Pouze text - only text Econnect Zpravodajství Informační servis pro NNO
- Kalendář akcí | Práce v NNO | Katalog odkazů | Občan TOPlist
- -
Pouze text - only text
logo Econnectu Zpravodajství
pro registrované uživatele pro novináře pouze text English
-
- - - - - - - - -
- -
-
Zpravodajství ze VŠECH oblastí Životní prostředí Lidská práva Sociální oblast Gender Regionální rozvoj Kultura Občanský sektor Internet
- -
Zpravodajství - vše
zpravodajstvi.ecn.cz > zpravodajství > 
-
-

 zprávy

 komentáře

 tiskové zprávy

 témata

 multimedia

Ztracený ráj - Národní parky v Keni ohrožuje chudoba i konflikty

-foto-

Keňa se zase jednou dostala do popředí zpráv. Tentokráte ale ne jako „východoafrická velmoc přes národní parky“, které ročně navštíví milion turistů, ale jako místo nepokojů. Keňa, která donedávna představovala ostrůvek stability v rozvášněném koutu východní a střední Afriky, se náhle kvůli napjaté povolební situaci ocitla na pokraji občanské války. Proti sobě stojí kmen Luo a Kikujové. Představitel Kikujů, nejpočetnějšího kmene tvořícího 20% populace, se nechal po prosincových volbách rychle jmenovat prezidentem. Jenže kmen Luo, druhý nejpočetnější keňský kmen, odmítá výsledek voleb uznat. Kmen tvořící 14% keňské populace tvrdí, že volby byly zmanipulované a organizuje protesty. Vzájemné potyčky si vyžádaly již několik set mrtvých.

Situace v Keni nyní nápadně připomíná situaci v okolních zemích, například ve Rwandě, kde proti sobě bojovala znesvářená etnika Hutuů a Tutsiů. Výsledek jejich boje byl tristní – kromě milionu válečných obětí tento etnický konflikt za sebou zanechal vypálenou a zničenou zemi. V době chaosu a etnických čistek byl samozřejmě každému lhostejný osud divokých zvířat, která byla masově vybíjena. Sloužila jako potrava pro vojáky nebo i obyčejné lidi, kteří se snažili si sehnat jídlo, jak se dalo. A tak národní parky ve Rwandě, Ugandě, Kongu nebo například v Etiopii bohatostí zvěře neoplývají. Zatímco se v okolních zemích se válčilo, mírumilovní Keňané nedovolili, aby jejich kmenové rozmíšky přerostly v občanskou válku. A díky tomu se v Keni rok od roku rozrůstala síť národních parků a tato země se stala oblíbenou destinací pro milovníky přírody.



Cílem národních parků není jen přilákat turisty, ale také chránit ohrožené druhy zvířat, které by mimo vymezené území neměly šanci přežít kvůli pytláctví nebo zemědělskému využití krajiny. Je to „africký problém“, ale jen zdánlivě. Ve skutečnosti se dotýká všech, i nás. Jakmile jednou vyhynou ohrožené druhy zvířat, které jsou celosvětovým dědictvím, tato zvířata už nikdo nikdy neuvidí. A pro českého občana je problém zajímavý ještě z jednoho důvodu – na vybudování sítě národních parků v Keni se podílela i krajanka a opavská rodačka Joy Adamsonová.

Z lovců se stávají strážci zvěře

Život Joy Adamsonové, o kterém lze zjistit více například na www.joyadamson.cz, ovlivnilo její přestěhování do Afriky. Keňa se stala nejen novou vlastí Joy Adamsonové, ale také těžištěm jejích aktivit zaměřených na navracení zvířat vychovaných v zajetí zpět do divoké přírody, přičemž nejznámějším zvířetem se stala lvice Elsa. Působení Joy Adamsonové jako ochránkyně africké přírody ovlivnil její v pořadí již třetí manžel, strážce africké zvěře, George Adamson.

