Naše skromné české poměry nedovolí rozsáhlou publicitu k otázce homosexuality a křesťanství. Drobné texty se vejdou do SOHO a do Logosu, ale pokud by šlo o knihy, je to pro komerční vydavatele námět příliš zbožný, a tudíž slibující malý zisk, pro vydavatele takzvaně katolické je to zatím příliš explozívní materiál. Ekonomická reforma, podle jistého významného politika již dokončená (!), zatím soukromé osobě neumožňuje nákup knih ze zahraničí. Proto nám nezbude než místo stručného hodnocení psát rozsáhlejší informující recenze, jež snad mnohým četbu nahradí. Těch pár, které to více zaujme, nezbude než odkázat na příležitostnou cestu do ciziny. V anglickém originálu se knížka dočkala zatím tří vydání, posledního vloni, takže by mohla být ještě dostupná. Pro ty, kdo vládnou polštinou, je tu její vydání pod titulem O milosci, która nie smiala wymawiac swojego imienia v poznaňském vydavatelství Rebis, jež se orientuje na nové filosofické, kulturní a duchovní proudy, mimo jiné i ve vztahu ke křesťanství.

Autorem je americký dominikán, který přednášel pastorální teologii a psychiatrii v Chicagu, redigoval řádový časopis věnovaný duchovnímu životu, napsal více knih a studií a byl kaplanem organizace Dignity, jež pracuje pro plnou akceptaci gayů a lesbiček v církvi. Proto zdařile spojuje psychologii lidí zaměřených na stejné pohlaví s rozborem jejich sociální pozice, a to vše korunuje úvahami o jejich mravním a duchovním životě.

Když autor na začátku probírá, kdo je a kdo není homosexuální, připomíná i pojetí oblíbené u zdejších odborníků, že totiž každý se rodí determinován k jedné ze dvou orientací a mezi nimi je nepatrná skupina lidí zaměřených bisexuálně. Pokládá ale toto roztřídění za zastaralé. Podle novějších šetření je to prý poněkud jinak: Pověstná čtyři procenta tvoří ti, kdo jsou orientováni výlučně na stejné pohlaví. Překvapivě tvrdí, že procento těch, kdo jsou stejně výlučně orientováni na opačné pohlaví, je také malé. Pokládá spolu s autory, na které se též odvolává, za masivní skupiny převážně heterosexuálních a převážně homosexuálních. Ti se za běžných okolností chovají podle své převažující orientace, ale zvláštní okolnosti je mohou přivést na opačný pól. Za bisexuální pak pokládá jen ty, kteří jsou skutečně nerozhodní, žádná orientace nepřevažuje a chování bývá dlouhou dobu střídavé. Orientaci a chování spoluurčuje více různých činitelů biologických i sociálních.

Společenské postavení lesbiček a gayů souvisí s ještě nedávným oficiálním státním útiskem. Není tak daleko doba, kdy nacisté povraždili kolem 220 tisíc gayů. Trvají rozmanité podoby represe (obtíže se zaměstnáním, výsměch, lynče), zejména od méně vzdělaných a konzervativněji laděných sociálních skupin a vrstev. K pozici homosexuálních lidí přispívá také to, že církve je většinou odmítají. K řešení patří přijmout sám sebe se svým zaměřením a žít je, shodit ze sebe iracionální pocit viny, který má málo co dělat s odpovědným mravním hodnocením činů, postojů a vztahů. Nutná je také solidarita a ochota vzájemně posloužit.

Sociální život stejnopohlavně zaměřených může mít daleko k opravdové svobodě a k hodnotnému životu. Někdy sami pěstují mentalitu lidí v obležené pevnosti a tím přispívají k vlastní izolaci stejně jako okolí. Omezují se na své bary, lázně, pláže, parky, a kontakt ostatními světem je pak už zcela pragmatický. Opovrhují otevřeně těmi, které věk nebo jiné okolnosti obraly o sexuální atraktivnost. Dochází k sexuálnímu vykořisťování a zneužívání osobní závislosti. Vztahy, které by měly zahrnout lidský, duchovní a duševní život i tělo, se mrzačí v promiskuitě a v pornografii podobně jako v heterosexuální komunitě.

