Dne 31. května uplynulo 180 let od narození průkopníka nové americké poezie Walta Whitmana. Jeho jediné literární dílo, Stébla trávy (Leaves Grass), patří k těm nemnoha básnickým dílům, která pohnula nejen s americkou poezií, ale vytyčila směr i poezii evropské.

Narodil se v selské řemeslnické rodině, kde se mísily prvky anglické a holandské, na Long Islandu při východním pobřeží poblíže New Yorku. Jeho dětství dominovaly široké pláně luk a dlouhé pobřeží, a pokud nasedl na převoznickou loďku, dostal se do další oblasti svých raných let, do ostrovního městečka Brooklin. Oba typy prostředí, nekonečnost plání a ruch města, se později staly dominantami jeho básní. Jako americký mladý muž prošel řadou zaměstnání. Od poslíčka, přes sazeče až po redaktora brooklinských novin, kde jeho pozdější talent stále ještě spal a kde třicetiletý Whitman byl jedním z řady tehdejších průměrných novinářů, kteří přispívali svými komentáři do dobových novin. Tak se dostával do politiky a jeho otevřená mysl vstřebávala první rozpory americké "praktické" demokracie. Sám byl horlivým demokratem, ale nemohl přehlédnout praktiky tehdejších mocenských kruhů. Při uvědomování si, že náprava by měla přijít odjinud než z čachrování profesionálních politiků, se rozešel se "svou" Demokratickou stranou. Začíná se živit jako dělník a zbývá mu tak více času k samotářským toulkám po pobřeží a k vyjadřování svých nálad do zápisů, tak podobných budoucím básním. To už byl pouze krok k prvním skladbám Stébel trávy. Malé torzo z budoucí velkolepé sbírky vychází v den národního svátku 4. července 1855. Nesetkal se bohužel téměř s žádnou odezvou, ale autora to neodradilo a svoje básně vydal ještě několikrát. Postupně k nim přidával další a další, podle toho, co jako člověk zakoušel a prožíval. Do Stébel trávy vložil svou ideu, že pouze prostý člověk svými tisíci a tisíci skutky tvoří něco nového a velkého, co změní Spojené státy, s jejichž půdou se cítil tak spjatý. Slovní útvar "Stébel" připomínal "patos řečníka, kadenci lidového vypravěče, jindy proměnlivé vlnění mořského příboje". Položil tak zaklad volného verše.

Obsahem jeho básní je vedle oslavy americké demokracie a hrdinství amerických bojovníků skrytá poloha erotická, Whitmanem celý život popíraná. Ta je nejpatrnější v oddílech nazvaných "Rákosí" a "Děti Adamovy". Ona družnost mužů jako kamarádů a spolupracovníků má silný erotický nádech. Jak napsal literární teoretik Zdeněk Vančura v roce 1969 v doslovu k vydání "Stébel": "Idea učinila Whitmana básníkem demokracie, pozdně přiznaný eros ho učinil básníkem."

Když Whitmana, jako čtyřiapadesátiletého, ranila mrtvice a on se uchýlil ke svému bratrovi do městečka Camden, poblíž Philadelphie, přijížděli ho navštěvovat evropští literáti a básníci obdivující jeho dílo. Někteří, jako John Addington Symonds či Edward Camperter, se ho snažili přimět k přiznání homoerotického obsahu jeho poezie. Marně.

Přes veškerá popírání jsou známá jména některých mladíků, k nimž jej poutaly homoerotické city. Šlo například o mladého fiakristu z New Yorku Peta Dozla, se kterým básník zůstával dlouho v kontaktu.

Walt Whitman zemřel 26. března 1892.

JÁ PŘIROZENÝ

Já přirozený, Příroda,
Milující den, stoupající slunce, přítel, s kterým jsem šťasten,
Paže mého přítele volně visící přes rameno,
Stráň bílá květy horského jeřábu,
Táž za pozdního podzimu, odstíny červené, žluti, hnědi, purpuru a světlé i temné zeleně,
Hustý povlak trávy, zvěř a ptáci, osamělý neupravený břeh, planá jablka, oblázky,
Krásné odkapávající úlomky, nedbalý seznam jedné věci
za druhou, jak jsem je k sobě náhodně přivolával nebo na ně myslil,
Skutečné obrazy (neboť co nazýváme básněmi, jsou pouze obrazy),
Básně noční osamělosti a lidí, jako jsem já,
Ta báseň plaše skloněná a neviditelná, kterou stále nosím u sebe a kterou nosí u sebe všichni muži
(Vězte jednou provždy, prohlašuji to úmyslně, kdekoli jsou muži jako já, tam jsou naše mužné, číhající mužské básně),
Myšlenky lásky, šťáva lásky, vůně lásky, povolnost lásky, úponky lásky a stoupající míza,
Paže a ruce lásky, rty lásky, falický palec lásky, prsa lásky, břicha přitisknutá a slepená láskou,
Země ryzí lásky, život, který je životem teprve po lásce,
Tělo mé lásky, tělo ženy, kterou miluji, tělo muže, tělo země,
Něžné předpolední vánky vanoucí z jihozápadu,
Nebo snad s tebou na lodi, plující po moři, či na pobřeží moře nebo na poklidném ostrově,
Mohl dovolit,abys přitiskl své rty na moje ústa
V dlouhém kamarádském polibku nebo tak, jak líbá novomanžel,
Protože já jsem novomanžel a já jsem kamarád.

Nebo, chceš-li, zastrč mě pod svůj šat,
Abych slyšel tlukot tvého srdce nebo spočinul na tvém boku,
Nes mne, až půjdeš dál po souši nebo přes moře,
Neboť pouhý tvůj dotek mi postačí a bude ze všeho nejlepší,
A dotýkaje se tě, chtěl bych tiše spát a být věčně nesen.

Ale když tato stébla zkoumají, kdo jsi, je v tom nebezpečí,
Protože nepochopíš tato stébla ani mne,
Zprvu ti unikne, oč v nich jde, pak ti to unikne ještě víc, a jistě ti unikne, kdo jsem já,
I když si budeš myslet, žes mě už nepochybně poznal, hle!
Vidíš už teď, že jsem ti unikl.

Neboť tuto knihu jsem nenapsal kvůli tomu, co jsem do ní uložil,
A čtením si ji neosvojíš,
Jako mne neznají ti, kdo mě obdivují a chlubnými slovy mě chválí,
A uchazeči o mou lásku (mimo pouhou hrstku přinejlepším) nedosáhnou vítězství,
Jako ani moje básně nezpůsobí jenom dobro, ale způsobí zrovna tolik zla, možná víc,
Protože všechno je zbytečné, nedojde-li k tomu, cos možná mnohokrát tušil, ale neuhodl, a co já naznačil,
A tak mě nech být a jdi svou cestou.
1881

PRO TEBE, Ó DEMOKRACIE

Pojď, dokáži, aby tento kontinent nic nemohlo rozleptat,
Stvořím největší a nejskvělejší plémě, na jaké kdy svítilo slunce,
Stvořím božské, magnetické země,
Plné lidské lásky přátel,
Plné nikdy nekončící lásky přátel.