Osud samotného George Adamsona, který byl dlouholetým a respektovaným strážcem zvěře v rozlehlé a nepřístupné Severní provincii v Keni, v sobě zahrnuje historii ochrany přírody v Keni. A v průběhu historie se měnily postoje Evropanů i Afričanů k africké přírodě. George zprvu zažil ještě nezkaženou Afriku, nedotčenou civilizačními vlivy. Zpočátku pracoval jako průvodce bílých lovců, kteří si zaplatili, aby získali trofej. Během jednoho safari s belgickým párem, který si nepřál zabíjet, jen fotografovat, si George uvědomil, že „lovy beze zbraní“ mají mnohem větší kouzlo.

„Nejlepší kořistí byly pro ně dokonalé snímky a nezapomenutelné dny strávené uprostřed hrdé přírody,“ popsal přelomové safari George, který si postupně začal uvědomovat nebezpečí hrozící africké divočině: „Jednou večer jsme uviděli překrásnou lvici na skále; klidným pohledem obzírala rozlehlou pláň. Vypadala jako vytesaná zapadajícím sluncem, zdálo se, že je přirostlá k žulové skále, na níž ležela. Kolik asi lvů, pomyslil jsem si, už leželo na této skále během nespočetných staletí, zatímco lidstvo stále ještě leželo v kolébce! Civilizovaný člověk, povzdechl jsem si při pohledu na lvici, vynaložil celé hromady peněz na záchranu památných budov a starých předmětů vyrobených lidskou rukou a přitom takřka úplně vyvraždil tato zvířata, ztělesňující dokonalou, věky neomezenou krásu a půvab."

"A proč? Jenom proto, aby se pochlubil hrdinstvím, umožněným střelnou zbraní, kterou vynalezl člověk ke zničení člověka nebo proto, aby získal kožešinu a zvýšil půvab nepůvabné lidské schránky. Představoval jsem si, jak civilizace smetává z širých plání ohromná stáda divokých zvířat, stejně jako je smetla v jiných zemích, a na jejich místo přihání stáda zdegenerovaného dobytka. Byla to skličující představa.“ A tak se George Adamson rozhodl, že začne pracovat v odboru ochrany zvěře, který právě vznikal. Psal se rok 1938, a i když odbor formálně existoval již několik let, začátky byly krušné.

Vznik národních parků v Africe

Ideu, že je třeba založit rezervace, v nichž najde divoká zvěř útočiště a ochranu před lovci, měli afričtí vládci i stovky let, možná i tisíc let předtím, než začaly oficiálně vznikat národní parky. Nejstarší chráněnou oblastí v Africe je pravděpodobně Menegasha v Etiopii. Oblast byla prohlášena národním parkem až v roce 1958, ale přes 400 let požívala ochranný status.

Ostatně i termín „národní park“ byl poměrně nový. Poprvé byl použit v roce 1872 v souvislosti se vznikem národního parku Yellowstone v USA, ale idea útočišť zvířat je mnohem starší. Historie vzniku národních parků v Africe se datuje až s příchodem koloniálních vlád. Mnozí kolonialisté prosazovali vznik národních parků hned po svém příchodu do Afriky. Vedly je k tomu jejich odvážné vize. Podle nich se Afrika měla stát „rajskou zahradou“ s nedotčenou přírodou, protože v Evropě a Severní Americe již byla krajina nenávratně pozměněna člověkem.

A tak mezi nejstarší africké parky patří například „Sabie Game Reserve“ založená v roce 1898, která byla později přejmenovaná na Krugerův národní park ležící nyní na území Jihoafrické republiky. V roce 1900 navíc existovaly dvě rezervace v dnešní Ugandě – Bunyoro a Sugota a tři v Keni – „Northern Game Reserve“, „Kenia Distrikt“ (později Eland Roan Reserve) a „Southern Game Reserve“. Jenže na mnoha ostatních místech byla nejprve divoká zvířata zmasakrována ve velkém, než se tam začaly zakládat národní parky. A nutno přiznat, že tyto masakry měli na svědomí právě bílí kolonialisté.

„Africké divočiny rychle ubývá. Když jsem poprvé přijel do Keni, byla tahle šedavá trnitá křovinatá krajina plná příslibů. Příslib samoty, příslib divokých zvířat v takovém množství, že by nad nimi zaplesalo srdce starého Noa, a příslib nebezpečí. Dnes z toho všeho zbylo jen to nebezpečí,“ uvedl George Adamson. Jeho slova potvrzuje Patrik Hamilton, který se zabýval leopardí populací. Z úbytku leopardů, i další zvěře, viní právě Evropany.