Zdá se, jako by pro gaye a lesbičky nebylo v Kristově církvi místo. Křesťané jsou podle autorova zjištění v nesouladu s duchem evangelia přecitlivělí na sexuální stránku života. V praxi dělají z hříchů proti ctnosti čistoty hlavní hřích. Církev by podle autorova mínění nejen měla především v duchu tradice rozlišovat mezi hříšníkem a hříchem, ale měla by navíc také nově promyslet, kde jsou meze normálního, zdravého a tím i přirozeného sexuálního chování. Podrobným probráním všech biblických míst, jež se uvádějí na podporu oficiálních homofobních pozic, R. Woods ukazuje, že morální nesouhlas bible je adresován převážně heterosexuálním mužům, kteří z bezuzdné rozmařilosti ukájejí své choutky s chlapci využívajíce jejich závislosti, nebo se dopouštějí pohlavního násilí na mužích ve válečných situacích. Erotického, ba sexuálního aspektu rovnocenného přátelství se prameny nedotýkají, ba někteří vykladači se domnívají, že se mlčky připouští (David a Jonatán).

Současná morální nauka vidí hlavní důvod proti partnerství mužů nebo žen mezi sebou v tom, že pohlavní akt mezi nimi neslouží předávání života. Bylo by marné tuto okolnost zastírat, ale morální hodnocení jednotlivých situací musí počítat také s tím, že si gayové a lesbičky svou orientaci nevybírají. Podle současné medicíny také nejde o nemoc a nelze ji léčit. Samozřejmě, že se ale na soužití lidí stejného pohlaví vztahují mravní pravidla. Především jde o duchovní kvalitu vztahu člověka k jiným lidem. Vztah je zralý, když respektuje důstojnost a svobodu druhého. Ten druhý je někým jedinečným, s neomezenou hodnotou. Je láskyhodný bez rezerv. K tělesnému sblížení patří duševní spolupatřičnost a společné duchovní směřování. Pod úrovní zralého vztahu je sobectví, libovůle a všechny ty situace, ve kterých se druhý člověk stává předmětem uspokojení mých potřeb. Pak tam už nejde o člověka, nýbrž jen o jeho tělo, resp. jeho sexuálně atraktivní části. Růst od sobectví k odpovědné lásce je nesnadným životním programem. V církvi je a musí být místo i pro ty, kdo selhávají. Církev je místem smíření, odpuštění a proměny.

Místo pro homosexuální křesťany v církvi se snaží nacházet a rozšiřovat různá hnutí a komunity. Někteří kněží jsou k dispozici pro duchovní službu gayům a lesbičkám, v autorově vlasti veřejně, u nás zatím v polostínu. Pokud se věřícím z tohoto okruhu podaří začlenit se do života církve, mohou být podle autora pro ostatní křesťany a pro širší lidské společenství přínosem. Prožívají totiž svou víru svým způsobem, a tím mohou vlastně zaměřit pozornost ostatních na některé opomíjené prvky duchovního života. Duchovní život dnešního člověka nemůže být útěkem od normálního života do spirituálních sfér. Člověk si nese s sebou do duchovního života své vlastnosti a svá spojení se světem. Není možné, aby se homosexuální člověk nejprve v zájmu svého růstu musel snad stát heterosexuálem, a pak teprve mohl žít duchovně. Gayové mají pochopení pro to, že život by měl zahrnovat a uvádět do souladu vedle prvků náboženských i estetický cit, touhu po sociální spravedlnosti, úctu k životu, smysl pro humor a přátelství. Z individuální směsi vloh a duchovních darů pak sestává osobní životní styl, umění žít, k němuž patří vše, od sexu přes eros, city, intelekt až po mravní vědomí. Hlubinní psychologové mají za to, že homosexualita otevírá lidi vůči náboženským hodnotám. Jistě nejsou sami od sebe lepší a milejší Bohu. Mohou být blízko k němu nebo daleko od něj stejně jako ostatní lidé. Ale celková orientace je dělá nějak vnímavějšími na náboženství. Různá šetření ukazují, že zastoupení gayů a lesbiček v povoláních spojených s náboženstvím je procentuálně výrazně vyšší než v celku populace. Podivuhodné je, že to nemá co dělat s povinným celibátem v katolické církvi.

Duchovně dozrál, kdo dokázal pochopit, že i život homosexuálního muže nebo ženy je vzácným a krásným Božím darem, a to právě takový, jaký je. Komu Bůh pomáhá překonávat bolesti a viny a vede ho k plnější lásce, může dokonce zjistit tu překvapivou věc, že je radost být lesbičkou nebo gayem.

- ivoš -