Jsem přihlášen na internetové diskusní konferenci GLS-L a nedávno zde proběhla diskuse o štěstí. Z celé řady příspěvků mne zaujal jeden článek, který si dovoluji vám předložit. Autora se nepodařilo vypátrat. Pokud se přihlásí a bude si to přát, uveřejníme dodatečně jeho jméno.
Jednou při přednášce na téma štěstí vstala žena středních let a řekla: "Škoda, že tu není můj manžel. Mám ho moc ráda, ale žít s člověkem, který je pořád nešťastný, je opravdu těžké." Ta žena mi pomohla pojmenovat něco, pro co jsem dlouho hledal slova: snažit se pro druhé. Štěstí je totiž třeba brát vážně - kvůli partnerovi, dětem, přátelům. Pokud mi nevěříte, zeptejte se dětí, jaké to je vyrůstat s nešťastnými rodiči, nebo se zeptejte rodičů, jaké utrpení je mít nešťastné dítě.
V mládí jsem - asi jako většina dospívajících - zrovna šťastný nebyl, a dokonce jsem byl na své úzkosti a zmatky svým způsobem pyšný. A pak mi jednou došlo, že si vlastně všechno hrozně ulehčuji. Být nešťastný totiž umí každý - nevyžaduje to ani odvahu, ani žádné zvláštní úsilí. Ten pravý kumšt je snažit se být šťastný. Představa, že na štěstí se musí tvrdě pracovat, asi řadu lidí překvapí.
Mezi poměry, v nichž lidé žijí, a jejich pocitem štěstí není žádná příčinná souvislost.
Obecně panuje představa, že štěstí je pocit, který se rodí v důsledku příjemných věcí, a ty se většinou přihodí nezávisle na naší vůli. Jenže pravý opak je pravda: na nás je, jestli budeme šťastni. O štěstí musíme usilovat, a ne jen čekat, jestli se ten prchavý okamžik dostaví. Musíme přitom překonat několik překážek a tyhle považuji za nejdůležitější:
1) Porovnávání sebe sama s druhými
Většinou se porovnáváme s lidmi, o nichž se domníváme, že jsou šťastnější - s příbuznými, se známými. Často se ale také porovnáváme s lidmi, o nichž prakticky nic nevíme. Kdysi jsem se seznámil s mladým mužem, který mi připadal mimořádně úspěšný a šťastný. Mluvil o tom, jak miluje svou krásnou ženu a malou dcerku, o tom, jak ho baví práce moderátora v rozhlase, o tom, že má rád město, ve kterém žije a pracuje. Vzpomínám si, jak jsem si pomyslel: Tohle je jeden z několika vyvolených, jimž se daří všechno, na co sáhnou. Pak jsme si začali povídat o internetu. Řekl mi, jaká je to úžasná věc. Na internetu totiž vyhledává všechny možné informace o roztroušené skleróze, nevyléčitelné nemoci, která postihla jeho ženu. Najednou jsem si připadal hrozně hloupý. Jak mě jen mohlo vůbec napadnout, že ho v životě nepotkalo žádné neštěstí?
2) Představa dokonalosti
Skoro všichni máme představu, jak by náš život měl vypadat. Problém je však v tom, že jen zřídka máme zaměstnání, životní partnery nebo děti, které se tomuto ideálu blíží. Uvedu svůj příklad: V naší rodině se nikdy nikdo nerozvedl. Považoval jsem za dané, že manželství se uzavírá na celý život. Když jsem se pak po pěti letech (a tři roky po tom, co se mi narodil syn) rozvedl, svět se mi zhroutil. Považoval jsem to za životní prohru. Po čase jsem se znovu oženil a své druhé ženě jsem se svěřil, že mám pocit, že rodinný život se mi nevyvedl. Zeptala se mě, co je špatného na naší rodině, k níž patří i její dcera z předchozího manželství a můj syn. Musel jsem uznat, že kromě toho, že nemůžu být pořád se svým synem (dělím se o něj s bývalou ženou), je všechno báječné. "Tak proč se z toho neraduješ?" zeptala se má žena. Tehdy jsem se rozhodl, že se radovat budu - nejdřív jsem se ale musel zbavit své představy o "dokonalé rodině".
3) Syndrom "chybějící dlaždičky"
Existuje spolehlivý způsob, jak si zničit štěstí: stačí, když se při pohledu na kteroukoliv věc zaměříte na její vady, i kdyby byly sebenepatrnější. Je to stejné, jako dívat se v krásně vykachlíčkované koupelně na místo, kde chybí jediná dlaždička. Takhle si mi stěžuje jeden můj holohlavý známý: "Ať vejdu, kam vejdu, všude jsou jen samí vlasatci." Jakmile přijdete na to, co je tou vaší "chybějící dlaždičkou", zamyslete se, jestli vám opravdu brání ve štěstí. V podstatě si můžete vybrat ze tří řešení: obstaráte si onu chybějící dlaždičku, pořídíte si podobnou nebo se rozhodnete, že ji vůbec nepotřebujete, a raději se soustředíte na ostatní dlaždičky, kterých máte spoustu.
Dnes navíc vím, že není žádná příčinná souvislost mezi poměry, v nichž lidé žijí, a jejich pocitem štěstí. Jen si vzpomeňte. Všichni známe někoho, kdo měl více méně snadný život, a přesto není šťastný. Na druhé straně známe lidi, kteří to v životě neměli vůbec lehké, ale šťastni jsou. Tajemství štěstí je mimo jiné i v pocitu vděčnosti. Všichni šťastní lidé jsou vděční, zatímco nevděční lidé nemůžou nikdy být šťastní. Obvykle se domníváme, že si lidé stěžují, protože nejsou šťastní. Chyba lávky: nešťastní jsou právě z onoho věčného stěžování. Taky je třeba si uvědomit, že štěstí je vedlejším produktem jiných pocitů a činností, které dávají našemu životu smysl, ať je to cokoli - sbírání motýlů nebo fotbal. Čím víc zájmů máme, tím víc štěstí nás může potkat. A konečně je to víra, že ve světě existuje něco, co nás převyšuje, čeho jsme součástí. I to nás může učinit šťastnější. S duchovní oporou, vírou a nebo životní filozofií se žije snadněji. Každopádně bychom měli vzít za svou tuto životní pravdu: Pokud nalezneme klady v každé situaci, prožijeme si na světě ráj. Pokud se rozhodneme hledat jen zápory, čeká nás peklo. Štěstí závisí hlavně a především na našem vlastním rozhodnutí.
- přepsal a upravil František -