„Počátkem 20. století žili leopardi na území celé Keni. Jako většina divokých zvířat byli tehdy široce rozšíření a velmi početní. Toto záviděníhodné postavení si zřejmě zachovávali po stovky tisíc let, aby však o něj přišli s příchodem Evropanů do Afriky,“ píše Hamilton ve své studii. S příchodem Evropanů koncem 19. století začalo podle něj zabíjení leopardů kvůli komerčním účelům – jejich nádherně skvrnitá kožešina se dala dobře zpeněžit.

Nebyla to ale koloniální vláda, nebo dokonce britská vláda, která si v Keni uvědomovala nezbytnost založit rezervace na záchranu zvěře. Byla to spíš iniciativa jednotlivců, kteří se nemohli dívat na vybíjení africké zvěře. Za „otce národních parků“ v Keni se považuje osobnost ředitele odboru na ochranu zvěře, který se jmenoval Archie Ritchie. George Adamson jej ve svých vzpomínkách líčí následovně: „Byl mužem činu, výborně mu to myslilo, vystudoval zoologii na univerzitě a byl vášnivý přírodovědec a navíc znamenitý fotograf a filmař-amatér.“ Jeho nepokojná krev se nestihla vybouřit ani během první světové války, kdy bojoval nejdříve ve francouzské cizinecké legii a pak po boku Angličanů, kdy byl raněn. Obě strany jej po konci války vyznamenaly za statečnost.

Archie Ritchie procestoval Keňu v nezvyklém dopravním prostředku – krabicovitém rolls-royci, který měl na kapotě namontované zuby hrocha. Jeho další zvyk byl ještě kurióznější – přesně v jedenáct hodin se natáhl pro brašnu z kůže bonga, vzácné a nádherné antilopy žijící v horských lesích Keni, a vylovil odtamtud láhev ginu.“ I přes tyto výstřednosti se musel Ritchieho odbor vyrovnat s mnoha úkol, jako například prodej povolení na odstřel zvěře a kontrolu pytlačení. „Měl ochraňovat lidi, dobytek a úrodu před lvy, slony a buvoly a před všemi ostatními čtyřnohými škůdci a jinak měl hájit všechny bytosti s páteří – osrstěné, opeřené, opancéřované nebo šupinaté – před pronásledováním lidmi,“ napsal George Adamson.

Jenže Ritchiemu dlouho trvalo, než se mu pro rezervace podařilo zajistit lidi i odpovídající finanční prostředky. O postavení strážce v té době vypovídala jedna věc: na rozdíl od bělochů pracujících v koloniální správě pro odbory administrace, policie, školství, zemědělství a podobně, neměli strážci pracující pro odbor pro ochranu zvěře nárok na ubytování. Jejich jediným přístřeškem se často stávaly stany, v nichž pobývali i se svými rodinami. „Když jsem nastoupil, místo služebního bydlení jsem měl k dispozici pouze stan, dvě židle, stůl, polní lůžko a plátěné umyvadlo,“ napsal ve svých vzpomínkách Rodney Elliot, který měl na starosti „Northern Game Reserve.“

Strážci museli často financovat své operace i z vlastní kapsy, než jim koloniální vláda náklady zpětně vyplatila. Zpočátku bylo podmínkou přijetí také vlastnictví soukromého automobilu, který pak používali pro služební účel. To nebylo všechno – strážci byli navíc mizerně placení. Toto špatné zázemí ostře kontrastovalo s obrovskými hodnotami, s nimiž přicházeli do styku. Měli za úkol pytlákům zabavovat rohy nosorožců nebo sloní kly, jejichž cena se v té době pohybovala v milionech liber. Jediné, na co si nemohli stěžovat, bylo to, čemu se v Keni říká „heshima“ neboli vážnost či respekt k jejich postavení. Jejich práce se těšila takové úctě, že na místa strážců se vždy hlásilo hodně zájemců.

