchem. Byl odmítnut, protože podle Mohanty byl založen pouze na biologické podobnosti, nikoliv na podobné nutnosti bránit se podobným formám sexistického, rasistického a ekonomického útlaku. Například specialistka na africká genderová témata Filomina Chioma Steady je přesvědčena, že v Africe existují neformální „feminismy“, které jsou postaveny na tradičních ženských rituálech, prostřednictvím kterých si ženy v minulosti prosazovaly svá práva. Steady zmiňuje například tajné rituály společnosti Sande v západní Africe, která proslula metodou „kolektivní sankce.“ „Tyto sankce pak byly mnohem účinnější formou kontroly agrese než moderní právo,“ uzavřela Steady.

Současně je nutné zmínit určité napětí, které panuje mezi feministkami „prvního“ a feministkami „třetího světa“, které například své kolegyně obviňují ze zjednodušování problémů. Podle Mohanty je neprávem považují za „homogenní bezbrannou skupinu“. Některé západní feministické teoretičky přiznávají, že Afričanky proto mají někdy blíže k Afričanům nežli k bílým ženám.

Vládní snahy zatím nepřinesly výsledek

Jestliže feminismus nedokázal nalézt recept na vyřešení problémů žen spojených s globalizací, tak se o to alespoň pokusily vládní iniciativy. Tři světové konference značně rozšířily mezinárodní informovanost o ženských otázkách a vytvořily předpoklady pro rozvoj spolupráce mezi hnutími za zrovnoprávnění žen na úrovni států na jedné straně a mezinárodním společenstvím na straně druhé. Konference v Mexico City v roce 1975, která vyzvala státy, aby zaměřily svou pozornost na problematiku žen a jejich nerovnost, byla následovaná konferencí v Kodani v roce 1980. Konference v Nairobi v roce 1985 zahájila dekádu žen pod záštitou OSN. Současně se během ní vytvořilo Mezinárodní shromáždění vyzývající vlády jednotlivých států ke stanovení konkrétních opatření a programů ke zlepšení postavení žen.

Na čtvrté světové konferenci o ženské otázce (Peking, 1995) přijali zástupci 189 vlád Pekingskou deklaraci a akční platformu, zaměřené na odstranění překážek účasti žen ve všech oblastech veřejného i soukromého života. Platforma určuje 12 stěžejních oblastí zájmu, mezi něž patří chudoba, nerovný přístup ke vzdělání a ke zdravotní péči, násilí vůči ženám, dopady ozbrojených a jiných konfliktů na ženy, nerovnost v přístupu a účasti žen na tvorbě ekonomických struktur. Platforma rovněž zmiňuje nerovnost v podílu mužů a žen na moci a rozhodování na všech úrovních, malé zapojení hromadných sdělovacích prostředků do propagace pozitivního přínosu žen či nedocenění přínosu žen v otázce využívání přírodních zdrojů a ochrany životního prostředí. Světová konference žen v Pekingu však nalakovala problémy žen narůžovo: „Síly trhu a příslušná politická rozhodnutí vynesla ženy jak ve světovém hospodářství, tak v národních ekonomikách do rozhodujícího postavení.“

Na mimořádném zasedání Valného shromáždění v roce 2000 v Nairobi, které se uskutečnilo v návaznosti na Pekingskou konferenci, přijaly zúčastněné státy dodatečné závazky, jako například posílení legislativy proti všem formám násilí v domácnostech a schválení zákonů a strategií na odstranění škodlivých praktik, jako předčasné a vynucené svatby či mrzačení ženských pohlavních orgánů. Byl vytyčen cíl bezplatného základního vzdělání pro dívky i chlapce a zlepšení ženského zdraví pomocí snazšího přístupu k programům zdravotní prevence i léčby.

