V minulé úvaze jsme mluvili o lásce. Říkali jsme si, jaké lásky můžeme prožívat a jaká úskalí nám může přinést.

V prvním listu do Korintu ve 13. kapitole jsme se dočetli, jak by měla vypadat pravá láska, a pochopili jsme, že takovou dokonalou lásku, jak ji zde apoštol Pavel popsal, nejsme schopni dávat. Také jsme si řekli, že takovouto dokonalou lásku má k nám jen dobrotivý Bůh, který nám ji projevil obětí Syna Ježíše Krista. Jenomže, k čemu nám je taková Boží oběť, která má sílu odpuštění a smazání našich hříchů, když v ni člověk nevěří? Taková oběť, byť je sebevětší, nemá nejmenší ceny, a tudíž v ni nemůže, onen nevěřící, mít ani nejmenší naději, naději spasení. A ono také, proč naději spasení, když člověk většinou ani nevěří, že nějaké spasení potřebuje.

Proč věřit, co je to víra, čemu věřit, v čem mít naději, a jakou naději? To jsou otázky, kterými bych se chtěl zabývat.

Ta 13. kapitola listu Korintským končí slovy: "A tak zůstává víra, naděje a láska. Největší z té trojice je láska." Vidíme zde, že vedle té nejvýznamnější "lásky" stojí ještě také významná životní dvojce "víra a naděje". Člověk opravdu potřebuje věřit a mít v něčem nebo v někom naději. Víra a naděje jsou tedy důležitými lidskými společníky. Nemusí to však být víra v Boha.

Každý člověk něčemu věří. Někdo věří svému partnerovi, někdo jen sám sobě. Jiný věří, že štěstí mu může přinést jen bohatství - finanční a materiální zajištění. Když cestujeme, věříme, že se bez problémů živí a zdraví vrátíme zpět domů. Někteří věří, že o víkendu bude pěkné počasí. Jiní zase věří té nebo oné politické straně. Věříme, že nám pojede vlak, a že nás doveze tam, kam potřebujeme. Věříme, že zítra půjdeme do práce, pokud máme šichtu, a věříme, že za tu práci dostaneme plat, věříme, že s ním vystačíme celý další měsíc, i když to nebude třeba lehké. Když jdeme večer spát, věříme, že se druhý den probudíme a prožijeme další den svého života. Většina věří, že život má smysl, i když nejsou v žádném náboženství. A ten, který nevěří, tak vlastně také věří, třeba v to, že je všechno nesmysl a utápí se v pesimismu. Takže vidíme, že víra opravdu člověka dnes a denně provází, a také že se mu podle jeho víry dostává naděje.

Jenže aby to nebylo zase tak jednoduché, podívejme se na to, kolikrát už byl člověk v těchto různých vírách zklamán a kolikrát ještě zklamán jistě bude. Kolikrát člověka zklamal jeho partner. Kolik politických stran nás už zklamalo. Kolikrát měl vlak i několikahodinové zpoždění nebo byl jednoduše zrušen. Kolikrát jsme místo do práce šli s vysokými teplotami a s chraplavým hlasem k lékaři. Kolik lidí se z různých cest domů už nedostalo. To jsou mnohdy velká zklamání.

Proč jsou na konci takové víry zklamání? Jak to že naše očekávání vystřídá to, s čím nepočítáme, co nečekáme, čemu nevěříme a ani nechceme věřit? Je tedy naše víra špatná? Neumíme správně věřit, nebo se na víru málo soustředíme? Ne, chyba není v tom, že bychom špatně věřili, ale v tom, komu a čemu věříme. Věříme dobře, ale někomu nebo něčemu, co je NEDOKONALÉ! A v tom je ta chyba. Však také po zkušenostech chodíme na nádraží už s tím, že vlak bude mít asi zpoždění, na nákup s tím, že zase něco zdražili, do práce s tím, že nás možná brzy stejně rozpustí a zruší. I to je víra, ale ta nás nikam neposune. Je to spíše už jen rezignace nebo smíření s osudem.

Člověk je tedy často ve svých nadějích zklamán, protože věří v to, co je nedokonalé. A to nedokonalé, to tvoří člověk sám. Člověk je zklamán svou vírou v člověka, protože si neuvědomuje, že člověk je nedokonalý, a tudíž nemůže splnit jeho představy o dokonalosti. Zde stojí otázka, zdali si je člověk vědom toho, že je nedokonalý, a kde jeho nedokonalost vězí. Člověk často neví, že je nedokonalý, a taky si to nechce ani připustit. Ani v případě, že když se mu něco nepovede, řekne pro omluvu "nikdo nejsme dokonalý". A proč? Protože nic dokonalejšího nezná a možná ani nechce znát. Možná dokonce má i strach poznat něco dokonalejšího. Člověk je přece pánem svého života, člověk je přece pánem světa. Jedině člověk rozhoduje o chodu v tomto světě. Kdo by mohl být větší, dokonalejší, významnější než člověk? Snad ne Bůh? Protože jestli je Bůh, pak je také nedokonalý a nemá smysl v něj věřit. Proč by dokonalý Bůh stvořil nedokonalého člověka? A proč, je-li Bůh, je na zemi tolik válek, nemocí a nespravedlnosti? Kdyby byl Bůh, jistě by tomu zabránil. To jsou klasické otázky dnešních lidí. A je hrozně těžké na ně odpovědět, protože i zde platí, "kdo chceš pochopit, pochop". Člověk si totiž neuvědomuje, kdo je. Je sám sebou zaslepen. Není divu, že pak nevidí ani Boha.