Stejná pravidla pro bílého lovce i Afričana

Odbor na ochranu zvěře se musel hned zpočátku vypořádat se zásadním problémem – a to do jaké míry povolí Afričanům možnost lovu. Odbor si uvědomoval, že pro řadu kmenů představuje lov již tradičně zdroj obživy a zpočátku byl vůči nim vstřícný. Například George Adamson tvrdil, že narušení křehké rovnováhy mezi lidmi a zvířaty mají na svědomí především evropští osídlenci a že Afričané na svém území zase tolik škody nenapáchali. „Domorodci se po staletí učili, jak vybičovat půdu, jak co nejlépe využít povětrnostních podmínek i zvěře. Znali zpaměti rytmus a prapůvod celého světa, v němž jsem já byl jen kolemjdoucím.

Podivuji se, že mluvíme o pytláctví, když tyhle národy žily v rovnováze s přírodou a v závislosti na zvěři, dokud sem nevstoupili Evropani a nezačali jim linkovat na mapách hranice. Státní hranice přeťaly trasy každoročních migrací. Jiné hranice obkroužily sídliště bělochů. Na jedné straně neviditelné hranice byl lov zakázaný nebo bylo třeba drahých vládních povolení. Jaké mám právo nedovolit Turkanovi jíst krokodýla, který mimochodem chutná jako kuře? Slon představuje pro komunitu kmene Dorobo potravu na týden a za kly dostanou několik pytlů tak zoufale potřebné kukuřičné mouky. Proč by nesměl Kamba zastřelit v buši kudu lukem a šípy?“, ptal se sám sebe George, který tyto úvahy zveřejnil ve svých pamětech.

Koloniální vláda zpočátku skutečně uvažovala, že kmenům jako Dorobo, Wasania a Waboni, jejichž přežití již po stovky let je založeno na lovu, povolení dál lovit udělí. Naproti tomu kmeny jako Wakamba nebo Kavirondo, které žily ze zemědělství a lov se pro ně stával jen přilepšením, měly mít lov zakázán. Koloniální vláda se ale z této vstřícnosti chtěla něco mít a přitom se také snažila napojit na tradiční zvyklosti afrických kmenů. „V africké kultuře jeden kel z uloveného slona vždy patřil místnímu náčelníkovi. Koloniální vláda prohlásila, že teď je tím náčelníkem ona, a že nyní ona musí obdržet jeden kel, který může prodat a výtěžek použít na financování odboru na ochrany zvěře,“ uvedl Ian Parker, jeden ze strážců té doby. Tento systém fungoval jen chvíli.

„Myšlenka, že místní lidé budou navždy žít v harmonii s divokými zvířaty, dostala vážné trhliny kolem roku 1920. Afričané sice neměli střelné zbraně jako bílí lovci, ale bylo jich velmi mnoho a v konečném důsledku měli velký vliv na stav populací zvěře.“ A tak koloniální vláda zavedla systém licencí nejen pro bílé lovce, ale i pro Afričany. „Ale v Keni byla licence tak drahá, že si ji žádný domorodec nemohl dovolit. A když si nemohl dovolit licenci, tak nemělo význam, aby měl povolení držet střelné zbraně,“ uvedl Ian Parker.

A tak se automaticky z každého afrického lovce stal pytlák, kteří se stali terčem zásahů strážců zvěře. George Adamson popsal ve svým pamětech jeden zásah v lese Boni, který se nachází nedaleko pobřeží, asi dvě stě padesát kilometrů na východ od Garissy. V době, kdy jej George Adamson navštívil, byl podle jeho pamětí plný divoké zvěře: „Sloni, buvoli, tu a tam nosorožci, žirafy, přímorožci, buvolci, vodušky, kudu malí a poskrovnu malé antilopy oribi, leopardi a velké množství lvů.“