Tím, že účastníci nairobské konference znovu potvrdili „závazek“ k provádění 12. kritických oblastí z Pekingské akční platformy, připustili, že se v její realizaci moc neuskutečnilo. Při všech těchto konferencích často zaznívá termín “gender mainstreaming” – tedy strategie, jejichž cílem je zahrnout aspekt rovnosti pohlaví do všech politických procesů na všech úrovních. Sama myšlenka mainstreamingu byla vyslovena na ženském kongersu v Nairobi již v roce 1985. Znovu zazněl na pekingské konferenci. Kromě s OSN s tímto termínem operuje také Evropská unie, která jej zahrnula do článku 4 odstavce 2 Amsterdamské smlouvy z roku 1999.

Ale ani nová terminologie nedokáže zakrýt bezmocnost vládních iniciativ. Proto účastníci nairobské konference otevřeně připustili, že zřejmě jako vládní organizace na to nestačí a “uznali roli a příspěvek občanské společnosti, zejména nevládních organizací a organizací žen při provádění Pekingské akční platformy.”

Globalizace ovlivňuje způsob práce NGO

Nevládní organizace, které suplují svými aktivitami činnosti, na které vládní instituce nestačí nebo o ně nemají zájem, se výrazněji projevily na konferencí, která se konala paralelně s vládní ženskou konferencí v Pekingu. Tam se vypravili představitelé tzv. „grassroot iniciativ“, které řeší hlavně každodenní problémy žen a zabývají se konkrétními, rychle dosažitelnými cíly. Vysloužily si proto název „lokální feminismy“ či „feminismy přežití“, protože bojují za tak základní věci jako je dostatečná výživa, přístup k lékařské péči nebo k nezávadné vodě. „Jejich boj za malé půjčky, garantované přístřeší, pomoc při porodu nebo azylový dům pro ženy vyrůstá z vědomí, že příčinou utrpěných příkoří nebo násilí, které je na nich pácháno, i když ne jedinou, je gender,“ uvedla Christine Wichterlich. I přes větší flexibilitu nevládních organizací se na konferenci sejde tak široké spektrum účastníků, že je pak těžké se domluvit na úderném znění závěrečného dokumentu. Podle Wichterlich mají přesto tyto konference svůj význam. „Teprve na konferenci se naučily chápat, že jejich individuální utrpení je symptomem všeobepínající nespravedlivé struktury, naučily se myslet ve větších celcích, spojovat mikrorovinu a makrorovinu,“ všimla si Christine Wichterlich.

Nevládní organizace ale přesto zjistily, že neexistuje žádný „globální feminismus“ či „globální recept“, který by byl přesvědčivou odpovědí žen na „globální problémy.“ A přesto ženám z nevládních organizací podal pomocnou ruku sám produkt globalizace, a to konkrétně informační technologie. Ženské nevládní organizace se tak ocitly na informační dálnici internetu, což představuje paralelu národních ženských hnutí, které v sedmdesátých letech vycházely do ulic. „Výměna informací a rychlá koordinace prostřednictvím e-mailu, skandalizace jednotlivých případů a protestní akce, vliv na politiku OSN a mezinárodní instituce jsou charakteristické pro mezinárodní ženskou politiku,“ uvedla Wichterlich.

Ženy si tak mohou vyměňovat zkušenosti, uzavírat spojenectví, vytvářet kontakty prostřednictvím globálního informačního systému, emailu a internetu, které jim umožní komunikaci nezávisle na poštovní přepravě a mimo jakoukoliv cenzuru a kontrolu. I přes informační propojení nevládních organizací však zůstává přímý kontakt mezi nevládními organizacemi stejně důležitý. Právě paralelní konference NGO v Pekingu se podle Christine Wichterlich stala festivalem kontaktů. „Vyměňovaly se zkušenosti, uzavírala se spojenectví mezi ženami z nejrůznějších regionů nebo kontinentů, mezi skupinami zabývajícími se konkrétní problematikou, například mírovými aktivistkami, a mezi ženami z menšinových skupin, které usilovaly o vytváření vlastní identity a bojovaly proti diskriminaci, jako například mezi migrantkami, lesbičkami, handicapovanými ženami, původními obyvatelkami. Propojování a vytváření kontaktů dává zvláště těm ženám, které byly dosud relativně izolované, vhled do souvislostí, množství inspirace a nové politické obzory,“ uvedla Christine Wichterlich.