Bůh nestvořil nedokonalého člověka. Dílo Boží je dokonalé. Jenže když člověka stvořil, tak ne jako loutku, ale jako svobodnou bytost, která se může rozhodovat, jak se svým životem naloží, jestli bude žít pro to dobré, či pro to špatné, jestli bude žít tak, jak mu to Bůh Otec doporučí - ne přikáže - doporučí, nebo jestli si bude žít po svém - tedy v hříchu. V tom právě spočívá ta lidská nedokonalost, že žije v hříchu, po svém a ne v souladu s Božími radami. To že jsou ve světě války, nemoci a nespravedlnost, to není Boží vina, pro to se rozhodl a nese za to zodpovědnost zase jen člověk. Člověk ne jako jedinec, ale člověk jako celá lidská společnost ve všech generacích, neboť je také psáno, že "nikdo není bez hříchu", a také že "hřích plodí hřích".

Co tedy zbývá? Je několik možností. Buď nad tím mávneme rukou a řekneme si, že to všechno je jen nesmysl a náboženská propaganda, čímž dáváme najevo, že věříme jen sobě, že spasení nepotřebujeme a že i ve své nedokonalosti jsme nejdokonalejší na světě, nebo si přiznáme, že popravdě řečeno žádní borci nejsme, a možná by stálo za to něco změnit. Třeba pochopíme, že ne všechno můžeme ovlivnit, ne na všechno stačíme, že ne všechno víme a známe, že jsme jenom lidi, kteří se mají ještě co učit. Třeba pochopíme, že stejně jako nemůžeme poručit větru dešti, nemůžeme poručit stárnutí, času ani věku. Třeba pochopíme, že jsme opravdu hříšní, že neseme vinu, a tudíž by pomohlo odpuštění. Třeba pochopíme, že potřebujeme učitele, který nás naučí žít. Až když toto opravdu pochopíme, začneme hledat. Začneme hledat ne u lidí, ale někde dál, výš u Boha. A zde začíná víra, která se jen tak nedá zlomit a odtud přichází ta pravá naděje. Naděje, která je nadčasová, která dává vysvobození z pout hříchu, naděje, která dává člověku význam a smysl.

V Japonsku často přirovnávají některé životní situace k obrazům přírody. Například průběh života člověka přirovnávají k ročním obdobím. - Jaro, kdy se v přírodě všechno probouzí, tráva a stromy začnou zelenat a svět se začne pomalu oteplovat jarním sluníčkem, přirovnávají k narození a mládí člověka. Léto, kdy slunce má největší sílu, louky se obarví pestrou květenou, stromy se pyšní svými bohatě zalisnatělými větvemi, které ani při velkém větru nepustí jediný ze svých zelených listů, kdy všechno voní, hřeje a roste úroda, toto období přirovnávají k produktivnímu věku člověka, který je zdravý, který tvoří, plodí, pracuje. Pak přichází podzim, kdy květy uvadají, listy stromů se obarví do podzimních barev a nakonec opadají. Úroda je sklizena, vše zalejí deště a zvěř se připravuje k zimnímu spánku. Podzim, i když je krásný, může být smutný a připomíná stáří člověka. Zima je studená, všechno přikryje bílý sníh a z těch pyšných košatých stromů zůstaly jen holé, nahé větve. Toto období přirovnávají ke smrti.

Ovšem stromy, i když jim listí opadá a vypadají v tu chvíli jako by nežily, mají naději, že znovu přijde jaro a koruna se znovu rozkošatí zelenými listy. A co člověk, když umírá, jakou má naději? A i zde je důvod, proč věřit.

Víra je pro člověka důležitá, přináší mu naději a může mu být i motorem, který ho nenechá stát na místě, ale posouvá ho dál.

Přeji vám, aby vás celý život provázela pravá neslepá víra, která se nedá zlomit. Přeji vám víru, která pro vás bude mít vždy a všude naději, naději, která je nadčasová, která dává člověku vysvobození z pout hříchu, naději, která vám dá význam a smysl. Naději, kterou máme v Pánu Ježíši Kristu.

Amen.

Modlitba:

Náš nebeský Otče, když jsi nás stvořil, dal jsi nám svobodu v rozhodování a přál sis, abychom dali na tvé rady. Dal jsi též člověku mnoho vlastností, mezi něž patří i zvědavost. A možná právě tato zvědavost nás nabádala okusit, jaké to je žít si po svém. Sešli jsme z cesty, kterou jsi měl pro nás připravenou, a teď když se topíme v bahně svých vin, nevědomostí a hříchů, vyznáváme, že jsme udělali chybu, a tak tě prosíme o odpuštění a přijetí znovu do Tvé náruče. Děkujeme ti, Pane, za tvou trpělivost s námi, že i když nejsme věrni tvým radám, Ty znovu a znovu přicházíš s otevřenou náručí a vždy s ochotou nám pomoci. Děkujeme Ti, Pane, za to, že můžeme v Tebe věřit a že v této víře nám dáváš i naději odpuštění, spasení i smyslu života. Prosíme Tě také za ty, kteří teprve hledají smysl života, aby ho nalezli, za ty, kteří jsou stále zaslepeni svou pýchou, aby prohlédli a pochopili svůj blud. Prosíme Tě, Pane, za nemocné, ať u Tebe naleznou uzdravení, když ne těla, tak alespoň duše. Prosíme za ty, kteří jsou v hlubokém zoufalství, na pokraji svých sil, kteří jsou životem zklamaní, prožívají beznaděj a neznají východiska, dej jim prosíme dost síly se vzchopit, dej jim dost síly neřešit svou situaci sebevraždou, ale ukaž jim, že i oni mají své místo, že i oni mohou být potřební, že naději, kterou dáváš nám, mají i oni. Prosíme tě, Pane, uč nás život žít. Přidáváme ještě modlitbu, jak nás to učí Tvůj Syn Ježíš Kristus: Otče náš…

...Amen.

- Zdeněk Turek -