Georgův zájem se však soustředil na domorodce z kmene Boni: „Žijí v malých vesnicích, trochu, spíše jen tak naoko, se věnují zemědělství, ale nejvíc je přitahuje pytláctví. Loví zvěř silnými dlouhými luky a otrávenými šípy. Do této oblasti až dosud nepodnikl žádný strážce zvěře výpravu proti pytlákům, a tak jsem domorodce dokonale překvapil. Prohledal jsem jednu vesnici po druhé, a v každé jsem našel mnoho důkazů pytláctví – především maso a kůže. Protože jsem nemohl – nebylo to ani v mých silách, zatknout celé vesnice, omezil jsem se na nejhorší přestupníky zákona a poslal je na obecní úřad do Lamu k soudu. Ostatní pytláky jsem propustil, ale nejdřív jsem jim ovšem odebral luky a šípy a spálil jsem je.“

Jenže keňské právo, ostatně podobně jako dnes, nebyly zakotveny přísné tresty pro pytláky. A tak pytláci, které pochytal George Adamson, se většinou nechali zatýkat s úsměvem – mrzely je jen zabavené pasti a trofeje. Podle svých slov se ocitli v „Hoteli King Georgei“ neboli v hotelu krále Georgie, kde si mohli užívat přístřeší i jídla, než zase byli puštěni na svobodu a vrátili se k pytlačení.

Masakr zvířat během druhé světové války

Druhá světová válka se stala temným obdobím v historii keňské ochrany přírody. Odbor na ochranu zvěře nesmyslně nařídil vybíjení obrovských stád divokých zvířat pro válečné účely. Keňa totiž nezůstala stranou válečných událostí, protože sdílí své severní hranice se Somálskem a Etiopií. Tyto státy spolu s Eritreou v roce 1935 zabrali a okupovali Italové. Tažení britských jednotek proti Italům v Somálsku proto zasáhlo právě Severní provincii, kde sloužil i George Adamson.

Ten ve svých pamětech popsal, že si taky ještě nedovedl představit, jaké následky bude mít druhá světová válka na populace divokých zvířat: „Můj první válečný úkol byl hnusný – vytlouct asi tisícihlavé stádo zeber a přímorožců, na které si farmáři stěžovali, že užírají jejich dobytku pastvu. Jenom sto třicet kilometrů odtud na sever hladověli a umírali z podvýživy Turkanové a neudělalo se nic pro to, aby se jim poslalo nějaké maso. Dva roky po tom, kdy už byla Itálie ve východní Africe poražena, znovu byly zbytečně postříleny desetitisíce zvířat pod záminkou, že je třeba nakrmit válečné zajatce. Tenhle masakr byl proveden na základě soukromé úmluvy a farmáři kvůli tomu vůbec nebrečeli, protože decimování zvěře jim umožnilo na další tisíce hektarů půdy nasít pšenici. Ztráta životního prostoru a tolika kusů chovných zvířat zasadila některým druhům ránu, z které se už nikdy nevzpamatovaly. Navíc nadbytek zbraní a munice měl pro život divokých zvířat v Africe nedozírné následky.“

Další strážce zvěře Peter Jenkins na masakry zvířat vzpomíná následovně: „Zastřelená zvířata jednoduše ležela na zemi a každý mohl přijít a nabrat si tolik masa, kolik unesl. Byl to totální debakl a tak úřady rychle změnily taktiku. Maso se začalo nasolovat, sušit a prodávat vojenským zásobovačům. Prodával se jim také zebří tuk. Zebří žíně byly použity na kartáče a zebří kůže se začaly vyvážet do USA, kde se z nich dělaly pohonné řemeny.“ A tak druhá světová válka nezdecimovala pouze lidskou populaci v Evropě, ale měla katastrofální vliv i na stavy zvěře v Africe. „Po druhé světové válce Afrika přestala těžit z dividend přírody a sáhla katastrofálně na samý její kapitál,“ zhodnotil George Adamson.

Boom parků po válce

Jakoby koloniální vláda chtěla odčinit svá katastrofální rozhodnutí během druhé světové války, bezprostředně po ní se začaly věci hýbat kupředu. Za prvé, v červnu 1945 vznikla organizace „Royal National Parks of Kenya“, která začala systematicky zakládat národní parky v Keni a prosazovat potřebné legislativní změny. Prvním národním parkem v Keni se stal Nairobský národní park založený v roce 1946. Zatímco v době svého vzniku se nacházel ve volné přírodě, dnes je ohraničený vysokými budovami. Rychle následovaly další parky, například Národní park Mount Kenya byl vyhlášen v roce 1949 a Národní park Aberdares byl vyhlášen v roce 1950.