A tak i nevládní organizace mění svou tvář s postupující globalizací. Hnutí pronikají i do toho nejizolovanějšího koutu planety, spojují se v koalice, zároveň se však vůči sobě navzájem vymezují. Zůstávají různorodá a odlišná. Mezinárodní hnutí žen je současně lokální i globální, je propojené a rozštěpené. „Kontaktní sítě se jeví jako organizačně a politicky přiměřená forma v čase globalizace,“ uvedla Wichterlich.



Užitečné odkazy na mezinárodní NGO aktivity:
http://www.twnside.org/ - ženy v třetím světě
http://www.focusweb.org/ - problematika třetího světa
Women´s Environment and Development Organization
Coalition Against Trafficking in Women-International (CATW)

Odkazy na africké NGO iniciativy:
Abantu for Development African Women´s Development and Communication Network Association of African Women for Research and Development The Centre for the Study of Violence and Reconciliation Collaborative centre for gender and development Education Centre for Women in Democracy (ECWD) Federation of Women Lawyers Kenya Medical Women´s Association Maendeleo ya Wanawake Organization Solidarity with women in distress

Odkazy na české nevládní organizace:
www.feminismus.cz
www.genderstudies.cz
www.rovneprilezitosti.cz

Literatura použitá v článku:

Busia P.A. Abena, James M. Stanlie (eds.) (1994). Theorizing Black Feminism: The visionary pragmatism of black women. London: Routledge

Gichure Christine. Business Ethics in the Corporate Governance Era. The Need for Ethical Corporate Governance in International Business

Curran J. Daniel, Renzetti M. Claire. (2005). Ženy, muži a společnost. Praha: Karolinum

Haskenová, Fran. Stop Female Genital Mutilation : Women Speak. Lexington: WIN NEWS

Kleinová, Naomi. (2005). Bez loga. Praha: Argo/Dokořán

Kyatha Mutindi, Ruth. (1991). Food Production in sub-saharan Africa: The role of rural women. Acadia: Acadia University.

Mohanty Chandra Fallade, Russo Ann, Torres Lourdes (eds). (1991). The Third World Women and the Politics of Feminism. Bloomington: Indiana University Press

Dlouhá Jana, Dlouhý Jiří, Mezřický Václav (eds.) (2006). Globalizace a globální problémy. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Centrum pro otázky životního prostředí

Zpráva z 4. světové konference o ženách, Peking, 4-15. září 1995 (Publikace Spojených národů, č. E.96.IV.13), 1 rezoluce, příloha I.

Zpráva ze Světové konference k přezkoumání a hodnocení výsledků dekády žen Spojených národů: rovnost, rozvoj a mír, Nairobi, 15-26.7.1985 (publikace Spojených národů, č. E.85.IV.10), kapitola I. sekce A.

Wichterlich, Christine. (2000). Globalizovaná žena. Praha: proFem


Zuzana Beranová

Služby Econnectu

ToolkitUnavuje vás tvorba www stránek v HTML?
Nemá váš webmaster čas na jejich aktualizaci?
S publikačním systémem TOOLKIT to zvládnete SNADNO, RYCHLE A SAMI:
VYZKOUŠEJTE ZDARMA!
vytisknoutvytisknout
Logo Econnectu Easy CONNECTion - snadné spojení mezi lidmi, kteří mění svět
Webhosting, webdesign a publikační systém Toolkit - Econnect
NAVRCHOLU.cz Econnect,o.s.; Českomalínská 23; 160 00 Praha 6; tel: 224 311 780; econnect@ecn.cz