Když Keňa získala nezávislost v roce 1963, keňské vlády pokračovaly v zakládání národních parků, přičemž se měnily organizace, které měly na starosti agendu národních parků. Přelom znamenal rok 1989, kdy vznikla polostátní organizace Kenyan Wildlife Service – KWS. V jejím čele stanula další charismatická osobnost – Richard Leakey. Ten se musel vypořádat s bezprecedentní vlnou pytláctví v národních parcích. Musel také zakročit proti ozbrojeným banditům, kteří začali napadat a vraždit turisty v národních parcích. Leakey proto například prosadil vyzbrojení strážců národních parků, kteří pak mohli sami zasahovat. Leakey prosazoval nekompromisní postoj: „Smrt za smrt“ – za smrt zvířete smrt pytláka a také „Shot on sight“ – tedy střílet při zahlédnutí pytláka.

Leakey vešel do povědomí světové veřejnosti akcí „pálení slonoviny“. Na veřejném prostranství nechal spálit slonovinu zabavenou pytlákům v hodnotě v hodnotě tří milionů dolarů. Tato akce vzbudila kontroverzní odezvu. Její odpůrci argumentovali, že keňská vláda měla slonovinu prodat a tuto částku věnovat na ochranu přírody v Keni. Leakey ovšem chtěl dát světu signál, že Keňa nechce za žádnou cenu participovat na mezinárodním obchodu se slonovinou.

Hrozby dneška

I přes veškeré Leakeyho snahy byla osmdesátá a devadesátá léta minulého století katastrofou pro všechna divoká zvířata v Keni, ať již byla v národních parcích nebo mimo ně. Jedním z důvodů byl obrovský nárůst populace, za kterým paradoxně stojí lepší zdravotní péče, kterou přinesli Evropané. Úmrtnost Afričanů začala klesat, ale plodnost zase začala stoupat. Nebývalý populační boom v 80. letech minulého století během následujících dvaceti let zdvojnásobil keňskou populaci. I když v afrických rodinách již umíralo méně kojenců, Afričané se stále drželi starého konceptu a i nejchudší rodiny přivedly na svět v průměru šest dětí. Stávající zemědělská půda nestačila tyto lidi uživit, a tak se začali stahovat k národním parkům a svými políčky ukrajovat z jejich rozlohy. Druhým důvodem pro drastický úbytek divoké zvěře byl příliv automatických zbraní do regionu východní a střední Afriky během občanských válek.

Těchto zbraní se chopili pytláci, kteří ve velkém kosili populace slonů, nosorožců nebo antilop. A třetím důvodem byla stále se zvětšující stáda dobytka nomádských kmenů. I zdánlivě nehostinné oblasti severní Keni byly doslova přeplněné kravami, kozami nebo velbloudy, protože životní styl nomádů spočívá v neustálém hromadění dobytka. Čím více kusů dobytka muž vlastní, tím více žen si může dovolit, přičemž za jednu ženu se platí deset krav nebo dvacet koz. A tak stáda dobytka začala z rezervací i národních parků vytlačovat divokou zvěř.

V dnešní době je v Keni dvacet šest národních parků a dvacet devět národních rezervací, které společně se soukromými rezervacemi pokrývají 10% rozlohy Keni. Zatímco národní parky ležící na státní půdě spravuje přímo stát prostřednictvím KWS, rezervace leží na kmenové půdě a spravují ji jednotlivé oblastí rady, většinou tvořené stařešiny z oblasti. Oblastní rady úzce spolupracují s KWS, ostatně už jen proto, že jim to ukládá zákon. Ten například stanoví, že každé divoké zvíře, žijící kdekoliv, je majetkem keňské vlády a pokud se někdo rozhodne k odstřelu byť jediného kusu, musí získat vládní povolení.

Ovšem tvrdit, že KWS se podaří vše ohlídat, je optimistické. Dá se říci, že opak je pravdou, ať je na vině korupce, laxnost strážců či nedostatek financí. Doklad o tom má organizace Born Free, britská nadace, která vznikla z odkazu Joy Adamsonové (Born Free je anglický titul knihy “Příběhy lvice Elsy”). Tato nadace provedla v roce 2004 masivní testování vzorků masa po celé zemi. “Více než polovina vzorků masa na pultech malých řeznictví pocházela z divokých zvířat,” uvádí se ve zprávě Nadace Born Free.

Organizace současně předkládá tragický scénář: “V posledních dvaceti letech ubylo divoké zvěře o 58%. Obchodování s masem divokých zvířat, ničení přirozeného prostředí zvířat, kácení lesů, sucho a nemoci mohou společně vyústit v úplné vyhubení divoké zvěře v národních parcích i mimo ně.“ Nadace proto v Keni financuje například výzkum sloní populace v Amboseli a pod Mount Egon, stejně jako transfer slonů a veterinární jednotku. Nadace si je současně vědoma, že problémy životního prostředí jsou úzce spojeny s chudobou a s nízkou životní úrovní Afričanů. Proto například financuje nákup moskytiér či zřízení škol nebo lékařských ambulancí.

Na celosvětové úrovni vede organizace několik kampaní. Historicky nejstarší je kampaň „Kontrola životních podmínek zvířat v ZOO“ neboli ZOO Check. Tato kampaň vlastně začala ještě před formálním vznikem organizace, kterou založil hvězdný herecký manželský pár Virginia McKenna a Bill Travers. Tito dva britští herci představovali ve filmu „Volání divočiny“ Joy Adamsonovou a George Adamsona. Při natáčení filmu se s nimi sblížili a přejali od nich názory, že zvířata mají právo na plnohodnotný život v divočině. Proto společně s Adamsonovými začali nejprve bojovat o osud lvů, kteří také hráli ve filmu. Přestože dosáhli jen částečného úspěchu, jejich snažení již nemohlo nic zastavit.

Mnoho energie věnovali záchraně slůněte zvaného „Pole-pole“, což ve svahilštině znamená „pomalý“. Slůně, které bylo darem keňské vlády londýnské zoologické zahradě, nakonec zemřelo kvůli nevyhovujícím podmínkám v zajetí a tak se oba manželé rozhodli, že formálně ustaví organizaci, která by měla těmto tragédiím napříště zabránit. Organizace, která se v průběhu let stala jednou z nejvlivnějších ekologických organizací s mezinárodním přesahem, nyní vede několik úspěšných kampaní.

Jednou z nich je například kampaň „Big Cats“ zaměřená na velké kočkovité šelmy. V rámci této kampaně nadace nejen bojuje proti střílení divokých kočkovitých šelem pro zábavu, ale snaží se také osvobodit jednotlivé šelmy z nevyhovujících podmínek v zajetí a vrátit je do rezervací. Mezi další kampaně, k nimž se mohou připojit i čeští milovníci přírody, patří kampaň „Sloni“, „Primáti“, „Vlci“, „Mořští živočichové“ nebo kampaň „Medvědi“ zaměřená na záchranu ledních medvědů.


Zuzana Beranová

Občanská společnost - návod k použití

Portál Občanská společnost - 
návod k použití Praktické návody, jak uplatňovat svá občanská práva. http://obcan.ecn.cz

- Právo vědět - Účast na rozhodování - Rovné příležitosti - Občan v EU -

Služby Econnectu

ToolkitUnavuje vás tvorba www stránek v HTML?
Nemá váš webmaster čas na jejich aktualizaci?
S publikačním systémem TOOLKIT to zvládnete SNADNO, RYCHLE A SAMI:
VYZKOUŠEJTE ZDARMA!
vytisknoutvytisknout
Logo Econnectu Easy CONNECTion - snadné spojení mezi lidmi, kteří mění svět
Webhosting, webdesign a publikační systém Toolkit - Econnect
NAVRCHOLU.cz Econnect,o.s.; Českomalínská 23; 160 00 Praha 6; tel: 224 311 780; econnect@ecn.cz